Co vám proběhne hlavou, když potkáte ve vietnamské restauraci asijského strávníka? Že jste šli do správného podniku? Sledujete, co si strávník objednává? Nedej bože vietnamsky. Ha! Je to příbuznej majitele? Dostane podpultovku? Bude mít víc masa? Exotičtější bylinky?

Co vám budu, někdy to je pravda. Já si zásadně vietnamsky objednávám kuřecí pho a prosím si o maso s kůžičkou, ale tuhle autentyš variantu dostanu už jen málokde (třeba v Rememberu na Bílé Labuti). To je moje jediná podpultovka.

Sledujme ale asijského strávníka dále… Dostane jídlo. Ha! Phočko? Sem to říkal! Vezme si hůlky? Má speciální grif? Dává si do jídla další vomáčky? Žádnej citron? Cože? Jí to jinak? Bude srkat?!

A tu se na chvilku zastavme. Nedávno jsem zašla v Karlíně do jedné takové typické vietnamské restaurace, žádné novoty ani nóbloty. Objednala jsem si kuřecí pho (bohužel bez kůžičky) a chtěla se pustit do jídla po “našem”. Tedy hlasitým srkáním. Kolem mě sedělo něco kolem sedmi lidí a nehrála žádná hudba. Úplný ticho. Tak zas taková typická vietnamská restaurace to asi není, když tam nehrála ani instrumentální hudba.

Takové ticho, u kterého nemůžete probírat práci ani život. Natož srkat vývar. I rozhodla jsem se ji tedy jíst nenápadně. Byla to moje nejtižší a nejtěžší pholévka. Soustředit se na každé sousto a tiché usrknutí dalo dost práce. Přiznávám, taky to bylo dost divný. Takže příště nasrkanou.