“Jé, vy umíte tak krásně česky. Kdybych zavřela oči, ani bych nepoznala, že nejste odtud.” Usměju se, ale spíš je to takový neutrální robotický pohyb úst pokaždé, když slyším tuhle větu. A už ji slýchávám přes 20 let. Paní a všichni ostatní to myslí samozřejmě dobře, o tom žádná, ale přeci jen tu vyrůstá už třetí generace Vietnamců. Jsem proto stále překvapená, že vy jste stále překvapeni.

Další klasickou situaci, kterou zažilo nejedno dítě imigrantů, bylo, když po nás naši příbuzní nebo úplně cizí lidé ve večerce chtěli přeložit úřední dopis. Mluvite zkomolenou vietnamštinou s českým přízvukem a sotva víte, co znamená sociální pojištění v češtině, natož ve svém rodném jazyce.

A u jazyka začínají generační a kulturní rozdíly mezi námi a našimi rodiči. Kdo z nich mohl tušit, že tu jednoho dne budou vychovávat svoje děti, které se jim svým přemýšlením, jazykem a životními volbami tak vzdálí? Že celý život věnují práci, aniž by si stihli všimnout, jakými osobnostmi a individualitami se jejich děti staly. Stigma toho, že rodiče vyrvali své kořeny a přesunuli je tisíce kilometrů daleko, aby nám zajistili lepší budoucnost, je v nás zakořeněné.

Místo pod sluncem 

Neexistuje proto konverzace s mými vietnamskými vrstevníky, kde bychom nezmínili rodiče a tradiční vietnamskou výchovu. Program v hlavě, který se načítá při drobnějších i větších rozhodnutích – výběr partnera, kariéra, řešení problémů jako možnost změny, nikoliv jako životní úděl, který musíme přijmout. A mít na paměti to, že bychom měli zohlednit to, co se od nás očekává. 

Vietnamci jsou zvyklí si pomáhat i v širším příbuzenstvu a komunitě. Je to takové nepsané pravidlo. Někdo to dělá zištně, někdo ne. Na druhou stranu žijeme pod společenským drobnohledem, kdy se o našich rozhodnutích, úspěších i přešlapech dozví i známí na druhé straně téhle země. Rozhodnutí děláme s ohledem na své nejbližší. Selhání ocejchuje celou rodinu. 

Na takovou oddanost rodině se dá dívat dvěma pohledy. Na jednu stranu je to životní konstanta, protože se na rodinu můžeme spolehnout. Na druhou stranu se udržují nefunkční vztahy, abychom ve společnosti neztratili tvář. Ale zároveň se tyto vztahy zanáší. Každá generace si řeší svá traumata a měla by se pokoušet přenést co nejméně svých programů na tu další. Nevýhodou dítěte dvou kultur je, že bude muset čistit nadvakrát – generačně a kulturně.

Kulturní schizofrenie

Máme v hledání místa pod sluncem dvojí břímě. Nejdříve si ho musíme jako osobnost ve vlastní kulturní schizofrenii najít a pracovat na něm. A pak ho obhájit před svými rodiči. Přesvědčit je o tom, že se dá podnikat nebo žít jinak. Nebo že naopak nebýt úspěšným podnikatelem, doktorem, právníkem, že sjetí z tradičních kolejí neznamená neúspěch.

Zároveň se od nás očekává, že se postaráme sami o sebe, ale i o rodiče, až půjdou do důchodu. Že jim vrátíme jejich péči, nehledě na to, jakou životní cestu si vybereme. Bylo období, kdy lidi kolem mě velmi zajímalo, jestli budou chtít naši rodiče na stará kolena zpátky do Vietnamu. 

Jakkoliv jim chybí rodná krajina, drží je tady nový smysl života, a tou je péče o vnoučata. Tato třetí generace bude mluvit vietnamsky lépe než my, banánové děti. My jsme se naučili stavět mosty mezi oběma kulturami, aniž bychom po nich občas sami uměli chodit. Možná je ale stavíme právě pro svoje děti, na které snad přeneseme co nejmenší břemena.

Článek původně vyšel v dubnovém vydání časopisu Esquire.