… když říkáte, že byste si dali BUNČU.
Pojďme se domluvit na tom, že se bun cha nebude skloňovat a že si budete navždycky dávat jen bun cha (bun ča).

Kamarád se jmenuje Thái. Když to člověk vysloví česky, zní to jako Táj (což foneticky mimochodem zní jako „ucho“, sorry Táji). Tak či tak, když slyším naše společné české kamarády (Ondru a Ludvíka), jak ho oslovují [Táji], cukají se mi koutky.

Také jste ňuňasové, když počešťujete vietnamská jména – Lienka, Huonka, Zunka, Háčko, Zangouš, Duyík (vážně Zujík?) apod.

Za mě je to naprosto ok. Určitě lepší, než kdybychom si říkali rodnými čísly, jak by bývala byla pronesla naše nejlepší třídní na střední Daniela.