Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 1 z 9)

V-pop písničky, co nesmíte minout

Jednou za čas mám takovou chvilku. Zadám do Youtube VPOP (vietnamský pop) a čekám, co mi vyplivne virtuální gramofon. A pak se koupu ve vodách vietnamského popu. A čumím, teda poslouchám všema deseti. Rozšiřte si se mnou obzory o současnou vlnu. Je to dost subjektivní a jednotlitý playlist, co vám budu. Zkuste si zapnout titulky, občas jsou tam anglické překlady. A dost často je tam nějaká reklama na mobil, krém nebo pití, tak se nelekněte.

Číst dál

Kdo troubí, ten jede

Laskavost a vzájemná ohleduplnost se vyplácí. Život pak plyne tak nějak harmoničtěji. Říká se, že ti, kteří si zaslouží laskavý přístup nejméně, ho potřebují nejvíce. Tak třeba tenhle pán, u kterého bylo tuhle poučku děsně jednoduché zapomenout.

Jeli jsme s kamarády na kole po Náplavce, jela jsem jako třetí, před námi byl po celé délce chodníku roztažen pár se psy, tak jsem cinkla na zvonek, abych dala vědět, že jedeme. Takové to cinknutí alá “s dovolením”. Jenže jsme se komunikačně minuli.

Číst dál

Jak je důležité míti komunitu

Dneska je to trošku budovatelský titulek, ale je tu důvod. Dojímá mě, jak se lidé spojují pro dobrou věc. Vy se zas dojímáte nad tím, jak se aktivně zapojila vietnamská komunita.

Pomineme-li podivné punky a návyky, které naše komunita má, jednu naši vlastnost bych vyzdvihla – umíme se semknout; vzájemně si pomoci, sdílet, doporučovat, přispívat a rozdávat. Proto vidíte v médiích zprávy o občerstvení pro členy složek IZS, rozdávání roušek i finančních darů.

Točíte-li se kolem Vietnamců, víte, že hodně z nás přemýšlí a jedná tak, aby to co nejméně zasáhlo či poškodilo společnost a okolí, a tím tedy nás samotné. Koloběh a karma. Ízipízi.

Číst dál

O čem jsme si ještě nepovídali…

Když píšete blog tak dlouho, musí se zákonitě stát, že se témata budou občas opakovat. Cílem mého blogu bylo vždy psát o věcech, které nás odlišují a které sdílíme. Témata, která dnes otevřeme, jdou zas o trošku dál, za hranici zkomolené češtiny, za hranici kulturní ne/usazenosti, za hranici vietnamských restaurací a večerek. Nehloubám, mluvím v balíčku, ale vy si tam hloubku po svém najdete.

Číst dál

Co určitě udělejte, když se seznámíte s Vietnamcem

Určitě nám řekněte, ze rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak, než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.

Číst dál

Šťastnou krysu!

Dnes, 25. ledna, je prvním dnem nového lunárního roku. Už jste od všech svých vietnamských známých nebo kamarádů zjistili důvod, proč včera bouchaly rachejtle a proč dneska vaši večerkáři zavírají o něco dřív. A taky proč ksakru hraje to karaoke u vietnamských sousedů tak nahlas a dlouho?! 

Číst dál

Kam s ním?

Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek.
Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.

Číst dál

Krajánek aneb Kde a jak potkat Vietnamce?

Ráda vidím, že se rybníček s vietnamskými organizacemi – těmi oficiálními i neoficiálními – trošku zvětšil. Diverzita názorů, ale podobné cíle – snaha o přiblížení naší kultury vám, dychtivým konzumentům. Za vydatné pomoci několika přátel a známých posílám do světa přehled “tuzemkých” iniciativ nebo projektů, které mají co dočinění s vietnamskou komunitou v České republice. Některé fungují pouze pro krajany, některé se snaží propojovat, vzdělávat a sdružovat napříč kulturami a zeměmi. A protože těch organizací je tolik, kolik je druhů brambůrek v každé večerce, uděláme to evidentně na několik dílů.

Číst dál

Vždyť oni by se styděli

Nedávno jsem mluvila se známým svých rodičů. Jeho syn se chystá z malé západočeské obce přestěhovat do Států (píše se tu velké S, že?), kde bude studovat. Říkal, že jeho syn byl už odmalička odhodlaný studovat v zahraničí a chtěl znát můj názor, co si o tom celém myslím. Co když tam zůstane? Nebylo by lepší, kdyby vystudoval tady a založil tu rodinu? Nebylo by lepší, kdyby se odstěhoval jen do Londýna? Tam aspoň lépe doletíme.

Číst dál

Muži, kteří se nebojí žen

Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět “to něco”, a proto jí nemůže jít plně příkladem.

Číst dál

Asitipy – Pojď na dokument!

Hodně se toho děje, že? Na Václaváku i u nás mezi Vietnamci. Čas od času vám proto na blog hodím akce, tipy na něco, co má co dočinění s Vietnamci. Takový malinkatý zpravodájek z dálek a pro blízká setkání.

Číst dál

Těch 12 znaků tradiční vietnamské restaurace

Poznáte je na první dobrou. Barevné cedule, svítivé výlohy, závan glutamátu a rybí omáčky. Ano, vietnamské restaurace. Jejich revírem jsou rýžové nudle na všechny způsoby, jejich tempo je vražedné. Jen v Praze se podobných asijských restaurací najde minimálně 200. Ale ne vždy tomu tak bylo. Co si pamatuju ze svého dětství, vždycky se chodilo „na čínu“. Univerzální smažené nudle s masovou nebo zeleninovou přílohou, nějaká omáčka ČUHO, tedy čínská univerzální hnědá omáčka, a případně rejže.

Nenechte se ale mýlit. Dost často tyto restaurace ale v začátcích provozovali Vietnamci, kteří okoukali, že v západním světě letí kung-pao a smažené nudle. Kdysi mi také mí vietnamští známí říkali, že by je nenapadlo, že by vám mohla chutnat naše skutečná kuchyně. Klobouk dolů tedy před prvními pionýry, kteří před více než deseti lety začali ve svých „čínských“ restauracích nabízet i vietnamské závitky. A postupně se z „číny“ začalo chodit na „vietnam“ na bum bo nam bo, na pho nebo bun cha. Ráda ale vidím, že se učíte jíst i jiná jídla (kaprobůček), ale to by bylo na jiný článek. Dneska se podíváme do tradičních vietnamských restaurací, na které jste si už zvykli. Co je tedy spojuje? 

Číst dál

Ženy z tržnice

Generační, kulturní, jazyková a mentální vzdálenost. Na jeden život až příliš.

Sedím na vietnamské oslavě. Je tu více žen než mužů. Některé z nich bezduše pozorují dění kolem, některé čile švitoří s kamarádkami, některé starostlivě pozorují svá vnoučata. Dívám se na naše matky, tety a známé, na jejich zestárlé tváře a pohltí mě úzkost, pochopení, dojetí a vděk.

Číst dál

Rozhovor: Tuan z Přiznání Vietnamců

S Nguyen Manh Tuan (24 let) jsme si sedli na konci léta na rychlou kávu a probrali jeho podnikatelské záměry a festival Ochutnej Vietnam. Hlavně jsme ale hodili řeč o Přiznání Vietnamců, facebookové stránce, kterou před pěti lety založil a kde se to hemží kulturními stereotypy.

Říkal jsi, že jsi se s Vietnamci dříve tolik nebavil. Teď těch aktivit kolem komunity máš více než dost. Kde se to zlomilo?
Hodně jsem porovnával sebe s českými kamarády. Chodili na dovolené, bavili se, ale já nevěděl, jaký to je. Díky Přiznání jsem zjistil, že je to v pohodě a že to mnoho mladých Vietnamců má stejně.

Ovlivnily mě hlavně dvě události. Jednou za mnou přišel kámoš a zeptal se mě “Hele kámo, nechceš založit Přiznání Vietnamců?“ Já jsem byl línej a introvertní člověk, tak jsem řekl ne. Po měsíci přišel zas, tak jsem do toho šel. V osm večer jsem to založil, během čtyř hodin se objevilo pět set lajků, ráno, když jsem se vzbudil, už tam bylo přes tisíc lidí. Za den chodily stovky lajků, každé dvě hodiny jsem něco postoval. Navíc to mělo dobrý zásah.

Podruhé to bylo, když mi někdo napsal na Facebooku, jestli mu nechci tu stránku prodat. Říkal jsem si, že máme hezkou česko-vietnamskou komunitu, a že to ten týpek nacpe reklamou, tak jsem to odmítl. Byl to prvotní impuls pro vznik Ochutnej Vietnam.

Číst dál

Naše české babičky

Dnes, v 4. ledna, vychází v příloze Lidovek fotodokumentární projekt, na kterém jsem poslední půlrok spolupracovala. Tohle je úvod (původní), který jsem k němu napsala. Určitě si noviny dneska zkuste ještě někde pořídit. Je to pět milých příběhů o vietnamských dětech a jejich českých babičkách a tetičkách, díky kterým porozumíte vietnamské komunitě v České republice zas o něco více. Díky, že se zajímáte!

Mluvíme-li tu o vietnamské komunitě v České republice, musíme zmínit jedno ultimátní česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které spousta z vás nikdy neslyšela. Ale díky ní pochopíte kontext toho, co dělá z dnešní integrace Vietnamců v České republice takovou, jaká je. Respektive jen některých Vietnamců – zástupců dnešní tzv. banánových dětí. V 90. letech, kdy se rozmohly vietnamské tržnice v pohraničí, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i 12 hodin denně, a to v létě i zimě. Proto většina z nich dávala své mladší děti na hlídání do českých rodiny – k babičkám a tetičkám. Někdy jsou mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovali roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání nebo řešení potřebných školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i nás, vietnamské. Někdy na kratší dobu, někdy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, někdy jen tak pro radost.  Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Připravili jsme pro vás pět příběhů mladých Vietnamců a jejich českých babiček a tetiček – žen, které stály tiše za jejich výchovou, když ti praví rodiče prodávali na tržnicích. I to je důvod, proč část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období pro formování vlastní kulturní identity.

 

Stránka 1 z 9

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén