Kdysi jsem na iDnesovém blogu psala o tom, jak mám ráda českou specialitku – plesy všeho druhu (chci konečně někdy na myslivecký a sportovní, vezmete mě někdo?). Proto mě děsně mrzí, že jsem vás nestihla upozornit na jeden neobyčejný – Přátelský ples, který se konal v Sapě 23. 1. 2016. Pořádalo ho Integrační centrum Praha.
Co si tak vybavuju, nebyla to první akce svého druhu. Akorát se jí dostává málo veřejné pozornosti. Osobně jsem také nebyla, tudíž jen posílám vlaštovku v podobě odkazu na fotky z akce, abyste případně dali lajkity lajk a dostali upozornění na další akci.
Další věc, která mě k tomu napadá je, že jsem se dnes bavila se svojí sestřenkou a obě jsme se shodly na tom, že nás děsně mrzí, že naši rodičové nemají žádnou zábavu. Kino, večeře, návštěvy nebo takovéhle bohulibé plesání. Ani fň. Neumějí si najít čas na sebe. Necestují a nerozvíjí se. Žijí si svůj stereotyp, který pomalu nabourává jen nový díl jejich oblíbeného seriálu, který sledují na svých iPadech.
Jediné, co je tu nějak kulturně drží, jsou hostiny s živou hudbou, které se konají při svátečních příležitostech (Den žen, státní svátky, Den dětí, nový lunární rok, nový rok,…) nebo krajanská setkání, kde se zpívají lidové písně, dost často s patriotským podtextem.
Jen naše rodiče ve večerkách nelitujte, to není potřeba. Budou rádi, když se stavíte na slovíčko. A třeba přinesete domácí buchtu. Příště vám to oplatí jarními závitky, to si jsem jistá.