Dneska slavím. Přesně před rokem jsem dostala české občanství a mohla jít volit.
Nejsem člověk, co umí chodit v byrokracii, ale pamatuju se, jak mi pomohly paní úřednice urychlit celý proces obstarávání dočasné občanky, když jsem jim řekla, že chci stihnout komunální, resp. 2. kolo senátních voleb, které se konaly 10. a 11. 10. 2014. Odvolila jsem v pořádku, byl to šimravě vtipný pocit. Komise u nás na vesnici byla milá, dostala jsem bonbón. Až na tu věc, že jsem nebyla vidět za urnou.

Vždy, když jsem v posledních 12 měsících cestovala, byla jsem za český pas veleráda. Pocitově se ve mně nezměnilo nic radikálně. Stále fandím na mistrovství českým hokejistům a netajně doufám, že se na ledě jednou potkají s Vietnamci.

Být českou Vietnamkou je vlastně roztomilé požehnání. Ale pivo stejně nepiju a svíčkovou (ještě) neumím.