Třeba ve středu 28. 6. 2017 od 20:00 na Nákladovém nádraží Žižkov, kde má premiéru bakalářský animák Malá od režisérky Dianky. Ta vám před nedávnem povídala o svém životě. Budeme mluvit o 2. generaci Vietnamců, poslouchat koncert, jíst bagetky a dívat se na filmy. Přijdete?

Nebo Vietnamce můžete potkat online, v seriálu Pěstírna, který běží na Stream.cz a o kterém jsem vám už děsně dlouho chtěla říct, ale zapomněla jsem. Netradičně pojatý thriller je přesně o tom, o čem si myslíte, že je.

Rychlopoznámky z dneška:

Projížděla jsem kolem tržnice u nás na západě. Jeden ze stánků nabízel k prodeji českou a bavorskou vlajku. Jak příhodné. Zrovinka dnes, kdy se sjíždí sudetští Němci. A nebude to posseltní setkání takové druhu.

Pak mi odpoledne mamka, když jsem umývala nádobí, položila otázku, kterou bych si přála slyšet častěji. „Jdu si zalenošit, jo?“. Jdi, mamko.

No a pak jsme odpoledne s mamkou (protože tatínek samozřejmě musí prodávat) šly na místní Svatováclavskou pouť, která se koná v červnu k dětskému dni, protože na Václava u nás vždycky pršelo. Mamka si poprvé zařádila v autíčkách, kde zjistila, že ty nárazy nejsou žádná prdel, koupila si pražené pistácie a zastřílela si ve střelnici. No a taťka si samozřejmě své volno taky vybral. Šel s klukama večer sledovat zápas Realu proti Juventusu.

Za mě dneska cajk.

Kdyby tě někdo požádal, abys mu vyprávěl svůj příběh, odkud začneš?
A bude o tvých pocitech nebo činech? A jaká pasáž bude nejobsáhlejší?

Kdyby tě někdo požádal, abys mu vyprávěl svůj příběh, budeš?

………………….

„Zkuste svůj příběh říct v 10 minutách,“ řekli nám.

Seděli jsme v Amnesty International v malém hloučku neznámých lidí, všichni budoucí Živé knihy. A já znovu vyprávěla svůj příběh, který mi už po těch letech přijde ohraný. Už vím, co můžu vynechat. Pragmaticky řečeno „Vejdeš se do 4 minut.“

A pak jsem poslouchala ostatní. Jejich boje, jejich útěky před režimem, jejich hledání, strachy a naděje vidět znovu rodinu a podívat se do Londýna. Syrský aktivista, bulharská studentka, italská studentka hlásící se k LGBTQ komunitě, vietnamská imigrantka, uzbecký disident. Parta cizích lidí, kteří v 10 minutách odvypráví celý svůj život. Parta cizích lidí, kteří věří, že tohle veřejné svlékání někomu, někdy, byť i trošičku, v něčem pomůže.

Některá lidská setkání jsou krátkodobá, splní svůj účel v té chvíli a pak zaniknou. Při loučení ani jeden z vás nečeká, že se někdy ještě potkáte.

Ale samozřejmě – náhoda je báječnej pitomeček. A dokáže napáchat pár příhod. Včera si mě jedna Francouzka spletla se slečnou, se kterou zřejmě někdy byla na kizombě.

A o 15 minut později jsem se dostala do situace, kdy jsem naopak tápala já. V kavárně na mě jukla slečna, se kterou jsme se potkaly před půl rokem na konferenci TEDxYouth, což mi samozřejmě vypadlo. Když velmi briskně, zhruba po 1 vteřině, odhalila, že si ji nemůžu zařadit a lovím v paměti, zařadila se sama.

Tímhle drobným psaním jsem chtěla vyjádřit velké d í k y všem chápavým bytostem, které nám, co si pamatujeme maximálně jednu hlášku z našeho oblíbeného filmu (Kreditní kartu? Tu mám!), jdou vstříc a bez trapných okolků se připomenou.

Highfive taky těm, kteří jsou na druhé straně. Když nemají ponětí, proč se zdravíte, zeptají se, proč se zdravíte. A samozřejmě poslední highfive patří specialistům, kteří se s vámi baví tak dlouho, dokud si sami nevzpomenou, a vy ani nepoznáte, že celou dobu nevěděli, s kým mají tu čest.

Takže hezké pondělí a dobrou paměť všem.

Urban Dictionary, slovníček „městského“ slangu, je první pomoc, jak rozumět vašim mladším příbuzným nebo všem, kterým je méně než vaší o dost mladší ségře.
Dovolila jsem si nenahodile vybrat a překlopit několik urban kousků s asijským kontextem, abyste se tu taky něco naučili. Zábavy bylo dost.

Asian Women Syndrome
1. osoba s tímto syndromem neudrží oční kontakt s ostatními déle než 3 vteřiny, a to aniž by se přestala hihňat a chichotat s rukou před pusou.

2. osoba, která mluví potišeji a potišeji, až to vypadá, že se její ústa hýbou, ale nic neříkají . (No to je mi pěkná ptákovina.)

Asian Gravity
Tendence Asiatů (asijských studentů) všude chodit ve velkých shlucích.

Líbí se mi příklad, který doprovází definici:
Anik: Hey, how did all those Asian kids instantly find one another?
Jake: Asian Gravity, dude– the strongest force in the universe.

Asian 6-pack
V České republice to nemáme, ale jedná se o balíček šesti nejtěžších předmětů (matika, matematická analýza – calculus v anglosaských zemích, bižule, chemie, fyzika a data management?) v maturitním ročníku, které vás vyšvihnou na medicínu.

Tohle se vám bude líbit:
Asianaut
Člověk, který procestoval všechny, opakuji všechny, asijské země.

Disclaimer: Zbytek si projděte sami. Jinak – Urban Dictionary je americká crowdsourcová parodická stránka, proto je velká část slovíček postavena na stereotypním, teda hlavně sexuálním pohledu na Asiaty. Takže slovíčka nejlépe číst po 22. hodině a určitě ne v práci, protože NSFW.

Loňský rok byl pro tenhle lehce trvající blog nejvíc zásadní. Jedním z největších nášupů byla jeho nominace na Magnesii Literu. Seděla jsem s Pavlínou a Karin v kavárně kdesi v Londýně, připojila se na mejl a s vykulenýma očima a bušícím srdcem koukala na zprávu, že jsem mezi nominovanými blogy. A to byla Asijatka funkční teprve tři čtvrtě roku. Ale pšt, ještě to muselo být měsíc do tiskovky tajňačka. Nádhernej TAJEM.
Když jsem se před zhruba dvěma roky po nocích hrabala ve WordPressu, dala jsem si předsevzetí, že do roka vyhraju Magnesii za blog roku. Ups, děcka, přání se plní, akorát je musíte správně formulovat.

Moje online psaní oslavilo letos 9 let a tenhlecten blog v těchto dnech slaví 2 roky. Dávám si proto předsevzetí, že budu každý rok touto dobou děkovat vám, čtenářům, že ho s věrností, porozuměním, a doufám i lehkostí, čtete. Takže díky, mončičáci.

A taky – celé toto psaní je vlastně omáčka k pozvánce Blogeři offline vol. 3 (ve spolupráci s Magnesií), dne 10. 4., tj. následujícího pondělku, v Café Neustadt, kde si budeme povídat a číst z blogu. Potkáte tam loňského vítěze Tomáše Prince a jeho Humans of Prague a letošního nominovaného, slam poetry mástra Jirku Charváta a jeho iwrite.cz. To bude bezva společnost. Tak se přecejš vidíme, či?

Měla jsem v uších hudbu a vystupovala z vlaku. Písničky o zlomených srdcích a odvaze to zvládnout byly najednou přehlušeny mužským sborovým zpěvem. Vypla jsem hudbu a zaposlouchala se. Skupinka šla stejným směrem. Strach a vztek jsou přesně ty pocity, které nechci mít, když procházím kolem rozjařelých fotbalových fanoušků zpívajících cosi o Slovanech.

Šla jsem vedle drobnější asijské slečny. Rozumí jim? Má stejné pocity jako já? Jak bychom se zachovaly, kdyby měli poznámky na nás? Vypadám dostatečně integrovaně? Mám vytáhnout ty noviny a tvářit se, že tu jsem taky doma? A vůbec – můžu si vůbec domýšlet, že patří k těm pravým Čechům, kteří v téhle zemi nechtějí cizince? Co když je ten jejich popěvek vážně jen nevinným odkazem na historii klubu?

Jejich zpěv se rozléhal nadražím, lidé se zvědavě, někdy zamračeně otáčeli za skupinou. Sbor fotbalových fanoušků ztichl, až když je zastavili dva policisté, aby jim domluvili.

Šla jsem dál a přemýšlela, před kým má takový typ lidí respekt.