Dnes bylo Lenky. Je tomu ale pět let, co tohle jméno nepoužívám. Zbylých 21 ale tvořilo důležitou část mé české identity. Přišel mi do života člověk, který tvrdohlavě odmítl mou českou identitu a šprťáckou duši.

Nebylo to jenom jméno, které mělo usnadnit naši komunikaci. Když na to zpětně koukám, můžu to chápat i jako snahu nevyčnívat. Stačí, že vypadám jinak.
Byl to standard, součást integrace přece. Výhodu měli ti, kteří měli jednoduché vietnamské jméno. I ti ale mohli podlehnout počeštění.  Vlastně mi děsně lezlo krkem, když se mě někdo ptal, proč se jmenuju Lenka a ne „po našem“. Možná jsem se chvíli i styděla.

Vrátit se ke svému vietnamskému jménu bylo zprvu obtížné a mně nevlastní, i když mě tak v rodině oslovovali. Představování se Čechům jako Trang nešlo přes jazyk. Lenka byla vždycky šprtka, hodnej jedináček vietnamských rodičů, kteří každý den pracovali na tržnici. Chtěla se vyrovnat svým českým spolužákům a vyhrávat olympiády v jazycích. Trang už byla něčí přítelkyně, v česko-vietnamském vztahu, s česko-vietnamskou výchovou.

Jako kdybych se už nemohla schovávat za svoje (ne)úspěchy ve škole.
Jako kdybych byla zas na začátku své „integrace“ a smiřování se s tím, kdo jsem a kde žiju. A odkud pocházím. A čí jsem dcera. Ale teď už to mělo punc dospělosti.

Jako kdybych vzala celý svůj život v Čechách, na vesnici a na střední a schovala v šuplíku. Se vztahem totiž přišli úplně jiní lidé a jiná očekávání. Staří známí a kamarádi ze střední se pomalu naladili. Jako když se přejmenuje produkt, který používáte. Vlastně mě naprosto dojímá, když mi ještě řeknou Lenko.

Až teď si uvědomuju, že mě moje česká rodina oslovovala mým vietnamským jménem. Můj tatínek patří k posledním lidem, co si na nějakou Lenku vzpomenou. Říkával mi Lenka Pětková. Protože jsem jednou přinesla domů pětku.
(#pepamelen)

Jak jste na tom vy? Používáte své české nebo vietnamské jméno?