… pronesly rozhodně ne nonšalatně moje bývalé spolužačky, a nyní již i naštěstí bývalé kamarádky, Niky a Terka, když jsem u večeře zmínila, že jdu 1. 4. odevzdat na finančák svoje první daňové přiznání.

Většina mých dobrých kamarádů jsou Češi, které jsem poznala během studií. Parta hic. Kavárnička. Zpravidla havlisti. Geopolitikové. Cestovatelé. Tanečníci. Kulturní nadšenci. Milovníci Britney Spears a marshmellows. Pijani dobré whisky a vína. Nastupující klavíristky. Srdcaři v tom, co dělají.

Jak je o vás známo, český humor umí být ironický a cynický. Takže celá tahle banda, mimochodem budoucí kulturně-politická elita národa, se kterou si už nějaký ten pátek hledáme (každý po svém) místo pod sluncem, patří do škatulky vzdělaných a láskyplných neorasistů, kteří svou světovost a multikulturalismus šifrují do cynických, ironických a politicky dost nekorektních poznámek (mimochodem pryč s politickou korektností) o Vietnamcích.

Kecyvkleci

Takové kecyvkleci ale těžko rozjedeme, když jsme ve širší skupině lidí, kteří při podobné medovo-rasistické poznámce rozpačitě a nervózně očima těkají mezi mými „kamarády“ a mnou, (píše se tu čárka?) a čekají, jak na to kdo zareaguje. Pokud v ruce drží nějaké pití, většinou ho i viditelně pevněji sevřou, jako by to byla jediná uzemněná věc, které se mohou chytit, aby je rozpačitost neodfoukla. My toho nedbáme a zpravidla si naložíme další rasistický nadvtípek (Nene, tohle tričko nešily děti v Číně, ale moje teta.|Prosimtě, vrať se zpátky do Vietnamu, když nevíš, jak se správně vyslovuje phočko|Trangová je Vietnamka, ta může. … ), přičemž testujeme, jak daleko můžeme zajít. Většinou hodně daleko. (A samo nás to překvapí, ale nejsme z toho v šoku, protože to nějak už dávno tušíme.) Za hranice Prahy a Vietnamu.

Buď to „ti nezasvěcení“ nepoberou a jsou v nemírném šoku (v němž ho nebo ji necháme a což pak nehorázně a sobecky zneužíváme ve prospěch vlastního potěšení a ješitnosti) anebo se citlivě naladí a škálují dál (hurá). Nebo se i stane, že se takovéto nekorektní konverzace chytí člověk, jehož rasistické vtipy nedosahují ani půlúrovně Troškových kameňáků. Víte, takové ty prvoplánové buranské vtipy, které jdou na ruku a byly vymyšleny pro účely konverzační vaty a proto, aby se mohli malomyslitelé a veksláci plácat po ramenou, že si mohou utahovat z jiných národností. Nebo když se ten „cizí člověk“ snaží mermomocí infiltrovat a naladit tak, že pronese něco totálně mimo mísu a podaří se mu instantně urazit někoho z přítomných, aniž by k němu měl osobní vazbu nebo aspoň pochopil kontext toho, proč se vůbec v kroužku, s láskou nám vlastní, urážíme. Ať už jsou to vtipy na původ, sexuální orientaci nebo povahové rysy někoho z (ne)přítomných.

Samo, je to ultratenkej led. Stále se totiž bavíme o rasismu a jakkoliv v České republice není politická korektost tak rozšířená jako třeba v Americe nebo v Německu (kde nás fakt, ale fakt nedávali; v kombinaci s tím, že Němci nemají takový smysl pro humor), tak citlivé škálování (třeba i dvojsmyslného) urážlivého vtípku je velmi těžký úkol hodný vysokého EQ a IQ, rozumné společenské ohebnosti a katechismu, (je tu čárka?) a málokdo, kdo přijde zvenku, to dokáže tak, aby si infikovaná parta nepomyslela, že je to totální loser a vekslák. Proto prosím, dostanete-li se do takové situace a neznáte jiné vtipy než ten, jak se potkají Američan, Čech a Vietnamec a něco…, nebo Vietkong a Amíci, neškálujte. Pro své dobro.

Disku(r)se

A rasistické vtípky, o kterých se tu bavíme, nejsou čistě o tom, že jíme psy a kočky. Cítit je i posunutí diskursu (prof. Nekula) i vzhledem transformaci (korporátničina) vietnamské komunity. Vtipy o trhovcích, kočkách v jídle nebo o trávě se trošku rozmělnily. Standardní pozici si u mých kamarádů nyní drží večerky, draci, sexuální náruživost Asiatek, výše zmíněné daně, tu a tam i nějaký ten intelektuální vtípek na vietnamské komunisty.

Niky, Terko, Domi, Kačko, Ondro, Ludvíku a Evikulele a vy jim podobní, vy víte, že tenhle článek musel přijít. Každej váš (protože když já řeknu rasistickej vtípek na Asiaty, tak to není rasismus a vtipy na Čechy nedělám, rozumějte, tahle země mi dává chléb a sůl) neorasistickej vtípek je testem toho, jací velcí kamarádi jsme.

Zatím si, cítím, žel, vedeme velmi dobře. Takže ty vaše kecy budu muset poslouchat ještě dost dlouho. Naštěstí. 

P.S. Cokoliv řeknete, může být ve váš neprospěch zveřejněno na tomto blogu.

„Ahoj, jmenuju se Čan a není to Čau, ale taky to má tři písmena“, je věta, kterou teď budu říkat při KAŽDÝM představování. Kámo, Káčo, já to už nedávám. Upletla jsem si na sebe ostnatý kurvadrát. Sorry, že vás tím neustále krmím a vylejvám si tu svý zoufalý postintegrovaný srdce, ale my všechny, co se jmenujeme Trang (nebo Tran nebo Trung), máme v TÝHLE ZEMI kuřevský problém.
Vy to jméno prostě NESLYŠÍTE.

Jakkoliv pomalu a nahlas artikuluju, vy to jméno prostě NESLYŠÍTE. Metapohledem mezi námi probíhá ultra roztodivná metakomunikace.

Nebo se na to prostě vybodnu a budu říkat jenom Čan, podám ruku a nechám to na osudu.
Nebo se odstěhuju. Ale ne do Itálie.

Meaning of life. No meaning. Takže hezkej víkend.

Čím jsou mí rodiče starší, tím víc jsou roztomilejší.
Podělila jsem se s nimi o radost, že budu mít rozhovor ve dvou tištěných médiích.
Mamka s láskyplným očekáváním a dětskou nevinností vyhrkla „Budeš v Blesku?“.

Miluju, když jsou naši dětsky nevinní. Mrzí mě, že s nimi netrávím tolik času, abych jim vysvětlila rozdíl mezi Bleskem a vším ostatním. A tak je to ve všem. Mí rodiče jsou ti nejbližší, zároveň ti nejvzdálenější pozorovatelé mého života. Z dálky tiše pozorují, jakým směrem se ubírám a mají tichou radost z pracovních úspěchů.

A co na to říkají vaši?

V některých hovorech mezi čtyřma očima jste se mě ptali, co říkají naši na tak otevřený blog. Tatínek umí česky, ví, že TOHLE existuje. Ale nečte to, pokud ho k tomu neponoukám. Maminka ví, že píšu na těch internetech o Vietnamcích.
„Ale neříkej úplně všechno, ano?“, připomíná mi.

Na začátku se báli, jak by tomu bylo i v případě jiných vietnamských rodičů, že tím budu poutat na naši rodinu pozornost. A vyčnívat by se přece nemělo. Strach z hodnocení společeností je výchozím vysvětlením, proč tu není tolik vietnamských umělců, individualistů nebo těch, kteří dělají, co mají rádi.

Naši mají ale z Magnesie radost. Tatínek mi poslal dva hlasy. Za sebe a za mamku. A pak mi to oznámil na Facebooku. A pak také dodal, že je dobře, že v tom Blesku nejsem.

Dnes bylo Lenky. Je tomu ale pět let, co tohle jméno nepoužívám. Zbylých 21 ale tvořilo důležitou část mé české identity. Přišel mi do života člověk, který tvrdohlavě odmítl mou českou identitu a šprťáckou duši.

Nebylo to jenom jméno, které mělo usnadnit naši komunikaci. Když na to zpětně koukám, můžu to chápat i jako snahu nevyčnívat. Stačí, že vypadám jinak.
Byl to standard, součást integrace přece. Výhodu měli ti, kteří měli jednoduché vietnamské jméno. I ti ale mohli podlehnout počeštění.  Vlastně mi děsně lezlo krkem, když se mě někdo ptal, proč se jmenuju Lenka a ne „po našem“. Možná jsem se chvíli i styděla.

Vrátit se ke svému vietnamskému jménu bylo zprvu obtížné a mně nevlastní, i když mě tak v rodině oslovovali. Představování se Čechům jako Trang nešlo přes jazyk. Lenka byla vždycky šprtka, hodnej jedináček vietnamských rodičů, kteří každý den pracovali na tržnici. Chtěla se vyrovnat svým českým spolužákům a vyhrávat olympiády v jazycích. Trang už byla něčí přítelkyně, v česko-vietnamském vztahu, s česko-vietnamskou výchovou.

Jako kdybych se už nemohla schovávat za svoje (ne)úspěchy ve škole.
Jako kdybych byla zas na začátku své „integrace“ a smiřování se s tím, kdo jsem a kde žiju. A odkud pocházím. A čí jsem dcera. Ale teď už to mělo punc dospělosti.

Jako kdybych vzala celý svůj život v Čechách, na vesnici a na střední a schovala v šuplíku. Se vztahem totiž přišli úplně jiní lidé a jiná očekávání. Staří známí a kamarádi ze střední se pomalu naladili. Jako když se přejmenuje produkt, který používáte. Vlastně mě naprosto dojímá, když mi ještě řeknou Lenko.

Až teď si uvědomuju, že mě moje česká rodina oslovovala mým vietnamským jménem. Můj tatínek patří k posledním lidem, co si na nějakou Lenku vzpomenou. Říkával mi Lenka Pětková. Protože jsem jednou přinesla domů pětku.
(#pepamelen)

Jak jste na tom vy? Používáte své české nebo vietnamské jméno?