Čím jsou mí rodiče starší, tím víc jsou roztomilejší.
Podělila jsem se s nimi o radost, že budu mít rozhovor ve dvou tištěných médiích.
Mamka s láskyplným očekáváním a dětskou nevinností vyhrkla „Budeš v Blesku?“.

Miluju, když jsou naši dětsky nevinní. Mrzí mě, že s nimi netrávím tolik času, abych jim vysvětlila rozdíl mezi Bleskem a vším ostatním. A tak je to ve všem. Mí rodiče jsou ti nejbližší, zároveň ti nejvzdálenější pozorovatelé mého života. Z dálky tiše pozorují, jakým směrem se ubírám a mají tichou radost z pracovních úspěchů.

A co na to říkají vaši?

V některých hovorech mezi čtyřma očima jste se mě ptali, co říkají naši na tak otevřený blog. Tatínek umí česky, ví, že TOHLE existuje. Ale nečte to, pokud ho k tomu neponoukám. Maminka ví, že píšu na těch internetech o Vietnamcích.
„Ale neříkej úplně všechno, ano?“, připomíná mi.

Na začátku se báli, jak by tomu bylo i v případě jiných vietnamských rodičů, že tím budu poutat na naši rodinu pozornost. A vyčnívat by se přece nemělo. Strach z hodnocení společeností je výchozím vysvětlením, proč tu není tolik vietnamských umělců, individualistů nebo těch, kteří dělají, co mají rádi.

Naši mají ale z Magnesie radost. Tatínek mi poslal dva hlasy. Za sebe a za mamku. A pak mi to oznámil na Facebooku. A pak také dodal, že je dobře, že v tom Blesku nejsem.