Určitě nám řekněte, ze rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak, než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.
Categorie: Drobky (Stránka 2 z 14)
Dnes, 25. ledna, je prvním dnem nového lunárního roku. Už jste od všech svých vietnamských známých nebo kamarádů zjistili důvod, proč včera bouchaly rachejtle a proč dneska vaši večerkáři zavírají o něco dřív. A taky proč ksakru hraje to karaoke u vietnamských sousedů tak nahlas a dlouho?!
Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek.
Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.
Adventní čas, kousek Asiata v každém z nás. A tak tu jsou další Asitipy na prosinec.
V předtáčce silvestrovského pořadu Lucie Výborné jsem byla součástí trojlístku hostů. Takových externistů, řekla bych. Seděli jsme s britským vědcem Michaelem Londesboroughem a “Italem v kuchyni” Emanuelem Ridim a povídali si o různém pojetí Vánoc, tradicích a rozdílech. Ty se ukázaly hlavně ve chvíli, kdy se paní Výborná zeptala, jak dělají zvířata v našich jazycích (točili jsme se kolem pohádek).
Občas to v mé e-mailové schránce vypadá jako v redakci Bravíčka. Píší mi “bílí heterosexuální muži” o radu, jak se seznámit s Vietnamkou. Nebudu to dlouho natahovat a odpovím naráz – úplně stejně jako s každou jinou kočkou na světě.
Ovšem je tu malé ovšem.
Ráda vidím, že se rybníček s vietnamskými organizacemi – těmi oficiálními i neoficiálními – trošku zvětšil. Diverzita názorů, ale podobné cíle – snaha o přiblížení naší kultury vám, dychtivým konzumentům. Za vydatné pomoci několika přátel a známých posílám do světa přehled “tuzemkých” iniciativ nebo projektů, které mají co dočinění s vietnamskou komunitou v České republice. Některé fungují pouze pro krajany, některé se snaží propojovat, vzdělávat a sdružovat napříč kulturami a zeměmi. A protože těch organizací je tolik, kolik je druhů brambůrek v každé večerce, uděláme to evidentně na několik dílů.
Nedávno jsem mluvila se známým svých rodičů. Jeho syn se chystá z malé západočeské obce přestěhovat do Států (píše se tu velké S, že?), kde bude studovat. Říkal, že jeho syn byl už odmalička odhodlaný studovat v zahraničí a chtěl znát můj názor, co si o tom celém myslím. Co když tam zůstane? Nebylo by lepší, kdyby vystudoval tady a založil tu rodinu? Nebylo by lepší, kdyby se odstěhoval jen do Londýna? Tam aspoň lépe doletíme.
Mám trošku bambusové období. Uvnitř jsem nějaká dutá a tak nějak jdu s větrem. Ovšem několik článečků na tomhle asijským políčku již brzy zase povyroste. O tom žádný bambus ani okurka.
Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět “to něco”, a proto jí nemůže jít plně příkladem.
Hodně se toho děje, že? Na Václaváku i u nás mezi Vietnamci. Čas od času vám proto na blog hodím akce, tipy na něco, co má co dočinění s Vietnamci. Takový malinkatý zpravodájek z dálek a pro blízká setkání.
Radiožurnál u nás doma na hranicích posloucháme odjak-jsem-živa. Známá rozhlasová znělka je zvuk, který mým rodičům hraje v krámku celý den a který mě obvykle vítá po příjezdu domů.
Přátelé, proto je to pro mě obří čest, že jsem dostala pozvání od Lucie Výborné, paní Moderátorky, do jejího dopoledního pořadu. Budeme si povídat ve středu 29. května v 09:00 na Radiožurnálu. Já se jdu zbláznit radostí a vy si mezitím poslechněte její skvělé rozhovory zde.
Generační, kulturní, jazyková a mentální vzdálenost. Na jeden život až příliš.
Sedím na vietnamské oslavě. Je tu více žen než mužů. Některé z nich bezduše pozorují dění kolem, některé čile švitoří s kamarádkami, některé starostlivě pozorují svá vnoučata. Dívám se na naše matky, tety a známé, na jejich zestárlé tváře a pohltí mě úzkost, pochopení, dojetí a vděk.
Dneska pojedeme trošku jiný kalibr, nic pro slabé a úzkostlivé duše. Zásadně nezkoušejte doma a hlavně Not Save For Children. Dáme si vietnamské kecy o váze. A možná taky o… odvaze, když se někdo odváže, aby .. jaksi… konverzace nevázla.
Vietnamské návštěvy jsou pro mě utrpením. Vždycky se na mě totiž sesype kopa otázek, jejichž odpověď bych si ledatak napsala do deníčku, v sanskrtu nebo těsnopisu, a zahrabala do Mariánského příkopu. Na základě jedné takovéhle drobné, ale výživné situace, kdy se mě holčina, co vidím jednou za uherský rok, zeptala v druhé otázce, kolik vážím, jsem od několika svých vietnamských kamarádek sesbírala reakce, které slýchávají od svých příbuzných, známých a tetiček, co nejsou ani jejich vopravdický tety, o své postavě.
S Nguyen Manh Tuan (24 let) jsme si sedli na konci léta na rychlou kávu a probrali jeho podnikatelské záměry a festival Ochutnej Vietnam. Hlavně jsme ale hodili řeč o Přiznání Vietnamců, facebookové stránce, kterou před pěti lety založil a kde se to hemží kulturními stereotypy.
Říkal jsi, že jsi se s Vietnamci dříve tolik nebavil. Teď těch aktivit kolem komunity máš více než dost. Kde se to zlomilo?
Hodně jsem porovnával sebe s českými kamarády. Chodili na dovolené, bavili se, ale já nevěděl, jaký to je. Díky Přiznání jsem zjistil, že je to v pohodě a že to mnoho mladých Vietnamců má stejně.
Ovlivnily mě hlavně dvě události. Jednou za mnou přišel kámoš a zeptal se mě “Hele kámo, nechceš založit Přiznání Vietnamců?“ Já jsem byl línej a introvertní člověk, tak jsem řekl ne. Po měsíci přišel zas, tak jsem do toho šel. V osm večer jsem to založil, během čtyř hodin se objevilo pět set lajků, ráno, když jsem se vzbudil, už tam bylo přes tisíc lidí. Za den chodily stovky lajků, každé dvě hodiny jsem něco postoval. Navíc to mělo dobrý zásah.
Podruhé to bylo, když mi někdo napsal na Facebooku, jestli mu nechci tu stránku prodat. Říkal jsem si, že máme hezkou česko-vietnamskou komunitu, a že to ten týpek nacpe reklamou, tak jsem to odmítl. Byl to prvotní impuls pro vznik Ochutnej Vietnam.
