Apple Keynote vedle mnoha dalších šílenství znamená, že spousta Vietnamců přestává kupovat iPhone 6 a na podzim budou leštit sedmičku.
Pamatujete si na to, jak jsme se bavili o závislosti Vietnamců na jejich sociálním statusu? Tak Apple je totální love brand.

Jasně… Sama mám iPhone a můj taťka taky. Ale většího vietnamského geeka jsem nepoznala. Dával mě ve Flappy Bird a měl stažené Pokémony ještě dřív než já, streamuje hudbu a rádio, sjíždí žebříčky aplikací. Ale zkuste se někoho z těch jablíčkových majitelů zeptat, jestli mají cloudový účet a jestli mají víc aplikací než Facebook, Youtube, Pokémon, Candy Crush, karaoke a appky na hezká selfiečka. Hlavně ta selfiečka.

Navíc všichni vietnamští příbuzní, mladší i starší, najednou chtějí, abyste jim jako dárek z Evropy pořídili jakoukoliv verzi iPadu. 16 GB nebo 32 GB nezáleží, protože to mají stejně jen na čtení zpráv, volání a sem tam nějaké hry, ne? Tak proč?

Protože DRAHÝ.

Stejně jako meďák pro starší Vietnamce a bávo pro mladší Vietnamce.

Protože DRAHÝ.

Těším se, až uvidíme vietnamskou rodinu v Saabu nebo Volvu. Anebo krajany, co budou dělat selfiečka a vědět, že si je můžou posílat i přes AirDrop.

protože do všeho dáváme rybí omáčku, která vám evidentně smrdí

protože „jsme tak štíhlý“ a „máme tak pevný vlasy“ – to by mě upřímně taky sralo

protože „tý pevný vlasy“ taky často padaj, takže je na podlaze Mordor (věnováno T.)

protože vás neustále nutíme jíst ta naše jídla a vy to nesnášíte, protože je pak musíte jíst furt, jak vám chutnaj

protože skoupíme celej váš Kaufland

protože nedáváme slevy na Máčka

protože někdy prostě dáme přednost rodičům před vámi – kamarády/přítelkyněmi/příteli a neumíme vám to logicky vysvětlit

protože řídíme příšerně

protože si zvyknete na to, že se s námi občas perete o placení

protože se neustále hrabeme v nose nebo v uchu (ale vám to nevadí, protože to děláte taky)

protože hlasitě chrchláme, mlaskáme a jíme a mluvíme s plnou pusou, ale mám pocit, že neříháme

protože máme někdy příšernej servis, protože vás máme na háku

protože dělat s námi obchody je někdy fakt punk

protože jsme ztělesněný chaos

protože máme rodinnou hierarchii, které nikdy neporozumíte, pokud nemáte asijské rodiče

protože na vás naše tetičky furt čumí a šahaj na vaši růžovou kůži

protože když se rozzlobíme, budeme zlí

protože naše party končí (nebo vlastně začíná) po druhém panáku (mě zabije panák 30% kvalitního rumu, vyzkoušeno včera) #totaloziracka

Víte co, mezi Asiaty se chvála dětí moc nenosí. Vždycky je co zlepšovat, musíš se snažit víc, příště lépe, … na tenhle stereotyp se navěsila spousta vtipů. Miluju fenomén ASIAN LEVELu, který parádně reflektuje dril, který asijské děti dostávají. A výsledky, kterých dosahují. Dnes už mají ale mnohem liberálnějí výchovu, ne-li jsou rozmazlovány více než Paris Hilton. Nebudeme se pouštět do sociologických debat.

Moje mamka není klasickou asijskou mamkou v tom smyslu, že mě nesrovnává s ostatními vietnamskými dětmi (teda teď mi spíš předhazuje moje vietnamské kamarádky, které už mají děti), ale nebojí se mě pochválit, i když něco podělám.

Teda pokud se to netýká kuchyně nebo domácích prací. Nebo to, jak vypadám (cca jsi nějaká černá, máš ošklivý nehty, ty pihy ty zas naskákaly, nosíš věci jako hastroš – ve volném překladu,…). To dostávám sodu, za kterou by se nemusil stydět ani Jaro Slávik.

Nedávno překvapila – pochválila mě za to, že umím dobře odmlouvat. A abych odmlouvala ještě příkladnějc, opravila mi gramatiku a poradila, jaká slovesa správně používat v argumentacích.

Takže ahoj a díky za ty mamky, který nesrovnávají.

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když „di choi“ (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

Jedna:
Že někteří naši starousedlí zákazníci přijdou pro nákup s menším obnosem peněz, než je hodnota nákupu, počítajíce, že nám zaplatí hrstí mincí a my s důvěrou nebudeme přepočítávat. A pak dělat překvapené, že to „nějak nevychází“, protože „si to špatně přepočítali“. Jasně, zvlášť když pokaždé kupují to samé.
Takže ano, Karle, příště (zas) těch pět korun, prosím.

Dva:
Sedí nám tu doma návštěva (takže real-time a instantní reakce garantována).
(Mně) Cizí vietnamský známý mých rodičů se po prvních společenských frází zeptá, kolik vydělávám. A doplňuje to otázkou, jestli tím uživím své rodiče.
Neumím reagovat jinak než jen vietnamským usměvem a odpovědí, že to nechci říkat.

Peníze na dva způsoby. 

Jakkoliv jsme podle mě národem poeticky smýšlejícím, jedna věc se nám fakt nepovedla. Projíždím si Přiznání Vietnamců a narazila jsem na jednu zvláštní kulturní odlišnost týkající se toho, jak vietnamští rodiče (ne)vysvětlují svým dětem, jak přišly na svět. Jedna mladá slečna v komentáři o přístupu (neexistujícím, o tom snad jindy) našich rodičů k zasvěcování do vod sexuálních napsala, že ji dlouho krmili teorií porodu z podpaží. Že vylezla z podpaží. 

Když mi bylo méně než 10 a neměla jsem ze spousty věcí rozum, naší známé tetičce se narodila holčička. Zeptala jsem se, jak je možné, že se takovej človíček objeví na světě. Tetička prstem ukázala na podpaží a řekla, že odtud. Z „nách“, vietnamsky.

Už dlouho jsem přemýšlela, že o tomhle napíšu, ale neměla jsem k tomu žádný logický a relevantní vysvětlení. To do teďka nemám, ale jsem ráda, že nejsem jediná, koho tím krmili. Minimálně komentář té slečny má něco přes 200 liků.

Díky bohu za čápy a vrány. #dařbujánapandrhola