… je otázka, kterou dostávám poměrně často od různých lidí v a různém kontextu. Znáte to, jsou to typy otázek, na které máte mít právě z onoho důvodu připravenou odpověď a nebýt překvapená, když se na to někdo zeptá. Protože tohle je přesně věc, na kterou se ptají všichni, protože se v ní mísí kulturní a mentální distanc spolu s pohledem „insidera“, který je dost nasáklý zdejšími „poměry“, a tudíž jeho (můj) názor by se mohl zdát objektivnějším. Po otázce vždy přijde očekávající pohled tazatele, který doufá, že mu potvrdím to, co si on sám myslí.

Učím se dospět k osobnímu zenu, kdy mě nebudou věci štvát, ale jen budou. Většinou mě nic neštve, protože pondělí zůstane pondělím (teda dokud si člověk nenajde práci, která ho bude bavit), čas od času si za vás musí sednout uřvané dítě nebo smradlavý pán nebo fronta ubude vždycky tam, odkud jste přeběhli.

Pak si ale vzpomenu na věc, moment, kdy nádech a výdech je mou první pomocí.

Štve mě vaše hejtování a debilní komentování okolních lidí – pomlouvání. (Ale nebojte, nejste v tom sami. Vietnamské tetičky na tržnici to dělají taky.)

„Ta má ale…“
„Viděla jsi?“
„Koukej, jak…“

Seděly jsme s mou asijskou kamarádkou, která v ČR vystudovala a žije tu nějakých šest let, a bavily se o tom, co jí vadí na její práci v Praze. Zmínila, že její kolegyně mívá hloupé připomínky na zákazníky, kteří k nim chodí – na jejich oblečení, styl nebo drobnosti, které jí přijdou důležité okomentovat (pozn. a nad kterými si může sama sobě vždy připomenout, že je na tom lépe). Kamarádka dodala, že ty připomínky bývají zlomyslné a nejapné. Kamarádčina reakce bývá mlčení a nezájem.

Hejty sem, hej ty tam

Tohle je přesně to, s čím se potkávám dennodenně. Na častý negativismus, nedůvěru, bázlivost a cynismus jsem zvyklá i z práce. Obecně mě tyhle eskapády ani nepřekvapují (cynik spotted). Můj vnitřní zen se ale rozboří, když slyším hejtovné a odsuzující komentáře. Hejty sem, hej ty tam.

Hele, sranda musí být, když jste dobré partě, hejtování je projevem, ehm, hlubokého přátelství. Ale bavíme se tady o jiném druhu hejtování – pomlouvání a komentování. Přemýšlím, jak na takové neomalené chování reagovat. Mám moralizovat (a taky soudit), nebo ignorovat a nechat slova vyšumět? Je to jako s tím mlčením – souhlasem?

Tenhle článek mám rozepsaný týden. Řeknete si… pár odstavců, pár enterů a odrážek, hotovo. Ale i tímhle několikahodinovým psaním a dumáním nad jednotlivými situacemi, které mně dodnes rozpumpují krev v žilách, jsem si mohla ujasnit, co bych chtěla dělat, nastane-li příležitost si svůj klid znovu prozkoušet.

Nechci používat štvavé a moralistické protikomentáře vůči původci poznámek, protože #aintyourmama. A ani nebudu mlčet, protože mlčení je souhlas. Naučila jsem se od moudrých lidí, že mluvit o svých pocitech v nepříjemných situacích je ta nejrozumější cesta, jakkoliv se to pro vás může zdát jako paradoxní a slabošské.

Poprosím je, aby tak nemluvili, protože se v té dané chvíli necítím z oněch poznámek vůči druhým dobře. Učím se s klidem žádat hejtery, aby si uklidili své soudy zas do krabičky. Moc naivní? A už jste to zkoušeli? I ten největší cynik zjihne, když uděláte to, co je nám, lidem, přirozené – mít pocity a umět o nich mluvit.

A upozorňuju, že nejsem žlutým rytířem, který jede na buvolu spasit váš národ, protože chytré a laskavé hejtování, jakkoliv paradoxně to zní, je to, co tenhle národ taky umí dobře a občas potřebuje.

Pokud ale chcete hledat v tomto článku nějaký osvícený morál, dám vám jeden. Někdo čumí jak vejr z kompostu, protože k tomu má důvod. Někdo nosí růžové vlasy, protože k tomu má důvod. Někdo je kráva nebo vůl, protože k tomu má důvod.

Takže za mě – hledejte vždy důvody.
Důvod, proč ten člověk na druhé straně nosí růžové vlasy a čumí jako vejr.
A důvod, proč zrovna vám se to nelíbí.