V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.
“Cestující Vietnamce na letišti poznáte na první pohled. Vždycky táhnou objemný kufr a nejméně dvě další zalepené krabice. Jsou to právě oni, kdo obvykle přesahují váhový limit. Pokud celková váha zavazadel k odbavení nesmí překročit 40kg, vězte, že Vietnamci (minimálně moje mamka), budou mít 41,9 kg.
LETÍME DO VIETNAMU
Moje mamka žije v dogmatické představě, že vše, co se koupí v Evropě, je tisíckrát kvalitnější. Kdyby mohla poslat tunu dárků, vykoupí celý Schlecker. Takže co obvykle vezeme do Vietnamu?
Kosmetiku – zubní pasty a kartáčky (to samé zboží exportované do Vietnamu je pro střední vrstvu vcelku drahé), krémy na všechno, sprcháče, šampóny, oblečení a drobnou elektroniku. Dále také cukrovinky, které sice ve Vietnamu seženete, ale jsou o dost dražší. A také magnetické náramky, které snižují krevní tlak.
LETÍME Z VIETNAMU
V tomto případě mluvíme o miniexportu. Spotřebního zboží netřeba. Mnohem žádanějším produktem jsou potraviny. Všelijaké bylinky, zeleniny, liči, chlebovník, dračí oka, zázvorové bonbony, bylinky a čaje, multifunkční černé fazolky a různé serepetičky do domácnosti. Hlavním vývozním artiklem je ale zelený čaj.
Vždycky když doma otevíráme kufr s bylinkami a zeleninou, celou chodbu zaplaví vůně skutečného Vietnamu. A když vůně dojdou, počkáme si na pojízdné asia-obchody (tzv. Chau A), které zajedou až k vašemu domu a přivezou čerstvé asijské potraviny. Nebo si zajedeme do Sapy na nákup.”
Od té doby, co jsem si zapsala těchto několik poznámek o Vietnamcích na cestách, v čínském zvěrokruhu zakokrhalo několik kohoutů, uteklo pár krys a uletělo pár draků.
Něco z toho mála ale neplatí. Schlecker není; místo kufrů se balí obří polystyrenové krabice, zepředu polepené jménem a adresou; magnetické náramky nahradila důmyslnější elektronika, především žádané produkty Apple, které jsou ve Vietnamu “statement piece” stejně jako v České republice tričko Guess, kabelka Michael Kors nebo dvoukilový náramek Pandora.
Spousta z výše zmíněného ale zůstala. Vietnamci stále ve velkém létají na Tet, nakupujeme v Německu (navíc toho teď za euro koupíte mnohem více) a zelený čaj je stále oblíbeným darem.
BALÍKOVÁNÍ
Ale proč to celé balíkování? Stojí za tím proslulá štědrost Vietnamců. I proto jsou kufry, tedy krabice, plné dárků – pro sousedy, pro rodinu, pro známé, na které se může člověk spolehnout, když žije daleko. Tady i tam.
Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet totiž vedle těchto drobných “cizokrajných dárků” také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a starý lidem. A ona štědrost se také projevu po vašem příletu, kdy opět plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast, a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.
Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?
Článek najdete také v březnovém vydání MoJE psychologie, KTERÝ VYŠEL 28.2. 2018.
