„Nó, takhle říkáme TÉ restauraci,“ řekla nám slečna Yen se stoickým klidem. Se stejným klidem nám vysvětlila, že do TÉ restaurace chodí málo lidí. Ne protože by se tam vařilo špatně, ne protože se maso griluje hnedka u záchodů. Ale protože majitelka nadává a je sprostá na hosty, ty české i vietnamské.

Všichni z vás, co se aspoň trošku zjevujete na zeměpisných šířkách na Sapě, víte, o jakou restauraci jde. Mluvíme o jednom malém, specializovaném bistru na bun cha v jídelním koutku. Tam u těch záchodů.

Byli jsme se tam najíst nedávno, chtěl tam jít náš český kolega, milovník vietnamského jídla a menšiny, který neopomněl poznamenat, že by to bistro zavřel i rumunský hygienik. Hned jak jsme se blížili, bylo mi jasné, kam nás to vede.

Paní majitelka je totiž ztěslesněním všech špatných vlastností obsluhy a servisu. Asijská úslužnost hadr. Permanentně nasraná tvář, nezdraví, při světlém momentu poděkuje, jídlo divže neháže a hostům esesácky přikazuje, kam si mají sednout. Během naší hostiny přišel český zákazník, jehož posadila po otázce „Jíst sám?“ k dalšímu osamělému českému strávníkovi. Pánové se na sebe submisivně a nechápavě usmáli a rozhlíželi se vcelku prázdné restauraci, kde mimo českého páru a nás, seděla malá skupinka Číňanů. Uhodli jste. Moc Vietnamců tam nechodí.

Inu, v různých středověkých krčmách to člověk tak nějak čeká, ale na takový vietnamský antiservis by nebyl připraven ani vietnamský Pohlreich. Tak či tak, jídlo bylo výborné a možná tam zajdeme za nějaký ten pátek zas. Teda pokud bistro nezavře i ten rumunský hygienik.