Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu „Malá“

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!