„Ahoj, jmenuju se Čan a není to Čau, ale taky to má tři písmena“, je věta, kterou teď budu říkat při KAŽDÝM představování. Kámo, Káčo, já to už nedávám. Upletla jsem si na sebe ostnatý kurvadrát. Sorry, že vás tím neustále krmím a vylejvám si tu svý zoufalý postintegrovaný srdce, ale my všechny, co se jmenujeme Trang (nebo Tran nebo Trung), máme v TÝHLE ZEMI kuřevský problém.
Vy to jméno prostě NESLYŠÍTE.
Jakkoliv pomalu a nahlas artikuluju, vy to jméno prostě NESLYŠÍTE. Metapohledem mezi námi probíhá ultra roztodivná metakomunikace.
Nebo se na to prostě vybodnu a budu říkat jenom Čan, podám ruku a nechám to na osudu.
Nebo se odstěhuju. Ale ne do Itálie.