Hodně mých konverzací s cizími lidmi se stočí k vietnamské kuchyni, protože ji všichni milujou. Až na koriandr, ten umí nadělat neplechy.
A většinou se o ní bavím s českými muži.

„Tak já vařit umím, že jo…“, pronáší asi každý chlapec a muž z mého okolí. „A ty vaříš?“
„No…“

Naši si stěžují, že neumím vařit vietnamská jídla. Ale kdež. Neudělám sice ten famózní kaprobůček, který umí připravit jen a jen naši, ale když mi dáte do ruky kdejakou vietnamskou zeleninu, umím ji zpracovat (tak ten základ je jednoduchý – buď ji orestujete na cibuli a česneku a přidáte rybí vomáčku nebo ji hodíte do vroucího vývaru a „nějak vokořeníte“).

Na vietnamské kuchyni se mi líbí jednoduchý základ – rejže, zelenina a maso – který si každý ochucuje podle sebe. Miluju, když přijedu domů a naši mi uvaří rejži, orestují zeleninu a podusí bůček. Nebo když taťka dělá domácí pho bez glutamátu (u nás totiž v kuchyni vládne tatínek).

Maminka mě vždycky vedla k tomu, abych vařila jako kdybych si měla otevřít ze dne na den restauraci, ale podle toho, co mi vyskakuje na instáči za foodporn fotky od mužských kamarádů a v okolí za kuchtíky, asi mám dost co dohánět.

#laskaprochazizaludkem