Laskavost a vzájemná ohleduplnost se vyplácí. Život pak plyne tak nějak harmoničtěji. Říká se, že ti, kteří si zaslouží laskavý přístup nejméně, ho potřebují nejvíce. Tak třeba tenhle pán, u kterého bylo tuhle poučku děsně jednoduché zapomenout.

Jeli jsme s kamarády na kole po Náplavce, jela jsem jako třetí, před námi byl po celé délce chodníku roztažen pár se psy, tak jsem cinkla na zvonek, abych dala vědět, že jedeme. Takové to cinknutí alá „s dovolením“. Jenže jsme se komunikačně minuli.

Pán na nás v tom mžiku spustil salvu sprostých slov a velmi agresivně dorážel na chudáka kamaráda, který jel první, že co na něj (*sprostá slova zde*) zvoníme, když jsme na chodníku. Trošku chodci sklaplo, když jsme ukázali na ceduli cyklostezky (pozn. diskuzi opravuji na pěší zónu s povolením pro vjezd kol). Víte, tam mezi Výtoní a Palačákem, kde se za normálních okolností lidi sobě vyhýbají bez blbých keců.

Byl to prototyp postaršího cholera nebo člověka se slabým srdcem (možná se chudák mého zvonku opravdu tolik lekl), který navíc ve své ješitné nevědomosti reagoval dost nepřiměřeně. No nestalo se vlastně nic, jen by moje tepovka zvládla rozsvítit žárovku.

V Asii lidé zvoní, aby dali vědět, že jedou, že zatáčí, předjíždí, zdraví, že jsou účastníky provozu. Kdo troubí, ten jede. Ohleduplnost v chaosu. Žádné agresivní troubení, jen informace, že se blížíte. Přivedlo mě to k myšlence, že kdybychom tady nepoužívali a nečetli cinkání či troubení jako Jeď, *sprosté slovo zde*! (případně Uhni, debžote), nýbrž jako S dovolením, případně Jeduuu, jezdilo by se nám všem o kus plynuleji. Co kdybychom to zavedli místo nadávek a fakáčů?

Update z diskuze: Kdybychom to zvládli japonským stylem, tedy bez hlasitého troubení (hluk ve městě) a bez nadávání (lepší na nervy), bylo by to ještě o velkej kus lepší!