Měla jsem v uších hudbu a vystupovala z vlaku. Písničky o zlomených srdcích a odvaze to zvládnout byly najednou přehlušeny mužským sborovým zpěvem. Vypla jsem hudbu a zaposlouchala se. Skupinka šla stejným směrem. Strach a vztek jsou přesně ty pocity, které nechci mít, když procházím kolem rozjařelých fotbalových fanoušků zpívajících cosi o Slovanech.

Šla jsem vedle drobnější asijské slečny. Rozumí jim? Má stejné pocity jako já? Jak bychom se zachovaly, kdyby měli poznámky na nás? Vypadám dostatečně integrovaně? Mám vytáhnout ty noviny a tvářit se, že tu jsem taky doma? A vůbec – můžu si vůbec domýšlet, že patří k těm pravým Čechům, kteří v téhle zemi nechtějí cizince? Co když je ten jejich popěvek vážně jen nevinným odkazem na historii klubu?

Jejich zpěv se rozléhal nadražím, lidé se zvědavě, někdy zamračeně otáčeli za skupinou. Sbor fotbalových fanoušků ztichl, až když je zastavili dva policisté, aby jim domluvili.

Šla jsem dál a přemýšlela, před kým má takový typ lidí respekt.