Děkuju Forbes.cz za rozhovor, moc si toho vážím.

Máme milion možností

Jaká je tvoje generace?
Řekla bych, že diverzifikovaná nebo mnohotvárná. Tahle slova dost reflektují to, že máme milion možností, kudy směřovat a kam patřit. Proto taky neumím odpovědět jednoznačně, což je super! Protože to odráží vývoj a širokou paletu zájmů a hodnot, které z téhle generace vnímám.

Co jsou podle tebe nejsilnější a nejslabší stránky mileniálů?
Někdy se mi zdá, že s tou volností, kterou máme, přichází taky pocit ztracení. Honíme se za sebezdokonalováním, ale pokud někdo nemá vůli vydržet, tak lehce získá pocit, že není dost dobrý. Tímhle jsme si určitě prošli všichni, i naši rodiče v mládí, ale dnes se z toho udělalo samostatné téma, o kterém se debatuje, dělají se výzkumy.

Máš nějaké vysvětlení, proč je z toho teď téma na výzkumy?
Těžko říct. Možná to souvisí s generací Y – why. Více se ptáme po smyslu věcí a hledáme motivaci k tomu, co děláme.

V čem se tvoje generace liší od té tvých rodičů?
Za sebe vidím hlavní rozdíl a to je přístup k penězům, svobodě a budoucnosti obecně. Dnes se všechno kupuje, věci a zážitky, které si můžeme užít teď. Mí rodiče vydělávali na zajištění budoucnosti. A s tím se pojí i motivace, se kterou dělali různá životní rozhodnutí. Byli a jsou mnohem rozvážnější.

Co tím myslíš, když říkás, že se cítíš být světoobčankou?
Pro mě to především znamená, že si uvědomuju, že žiju v globalizovaném a propojeném světě. A to znamená, že se můžu cítit doma kdekoliv, a taky to – když se na to dívám z geopolitického hlediska –, že se nemůžu divit složitosti dnešních mezinárodních vztahů. Prostě že vnímám, jak je všechno propojené, a žiju podle toho.

Řekla bys, že Češi tvé generace jsou podobní svým vrstevníkům jinde ve světě?
To bych si nedovolila generalizovat. Spíš bych řekla, že podobné si jsou komunity a zájmové skupiny, nehledě na to, odkud pocházejí. Když se potkáte v Africe s fanouškem Harryho Pottera, budete se bavit o tom samém, jak když ho potkáte tady. Když se potkají lidé kolem startupu, budou si povídat o těch samých knížkách a modlách. Asi to taky není nic nového, ale máme k tomu jednoznačně víc příležitostí než třeba naši rodiče.

Často se mluví o tom, že ve světovém měřítku mileniály formovalo 11. září 2001. Která událost podle tebe specificky ovlivnila ty české?
Pro mě osobně jsou dvě. Sametová revoluce ve svých důsledcích a odkazu, který je ale dnes spojený asi především Prahou – myslím tím odkaz Václava Havla a jeho hodnot, který v Praze žije a ozývá se v kritických momentech, protože tady se soustřeďují jeho příznivci. Ale když se rozjedete do ostatních krajů a posloucháte lidi, máte pocit, že z revoluce nezbylo nic než svoboda, kterou si ale každý vysvětluje po svém… A pak vstup do Evropské unie, respektive Schengenu, který pro mě ztvárňuje volnost, spoustu možností životního stylu, práce a studia… A vlastně ještě něco – Facebook.

Bez čeho si nedovedeš svůj život představit?
Bez osobní svobody a práva se bez výčitek a očekávání okolí rozhodnout pro to, co chci dělat a jakými lidmi se chci obklopovat. Ale to mluvím o ideálním stavu, kdy má člověk zdravé mezilidské vztahy.

A co ten Facebook? Píšeš úspěšný blog, publikum máš hlavně na sociálních sítích a sama jsi ho zmínila jako jednu z věcí, které tvou generaci utvářely. Co pro tebe sociální sítě znamenají?
Jsou samozřejmou součástí mého života. Sdílení věcí mě profesně i soukromě baví a taky věřím ve smysluplnost propojování lidí. Zároveň ale vidím, třeba u mých vietnamských známých v České republice, pro které jsou sociální sítě jediným spojením se světem, že se uzavírají do bubliny fám, které berou jako pravdu. Namísto „říkali to v televizi“ slyším „psali to na internetu“. Asi to nebude jen můj problém – vyznat se v tom, co je pravda. Jakákoliv blbost se sdílí jedna báseň, protože pobavit se chceme všichni. I když ty věci sdílíme v dobrém úmyslu – abychom ukázali jejich hloupost –, efekt je opačný. Vybavuje se mi mém, který říká: „Stop making stupid people famous.“ I to je další věc, kterou si musím připomínat – život se neodehrává na sociálních sítích.

Z čeho tenhle pocit, že se všechno děje na sítích, vzniká?
To je bublina sociálních médií. Když se naštveme, filtrujeme to na sociálních sítích, protože publikovat to světu je přece dostatečný protest. A každý se s tím může ztotožnit. Vytvoří se tak virtuální hnutí. Na druhou stranu je ale super vědět, že to může fungovat i naopak – že můžeme tímhle způsobem inspirovat ostatní k nějaké činnosti.

Jak dlouho bys zvládla vydržet bez internetu?
Upřímně jsem to vyzkoušela na dva dny a už mě začaly svrbět ruce. Zvlášť když internet dnes znamená malou krabičku v dlani. Je to takový grif, návyk prstů a mozku, že o něco přicházíte, když si dnes neotevřete Instagram nebo Facebook.

Dokážeš si představit, že bys internet k dispozici neměla vůbec?
Dnes už nedokázala. S internetem žiju od svých 13 let a jsem typ člověka, co potřebuje sdílet a vědět, co se děje v okolí. Být v dění a propojovat lidi.

Vystudovala jsi dvě vysoké školy – PR a marketing a česko-německá studia. To je netradiční kombinace, ale mezi tvými vrstevníky ne neobvyklá. Proč jsi se pro to rozhodla – ze zájmu, nebo jsi chtěla být po škole dobře „zaměstnatelná“?
Takhle pragmaticky jsem nad tím neuvažovala. Jinak bych se rozhodla jít studovat něco techničtějšího. Rodiče mi do výběru školy taky nemluvili, pokud ano, tak by ze mě byla právnička nebo doktorka. Byly to obory, které mě oslovily – jednak proto, že pocházím od hranic (Trang vyrostla v okolí Českého lesa, kam se s rodiči přistěhovala na začátku 90. let, pozn. red.) a plánovala jsem žít Německu. Marketing proto, že jsem šla na vysokou v době, kdy se tenhle obor hodně nafukoval a já v devatenácti chtěla být ten kreativec, co vymýšlí reklamu. Takže jednoznačně ze zájmu.

Bavilo tě chodit do školy, nebo jsi ráda, že už ji máš za sebou?
Jasně, moc mě to bavilo. Byla jsem ve svém živlu, nová parta, nové město, kulturní akce a studentské lásky…

Co pro tebe znamená práce? A co všechno jsi ochotná pro ni udělat?
Nejdůležitější je pro mě důvěra s lidmi a v lidi, se kterými pracuju. Naštěstí jsem obklopena kolegy, se kterými mluvíme o smyslu toho, co děláme. Je to důležité i proto, že jako happiness manažerka prodávám nějakou neviditelnou hodnotu.Ten, kdo nepracuje s „hardwarem“ nebo hmotným produktem, totiž na konci dne nemůže tak jednoduše říci: je to hotové, není to hotové. Tahle vnitřní motivace a důvěra, že to, co dělám, má nějaký přínos, je pro mě klíčová, takže nemám problém si odnést práci domů nebo to udělat na 110 %. Což věřím, že má spousta mých vrstevníků.

Jak důležité je pro tebe to, kolik si vyděláš?
Množství peněz je pro mě důležité z hlediska toho, na co je chci používat – momentálně na cestování a zažívání věcí. Samozřejmě se dá oponovat, že cestovat a zažívat věci lze i s pár kačkami v kapse. Jsem ale ve věku, kdy už taky přemýšlím nad tím, jestli šetřit na dům, založit si firmu nebo utratit peníze za cestování, a opakuju si: peníze budou, my nebudeme.

Máš představu, co budeš dělat za pět let? Nemáš z budoucnosti strach?
Mám tu jednu konstantu – chtěla bych do pěti let mít vlastní rodinu. Ale jinak se nebojím. Strach z budoucnosti stejně vychází z toho, že si neseme nějakou zátěž z minulosti. Navíc není potřeba se bát něčeho, co si tvořím já sama. A věci, které nezměním, nezohledňuji ve svém rozhodování, dokud se nestanou.

Jaká píseň ti zničila mládí?
Naštěstí žádná. Ale poslouchala jsem hip hop a neuměla jsem dobře anglicky. Kdybych bývala byla uměla, asi bych se divila.

Autor: Lucie Černohlávková

Odkaz na původní článek tady.