Kdybych si mohla vybrat vlastnost do příštího života, bude to orientační smysl. V tomhle životě ho totiž extrémně postrádám. Proto cestování, jakkoliv ho mám ráda, ve mně vždy vyvolává obavy. Copak loupeže, ale mapy! Když jsme s Kačkou koupily zlevněné letenky do Japonska, nevěděly jsme, do čeho jdeme.
Vedle toho, že v Japonsku skoro nikdo nemluví anglicky, sever je na orientačních mapách hodně, řekněme, variabilní. Dlouho nám trvalo, než jsme se zorientovaly.
Sedm dní ve fascinujícím světě smrskávám do několika střípků. Tadá.
Orientační smysl hadr
V návaznosti na můj chybějící orientační smysl dodávám, že bloudění má i svoje silné stránky – objevíte vždycky nějakou zajímavou věc, obchod, zakoutí, roh, ulici… a máte z toho radost. Neználkova nevědomost je neználkovou radostí. Přepočteno na chrámy – kdybychom se neztratily, mohly jsme vidět o zhruba 6 chrámů víc.
Mimochodem. Plánujete-li cestu do Japonska, počítejte s velkými náklady za MHD a meziměstské cestování. Mají tam neuvěřitelně propojenou síť a několik firem, které provozují soukromé linky. A ty šinkanseny, tzv. bullet train. Například tím nejrychlejším – Nozomi – se dostanete z Osaky do Tokia (470 km) za 2,5 hodiny. To je tak akorát na jednoho Harryho Pottera v HDčku.
Projí(s)t se Japonskem
Nejvíc peněz jsme stejně projedly. Což je vlastně v pohodě. Ráno jsme se doslova cpaly rýžovými bochánky (onigiri) s řasou a lososovou náplní. Vlastně jsme nesnídaly nic jiného. Porce stála zhruba 50 Kč a bohatě vystačila i na oběd a někdy i večeři. Občas jsme i kempovaly před SevenEleven. V jedné ruce onigiri, v druhé matcha latté a v té třetí mobil s netem, protože SevenEleven měly volnou wifinu.
Jídlo je tu ale velká věda. Naše druhá Japonská destinace, Osaka, je kulinářskou Mekkou. Říká se tu Jez, dokud nepadneš. Což nechápu, poněvadž Japonci jsou extrémně hubení lidé. Ostatní Asiaté jsou štíhlí, ale Japonci byli vyloženě vychrlí. Co asi dělali lidé, co vymejšleli sumó.
Všude jsme „viděli lidi jíst nahlas“, ale zároveň velmi velmi velmi, možná až asketicky, pomalu. Na cestě mezi městy Osaka, Tokio a Kjóto jsme si všimly, že je tu minimum obchodů se zeleninou. Za celý týden jsme toho moc zeleného do žaludků nenarvaly. Matcha (boží dar), řasy ani kořen wasabi se nepočítá. Ale sní se tu neskutečného masa. Můj velký kulinářský zážitek byla sushi snídaně na rybím trhu Tsukiji v Tokiu. Mě picne.
Usínající gejš
Hodně mi v hlavě utkvěly pohledy na usínající lidi v MHD. Japonska pracovitost je pověstná. Tzv. salaryman, zpravidla kancl lidi, mohou někdy pracovat až 80 hodin týdně! Objala bych všechny ty klimbající postavičky, včetně gejš. Říkala jsem si, jaké máme štěstí, že můžeme odjet i na týden na dovolenou. Říkal nám Hideaki, kamarád, že japonská pracovní kultura vyvíjí na lidi takový nátlak, že zaměstnancům je blbý si vzít dovolenou, aby nepřitížili svým kolegům.
Konzum(ní) monstrum
To je oslí můstek k módě. Japonci mají brilantní vkus. Většina lidí ale nosí do práce jednoduché barvy, aby na sebe nestrhávali pozornost. To není jako tady… tj. kombinování rudé s leopardím vzorem a necitlivé míchání vzorů. Tedy nepočítám bláznivou módu fanoušků Harajuku stylu.
Obléci se nadčasově a za málo Yeníčků je v Japonsku tak jednoduché (Uniqlo nebo United Arrows), jako když si v ČR chcete pořídit kvalitní stan. Monstr konzum. New York to ale naštěstí nepředběhlo. Chtěla jsem si tam pořídit celý šatník se slibem, že si už do konce života nic nekoupím, ale pak jsem si to rozmyslela, když jsem si přepočítala, kolik onigiri bych za to mohla sníst a vlastně to nebyl vůbec špatnej nápad. Špatnej nápad je jen to, že tenhle článek píšu ve dvě ráno, s kručícím břichem a absolutně mrtvejma chuťovejma buňkama, protože rýma.
Jemnost Japonek
Dlouho jsem neviděla tak jemné a ženské, vlastně trošku dívčí ženy. Decentní líčení a styl, decentní a jemná gesta, stud, trpělivost, rozvážnost, roztomilost, zároveň trošku tajemná rezervovanost. Občas jsem se mezi nimi cítila jako chlap. Což mě přivádí k myšlence, že kolem sebe nemám toliko ženských žen. Vy ano?
Co vy slečny, které tohle zrovna čtete? Co je na vás nejvíc ženského?
Pánové, takže trošku chápu vaši obsesi Japonkami.
Další věc, kterou oceňuju, je, že Japonci prostě nesmrdí. To metro je tak těsné, že si smrdět nedovolíte (viz Londýn). Ale to dělá i to, že nejsou vůbec „tuční“.
Tuční je také oslí můstek ke slovu hluční.
Sumimasen
Tak hluční zaručeně nejsou. Dekórum a respekt bylo možné vidět i u nejmenších dětí. Naše nejčastější slovo pak bylo „sumimasen“ – Omlouvám se za potíž.
Je strašně jednoduché se nakazit japonskou empatií, slušností a respektem, který tu vládne. Teda pokud nejste slepí západní burani. Měly jsme s Kačkou najednou pocit, že se musíme omlouvat za všechno, i za laskavost a ochotu. Letmé strčení nebo když nám někdo uvolnil místo… Vlastně se omlouváte za to, že druhému způsobujete přítěž tím, že pro vás udělal laskavost.
Těch silných momentů a emocí bylo v Japonsku přehršel. Ale jeden velký silný pocit, který si budu z japonské mentality a kultury navždycky pamatovat, je uvědomění si, že není kam spěchat, ačkoliv je ten náš lidský život krátký. Ale třeba těch životů máme více. A třeba ty svoje pokaždé využiju k návštěvě Japonska, abych si to mohla připomenout.
Arigato gozaimasu.
