V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
   Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
2. Čte se to tak, jak se to napíše.
   A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
3. Nastolte tvrdý diktát.
   Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
   Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
5. Vyberte si oblíbence.
   Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například „ledabyle“, „zmrvit“, „natuty“, „nazdařbůh“, „prosím pěkně“, „poněvááádž“,“děvče“ a „slečna“ a ták dále.
6. Sprechen Sie Deutsch?
   Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova „phočko“ ni „bunču“. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar „Dám si bunču.“ Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ne rAmen.

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

Udělala jsem si soukromý průzkum mezi vietnamskými kamarády a známými, kteří šli k prezidentským volbám. V mém zcela nereprezentativním vzorku zhruba 20 mladých vietnamských Čechů většina volila Marka Hilšera, poté Drahoše, po jednom hlase měli Horáček a Topolánek. Já sama jsem ve své první prezidentské volbě volila Marka Hilšera. Z tohoto průzkumu se žádný závěr nedá vyvodit, to vopravdu ne.

Ale když nad těmi volbami tak přemýšlím, je to takový malinkatý paradox, protože i díky Miloši Zemanovi mohu jít já a tisíce mých vietnamsko-českých krajanů volit. Byl to právě on, kdo v roce 2013 podepsal nový zákon o dvojím občanství. Takže za mě aspoň toto drobné poděkování a rozloučení. Je ale čas na změnu. Tak, sobotičko, pojď nám.

Nikoliv plané řeči,
ale plno hlasů
do uren.
Ať tahle země žije.

Znáte ten pocit, když vstupujete do situace, ve které pověrčivě cítíte, že se vám stane něco očekávatelného? Někdo by řekl, že to je síla myšlenky. Energie se posune směrem oné myšlenky a věci se podle toho udějí. Nebo je to jenom vždypřítomnej Murphyho zákon. Tak či tak, šly jsme s kolegyní do Tesca nakoupit na poslední chvíli velké Lindt čokolády jako firemní dárek. Vybraly jsme celý stojan s vánočními balíčky a nakupily je v těžce vybojovaném vozíku. Kolegyně odběhla na informace. Stála jsem s naloženým vozíkem a chvíli se tvářila, že vozík není můj, a chvíli, že doplňuju zboží.

Síla mojí myšlenky, že se objeví nějaký kyselý obličej, podívá se na „můj“ vozík a pronese nějakou antivečerkářskou hlášku, se neprojevila. Lidi chodili kolem, letící na svých obláčcích povinností. U placení taky nic.

Myšlenka se ale zhmotnila u východu, kdy jsem, ověšená 30 kusy nádherných, jistě i uvnitř lahodných čokolových bonbónů (pozn. tento příspěvek nesponzoruje Lindt, ale měl by), čekala na kolegyni, která šla vstříc lítému boji o parkovací místo na vozík. Prošla kolem paní a pronesla „To se bude prodávat, když to bylo ve slevě, co?“.

Tlačila vozík, nafrněně pronesla poznámku a šla si dál pro svůj vánoční nákup. Prostě taková hrdinka, ochránkyně slev a všech konzumu chtivých drobných spotřebitelů. Ale jen tak na půl. Protože než jsem se po svém tupém dumání vzpamatovala a stačila reagovat, už jsem viděla málem jen její záda. Naštěstí jsem se, husa, včas potrefila sama.

Nabroušená až tak, že jsem zapomněla na svůj zpravidla břitký ostrovtip, jsem s lehkým důrazem odpověděla, že nakupujeme pro kolegy, ať nemá předsudky. A ještě jí (byť trošku kysele) popřála klidné svátky. Kráva jedna. Zen. Kráva jedna. Zeneee!!!

Po příchodu kolegyně a mém emočním okénku jsme sebraly saky paky a šly rozdávat radost kolegům. Jaké z toho plyne ponaučení? Žádné. Neviditelná ruka trhu, byznys a hypotéky nečekají. Když holt musíš, tak musíš. Důležitý je, že můžeme. Ale nezabrušujme.

Tak poklidné Vánoce, žádné hromadné nákupy s ostatními spotřebiteli, kašlete na slevy a kupujte si zážitky. Nebo čokošku, zážitky jsou k nim gratis. Ale jak by řekl Forrest Gump…

Máte rádi československé a české filmy? Já docela aj jo. Spoustu jsem jich neviděla, ale dovolila jsem si několik z nich trošku opepřit, jaksi zaonačit, zkrátka trošku načančat tak, jak by se mohly jmenovat pro vietnamský distribuční trh. Víte co, v novém roce vás čekají parádní věci. Třeba i nějaký ten vopravdický vietnamský film. 

Kamarád do monzunového deště

Dívka na bambusovém koštěti

Adéla ještě nevečeřela závitky

Musíme si v komunitě pomáhat

Ve stínu se neopálíš

Tři veteráni z občanské války

Škola základ života (nepozměňujeme)

Dědictví aneb D*tme (tohle je trošku interní záležitost)

Starci na rýžové plantáži

Výchova vietnamských dívek v Čechách

Hogo Fogo Nguyen