Not really thinking it over, I agreed to write an article about environmental changes that affect our lives. Now, sitting on my couch in the middle of one of the most environmentally conscious and responsible countries in Europe, the thought comes to my mind, what a lucky life I have, to be able to breath fresh air, drink tap water and even water from the river. I’m also able to spend weekends in the countryside and cook vegetables grown in my own garden, just a 30-min drive from the city center. Mom, Dad, I forever thank you.
Autor: Do Thu Trang (Stránka 2 z 18)
Jednou za čas mám takovou chvilku. Zadám do Youtube VPOP (vietnamský pop) a čekám, co mi vyplivne virtuální gramofon. A pak se koupu ve vodách vietnamského popu. A čumím, teda poslouchám všema deseti. Rozšiřte si se mnou obzory o současnou vlnu. Je to dost subjektivní a jednotlitý playlist, co vám budu. Zkuste si zapnout titulky, občas jsou tam anglické překlady. A dost často je tam nějaká reklama na mobil, krém nebo pití, tak se nelekněte.
Laskavost a vzájemná ohleduplnost se vyplácí. Život pak plyne tak nějak harmoničtěji. Říká se, že ti, kteří si zaslouží laskavý přístup nejméně, ho potřebují nejvíce. Tak třeba tenhle pán, u kterého bylo tuhle poučku děsně jednoduché zapomenout.
Jeli jsme s kamarády na kole po Náplavce, jela jsem jako třetí, před námi byl po celé délce chodníku roztažen pár se psy, tak jsem cinkla na zvonek, abych dala vědět, že jedeme. Takové to cinknutí alá “s dovolením”. Jenže jsme se komunikačně minuli.
Dnes z jiného soudku. V březnu mi po třech letech skončila spolupráce s firmou, kde jsem se hodně naučila a kde mě to bavilo. Dohodli jsme se už v lednu. Měla jsem v plánu si odpočinout a během krátkého jarního sabatiklu číst, psát… a taky hodně lelkovat u kočičích videí.
Finanční rezervy byly nachystané, nějaké drobné umělecké projekty rozjednány. Měla to být plodná sezóna. A pak bum, bum, ciao.
Večerky i bistra zavřený,
nohy ze sezení dřevění.
Instáč cvičí jogínské pózy,
Twitter hromadí ekonomické prognózy.
Na Facebooku – peče celý národ,
je fuk, jak kdo tráví svůj čas,
hlavně nebýt v těle ani v hlavě marod.
#špatnábáseň na povzbuzení
Dneska je to trošku budovatelský titulek, ale je tu důvod. Dojímá mě, jak se lidé spojují pro dobrou věc. Vy se zas dojímáte nad tím, jak se aktivně zapojila vietnamská komunita.
Pomineme-li podivné punky a návyky, které naše komunita má, jednu naši vlastnost bych vyzdvihla – umíme se semknout; vzájemně si pomoci, sdílet, doporučovat, přispívat a rozdávat. Proto vidíte v médiích zprávy o občerstvení pro členy složek IZS, rozdávání roušek i finančních darů.
Točíte-li se kolem Vietnamců, víte, že hodně z nás přemýšlí a jedná tak, aby to co nejméně zasáhlo či poškodilo společnost a okolí, a tím tedy nás samotné. Koloběh a karma. Ízipízi.
Jaro je tu nějak brzo. Ale víte, na co není moc brzo? Na další jarní Asitipy. Lepší než říkat trapný vtipy. Ha. Ha. Ha.
- FILM: Uplynulá akce s promítáním lahůdky ze současné vietnamské filmové scény. Určitě to nebyla poslední akce. Aspoň pro vaše info. Here.
- SOUTĚŽ VIETNAM STORIES: A to pro začínající žurnalisty o presstrip do Vietnamu! Juhů. Stačí do 15. března napsat pář řádek o česko-vietnamském soužití. Skvělá příležitost, kterou dává dohromady Charita Česká republika. Díky, že spolu s Markétou Kutilova z ČT, Tomášem Lindnerem z Respektu a Honzou Schrothem z IOM Praha. Here.
Když píšete blog tak dlouho, musí se zákonitě stát, že se témata budou občas opakovat. Cílem mého blogu bylo vždy psát o věcech, které nás odlišují a které sdílíme. Témata, která dnes otevřeme, jdou zas o trošku dál, za hranici zkomolené češtiny, za hranici kulturní ne/usazenosti, za hranici vietnamských restaurací a večerek. Nehloubám, mluvím v balíčku, ale vy si tam hloubku po svém najdete.
Malá / The Little One (2017) from Diana Cam Van Nguyen on Vimeo.
Podívejte se na krásný a cenami ověnčený krátký film česko-vietnamské animátorky a režisérky Diany Cam Van Nguyen, který se věnuje tomu, jaké je dospívání v zemi, odkud nepocházíte, kde vypadáte jinak. Měla jsem tu čest namluvit velkou Rong.
Určitě nám řekněte, ze rozhodně nevypadáme jako Vietnamci. Protože většina z nás vypadá opravdu jinak, než čím ve skutečnosti jsme. Nejvíc nás potěší, když prohlásíte, že vypadáme jako Číňani. Jů.
Dnes, 25. ledna, je prvním dnem nového lunárního roku. Už jste od všech svých vietnamských známých nebo kamarádů zjistili důvod, proč včera bouchaly rachejtle a proč dneska vaši večerkáři zavírají o něco dřív. A taky proč ksakru hraje to karaoke u vietnamských sousedů tak nahlas a dlouho?!
Dnes si tu u vás odložím pár myšlenek, spíše nezodpovězených otázek.
Asijské tržnice jsou jako ty internety. Pokud tam něco nenajdete, pravděpodobně “to” neexistuje.
Adventní čas, kousek Asiata v každém z nás. A tak tu jsou další Asitipy na prosinec.
V předtáčce silvestrovského pořadu Lucie Výborné jsem byla součástí trojlístku hostů. Takových externistů, řekla bych. Seděli jsme s britským vědcem Michaelem Londesboroughem a “Italem v kuchyni” Emanuelem Ridim a povídali si o různém pojetí Vánoc, tradicích a rozdílech. Ty se ukázaly hlavně ve chvíli, kdy se paní Výborná zeptala, jak dělají zvířata v našich jazycích (točili jsme se kolem pohádek).
Občas to v mé e-mailové schránce vypadá jako v redakci Bravíčka. Píší mi “bílí heterosexuální muži” o radu, jak se seznámit s Vietnamkou. Nebudu to dlouho natahovat a odpovím naráz – úplně stejně jako s každou jinou kočkou na světě.
Ovšem je tu malé ovšem.
