Dnes něco málo o mně a mém pohledu na děsně komplikovanou věc jako je vztah. O tom, jak můj původ ovlivňuje moje partnerské vztahy.
Bude to možná neutřízená hromada myšlenek, ale věřím, že si z toho vyzobete to, co ve vás rezonuje.
Když jsem byla na střední, můj vysněný kluk byl fotbalista. Kterýkoliv. Takhle. Chtěla jsem chodit s fotbalistou, protože ti, které jsem znala (tzn. viděla běhat u nás na hřišti během okresního přeboru), měli auta a mohli mě vyzvedávat před školou. Holky by čuměly.
Navíc... randit s klukem, co má vlasy jak bůh a břišáky od běhání za míčem, bylo pro moje hormony (štěstí) a sociální status v té chvíli ta nejvyšší meta.
Přiznávám, že kdybych dnes měla randit s nějakým profesionálním sportovcem, byl by to buď hokejista, nebo rugbista. Moje bývalá spolubydlící si takhle vysnila život s vývojářem. A má ho. Takže manifestace funguje.
Tím chci říct, že mít preferenci a manifestovat ji, je v pořádku. Ale mít to jako rozhodovací kritérium, přes které nejede vlak, je totální vlastňák.
Tím chci taky říct, že sice tu mluvíme o česko-vietnamské lásce, ale vybírat si ženu jen podle její rasy by bylo spíš na červenou (žlutou kartu nechávám v kapse).
Tím chci taky říct, že jsem odmalička měla slabost pro místní chlapce. Měla jsem preferenci, ale byla jsem vždy otevřená tomu, koho mi "vesmír", respektive později studentská party nebo seznamovací aplikace postaví do cesty. Jednou to byl rugbista, jindy rugbistka. Kopu za oba týmy.
Zajímá mě to proto, kdy se poprvé zamilujeme?https://herohero.co/asijatka
Více se dočtete na mém HeroHero.