Moje prvoškolní léta v pohraniční vesnici o pár stech obyvatelích byla zaplněna nenaplněnou láskou k Ondrovi, jehož jméno jsem klíčem od naší bytovky vyškrábala na zelenou školní lavici, přičemž si toho náhodou všimla jeho maminka na třídních schůzkách. Samozřejmě, na potvoru to byl jediný Ondra široko daleko mezi 400 obyvateli, které obec evidovala. Takže objekt mých raných romantických citů byl jasný. Tento příběh nemá dobrého konce, protože, jak je očividné z mého příjmení, za Ondru nejsem provdaná. 

Láska k němu sice zůstala platonická, ale předurčila mou slabost pro prince Krasoně v létech následujících. Zpravidla se jednalo o chlapce sympatické natolik, že se kolem nich točila spousta sympatických dívek, pro které zas měli slabost mí princové Krasoňové. 

Střední škola se nesla ve znamení dalších podobných neopětovaných lásek a já každý rok marně čekala na tajnou valentýnku ve své skříňce, která měla drobnou škvírku, tak akorát na prostrčení malého složeného vzkazu s vyznáním lásky.

Žít na maloměstě ale znamenalo, že se žádné pikle neuhlídaly a šepty doputovaly od jedné uvítací cedule k druhé tak rychle, jak každý vietnamský obchodník umí počítat z hlavy. Nebo tak jsem si alespoň naivně zdůvodňovala nezájem svých princů Krasoňů a prázdnou školní skříňku i mimo svátek zamilovaných. V letech dospělejších mi někteří z nich, skryti za oponou jedničkek a nul, vyznali staré sympatie. Obava z toho, co by se na maloměstě říkalo, protože byla zkrátka větší než naše vzájemné sympatie a potenciální puppy love.

Ono by to ani nebylo jednoduché z opačné strany. Randění na střední škole pro mě nepřicházelo v úvahu. Věnuj se učení, na kluky máš čas, přece. Moje vietnamské kamarádky na tom nebyly o nic lépe. Pokud si některá z nich našla svou první lásku, ať už českou, nebo vietnamskou, bylo to největší tajemství široko daleko, maloměsto nemaloměsto. Velký rozdíl byl akorát v tom, že vietnamský chlapec chápal o něco více, proč se musí zamilovaný páreček schovávat nebo proč se nemohou držet na veřejnosti za ruce. 

Vysokoškolská léta mi přinesla větší svobodu a také první pokusy rodičům vysvětlit, že opravdu lze zvládnout randit a do toho získat vysokoškolský titul. A nejen bakaláře. Bylo to také období prvních pokusů seznámit rodiče s mou první vážnější známostí. Tehdejšího českého přítele jsem intenzivně připravovala na první setkání a kulturní šoky, které by mohl ve vietnamské domácnosti zažít. Počítat měl se zvídavými otázkami ohledně jeho budoucnosti, rodiny a neměl se zaleknout ani mamčiny superpohostinnosti, a to včetně nabírání jídla do jeho misky a jejího neustálého pobízení k jídlu, protože “ty hubený”. Když slova nezaplňují ústa, nahradíme je jídlem. Když nemáte limetku, dejte tam citron.

Buvol v jehličnatém lese

Zajímavý je ale časový předěl mezi tím, kdy podle rodičů nesmíte randit a věnovat se jen škole, a tím, kdy se vás začne vaše okolí ptát, kdy se budete konečně vdávat. Mezera téměř neviditelná, skoro nulový prostor k manévrování. Pokud se do “rozumného” věku podle vietnamských standardů nevdáte, stanete se terčem nevyžádaných rad týkajících se zbytečné kariéry (stejně jako ty jedničky na vysvědčení?) a všech úkolů, které na vás jako ženu, potenciální manželku a matku, čekají. Poradit, abych porodila. Moc pracuješ. Budeš až moc dobrá. Musíš si najít muže, aby ti neztvrdla vajíčka. 

Když je ženě “už tolik?” a “není vdaná?”, říkají o ní, že je “ế”. Jedno slovo, jedno písmeno, které v sobě nese pohrdání za neprovdání, za to, že jste “zbylá”. Být svobodný a být svobodný někdy neznamená totéž. 

V létech dospělejších jsem se začala vyhýbat společenským akcím naší komunity, abych předešla všem nevyžádaným radám a dotazům známých o svém osobním životě. Všechny svoje diplomatické odpovědi jsem už úspěšně použila. 

Vidět manželství rodičů z první generace ale znamenalo věřit v to, že je standard si po škole najít dobře placenou práci mimo stánky a ideálně si vzít někoho, s kým vyděláváte na chleba (rýži), vychováte děti a pečujete o prarodiče a širší rodinu. Ozkoušený model s důrazem na pevnou rodinnou hierarchii a kult předků, který je ve východní a jihovýchodní Asii funkční i vzhledem ke konfuciánským principům.

Dívám se na to pohledem svobodného “mileniála” žijícího v západní zemi a uvědomuju si, jak takový lineární model zjednodušuje život a rozhodnutí. Vidět manželství vietnamských rodičů z první generace ale také znamená někdy pozorovat už léta nefunkční partnerské a příbuzenské vztahy, které se udržují ze setrvačnosti a potřeby jedince ustupují do pozadí, na úkor společných rodinných zájmů. 

Někteří vietnamští rodiče preferují pro své děti vietnamského partnera i kvůli snadnější domluvě a předpokladu, že snacha nebo zeť zvládnou rodinné nároky lépe než evropský partner. Může buvol přežít v jehličnatém lese? A kůň v pralese?

Víc než kde jinde tedy v láskách jedné černovlásky hledám tu nejautentičtější a nejvyváženější verzi vztahu s princem Krasoněm, který porozumí dynamice vietnamské rodiny. Jako ten první benefit vidím, že se nebudeme muset schovávat před rodiči. Ty další (a že jich je) prozradím jenom tomu, kdo mi hodí vzkaz do schránky.