Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět „to něco“, a proto jí nemůže jít plně příkladem.

S velkou dávkou dojetí a pokory jsem mu odpověděla, že sice holky mění svět, ale že je třeba takových mužů jako je on. Mužů, kteří se nebojí silných žen, podporují je a jsou jim parťáky. Na konci krátké rozhovoru jsme se s drobnými slzami v očích objali. On šel s partou oslavit zkoušky a já se vrátila ke skupince, která se právě otevřeně bavila o rozdílech mezi rodiči a námi, dětmi, co dostaly šanci mít na výběr.

P.S. Velký ahoj do Českých Budějovic. Pokud je tam takových mlaďochů víc, nemusíme se bát o budoucnost.