Asijatka.cz

Jednou rukou jím pho, druhou píšu špatné básně. A ty se usměj, ukaž dásně.

Categorie: Drobky (Stránka 10 z 14)

Kde třeba potkat Vietnamce?

Nemusíte na Sapu nebo na VŠE, abyste potkali Vietnamce. Vedle lásky k jídlu s vámi sdílíme i lásku k hudbě. A někteří i k filmu.

Tudíž:

Čtvrtek 4. 2. v AeruPromítání kraťasů od AZN std. Duc je trošku střelec z DAMU. Potkali jsme se náhodou jednou v Noně, viděla jsem ho mluvit na dokumentech v Jihlavě, ale jinak o něm vím prd. Vy ho a další jiné, „hip“ Vietnamce, můžete potkat v Aeru.

A ti, co milujete další tradiční věc – kočky, kocouři a chlast na baru, u Náměstí Republiky se bude v sobotu 6.2. pařit na počest nového lunárního roku. A ne, nedostávám provize, že vás tam naženu. Ani fň.

Neděle 27. 3. v Kongresáku: Zpíváníčko velkých hvězd vietnamského pěveckého nebe. Pokud chcete echtovní vietnamskou show (není to krásné multikulti slovní spojení?), určitě nemiňte TOHLE. Vezme vás to do jiné kulturní dimenze tradičního (devadesátkového) vietnamského popu, která neztrácí své fanoušky. Seriózně, tohle nesmíte minout.
Největšími hvězdami jsou Dam Vinh Hung a Tuan Hung. Takoví …vietnamští Jankové Ledečtí, Danielové Hůlkové, a to nemyslím ve zlém.
Samozřejmě nechybí afterparty v tradičním partyklubu Vietnamců – Hany Bany.

Sobota 30. 4. na Výstavišti Holešovice: Asian Food & Culture Fest . Ano, všichni milujete asijské jídlo a myslíte si, že z něj nemůžete přibrat.

Až budu mít na mušce další akce, hodím vám je sem.
Tak se seznamujte a kulturně žijte, dušinky.

 

 

Rýžová pojezie

Pondělí rejže
Úterý rejže
Středa rejže
Čtvrtek brambory,
prejže.

Pojezie mají přece být básničky o jídle, či?

Cígem do oka

Cígem do oka,
nateklo to jako sviň.
Pravým okem vidím tenhlencten svět
zas o něco míň.

#konecbasne #pojezie

 

 

Co štve vaše mladé talenty? Třeba to, že ve firmě držíte Marfuše a Rumburaky

Takzvaní „millennials“ jsou natolik široký pojem, že můžeme s nadsázkou tvrdit – co zástupce, to samostatná a platná definice. I přes velké množství různých charakteristik mají společné jedno poznávací znamení. Chtějí dělat práci, kterou přímo milují a která je naplňuje. Mezitím si chtějí užívat života, cestovat a brát si krátké dovolené v průběhu roku. A ano, za vším hledají smysl a příběh.

Oproti svým rodičům, jejichž pracovní směřování mělo vcelku jasné obrysy, millennials zkoušejí různé pracovní pozice a nebojí se měnit obory, byť někdy velmi radikálně. Nebojí se hledat své místo pod sluncem i do jiných zemí.

KDO JSOU A CO CHTĚJÍ

Je-li tu něco, co skutečně oceňují ve všech aspektech života, je to nezávislost. Můžeme mnohdy pozorovat dva kontrasty – někteří millennials se finančně osamostatní hned po střední
škole, ti druzí naopak spoléhají na to, že moderní společnost toleruje dlouhé studium.

Obecně se ale o zástupcích této generace, často s lehkou ironií, říká, že jsou časové vytížení, očekávají vysokou životní úroveň, seberealizaci na smysluplných projektech, a to nejlépe na vlastních podnikatelských záměrech. Potenciál těch nejšikovnějších pak vytvořil fenomén posledních několika let – startupy.

Takového člověka většinou potkáte s chytrým telefonem v ruce nebo jej můžete zahlédnout sedět za počítačem například i v kavárně, kde s největší pravděpodobností chystá logo pro své začínající podnikání. Jejich touha po nezávislosti souvisí i s propojeným světem, ve kterém vyrůstali. S nadsázkou se dá tvrdit, že v tom má prsty kabelová televize. Velmi důležitou roli ve formování jejich světonázoru sehrál rozvoj informačních technologií a především internet s neomezenými (a stále nevyužitými) možnostmi.

Odlišná očekávání, která mají zástupci Generace Y od svého života, jdou ruku v ruce s jejich pracovními návyky. Dříve se člověk zpravidla „uvrtal“ na dlouhá léta v jednom zaměstnání, potažmo v jedné firmě, které zůstal loajální až do důchodu. Talentovaní yuppíci, jak se jim také říká, hledají pracovní výzvy a chtějí je hned. Smysluplnost jejich každodenní činnosti je étosem a důvodem, proč dělají to, co dělají. Ne nadarmo se millennials také říká Generace „Why“ (anglická výslovnost písmene Y).

CO VADÍ VAŠIM MLADÝM TALENTŮM

Co jsou ty důvody, proč zůstávají ve vaší firmě? A co je naopak štve? Spolu s několika talentovanými millennials jsme dali dohromady stručný výčet několika věcí, které mohou vaše potenciální mladé uchazeče a zaměstnance odradit.

1. Když nemají volnou pracovní dobu.
Jedním z nejčastějších požadavků mladých uchazečů o práci je flexibilní pracovní doba. Samozřejmě se vše odvíjí od pracovní náplně a pozice, ale v době internetu, kdy lze pracovat detašovaně, je pro ně vysedávání od 9 do 18 v kanceláři zbytečný přežitek. Volnou pracovní dobu je potřeba pěstovat jako součást firemní kultury. Navíc v ideálním případě podporuje důvěru a etiku v týmu.

2. Když jsou najati na „špinavou práci“.
Doba, kdy se studenti spokojili s administrativní prací, je pryč. Mladé talenty hledají ve firmách projekty, na kterých se mohou naučit novým soft i hard skills. I za cenu práce po nocích. To je jim ale třeba na začátku zdůraznit.

3. Když je vidět, že se šetří na pracovním prostředí a zaměstnancích.
Vedle vyšperkovaného leadershipu a vybavení firmy jsou známkou toho, jak hodně se firma o své zaměstnance stará, i položky jako kvalitní káva, ba dokonce toaletní papír. Teambuildingy jsou dnes už de facto nutností. Mění se jen trendy v tom, co chtějí zaměstnanci dělat. V současné době letí adrenalinové sporty nebo charitativní a neziskové projekty.

4. Když si ve firmě držíte Marfuše a Rumburaky.
Pracovní kolektiv je pro velkou část talentů důležitější než výše platu. Zvláště v případě, když se nebojí měnit práci v kratších intervalech. Marfuše a Rumburaci jsou například ti zaměstnanci,
kteří umějí na vše říci „ne“ nebo najdou výmluvu, proč to nejde. Talentovaní millennials neříkají „nejde to“, ale „jak to udělat, aby to šlo“.

5. Když jim nevěříte nebo je podceňujete.
Seniornější kolegové mohou mít tendenci zabřednout do svých kolejí a mladou krev mohou vnímat jako konkurenci. V tomto případě hraje důležitou roli HR, mentor, teamleader nebo community manager jakožto prostředníci, kteří pomohou týmu nastavit role a systém hodnocení.

6. Když se jim nevěnujete.
Ambicióznost mnohých millennials má svou velkou pozitivní stránku – většina z nich očekává otevřenou a konstruktivní zpětnou vazbu na svou práci, ba ji mohou někdy sami iniciovat. Velkým trendem v českých firmách je propojování juniorních a seniorních talentů prostřednictvím mentorování nebo koučinku. Trendem je tzv. reverzní mentoring, kdy juniorní zaměstnanec vzdělává a posouvá toho seniorního. Firemní kurzy a kontinuální práce s potenciálem jednotlivých talentů je mnohdy důležitější než finanční motivace.

7. Když jim nenasloucháte.
Dáváte svým talentům reálné projekty, na kterých se ukážou jejich schopnosti? Skvělé. Dáváte jim zpětnou vazbu? Skvělé. Zkusili jste se ale někdy zeptat na to, jak vnímají fungování týmu? Zvlášť ve startupech je otevřená komunikace povinnou výbavou. Najděte si čas a vymyslete zábavnou techniku dávání si zpětných vazeb.

8. Když o změnách jen mluvíte.
Život millennials je především o změnách. Pokud jste si najali do firmy ambiciózního talenta, očekávejte, že tento „naspeedovaný“ jedinec nerad čeká a chce vidět změnu hned. Zřejmě totiž ve svých chvílích čte knihy o efektivitě, time managementu nebo metodě Get Things Done.

Avšak nic není tak černobílé. Millennials mají i své chyby, kterými si ve firmách nedělají dobrou vizitku. Vroubek si u potenciálního zaměstnavatele mohou vytvořit například přílišnou
sebedůvěrou, že mají své místo jisté. To může být ještě ta lepší varianta. Někdy totiž na pohovor nepřijdou vůbec a dokonce se ani neomluví. Jak jsem se dozvěděla z rozhovorů s různými personalisty nebo manažery, kteří se účastní výběrových řízení s talenty, takových případů přibývá. Kandidáti se nedostaví na smluvený termín a neberou ani telefony. Nebo se neozvou, když
nepřijdou do práce. To je stinná stránka jejich svobodomyslného uvažování.

Problém bývá také s jejich nedochvilností a nedodržováním termínů. Příčinu můžeme hledat například i v jejich uspěchaném životě. Nebo neschopnosti se soustředit na jednu důležitou věc, neboť jejich koncentrace je příliš roztříštěná mezi různými aktivitami. Jednoduše řečeno generace prokrastinace. A abychom článek nezakončili negativně, doporučím vám nový film Stážista
(The Intern) s Anne Hathaway a Robertem de Niro, ve kterém je nenuceným způsobem ukázán rozdílný přístup dvou generací k práci, kterou člověk miluje. A o to tu nakonec vždycky jde. Zbytek může dořešit otevřená a rovnocenná komunikace. Z obou stran, nehledě na věk, povolání a kulturní rozdíly.

Kdo jsou millenials?

V krátkosti se jedná o nastupující generaci mladých lidí, kteří se narodili zpravidla mezi lety 1980 až 2000. Rovněž se jim říká Generace Y, ti starší se také mohou označit jako
yuppíci (yuppies). Někteří personalisté je rozdělují na ty starší, kterým je kolem 30 a spíše se blíží předešlé generaci X, a mladší, kteří nastupují na vysoké školy. Nejstarší millennials dokončili vysoké školy a tvoří již pomalu hlavní pracovní sílu. V popředí jejich zájmu je nezávislost, rovnováha mezi osobním a pracovním životem a především vlastní uplatnění.

Článek byl původně vydán v říjnovém čísle ProfiHR.
Převzato z: Simple Talent

I`ll put a spell on you

This is the most beautiful thing you`ve ever heard
Thanks, Nic!

 

I’ve been watching your world from afar,
I’ve been trying to be where you are,
And I’ve been secretly falling apart,
I’ll see.
To me, you’re strange and you’re beautiful,
You’d be so perfect with me but you just can’t see,
You turn every head but you don’t see me.

I’ll put a spell on you,
You’ll fall asleep and I’ll put a spell on you.
And when I wake you,
I’ll be the first thing you see, lyricstop
And you’ll realise that you love me.

Yeah…
Yeah…

Sometimes, the last thing you want comes in first,
Sometimes, the frist thing you want never comes,
And I know, the waiting is all you can do,
Sometimes…

I’ll put a spell on you,
You’ll fall asleep,
I’ll put a spell on you,
And when I wake you,
I’ll be the first thing you see,
And you’ll realise that you love me.

I’ll put a spell on you,
You’ll fall asleep ‚cos I’ll put a spell on you,
And when I wake you,
I’ll be the first thing you see,
And you’ll realise that you love me, yeah…

Přes IPák

Bruce Lee bruslí
do Nuslí.

Přes IPák.

 

Proč nikdy nemůžu dát našim voucher

Díky bohu za vouchery na zážitky. Je to záchrana pro nás, kteří neradi dáváme hmotné dárky nebo nechceme utrácet peníze za hovadiny.

Já ho ale našim bohužel nikdy nemůžu dát. Protože by ho nikdy nevyužili. Ne, protože by nemohli, ale protože nechtějí. Jako kdyby se báli užívat si života, protože od toho přece ten život není. Žádné masáže, večeře, ba ani pobyty.

Vzít za ně krámek? Neexistuje.
Poslat jen jednoho? Neexistuje. Tomu druhému je hloupé, že ten první musí pracovat.
Unutit a připravit lest? Neexistuje. Moji rodiče všechny lsti přelstí nebo objeví.

Vánoce, Nový rok, narozeniny, oslavy nebo vietnamské svátky naši neznají. Máme pokaždé otevřeno. P O K A Ž D É. Jednou jsme měli přes den zavřeno – když jsem měla promoce. Ale to se naši odvážili zavřít krámek jen na půlden.

Dnes, 1. ledna, mají naši výročí svatby. Vymyslet jim nějaký dárek je na tendr pro kreativní agenturu. Ale tentokrát tomu pomohla náhoda nebo včasné zachycení znamení, které seslal vesmír.

Koupila jsem našim kytici a paní květinářka na ni udělala náhodou těmi zelenými větvičkami polosrdíčko. Tak jsem jí poprosila, ať ho dotvoří.
Všeobsažné.

A přece

Dnes jsem přijela za našima domů.
Svítilo sluníčko, -2 stupně a ani stopa po sněhu.
Šla jsem si  na dvě hodinky zdřímnout.

Probudila jsem, protože jsem slyšela nějakou melodii.
Seběhla jsem dolů.
Tatínek seděl v obýváku a hrál na příčnou flétnu.

A venku napadl sníh.

Tak šťastný a nový, lásky.

Marry Charismas 

1) Slavite Vanoce?

Jo.

2) Davate si darky?

Jo.

3) Mate stromek?

Jo.

4) Mate radi snih?

Ne.

Tak klasicky Vesele obzerstvi a stastny vanilkovy rohlicek!

Jít do kina na Star Wars ve 3 ráno? Jo.

Nejsem ranní ptáče.
Ale vstala jsem do IMAXu na Star Wars, které dávali ve tři ráno. Ve tři ráno!
Když vyšel trailer, děsně se řešilo, že Finn je Afričan (Brit, ne Afro-Američan).

Žádný spoiler nepustím, ale vlastně mě děsně pobavilo, jak Asiaté zas hráli nějakou hvězdněválečnou jakuzu. Same same but different.

Jděte na to. Byla jsem celý film napjatá jak sáňky na podzim.
Tu tu tu tu tu tu, tu tu tu.

 

#everydaystruggle

Bejt zas někdy Lenka
a koulet očima nad takovýmto
„Lenka, plenka, podprsenka“.

Ale kašlu na to,
budu furt Čan.
Jako Jackie Chan.

Opovažte se sem dát gong.

#konecbasne

12316273_10153263192318359_8193264040066843459_n

Nejsme pracovitý, nejsme hodný a nejsme tak chytrý!

 

Děcka. Sedíme tu s Hai Van a řešíme, jak nás sere, když neustále pobožně melete o tom, jak jsme pracovitej, chytrej a skromnej národ.

My víme, že to myslíte kurevsky dobře. Díky. Ale nemusíte to opakovat pokaždé, když se s námi bavíte. My to slýcháváme ze všech stran a myslíme si o tom svoje. A už nám (=mně a Hai Van minimálně) tyhle konverzační kecy nelichotí.

A přestaňte se už divit, že mluvíme česky a že máme bakaláře. V tomhle státě má každej bakaláře. A taky je jim na hovno.

To, že nás máte rádi, je dobře. My vás máme taky rádi. Ale pojďme se bavit o tom, jak se dneska cítíme. Jako lidi, co když ráno vstanou, mají stejné ospalky, nehledě na to, jak dlouho kde žijou a jakou národnost jim pánbu/stát přidělil.

Teď TEDx.

Pájina před chvílí sdílela na svém Facebooku odkaz na tenhle blog. Po rozkliknutí (!!!) jsem s pohoršením zjistila, že jsem na něj tejden nic nenapsala. Tak aspoň instantně. I když je po půlnoci, protože vy, sovy noční, ještě nespíte.

Dávám o sobě opět vědět, že žiju, i když v poslední době to spíš vnímám jako ploužení se. A připomínám, že se nám blíží TEDxYouth (TED.com, konference o myšlenkách hodných šíření) – 28. 11. 2015, na kterej se s největší pravděpodobností už nedostanete, poněvadž jsou plné registrace. Aspoň nám tedy držte palce. Dostali jsme mezi řečníky například Míšu Ahimsu, stavitelku zemělodí a skvělou holčinu z Vila Flora, krotitelku sociálních sítí Elišku Vyhnánkovou, dobrodruha Láďu Ziburu nebo Pavla Kacerleho, kluka, co vykouzlí filmové efekty americkým blockbusterům jako je Iron Man 3, Jurský svět apod.

Tak či tak v tomto týdnu naplno běží Pražský divadelní festival německého jazyka, v jehož rámci můžete zkouknout v Arše (a v rámci festivalu doku divadla Akcent) štyk jménem Qualitätskontrolle – 23. a 24. 11. 2015, kterou režírují autoři moderního dokumentárního divadla – Rimini Protokoll.

Znáte mou slabost pro Německo. Ale Rimini Protokoll si zaslouží veškerou vaši zvědavou kulturní pozornost. V 19 letech se mi dostalo velké pocty si pod jejich taktovkou zahrát v představení „Vung Bien Gioi/Hraniční přechod/Grenzgebiet“ o Vietnamcích v České republice a Německu. Vystupovali jsme tam za sebe, nehráli jsme žádné role.

Daniel Wetzel a Helgard Haug, kteří hru dávali dohromady, byli pozornými a emaptickými naslouchajícími.
Bude vás bavit to, jakou odlehčenou formou, ba dětskou naivitou a ironickou hravostí, poskytují „experty všedního dne“, tedy nám, nedivaldeníkům, prostor k vyprávění vlastního příběhu, a to v aktuálním geografickém, politickém a socioekonomickém kontextu.

Tak je nepromeškejte.

Propíchnutého prstu bolest

Mám teorii. Vycházející ale z osobní praxe, takže to může být totální bullshit.
Spousta Vietnamců, včetně mě (z důvodu například extrémních neskillů), se musí zranit – na rtech, ve tváři, na jazyku a na prstech – při pojídání kuřete.

Protože rádi rádi obíráme kousky. Tvrdě a nemilosrdně, v ústech, přidržujíce si je holýma rukama.

Včera jsem si totiž propíchla palec kuřecí kostí. Bolí to. Zvlášť, když je to nejpoužívanější palec, co mám.

Být vegetariánem má své bezpečnostní důvody.

 

ŠAUBURK

12246892_10153238099003359_4084026341868102748_n

Kazdej bychom meli mit chvilku k tomu, abychom zatleskali za zivot, ktery vedeme. Takovy moment me dobehl v tomhle artovem kine v Bremach.
Jednoho zarijoveho vecera, v 21:15, jsem se sama prochazela ve zcela neznamem meste, bez mapy (ono by mi to nijako nepomohlo i kdybych ji mela). Nechtelo se mi na hostel. Narazila jsem na tohle kino, ktere trosku pripominalo Aero.

V 21:45 davali nejaky italsky film s nemeckymi titulky.
Usmala jsem se tomu nacasovani, vytahla penezenku a zaplatila 7 euro za listek. Sedla jsem si doprostred salu a koukala po lidech. Trvalo dalsich 30 minut nez pustili film (italska variace na Breaking Bad). To protoze si uvadec, slicny jinoch s krouzkem na levem prstenicku, zahral s publikem hru. Z iPhona pustil filmove melodie a hlasky a divaci hadali, z jakeho filmu jsou.

Nevedela jsem ani fň, ale kdyz se roztahla opona, zaplavil me pocit neuveritelne vdecnosti, ze si muzu jezdit po svete a divat se v artovych kinech na italske filmy s nemeckymi titulky. Jen tak. Za 7 euro. V mych vysnenych Bremach. Kino se mimochodem jmenuje Schauburg.

 

Stránka 10 z 14

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén