Asijatka.cz

Jednou rukou jím pho, druhou píšu špatné básně. A ty se usměj, ukaž dásně.

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 3 z 10)

Naše české babičky

Dnes, v 4. ledna, vychází v příloze Lidovek fotodokumentární projekt, na kterém jsem poslední půlrok spolupracovala. Tohle je úvod (původní), který jsem k němu napsala. Určitě si noviny dneska zkuste ještě někde pořídit. Je to pět milých příběhů o vietnamských dětech a jejich českých babičkách a tetičkách, díky kterým porozumíte vietnamské komunitě v České republice zas o něco více. Díky, že se zajímáte!

Mluvíme-li tu o vietnamské komunitě v České republice, musíme zmínit jedno ultimátní česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které spousta z vás nikdy neslyšela. Ale díky ní pochopíte kontext toho, co dělá z dnešní integrace Vietnamců v České republice takovou, jaká je. Respektive jen některých Vietnamců – zástupců dnešní tzv. banánových dětí. V 90. letech, kdy se rozmohly vietnamské tržnice v pohraničí, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i 12 hodin denně, a to v létě i zimě. Proto většina z nich dávala své mladší děti na hlídání do českých rodiny – k babičkám a tetičkám. Někdy jsou mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovali roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání nebo řešení potřebných školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i nás, vietnamské. Někdy na kratší dobu, někdy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, někdy jen tak pro radost.  Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Připravili jsme pro vás pět příběhů mladých Vietnamců a jejich českých babiček a tetiček – žen, které stály tiše za jejich výchovou, když ti praví rodiče prodávali na tržnicích. I to je důvod, proč část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období pro formování vlastní kulturní identity.

 

Vietnamské návštěvy – v bundách

Odložím si tu dnes takovou myšlenku ohledně domova a návštěv.

Vietnamské návštěvy bývají obvykle velmi neohlášené, zvlášť v případě, že podnikáte v místě bydliště – třeba jako mí rodiče a spousta vietnamských krajanů, kteří mají barák a někde poblíž krámek. To znamená – když vás návštěva nenajde v krámku, pravděpodobně jste doma. Což může být někdy totéž. Je to praktické a ekonomické z mnoha důvodů – nedojíždíte, odběhnete si uvařit, když nejsou zákazníci, můžete si doma pracovat, máte všechno pod dohledem. Na druhou stranu si ale taháte práci neustále domů a celý den se z baráku nehnete, tedy pokud nejedete o Makra. Ti z vás, kteří jste byli ve Vietnamu, jistě víte, proč jsou ve Vietnamu všechny obchůdky zároveň bydlištěm. Když vás přijede někdo navštívit, nemusíte zavírat obchůdek. Což mě přivádí na druhou myšlenku.

Číst dál

Čím víc světel, tím víc Adidas

Jestli je tu nějaká vlastnost, která mě na mém asijském národu štve, je to bezpochyby bezmyšlenková okázalost. Kdysi jsem napsala pár řádků o tom, jak spousta mých krajanů vlastní drahé a svítící iPhony, aniž by z půlky věděli, jak se co používá. Důležitý je totiž to, jak působíte na ostatní, a to v každém ohledu.

Stále si za tím stojím a čekám, s čím se vietnamští veksláci vytasí. Každý národ totiž má své veksláky. Každý národ má své zbohatlíky, kteří nosí velké značky, řídí velká auta a mají velké sny na okázalý život. A v každém z nás je malý veksláček. Někteří z nás si ho akorát nepustili k životním value-tám.

Proč to vlastně píšu? Protože ti, kteří si ho do života pustili, u nás na Tachovsku zrovna soutěží o to, komu bude barák svítit víc. Asi čím víc světel, tím víc Adidas.

 

Ó, strava vietnamská

Ó, stravo vietnamská
žádná klobáska nebo šunka parmská,
zato slepici se skurou dám si kus,
k tomu rejži nebo trochu nudlí,
chceš taky? Jen zkus!
Ó, strava vietnamská se totiž neškudlí.

#pojezie #spatnebasne

Tato chvilka pojezie pro vás slouží také jako pozvánka na Pecha Kucha Night Ostrava, 15.12 v Českém rozhlase Ostrava. Mrk na více informací tu

Malý velký dar

Před nějakými šestnácti lety mi taťka k Vánocům přivezl z tehdejšího plzeňského Carrefouru čtyři knížky o Harry Potterovi. Přečetla jsem je během týdne. Tak jsem si vytvořila vztah ke knížkám.

Teď spolu s maminkou a tatínkem sedíme a díváme se na Kámen mudrců.

Malý, ale velký dar.

Interview with Helene: A Czech-Vietnamese in an Arab Country

Ngoc Anh – Helene (27) was on her way to a promising career in the Czech Republic, but her adventurous soul and goals in life led her to move to Dubai in the United Arab Emirates. She now works in a field that didn’t even exist only a few short years ago: influencer marketing. I’ve been watching the path she has blazed for some time, and we were finally able to meet at the beginning of November over a weekend in Dubai. We spoke about her life as a Vietnamese woman in an Arab country, marketing, and a hard-won career.

Tell us something about yourself; how you got started…
I was born in Hanoi, Vietnam. I moved to the northern part of the Czech Republic when I was about seven years old and then at the age of 13, I moved to Prague on my own. My parents were against it at first, but I had a cousin there, so in the end they allowed it.

I went to a Czech-English secondary school to learn to speak English. I always knew I wanted to leave. I was planning my “escape.” I knew I had to go to Prague first and then move on. I had artistic ambitions and started with photography at the age of 15. I taught myself how to edit images and I made collages.

I occasionally shot commercials when I was in high school. I used the money I made to buy my first SLR camera to push my ambition further. I started to shoot commercial stuff, editorial fashion. My hobby became a paying job. I started as an airbrusher during secondary school and made pretty good money.

Číst dál

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj „útěk“. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Číst dál

[VN] Buổi phỏng vấn Helene: Từ Séc sang Dubai, với trạm dừng chân ở Việt Nam

Ngọc Anh – Helene (27), đã từng có một sự nghiệp đầy hứa hẹn, nhưng vì tính cách phiêu lưu với nhiều mục tiêu cuộc sống, nên cô ấy đã chuyển đến Các tiểu vương quốc Ả Rập Thống Nhất – thành phố Dubai để sống. Hiện tại cô ấy đang làm việc trong một lĩnh vực mà mấy năm trước còn không hề tồn tại – marketing influencer. Tôi đã dõi theo con đường mà cô ấy tự đặt ra từ lâu rồi, nhưng mãi đến đầu tháng 11, chúng tôi mới có cơ hội gặp nhau trong một chuyến đi cuối tuần đến Dubai. Chúng tôi đã nói chuyện về cuộc sống của một cô gái Việt Nam ở nước Ả Rập, về marketing và sự nghiệp thành công của cô ấy.

Bạn hãy chia sẻ về bản thân mình đi. Bạn đã khởi đầu như thế nào?
Tôi sinh ra ở Hà Nội – Việt Nam. Khi tôi khoảng bảy tuổi, chúng tôi chuyển đến miền Bắc của nước Séc. Lên tuổi mười bốn, tôi chuyển đến Praha ở một mình. Lúc đầu bố mẹ tôi không đồng ý, nhưng vì tôi có người thân ở đó nên cuối cùng họ cũng tán thành.

Tôi từng học trường trung học chuyên Séc-Anh, để tôi có thể sử dụng Tiếng Anh linh hoạt hữu ích hơn. Tôi luôn biết rằng, tôi muốn chuyển đến một nơi khác để sống, vậy nên tôi lên kế hoạch  “bỏ trốn” của bản thân. Tôi nhận thức được là trước hết tôi phải lên Praha đã, rồi mới đi tiếp được. Hồi đó, tôi có tham vọng nghệ thuật và từ năm mười lăm tuổi tôi đã đi chụp ảnh. Tôi tự học cách chỉnh sửa ảnh và làm những bức ảnh ghép.

Khi tôi đang học cấp ba, thỉnh thoảng tôi đi quay quảng cáo. Từ số tiền tôi kiếm được, tôi đã tự mua máy ảnh phản xạ, để có thể thúc đẩy tham vọng của bản thân. Tôi bắt đầu chụp ảnh quảng cáo, biên tập thời trang. Và cứ như thế sở thích trở thành công việc được trả lương. Cùng thời điểm đó, lúc còn học trường cấp ba tôi bắt đầu làm thợ chỉnh sửa ảnh và cũng kiếm được một số tiền khá khá.

Číst dál

Moji milí Češi,…

Vážení spoluobčané, moji milí Češi,

když před sto lety na těchto místech Isidor Zahradník vyhlašoval samostatnost Československa, málokdo by tušil, že k českému a slovenskému národu bude o 100 let později promlouvat někdo, jenž nemá v rodném listě napsáno Ústí, Martin, ba dokonce ani Podolí.
Přestože pochází mí předci zdaleka, stojím tu dnes s vámi jako svobodný člověk, který přijal minulost, současnost a budoucnost českého národa za vlastní, a to včetně jeho demokratických hodnot a třeba i humoru.

Stojíme tu dnes ale vedle sebe, každý s vlastním příběhem, vlastními boji, strachy, sny a přáními, abychom si připomněli hodnoty, které tyto příběhy, boje a sny spojily. Oslavy těchto hodnot přicházejí v pravý čas a já mám tu čest popřát naší republice a zdejšímu lidu

*ostřejší zrak, abychom se mohli a chtěli dívat se i dál za hranice vlastních domů.
*silnější dech, abychom se neudusili vlastními strachy a pohodlím,
*bystřejší sluch, abychom se naučili naslouchat i názorům, se kterými nesouhlasíme,
*pevnější ruku a páteř, abychom si vždy vybrali to, co nám říká slušnost, respekt a vlastní svědomí
*a především o kus větší srdce, protože ne nadarmo ležíme v samotném srdci Evropy.

Toto je krátké povídání k 28. říjnu 2018. Děkuji spolku Milion chvilek pro demokracii za pozvání na Oslavu 100. let na Václavském náměstí. 


 

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká „…vietnamská věta…“, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: „P050r: J3du“?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Ahoj Việt Nam

Jen si tu dnes odložím drobný deníkový zápis. V Praze se v minulých dnech konal Banán fest, kulinářský festival Ochutnej Vietnam, v Ostravě jsme měli malou debatu o tu- i tamzemských Vietnamcích a v sobotu se v Českých Budějovicích (po českovietnamsku „čEské“) konal první ročník gastro a kulturního festivalu Ahoj Việt Nam, na který jsem byla pozvaná a kam jsem nepřijela s očekáváním, ale odjela s radostným pocitem, že se zas něco v lidech pohnulo. Studenti za podpory několika firem a organizací uspořádali akci, na které se během dne prostřídalo prý víc než než 3000 lidí.

V publiku na naší debatě seděli banáni (i ti méně banánovití) v moderních teniskách, vietnamské maminky v našich národních krojích, českobudějovické důchodci a spousta Čechů krkolomně se brodících ve vietnamských názvech jídel, z nichž se mimochodem některých dovoláte jen v několika málo opravdových restauracích na Sapě.

Byla radost přihlížet tomu, jak se regiony provoňují koriandrem. A tomu, jak v Budějovicích dělají výborné bún cha. Možná lepší než na Praze 1. Just saying.

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB. 

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci a vychovával spíš jak kluka. Vše si zařiď sama. Spoléhej se na sebe. Nevěř nikomu. Mamka naopak. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženu, kterou by si každý muž nestyděl vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemnádívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu.Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, metrem, autobusem, tramvají a na loď, aby to poznali i v reálu.

Školka Talent

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto „vyučovat“ i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň „reunion“.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se „Dobrý den.“ Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Stránka 3 z 10

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén