Asijatka.cz

Jednou rukou jím pho, druhou píšu špatné básně. A ty se usměj, ukaž dásně.

Categorie: Cestováníčko

Jak se sbalit do jihovýchodní Asie

Blíží se backpackové, baťůžkové nebo spíš kro-snové období, tedy čas, kdy se cestovatelé, především studenti po zkouškách, vydávají objevovat země jihovýchodní Asie. Pokud se tedy chystáte na putování a tápete, co si s sebou přibalit, tohle může být rozcestník.

Pamatuju si na svou první takovou cestu. Spolužačka Eva, dodnes jeden z mých nejbližších kamarádů, v baru Popocafepetl v Michalské ulici během švitoření pronesla, že bychom měli letět do Vietnamu. A tak jsme letěli. Byla to moje první měsíční dobrodružná cesta mimo Evropu a také první backpackerská zkušenost. Pořídila jsem si svou první krosnu. 

Počítáme-li s tím, že se do Asie vyprávíte teď na jaře a v létě, tenhle seznam by vám pro začátek mohlo posloužit. 

Číst dál

Is Environmental Awareness a ‘Rich People’s’ Thing?

Not really thinking it over, I agreed to write an article about environmental changes that affect our lives. Now, sitting on my couch in the middle of one of the most environmentally conscious and responsible countries in Europe, the thought comes to my mind, what a lucky life I have, to be able to breath fresh air, drink tap water and even water from the river. I’m also able to spend weekends in the countryside and cook vegetables grown in my own garden, just a 30-min drive from the city center. Mom, Dad, I forever thank you.

Číst dál

Interview with Helene: A Czech-Vietnamese in an Arab Country

Ngoc Anh – Helene (27) was on her way to a promising career in the Czech Republic, but her adventurous soul and goals in life led her to move to Dubai in the United Arab Emirates. She now works in a field that didn’t even exist only a few short years ago: influencer marketing. I’ve been watching the path she has blazed for some time, and we were finally able to meet at the beginning of November over a weekend in Dubai. We spoke about her life as a Vietnamese woman in an Arab country, marketing, and a hard-won career.

Tell us something about yourself; how you got started…
I was born in Hanoi, Vietnam. I moved to the northern part of the Czech Republic when I was about seven years old and then at the age of 13, I moved to Prague on my own. My parents were against it at first, but I had a cousin there, so in the end they allowed it.

I went to a Czech-English secondary school to learn to speak English. I always knew I wanted to leave. I was planning my “escape.” I knew I had to go to Prague first and then move on. I had artistic ambitions and started with photography at the age of 15. I taught myself how to edit images and I made collages.

I occasionally shot commercials when I was in high school. I used the money I made to buy my first SLR camera to push my ambition further. I started to shoot commercial stuff, editorial fashion. My hobby became a paying job. I started as an airbrusher during secondary school and made pretty good money.

Číst dál

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj „útěk“. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Číst dál

[VN] Buổi phỏng vấn Helene: Từ Séc sang Dubai, với trạm dừng chân ở Việt Nam

Ngọc Anh – Helene (27), đã từng có một sự nghiệp đầy hứa hẹn, nhưng vì tính cách phiêu lưu với nhiều mục tiêu cuộc sống, nên cô ấy đã chuyển đến Các tiểu vương quốc Ả Rập Thống Nhất – thành phố Dubai để sống. Hiện tại cô ấy đang làm việc trong một lĩnh vực mà mấy năm trước còn không hề tồn tại – marketing influencer. Tôi đã dõi theo con đường mà cô ấy tự đặt ra từ lâu rồi, nhưng mãi đến đầu tháng 11, chúng tôi mới có cơ hội gặp nhau trong một chuyến đi cuối tuần đến Dubai. Chúng tôi đã nói chuyện về cuộc sống của một cô gái Việt Nam ở nước Ả Rập, về marketing và sự nghiệp thành công của cô ấy.

Bạn hãy chia sẻ về bản thân mình đi. Bạn đã khởi đầu như thế nào?
Tôi sinh ra ở Hà Nội – Việt Nam. Khi tôi khoảng bảy tuổi, chúng tôi chuyển đến miền Bắc của nước Séc. Lên tuổi mười bốn, tôi chuyển đến Praha ở một mình. Lúc đầu bố mẹ tôi không đồng ý, nhưng vì tôi có người thân ở đó nên cuối cùng họ cũng tán thành.

Tôi từng học trường trung học chuyên Séc-Anh, để tôi có thể sử dụng Tiếng Anh linh hoạt hữu ích hơn. Tôi luôn biết rằng, tôi muốn chuyển đến một nơi khác để sống, vậy nên tôi lên kế hoạch  “bỏ trốn” của bản thân. Tôi nhận thức được là trước hết tôi phải lên Praha đã, rồi mới đi tiếp được. Hồi đó, tôi có tham vọng nghệ thuật và từ năm mười lăm tuổi tôi đã đi chụp ảnh. Tôi tự học cách chỉnh sửa ảnh và làm những bức ảnh ghép.

Khi tôi đang học cấp ba, thỉnh thoảng tôi đi quay quảng cáo. Từ số tiền tôi kiếm được, tôi đã tự mua máy ảnh phản xạ, để có thể thúc đẩy tham vọng của bản thân. Tôi bắt đầu chụp ảnh quảng cáo, biên tập thời trang. Và cứ như thế sở thích trở thành công việc được trả lương. Cùng thời điểm đó, lúc còn học trường cấp ba tôi bắt đầu làm thợ chỉnh sửa ảnh và cũng kiếm được một số tiền khá khá.

Číst dál

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení „hora práce“ a „srandy kopec“.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta „hodná“ a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

„Riding a girl is better than riding an elephant.“

Na střední škole jsem byla téměř fanatickou eko-aktivistkou s úchylkou pro třídění odpadu, která házela nenávistné šikmopohledy na všechny, kteří nevyznávali moje eko-náboženství a házeli odpadky do jednoho koše. Moje obsese dnes lehce, opravdu lehce, polevila. Už lidi tolik nemorduju pohledem, můj stín jim už tolik nevisí na zádech, když jdou ke koši a občas se zavřenýma očima a těžkým kamenem na svém svědomí vyhodím tříděný odpad do smíšeného, protože v té chvíli třeba vopravdicky není zbytí.

K jádru pudla

Nejsem vegetarián, omezování masa mi zatím jde velmi těžko, ale (… oslí můstek…) prosim vás, nejezděte na těch slonech. Ani v Thajsku, Indii, na Srí Lance, v Indonésii nebo kdekoliv v Jihovýchodní Asii. Nebo kdekoliv, kde si tuhle útrpnou šarádu (mrk na video, ve zkratce týrání slonů pro turistické účely, to není jako chov koňů) můžete za pár babek užít. Jistě při plánování cest do těchto končin narazíte na nabídku jedinečného zážitku – projížďky na slonovi. Což o to, jedinečný to je. Také jsem kdysi pokušení podlehla, právě proto teď lidem doporučuju se na sbírání zážitků takového typu úplně vykašlat. Nečistím karmu. Ale vy si ji nezasírejte. I takovými „drobnostmi“.

A k tomu mě napadá hláška, kterou nám řekl tehdy náš průvodce.
„Riding a girl is better than riding an elephant.“ Jakkoliv tahle hláška zní neurvale, týpek má pravdu – jděte raději sexovat a slonům přineste místo řádění na jejich chrbtě třeba banány.

Poznatky a zápisky z létání

Airplane mode v 10 000 m je jediný způsob, jak utéci před internetem.

Když někdo na tomhle světě umí vycouvat a zaparkovat letadlo velký jak kráva, tak ten kousek na parkovišti před Lidlem taky dám.

Nechci usínat s chrápáním v dopravním prostředku, kde se mnou sedí dalších 200 lidí. To je jako usnout s chrápáním v kině nebo divadle. Ale tady na vás všichni vidí.

Nechci usínat chrápající a s otevřenou pusou.

Obdivuju maminky, co létají s dítětem, kterému rostou zoubky.

Je pošetilé létat a nemít s sebou sluchátka a plně nabitý telefon či mp3. Viz výše.

Uvidíte-li na obrazovce nad hlavou „klesání: 5 000 m n.m.“, připomeňte si znovu, že Česká republika nemá moře.

Nejezte na palubě věci, které vás nadýmají, nemá to kam utéci a rozplizne se to po celém letadle.

Rozmyslete si už u checki-inu, jestli chcete sedět u okna a jestli opravdu potřebujete vidět to město seshora, nebo budete chtít hodinu od odletu jít čůrat, přičemž ti dva velcí pánové vedle vás právě usnuli. Chrápající a s otevřenou pusou.

Když uvidíte asijské spolucestující, naloďte se na palubu dřív než oni. Protože vám pak zaberou prostor na kufr se všemi těmi věcmi z Duty Free Shopů.

Aha, tak už jsem si i odpověděla, kdo ty velké značky na letišti živí.

Když s vámi letí Olga Lounová, dělejte, že nevíte, kdo to je, a neculte se jako blbeček.

Ich bin ein Hamburger

Not all who wander are lost. Not all who are alone are lonely.

… je v mém případě pěknej kec. Protože ztratit se v Německu je jako se ztratit v obci s jednou hlavní ulicí.
#cestujme #hamburg

hamburg

Racek bez racka. A mobilu

Mám slabost pro nerozvážné racky, kteří létají kolem jezer v zemích mluvících germánskými nebo románskými jazyky.
Vím-li, že se budu brzy nacházet v jejich přítomnosti, žhavím jakýkoliv přístroj, kterým můžu udělat fotku. Miluju tu kýčovitou, instáčovou kombinaci slunce-jezero-racek.
Racek.
Racek na sloupu v jezeře.
Racek v letu.
Racek ve vzletu.
Racek a další rackové.
Krmení racků lidmi.

Poslední jmenovaný potenciální materiál pro jednu z dalších příkladných momentek v životě racka vedla k nepříliš šťastné události. Během vášnivého krmení racků jakýmsi pšenično-žitným chlebem se slunečnicovými semínky (… protože detaily jsou důležité) na neklidném holandském jezeře Bovenwijde, podařilo se kamarádce do mě velmi razantně drcnout. Telefon, který jsem nepevně svírala v ruce, se užuž chystal zachytit momentku. Místo toho zahučel do nenávrtaných hlubin širého jezera. Mezi ryby a chaluhy. Mé přání se na víkend odpojit zafungovalo instantně.

Odpusťte, slyšíte-li tuto příhodu již po několikáté. Nemám opilecké ani raubířské historky, přátelům a kolegům se tak můžu chlubit jen tragikomickými situacemi, kdy jsem neposlechla svou intuici.
Stále mám ráda pohled na racky.

ŠAUBURK

12246892_10153238099003359_4084026341868102748_n

Kazdej bychom meli mit chvilku k tomu, abychom zatleskali za zivot, ktery vedeme. Takovy moment me dobehl v tomhle artovem kine v Bremach.
Jednoho zarijoveho vecera, v 21:15, jsem se sama prochazela ve zcela neznamem meste, bez mapy (ono by mi to nijako nepomohlo i kdybych ji mela). Nechtelo se mi na hostel. Narazila jsem na tohle kino, ktere trosku pripominalo Aero.

V 21:45 davali nejaky italsky film s nemeckymi titulky.
Usmala jsem se tomu nacasovani, vytahla penezenku a zaplatila 7 euro za listek. Sedla jsem si doprostred salu a koukala po lidech. Trvalo dalsich 30 minut nez pustili film (italska variace na Breaking Bad). To protoze si uvadec, slicny jinoch s krouzkem na levem prstenicku, zahral s publikem hru. Z iPhona pustil filmove melodie a hlasky a divaci hadali, z jakeho filmu jsou.

Nevedela jsem ani fň, ale kdyz se roztahla opona, zaplavil me pocit neuveritelne vdecnosti, ze si muzu jezdit po svete a divat se v artovych kinech na italske filmy s nemeckymi titulky. Jen tak. Za 7 euro. V mych vysnenych Bremach. Kino se mimochodem jmenuje Schauburg.

 

Projí(s)t se Japonskem

Kdybych si mohla vybrat vlastnost do příštího života, bude to orientační smysl. V tomhle životě ho totiž extrémně postrádám. Proto cestování, jakkoliv ho mám ráda, ve mně vždy vyvolává obavy. Copak loupeže, ale mapy! Když jsme s Kačkou koupily zlevněné letenky do Japonska, nevěděly jsme, do čeho jdeme.

Vedle toho, že v Japonsku skoro nikdo nemluví anglicky, sever je na orientačních mapách hodně, řekněme, variabilní. Dlouho nám trvalo, než jsme se zorientovaly.

Sedm dní ve fascinujícím světě smrskávám do několika střípků. Tadá.

Orientační smysl hadr

V návaznosti na můj chybějící orientační smysl dodávám, že bloudění má i svoje silné stránky – objevíte vždycky nějakou zajímavou věc, obchod, zakoutí, roh, ulici… a máte z toho radost. Neználkova nevědomost je neználkovou radostí. Přepočteno na chrámy – kdybychom se neztratily, mohly jsme vidět o zhruba 6 chrámů víc.

Mimochodem. Plánujete-li cestu do Japonska, počítejte s velkými náklady za MHD a meziměstské cestování. Mají tam neuvěřitelně propojenou síť a několik firem, které provozují soukromé linky. A ty šinkanseny, tzv. bullet train. Například tím nejrychlejším – Nozomi – se dostanete z Osaky do Tokia (470 km) za 2,5 hodiny. To je tak akorát na jednoho Harryho Pottera v HDčku.

Projí(s)t se Japonskem

Nejvíc peněz jsme stejně projedly. Což je vlastně v pohodě. Ráno jsme se doslova cpaly rýžovými bochánky (onigiri) s řasou a lososovou náplní. Vlastně jsme nesnídaly nic jiného. Porce stála zhruba 50 Kč a bohatě vystačila i na oběd a někdy i večeři. Občas jsme i kempovaly před SevenEleven. V jedné ruce onigiri, v druhé matcha latté a v té třetí mobil s netem, protože SevenEleven měly volnou wifinu.

Jídlo je tu ale velká věda. Naše druhá Japonská destinace, Osaka, je kulinářskou Mekkou. Říká se tu Jez, dokud nepadneš. Což nechápu, poněvadž Japonci jsou extrémně hubení lidé. Ostatní Asiaté jsou štíhlí, ale Japonci byli vyloženě vychrlí. Co asi dělali lidé, co vymejšleli sumó.

Všude jsme „viděli lidi jíst nahlas“, ale zároveň velmi velmi velmi, možná až asketicky, pomalu. Na cestě mezi městy Osaka, Tokio a Kjóto jsme si všimly, že je tu minimum obchodů se zeleninou. Za celý týden jsme toho moc zeleného do žaludků nenarvaly. Matcha (boží dar), řasy ani kořen wasabi se nepočítá. Ale sní se tu neskutečného masa. Můj velký kulinářský zážitek byla sushi snídaně na rybím trhu Tsukiji v Tokiu. Mě picne.

Usínající gejši v MHD. Ale stále narovnané

Hodně mi v hlavě utkvěly pohledy na usínající lidi v MHD. Japonska pracovitost je pověstná. Tzv. salaryman, zpravidla kancl lidi, mohou někdy pracovat až 80 hodin týdně! Objala bych všechny ty klimbající postavičky, včetně gejš. Říkala jsem si, jaké máme štěstí, že můžeme odjet i na týden na dovolenou. Říkal nám Hideaki, kamarád, že japonská pracovní kultura vyvíjí na lidi takový nátlak, že zaměstnancům je blbý si vzít dovolenou, aby nepřitížili svým kolegům.

Konzum(ní) monstrum

To je oslí můstek k módě. Japonci mají brilantní vkus. Většina lidí ale nosí do práce jednoduché barvy, aby na sebe nestrhávali pozornost. To není jako tady… tj. kombinování rudé s leopardím vzorem a necitlivé míchání vzorů. Tedy nepočítám bláznivou módu fanoušků Harajuku stylu.

Obléci se nadčasově a za málo Yeníčků je v Japonsku tak jednoduché (Uniqlo nebo United Arrows), jako když si v ČR chcete pořídit kvalitní stan. Monstr konzum. New York to ale naštěstí nepředběhlo. Chtěla jsem si tam pořídit celý šatník se slibem, že si už do konce života nic nekoupím, ale pak jsem si to rozmyslela, když jsem si přepočítala, kolik onigiri bych za to mohla sníst a vlastně to nebyl vůbec špatnej nápad. Špatnej nápad je jen to, že tenhle článek píšu ve dvě ráno, s kručícím břichem a absolutně mrtvejma chuťovejma buňkama, protože rýma. 

Jemnost Japonek

Dlouho jsem neviděla tak jemné a ženské, vlastně trošku dívčí ženy. Decentní líčení a styl, decentní a jemná gesta, stud, trpělivost, rozvážnost, roztomilost, zároveň trošku tajemná rezervovanost. Občas jsem se mezi nimi cítila jako chlap. Což mě přivádí k myšlence, že kolem sebe nemám toliko ženských žen. Vy ano?
Co vy slečny, které tohle zrovna čtete? Co je na vás nejvíc ženského?

Pánové, takže trošku chápu vaši obsesi Japonkami.

Další věc, kterou oceňuju, je, že Japonci prostě nesmrdí. To metro je tak těsné, že si smrdět nedovolíte (viz Londýn). Ale to dělá i to, že nejsou vůbec „tuční“.

Tuční je také oslí můstek ke slovu hluční.

Sumimasen

Tak hluční zaručeně nejsou. Dekórum a respekt bylo možné vidět i u nejmenších dětí. Naše nejčastější slovo pak bylo „sumimasen“ – Omlouvám se za potíž.

Je strašně jednoduché se nakazit japonskou empatií, slušností a respektem, který tu vládne. Teda pokud nejste slepí západní burani. Měly jsme s Kačkou najednou pocit, že se musíme omlouvat za všechno, i za laskavost a ochotu. Letmé strčení nebo když nám někdo uvolnil místo… Vlastně se omlouváte za to, že druhému způsobujete přítěž tím, že pro vás udělal laskavost.

Těch silných momentů a emocí bylo v Japonsku přehršel. Ale jeden velký silný pocit, který si budu z japonské mentality a kultury navždycky pamatovat, je uvědomění si, že není kam spěchat, ačkoliv je ten náš lidský život krátký. Ale třeba těch životů máme více. A třeba ty svoje pokaždé využiju k návštěvě Japonska, abych si to mohla připomenout.

Arigato gozaimasu.

 

IMG_9054

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén