Kdysi jsem byla na setkání mladých Vietnamců. Nutno dodat, že jsme mluvili česky, protože velká část z přítomných byla u-velebená generace. Sedělo nás tam dobrých patnáct, rozděleni do dvou větších skupin, aby se mohli zapojit do diskuze všichni – pasivně nebo aktivně. Důraz byl na to, aby každý měl ve skupině své místo.

Cítila jsem ze slov a myšlenek, jak velkou zátěž si každý z nás neseme. Vedle hledání vlastní pracovní cesty nebo kulturní a společenské identity, to byla právě otázka odpovědnosti vůči rodině a tomu, co se od nás očekává – velká a hlasitá svatba, co nejdřív děti, big boss byznys, beemvéčko nebo podobná černá limuzína, jejíž kufr zavřete mávnutím ruky kolem senzoru.

V diskuzi často padala slova jako rodiče, vděčnost, ale zároveň nepochopení. Sdíleli jsme si příběhy z každodenního života a pocity, ve kterých se bily ambice + nezávislost versus ambice + tradice. Výchova vnoučat, cestování, utrácení za zážitky, byznys. Byla to jakási skupinová terapie, kdy jsme si přitakávali, protože si skoro každý prošel podobnou situací.

Naši taky nechtějí, abychom utráceli za dovolené.
Naši chtěli, abych šel studovat byznys.
Neříkám našim, že randím .

Když ještě praskal Clubhouse ve švech, zúčastnila jsem se několika debat, které měly stejného jmenovatele. Debata na jakékoliv téma o životě, kariéře, snech, vztazích, se vrátila na svůj bod nula – rodiče. To; jak nás vychovávali; to, co od nás očekávají; to, co nám dali nebo nedali; to, co bereme v potaz pokaždé, když děláme větší rozhodnutí.

Zkrátka to, čemu neporozumí žádný český kamarád nebo terapeut, se kterým řešíme naše mentální rozpoložení. Mimochodem, vietnamský terapeut je velká ďoura na trhu. Pokud tohle čte nějaký Vietnamec, který se rád šťourá v nitru lidských duší, směle dál do těchto neprobádaných rýžových oblastí. A nějak mě napadá, že sklizeň bude velká.

Přijde mi, že vztah s rodiči má mnoho mých vrstevníků ambivalentní – vděk je cítit v každé větě – jako kdybychom se nahlas ujišťovali, že si uvědomujeme oběť, kterou podstoupili. Zároveň prosvítá frustrace a rezignace na to, že někdy rodiče pochopí a přijmou, že naše cesty se neslučují s tím, co si pro nás přáli oni.

Nezbývá proto nic jiného, než taková témata citlivě otevírat v sobě a pak i s rodiči, tedy pokud jazyková bariéra nebrání.