Je úterý 7. 6. 2016, 07:11 a my jsme jedeme s pohledným řidičem Aaronem na sever Tenerife, odkud nám odlétá letadlo do Barcelony. Holky, se kterými slavíme Domčinu rozlučku, vepředu unaveně usnuly a já sedím vedle Domči na zadním sedadle.

Podíváme se na sebe ve stejnou chvíli, když poprvé zahlédneme východ slunce. Tenerifská skaliska nám čas od času, metr od metru, bránila dechberoucímu výhledu na oceán, nad nímž vycházelo slunce. Mně se naskytl ještě jeden jedinečný moment, protože jsem se dívala na Domču, jak se slzami v očích píše Tomovi svatební slib.

Od té doby, co vím, že budu muset pronášet tenhle slib svědkyně, jsem pokaždé, když jsme se bavily s Domčou, čekala na to, kdy konečně ta Domka pronese něco, co můžu použít jako citaci v téhle řeči. Až v tom autě, s ubíhající dálnicí za zády, přišel ten moment. Tady slov totiž nebyla potřeba.

Všichni, co máme tu čest tu dnes být nebo se nějak pravidelně vyskytovat ve společnosti Toma a Domči, familiérně Kokšovi, vidíme a cítíme tu lásku, kterou si navzájem dávají. A mnohé nás to inspiruje.

S Domčou jsme se seznámily před 4 roky, zhruba měsíc po tom, co spolu Tom a Domča začali chodit. Když mně bylo oznámeno, že Tom má holku, trošku jsem tomu nevěřila. A navíc, když mi bylo řečeno, že si s tou holčinou budu rozumět, byla jsem k tomu ještě víc skeptická.

Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsme se s Domčou viděly poprvé. Bylo to na Vlčím bytě. Všichni jsme seděli v potemnělém pokoji a my se s Domčou při seznámení obejmuly, jako kdybychom se znaly roky. Taky vzpomínám na to, jak se spontánně rozhodla za mnou přijet na návštěvu do Německa, kde jsem tehdy studovala. A to jsme se viděly dvakrát v životě.

A dnes mám tu čest být svědkyní takové lásky.
Domčo a Tome, děkuju, že tu můžu být být s vámi. Lásku a štěstí světa vám přeju.

Je krásné mít s kým vyrůstat, ale ještě krásnější je mít s kým dospívat.