Letos je mi 26, psychologickej věk. K 31. 12. mi navíc umřela platnost ISICa.
Být mlád v Evropě je docela oříšek, protože na vás útočí ze všech stran dostupnost všech myšlených pokušení. Třeba kalení, přejídání a cukry (protože vás tady za pár kil neodepíšou).

Zrovna tu s vietnamskou návštěvou koukáme na VTV4 a řešíme, jak jsou ty „staré“ vietnamské hvězdy mladé a krásné. Je jim přes 50, vypadají na 30. S novým rokem a ehm..přibývajícím věkem mám jedno předsevzetí:
Přizpůsobit svůj životní styl v Evropě mým vietnamským genům, tzn. abych v 50 stále vypadala jako 30tka.

To mě osobně to znamená – chodit spát kolem půlnoci, jíst a připravovat jídla, na která byl můj vietnamský zažívací systém uzpůsoben Matkou přírodou (známá asijská laktační intolerance;) a jedna z nejtěžích misí – omezit cukry a bílou mouku.

Naprosto obdivuju asijskou askezi, když jde o jídlo. Jde možná i o společenskou věc – když člověk jí hodně a rychle, vypadá před ostatními hamižně a nenasytně. Zdrženlivost, pomalé žvýkání, malé porce a hlavně žádná bílá mouka v jídle pomáhají držet linii švarného jinocha a ladné laňky.

Jednu věc se ale Asiaté od „bělochů“ mají co učit – sportování. Znám mezi Vietnamci malinko aktivních sportovců. První generace jezdila na kole a pracovala, takže většina našich rodičů je šlachovitých. Je tedy radost vidět mladé Vietnamce dělat nějaký sport. Hodně z nich tančí a fočusuje, klasikou jsou asijské bojové sporty. Často teď můžete potkat i nabušené vietnamské kluky a holky z fitek.
Prej už taky hokejujeme.

Být hubený, ale nemít kondičku asi začíná být out i v Asii.

Lucka.