To je nejstupidnější označení na širým světě. Bílá/červená/solárková (a někdy oranžová) není barva? Nenabízím žádnou alternativu, jen to bude Tinashe nebo Jenny ze Spojených států.
Categorie: Drobky (Stránka 2 z 14)
až za temné mraky,
jež vrchol hory pokrývají.
Jak jinak byste někdy mohli
zahlédnout tu zářivou jasnost?
Ryokan
Tento článek vás proto zve dál a houšť, tak, jak bych si přála, abychom v našich denních hovorech a vztazích šli. Napadlo mě to, protože jsme se nedávno bavili s Petrem Vizinou pro Český rozhlas Plus, a dojalo mě, že jsme rozhovor okořenili o pár myšlenek, kde jsem mohla jít za hranici svého původu.
Přestože tu na blogu jedeme docela zábavičku, není na škodu vám tu a tam hodit udičku o něco dál, mimo bezpečné břehy. Nechci z “našeho tématu” česko-vietnamských vztahů dělat nic těžkotonážního. Ráda bych, abychom spolu udrželi lehké pero a lehkého ducha, ale mám milou povinnost vám občas nasdílet i něco, co přesahuje dveře večerek.
Jednou za čas mám takovou chvilku. Zadám do Youtube VPOP (vietnamský pop) a čekám, co mi vyplivne virtuální gramofon. A pak se koupu ve vodách vietnamského popu. A čumím, teda poslouchám všema deseti. Rozšiřte si se mnou obzory o současnou vlnu. Je to dost subjektivní a jednotlitý playlist, co vám budu. Zkuste si zapnout titulky, občas jsou tam anglické překlady. A dost často je tam nějaká reklama na mobil, krém nebo pití, tak se nelekněte.
Laskavost a vzájemná ohleduplnost se vyplácí. Život pak plyne tak nějak harmoničtěji. Říká se, že ti, kteří si zaslouží laskavý přístup nejméně, ho potřebují nejvíce. Tak třeba tenhle pán, u kterého bylo tuhle poučku děsně jednoduché zapomenout.
Jeli jsme s kamarády na kole po Náplavce, jela jsem jako třetí, před námi byl po celé délce chodníku roztažen pár se psy, tak jsem cinkla na zvonek, abych dala vědět, že jedeme. Takové to cinknutí alá “s dovolením”. Jenže jsme se komunikačně minuli.
Dnes z jiného soudku. V březnu mi po třech letech skončila spolupráce s firmou, kde jsem se hodně naučila a kde mě to bavilo. Dohodli jsme se už v lednu. Měla jsem v plánu si odpočinout a během krátkého jarního sabatiklu číst, psát… a taky hodně lelkovat u kočičích videí.
Finanční rezervy byly nachystané, nějaké drobné umělecké projekty rozjednány. Měla to být plodná sezóna. A pak bum, bum, ciao.
Večerky i bistra zavřený,
nohy ze sezení dřevění.
Instáč cvičí jogínské pózy,
Twitter hromadí ekonomické prognózy.
Na Facebooku – peče celý národ,
je fuk, jak kdo tráví svůj čas,
hlavně nebýt v těle ani v hlavě marod.
#špatnábáseň na povzbuzení
Když píšete blog tak dlouho, musí se zákonitě stát, že se témata budou občas opakovat. Cílem mého blogu bylo vždy psát o věcech, které nás odlišují a které sdílíme. Témata, která dnes otevřeme, jdou zas o trošku dál, za hranici zkomolené češtiny, za hranici kulturní ne/usazenosti, za hranici vietnamských restaurací a večerek. Nehloubám, mluvím v balíčku, ale vy si tam hloubku po svém najdete.
Malá / The Little One (2017) from Diana Cam Van Nguyen on Vimeo.
Podívejte se na krásný a cenami ověnčený krátký film česko-vietnamské animátorky a režisérky Diany Cam Van Nguyen, který se věnuje tomu, jaké je dospívání v zemi, odkud nepocházíte, kde vypadáte jinak. Měla jsem tu čest namluvit velkou Rong.
Určitě nám řekněte, ze rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak, než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.
Dnes, 25. ledna, je prvním dnem nového lunárního roku. Už jste od všech svých vietnamských známých nebo kamarádů zjistili důvod, proč včera bouchaly rachejtle a proč dneska vaši večerkáři zavírají o něco dřív. A taky proč ksakru hraje to karaoke u vietnamských sousedů tak nahlas a dlouho?!
Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek.
Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.
Adventní čas, kousek Asiata v každém z nás. A tak tu jsou další Asitipy na prosinec.
V předtáčce silvestrovského pořadu Lucie Výborné jsem byla součástí trojlístku hostů. Takových externistů, řekla bych. Seděli jsme s britským vědcem Michaelem Londesboroughem a “Italem v kuchyni” Emanuelem Ridim a povídali si o různém pojetí Vánoc, tradicích a rozdílech. Ty se ukázaly hlavně ve chvíli, kdy se paní Výborná zeptala, jak dělají zvířata v našich jazycích (točili jsme se kolem pohádek).
Občas to v mé e-mailové schránce vypadá jako v redakci Bravíčka. Píší mi “bílí heterosexuální muži” o radu, jak se seznámit s Vietnamkou. Nebudu to dlouho natahovat a odpovím naráz – úplně stejně jako s každou jinou kočkou na světě.
Ovšem je tu malé ovšem.
Ráda vidím, že se rybníček s vietnamskými organizacemi – těmi oficiálními i neoficiálními – trošku zvětšil. Diverzita názorů, ale podobné cíle – snaha o přiblížení naší kultury vám, dychtivým konzumentům. Za vydatné pomoci několika přátel a známých posílám do světa přehled “tuzemkých” iniciativ nebo projektů, které mají co dočinění s vietnamskou komunitou v České republice. Některé fungují pouze pro krajany, některé se snaží propojovat, vzdělávat a sdružovat napříč kulturami a zeměmi. A protože těch organizací je tolik, kolik je druhů brambůrek v každé večerce, uděláme to evidentně na několik dílů.
