Určitě nám řekněte, ze rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak, než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.
Autor: Do Thu Trang (Stránka 2 z 17)
Dnes, 25. ledna, je prvním dnem nového lunárního roku. Už jste od všech svých vietnamských známých nebo kamarádů zjistili důvod, proč včera bouchaly rachejtle a proč dneska vaši večerkáři zavírají o něco dřív. A taky proč ksakru hraje to karaoke u vietnamských sousedů tak nahlas a dlouho?!
Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek.
Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.
Adventní čas, kousek Asiata v každém z nás. A tak tu jsou další Asitipy na prosinec.
V předtáčce silvestrovského pořadu Lucie Výborné jsem byla součástí trojlístku hostů. Takových externistů, řekla bych. Seděli jsme s britským vědcem Michaelem Londesboroughem a “Italem v kuchyni” Emanuelem Ridim a povídali si o různém pojetí Vánoc, tradicích a rozdílech. Ty se ukázaly hlavně ve chvíli, kdy se paní Výborná zeptala, jak dělají zvířata v našich jazycích (točili jsme se kolem pohádek).
Občas to v mé e-mailové schránce vypadá jako v redakci Bravíčka. Píší mi “bílí heterosexuální muži” o radu, jak se seznámit s Vietnamkou. Nebudu to dlouho natahovat a odpovím naráz – úplně stejně jako s každou jinou kočkou na světě.
Ovšem je tu malé ovšem.
Ráda vidím, že se rybníček s vietnamskými organizacemi – těmi oficiálními i neoficiálními – trošku zvětšil. Diverzita názorů, ale podobné cíle – snaha o přiblížení naší kultury vám, dychtivým konzumentům. Za vydatné pomoci několika přátel a známých posílám do světa přehled “tuzemkých” iniciativ nebo projektů, které mají co dočinění s vietnamskou komunitou v České republice. Některé fungují pouze pro krajany, některé se snaží propojovat, vzdělávat a sdružovat napříč kulturami a zeměmi. A protože těch organizací je tolik, kolik je druhů brambůrek v každé večerce, uděláme to evidentně na několik dílů.
Strejdu, tetu, taťku i mamku
najdete všecky pospolu
ve večerním krámku.
U stánků už skoro nikdo nestojí,
zákoši už do lepší večerky chodí
a ptají se, kolik teda ta cíga stojí?
A jestli teta ten velký meloun ukrojí?
Děti zas sedí na doučku,
protože znají poučku,
že když se budou dobře učit,
můžou si snáze peníze na dům půjčit.
#špatnébásně ani ne denně
#hypotéka ti mezi prsty utíká
Nedávno jsem mluvila se známým svých rodičů. Jeho syn se chystá z malé západočeské obce přestěhovat do Států (píše se tu velké S, že?), kde bude studovat. Říkal, že jeho syn byl už odmalička odhodlaný studovat v zahraničí a chtěl znát můj názor, co si o tom celém myslím. Co když tam zůstane? Nebylo by lepší, kdyby vystudoval tady a založil tu rodinu? Nebylo by lepší, kdyby se odstěhoval jen do Londýna? Tam aspoň lépe doletíme.
Mám trošku bambusové období. Uvnitř jsem nějaká dutá a tak nějak jdu s větrem. Ovšem několik článečků na tomhle asijským políčku již brzy zase povyroste. O tom žádný bambus ani okurka.
Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět “to něco”, a proto jí nemůže jít plně příkladem.
Hodně se toho děje, že? Na Václaváku i u nás mezi Vietnamci. Čas od času vám proto na blog hodím akce, tipy na něco, co má co dočinění s Vietnamci. Takový malinkatý zpravodájek z dálek a pro blízká setkání.
Radiožurnál u nás doma na hranicích posloucháme odjak-jsem-živa. Známá rozhlasová znělka je zvuk, který mým rodičům hraje v krámku celý den a který mě obvykle vítá po příjezdu domů.
Přátelé, proto je to pro mě obří čest, že jsem dostala pozvání od Lucie Výborné, paní Moderátorky, do jejího dopoledního pořadu. Budeme si povídat ve středu 29. května v 09:00 na Radiožurnálu. Já se jdu zbláznit radostí a vy si mezitím poslechněte její skvělé rozhovory zde.
Thuy Duong budete někteří znát jako jednu ze zakladatelek Viet Food Friends, blogu, který mezi prvními v České republice učil české strávníky porozumět vietnamské kuchyni a zvykům. Vyrůstala s rodiči v Mostě a Dubí, kteří tu v 80. letech studovali a pracovali v chemičce v Meziboří. Provdala se za „pražského Vietnamce“, vychovávají spolu děti a čas od času pomáhá v rodinné firmě.
Poznáte je na první dobrou. Barevné cedule, svítivé výlohy, závan glutamátu a rybí omáčky. Ano, vietnamské restaurace. Jejich revírem jsou rýžové nudle na všechny způsoby, jejich tempo je vražedné. Jen v Praze se podobných asijských restaurací najde minimálně 200. Ale ne vždy tomu tak bylo. Co si pamatuju ze svého dětství, vždycky se chodilo „na čínu“. Univerzální smažené nudle s masovou nebo zeleninovou přílohou, nějaká omáčka ČUHO, tedy čínská univerzální hnědá omáčka, a případně rejže.
Nenechte se ale mýlit. Dost často tyto restaurace ale v začátcích provozovali Vietnamci, kteří okoukali, že v západním světě letí kung-pao a smažené nudle. Kdysi mi také mí vietnamští známí říkali, že by je nenapadlo, že by vám mohla chutnat naše skutečná kuchyně. Klobouk dolů tedy před prvními pionýry, kteří před více než deseti lety začali ve svých „čínských“ restauracích nabízet i vietnamské závitky. A postupně se z „číny“ začalo chodit na „vietnam“ na bum bo nam bo, na pho nebo bun cha. Ráda ale vidím, že se učíte jíst i jiná jídla (kaprobůček), ale to by bylo na jiný článek. Dneska se podíváme do tradičních vietnamských restaurací, na které jste si už zvykli. Co je tedy spojuje?
