Včera jsem na Smíchovském nádraží čekala na vlak a slyšela odněkud líbivou hru na housle. Říkala jsem si, jak hudba z repráků hezky rozmělňuje ten shon kolem a vzpomněla si na Slunce seno a vážnou hudbu v kravínech.
Lehce před odjezdem jsem kráčela na nástupiště. Blížila jsem se k původci hudby – nebyl to žádný amplión, ale jakýsi menší pán, který fantasticky hrál na housle. To byl můj dětský sen, umět hrát na housle, ale nikdo mě na hodiny nevozil.
Protože jsem dobře naučená dávat pouličním hudebníkům nějaké drobné, poněvadž z toho mohou vznikat milá setkání, vytáhla jsem automaticky peněženku, aniž bych se pánovi podívala do obličeje. (Pamatujete si tvář paní u pokladny? Když ji v nestřeženém okamžiku vymění za někoho jiného, všimnete si?)
Měla jsem v poslední páďo. Hm. Tohle poslední páďo si tenhle cizí bláznivý týpek, co hraje v těžkých mínusových teplotách cizím lidem prostě zaslouží.
Až když jsem mu těch padesát korun hodina do pouzdra, všimla jsem si, že je to Asiat. Ta netradiční kombinace mě trošku překvapila a zaujala. (A opodál stojící paní, která rádoby nenápadně sleduje sbližování kultur zřejmě taky.) Neodtušila jsem ale, odkud je. Přestal hrát, poděkoval a zeptal se s lehkým přízvukem, odkud jsem – Čína nebo Vietnam. Tykal. Říkám, že se z Vietnamu. Poděkoval vietnamsky. Ani tak jsem nepoznala jeho původ, ale nechtěla jsem se zakecávat. A taky mi přišel podivnej, tak jsem se rozloučila a šla na nástupiště.
Ale nedalo mi to. Znáte ten pocit, kdy uděláte rozhodnutí a ve chvíli, kdy ho uděláte, vnitřně víte, že jste udělali chybu? Tak nějak jsem se cítila z toho, že jsem se ho chtěla zeptat na jeho příběh a že jsem předčasně dala na hlavu, která říkala, že ten pán je podivnej. Já si tenhle typ pocitu vysvětluju jako chování nebo rozhodnutí, které nekoresponduje s tím, co chci skutečně udělat, vod srdíčka. Možná v tom hraje roli i moje ukecané svědomí.
Měla jsem 6 minut do odjezdu vlaku, ale i přesto se vrátila k houslistovi. Poprosila jsem ho, aby mi něco zahrál, že si ho natočím. Zahrál krátkou veselou skladbu.
„Odkud jste?“
„Z Japonska. Vystudoval jsem tu konzervatoř.“
„A vy hrajete někde v orchestru?“
„Nééé, mě to nebaví. Hraju tady jednou týdně.“
„Jo a já jsem Trang.“
„Já Hiroki.“
Běžela jsem na vlak s úsměvem. Mimochodem zahrál tohle:
(Sorry děcka, nemám pořádnej video plugin, budete se muset na 11 vteřin zlomit v krku.)
Připomněl mi melodii, kterou všichni známe. A šťastnější ti, kteří znají i autora. Ano, taky jsem si to musela najít pomocí reklamy na Heru. Ano, Dvořákova Humoreska.
Díky Hiroki, jedna z mnoha dalších životních otázek vyřešena. Tyhle paradoxy. Trošku Humoreska.