Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Stránka 3 z 13

25 let českého internetu

Seděli jsme s několika kamarády nad vínem a mňamózní domácí paštikou a řešili, co pro nás znamená internet a co bychom bez něj nezažili.

Pro mě třeba
– Byla bych permamentně ztracená nebo bych se konečně naučila číst v papírových mapách
– Měla bych klidný život, protože by žádná asijatka.cz neexistovala
– Nemohla bych poslat a zaplatit o půlnoci kytici k maminčiným narozkám a žehlit na poslední chvíli průšvihy s pozdními vánočními nákupy (nebo bych se konečně naučila je vyrábět s tříměsíčním předstihem)
– Nepoznala bych svou první lásku přes lide.cz
– Nepřiplácela bych si za to podělaný FUP a místo toho si kupovala CDčka nebo nebo jiný přenosný nosič hudby nebo jiný formát, ze kterého bych poslouchala hudbu, ale ne Justina Biebera, protože ten by bez Youtube nebyl objeven
– Neobjevila bych pomocí Shazamu Duran Duran: Come Undone
– Měla bych větší svaly, protože bych místo Instáče, 9Gagu a Twitteru sjížděla ledatak kopce

Nebo by chytré hlavy našly jiný způsob, jak bychom se mohli nefyzicky setkávat, komunikovat, sdílet, ovlivňovat se, seznamovat, nakupovat, vzdělávat se, volit, apod. Kdo ví. Tak či tak – v pondělí 13.2. se slaví 25 let českého internetu. Tak ať už to budete, nebo nebudete slavit, zkuste se pro sebe zamyslet, co by ve vašem životě nebylo, kdyby toho internetu nebylo. A případně dejte vědět.

Chuck v ČR (zkuste si to říci nahlas)

A nesmí chybět ani česká verze: 

Chuck Norris dostal v Máte slovo slovo.

Chuck Norris dostal od České pošty zásilku do ruky. Již druhý den od podání.

Chuck Norris zná přijmy Andreje.

Chuck Norris ví, jak skončí Ulice.

Chuck Norris přepil v hospě Čecha i Slováka. Během jednoho večera.

Chuck Norris v Praze z boku pozná, co jede za tramvaj.

Chuck Norris zakázal všechny ty internety. A pak je zas povolil.

Chuck Norris dostal pochvalu od Mirky Spáčilové.

Chuck Norris vyhrál Slavíka ve všech kategoriích a v příštím roce umístění obhájí.

Chuck Norris usne cestou do Brna na D1.

Kde je i Chuck krátkej I.

Chuck Norris byl jedinej, kdo se opakovaně pokusil vyhrát argumentační bitvu s vietnamskými rodiči. Nebo aspoň s těma mejma.

Chuck Norris si myslel, že sriracha je “něco jako kečup”.

Chuck Norris si usmyslel, že porozumí silničnímu provozu na Sapě.

Chuck Norris dal na Sapě přednost zleva.

Chuck Norris si myslel, že umí kung-fu.

Chuck Norris si myslel, že si dá pho jako polívku na začátek. A pak nějaký hlavní jídlo.
Chuck Norris se snažil porozumět Vietnamcům ze středního Vietnamu.

Chuck Norris se pokusil sníst 6 smažených jarních závitků během oběda. Bez omáčky.

Chuck Norris si dal vietnamskou kávu bez salka.

Chuck Norris se pokusil usnout po vietnamské kávě.

Rok kohouta

Co by to bylo za česko-vietnamskej blog
kdybych nepopřála vám krásnej novej rok

Odvážným a pilným přeje
těchle dvanáct měsíců kohouta
od vrtošivé opice se
zas na pěkně dlouho odpoutá.

Hezky makej, žij a miluj
Držení hůlek a výslovnost phở i nadále úpěnlivě piluj.

#SpatneBasneIvNovemRoce

A speciální Ahoj jednomu panu revizorovi, kterej čte tenhle blog.

“Riding a girl is better than riding an elephant.”

Na střední škole jsem byla téměř fanatickou eko-aktivistkou s úchylkou pro třídění odpadu, která házela nenávistné šikmopohledy na všechny, kteří nevyznávali moje eko-náboženství a házeli odpadky do jednoho koše. Moje obsese dnes lehce, opravdu lehce, polevila. Už lidi tolik nemorduju pohledem, můj stín jim už tolik nevisí na zádech, když jdou ke koši a občas se zavřenýma očima a těžkým kamenem na svém svědomí vyhodím tříděný odpad do smíšeného, protože v té chvíli třeba vopravdicky není zbytí.

K jádru pudla

Nejsem vegetarián, omezování masa mi zatím jde velmi těžko, ale (… oslí můstek…) prosim vás, nejezděte na těch slonech. Ani v Thajsku, Indii, na Srí Lance, v Indonésii nebo kdekoliv v Jihovýchodní Asii. Nebo kdekoliv, kde si tuhle útrpnou šarádu (mrk na video, ve zkratce týrání slonů pro turistické účely, to není jako chov koňů) můžete za pár babek užít. Jistě při plánování cest do těchto končin narazíte na nabídku jedinečného zážitku – projížďky na slonovi. Což o to, jedinečný to je. Také jsem kdysi pokušení podlehla, právě proto teď lidem doporučuju se na sbírání zážitků takového typu úplně vykašlat. Nečistím karmu. Ale vy si ji nezasírejte. I takovými “drobnostmi”.

A k tomu mě napadá hláška, kterou nám řekl tehdy náš průvodce.
“Riding a girl is better than riding an elephant.” Jakkoliv tahle hláška zní neurvale, týpek má pravdu – jděte raději sexovat a slonům přineste místo řádění na jejich chrbtě třeba banány.

Básnička o počasí

Venku děsnej mráz
taky sníh, cíga a smog
všecko naráz
tady nepomůže mi ani grog.

Ani po 20 letech
nemůžu si zvyknout
že musím chodit
ve třech gaťatech.

#ŠpatnéBásněProVásUrčitěNeDenně

Dobře utracené páďo

Včera jsem na Smíchovském nádraží čekala na vlak a slyšela odněkud líbivou hru na housle. Říkala jsem si, jak hudba z repráků hezky rozmělňuje ten shon kolem a vzpomněla si na Slunce seno a vážnou hudbu v kravínech.

Lehce před odjezdem jsem kráčela na nástupiště. Blížila jsem se k původci hudby – nebyl to žádný amplión, ale jakýsi menší pán, který fantasticky hrál na housle. To byl můj dětský sen, umět hrát na housle, ale nikdo mě na hodiny nevozil.

Protože jsem dobře naučená dávat pouličním hudebníkům nějaké drobné, poněvadž z toho mohou vznikat milá setkání, vytáhla jsem automaticky peněženku, aniž bych se pánovi podívala do obličeje. (Pamatujete si tvář paní u pokladny? Když ji v nestřeženém okamžiku vymění za někoho jiného, všimnete si?)

Měla jsem v poslední páďo. Hm. Tohle poslední páďo si tenhle cizí bláznivý týpek, co hraje v těžkých mínusových teplotách cizím lidem prostě zaslouží.
Až když jsem mu těch padesát korun hodina do pouzdra, všimla jsem si, že je to Asiat. Ta netradiční kombinace mě trošku překvapila a zaujala. (A opodál stojící paní, která rádoby nenápadně sleduje sbližování kultur zřejmě taky.) Neodtušila jsem ale, odkud je. Přestal hrát, poděkoval a zeptal se s lehkým přízvukem, odkud jsem – Čína nebo Vietnam. Tykal. Říkám, že se z Vietnamu. Poděkoval vietnamsky. Ani tak jsem nepoznala jeho původ, ale nechtěla jsem se zakecávat. A taky mi přišel podivnej, tak jsem se rozloučila a šla na nástupiště.

Ale nedalo mi to. Znáte ten pocit, kdy uděláte rozhodnutí a ve chvíli, kdy ho uděláte, vnitřně víte, že jste udělali chybu? Tak nějak jsem se cítila z toho, že jsem se ho chtěla zeptat na jeho příběh a že jsem předčasně dala na hlavu, která říkala, že ten pán je podivnej. Já si tenhle typ pocitu vysvětluju jako chování nebo rozhodnutí, které nekoresponduje s tím, co chci skutečně udělat, vod srdíčka. Možná v tom hraje roli i moje ukecané svědomí.

Měla jsem 6 minut do odjezdu vlaku, ale i přesto se vrátila k houslistovi. Poprosila jsem ho, aby mi něco zahrál, že si ho natočím. Zahrál krátkou veselou skladbu.

“Odkud jste?”
“Z Japonska. Vystudoval jsem tu konzervatoř.”
“A vy hrajete někde v orchestru?”
“Nééé, mě to nebaví. Hraju tady jednou týdně.”
“Jo a já jsem Trang.”
“Já Hiroki.”

Běžela jsem na vlak s úsměvem. Mimochodem zahrál tohle:

(Sorry děcka, nemám pořádnej video plugin, budete se muset na 11 vteřin zlomit v krku.)

Připomněl mi melodii, kterou všichni známe. A šťastnější ti, kteří znají i autora. Ano, taky jsem si to musela najít pomocí reklamy na Heru. Ano, Dvořákova Humoreska.
Díky Hiroki, jedna z mnoha dalších životních otázek vyřešena. Tyhle paradoxy. Trošku Humoreska.

 

 

 

 

East Meets West

Kdysi jsem se zařekla, že jednou budu mít velikánskou knihovnu a všechny knihy v ní přečtené. Což o to, cesta ještě daleká, ale pomalu se tam valím. I proto s oblibou dostávám knihy – malované i psané, s věnováním i bez. Nedávno jsem dostala od svého čtenáře Toma knížku East Meets West (trošku jazykolam, německý originál Ost trifft West), která vyšla v nakladatelství TASCHEN. Udělala mi obří radost, protože jsem z ní několikrát čerpala při přípravě školních i volnočasových povídání o tom, jak vidím rozdíly mezi Evropany a Asiaty.  A také mě potěšila ta shoda okolností, že dárce knihy se zná s autorkou.

East Meets West

Tahle minimalistická knížka je sbírkou jednoduchých obrázkových srovnání, díky nimž si může čtenář udělat přehled o základních kulturních rozdílech mezi Němci a Číňany, respektive mezi východní, asijskou a západní mentalitou ve všech směrech života – (ne)dochvilnost, role prarodičů, parťoška, sebevnímání, majetek, šéf apod.

Na téhle cenou ověšené piktografické brožurce čínské grafické designérky Yang Liu (to je můj rekord s adjektivy), která od svých 14 let žila v Německu, mě baví sebeironická a hravá jednoduchost, se kterou kouká na kulturní schizofrenii, kterou prožívá snad každý Asiat vyrůstající v západní Evropě. Tak třeba mé oblíbené:

  1. Frontičky na vízum
    lines
  2. Forever alone
    lifestyle
  3.  Furt pozdě
    time

Pokud lpíte na korektnosti a z generalizování vám naskočí bradavice, tohle rozhodně není nic pro vás. Díky téhle knížce velikosti “akorát do větší ruky” si ale můžeme zas o něco víc rozumět. I beze slov.

P.S. Dostala jsem také Today Meets Yesterday a taky je to bžunda.
Screenshoty via Brainpickings, kterej to převzal z Amazonu a můj instáč.

Rozhovor pro Forbes.cz

Děkuju Forbes.cz za rozhovor, moc si toho vážím.

Máme milion možností

do-thu-trang-foto-1-johana-rybar

Je jí 27 a v Česku žije přes dvacet let. Rodný jazyk svých rodičů moc neumí, za to ji zajímá, co se děje v anglicky a německy mluvících zemí. Vystudovala PR a marketing a také česko-německé vztahy. Cítí se být světoobčankou a už osm let bloguje. Za svůj blog Asi.jatka letos dostala Novinářskou křepelku, cenu pro mladé publicisty a nominovaná byla i na Magnesii literu. Na život si ale vydělává v korporátu, i když taky trochu netradičně – pracuje totiž jako happiness manažerka v IT společnosti.

Jaká je tvoje generace?
Řekla bych, že diverzifikovaná nebo mnohotvárná. Tahle slova dost reflektují to, že máme milion možností, kudy směřovat a kam patřit. Proto taky neumím odpovědět jednoznačně, což je super! Protože to odráží vývoj a širokou paletu zájmů a hodnot, které z téhle generace vnímám.

Co jsou podle tebe nejsilnější a nejslabší stránky mileniálů?
Někdy se mi zdá, že s tou volností, kterou máme, přichází taky pocit ztracení. Honíme se za sebezdokonalováním, ale pokud někdo nemá vůli vydržet, tak lehce získá pocit, že není dost dobrý. Tímhle jsme si určitě prošli všichni, i naši rodiče v mládí, ale dnes se z toho udělalo samostatné téma, o kterém se debatuje, dělají se výzkumy.

Máš nějaké vysvětlení, proč je z toho teď téma na výzkumy?
Těžko říct. Možná to souvisí s generací Y – why. Více se ptáme po smyslu věcí a hledáme motivaci k tomu, co děláme.

V čem se tvoje generace liší od té tvých rodičů?
Za sebe vidím hlavní rozdíl a to je přístup k penězům, svobodě a budoucnosti obecně. Dnes se všechno kupuje, věci a zážitky, které si můžeme užít teď. Mí rodiče vydělávali na zajištění budoucnosti. A s tím se pojí i motivace, se kterou dělali různá životní rozhodnutí. Byli a jsou mnohem rozvážnější.

Co tím myslíš, když říkás, že se cítíš být světoobčankou?
Pro mě to především znamená, že si uvědomuju, že žiju v globalizovaném a propojeném světě. A to znamená, že se můžu cítit doma kdekoliv, a taky to – když se na to dívám z geopolitického hlediska –, že se nemůžu divit složitosti dnešních mezinárodních vztahů. Prostě že vnímám, jak je všechno propojené, a žiju podle toho.

Řekla bys, že Češi tvé generace jsou podobní svým vrstevníkům jinde ve světě?
To bych si nedovolila generalizovat. Spíš bych řekla, že podobné si jsou komunity a zájmové skupiny, nehledě na to, odkud pocházejí. Když se potkáte v Africe s fanouškem Harryho Pottera, budete se bavit o tom samém, jak když ho potkáte tady. Když se potkají lidé kolem startupu, budou si povídat o těch samých knížkách a modlách. Asi to taky není nic nového, ale máme k tomu jednoznačně víc příležitostí než třeba naši rodiče.

Často se mluví o tom, že ve světovém měřítku mileniály formovalo 11. září 2001. Která událost podle tebe specificky ovlivnila ty české?
Pro mě osobně jsou dvě. Sametová revoluce ve svých důsledcích a odkazu, který je ale dnes spojený asi především Prahou – myslím tím odkaz Václava Havla a jeho hodnot, který v Praze žije a ozývá se v kritických momentech, protože tady se soustřeďují jeho příznivci. Ale když se rozjedete do ostatních krajů a posloucháte lidi, máte pocit, že z revoluce nezbylo nic než svoboda, kterou si ale každý vysvětluje po svém… A pak vstup do Evropské unie, respektive Schengenu, který pro mě ztvárňuje volnost, spoustu možností životního stylu, práce a studia… A vlastně ještě něco – Facebook.

Bez čeho si nedovedeš svůj život představit?
Bez osobní svobody a práva se bez výčitek a očekávání okolí rozhodnout pro to, co chci dělat a jakými lidmi se chci obklopovat. Ale to mluvím o ideálním stavu, kdy má člověk zdravé mezilidské vztahy.

A co ten Facebook? Píšeš úspěšný blog, publikum máš hlavně na sociálních sítích a sama jsi ho zmínila jako jednu z věcí, které tvou generaci utvářely. Co pro tebe sociální sítě znamenají?
Jsou samozřejmou součástí mého života. Sdílení věcí mě profesně i soukromě baví a taky věřím ve smysluplnost propojování lidí. Zároveň ale vidím, třeba u mých vietnamských známých v České republice, pro které jsou sociální sítě jediným spojením se světem, že se uzavírají do bubliny fám, které berou jako pravdu. Namísto „říkali to v televizi“ slyším „psali to na internetu“. Asi to nebude jen můj problém – vyznat se v tom, co je pravda. Jakákoliv blbost se sdílí jedna báseň, protože pobavit se chceme všichni. I když ty věci sdílíme v dobrém úmyslu – abychom ukázali jejich hloupost –, efekt je opačný. Vybavuje se mi mém, který říká: „Stop making stupid people famous.“ I to je další věc, kterou si musím připomínat – život se neodehrává na sociálních sítích.

Z čeho tenhle pocit, že se všechno děje na sítích, vzniká?
To je bublina sociálních médií. Když se naštveme, filtrujeme to na sociálních sítích, protože publikovat to světu je přece dostatečný protest. A každý se s tím může ztotožnit. Vytvoří se tak virtuální hnutí. Na druhou stranu je ale super vědět, že to může fungovat i naopak – že můžeme tímhle způsobem inspirovat ostatní k nějaké činnosti.

Jak dlouho bys zvládla vydržet bez internetu?
Upřímně jsem to vyzkoušela na dva dny a už mě začaly svrbět ruce. Zvlášť když internet dnes znamená malou krabičku v dlani. Je to takový grif, návyk prstů a mozku, že o něco přicházíte, když si dnes neotevřete Instagram nebo Facebook.

Dokážeš si představit, že bys internet k dispozici neměla vůbec?
Dnes už nedokázala. S internetem žiju od svých 13 let a jsem typ člověka, co potřebuje sdílet a vědět, co se děje v okolí. Být v dění a propojovat lidi.

Vystudovala jsi dvě vysoké školy – PR a marketing a česko-německá studia. To je netradiční kombinace, ale mezi tvými vrstevníky ne neobvyklá. Proč jsi se pro to rozhodla – ze zájmu, nebo jsi chtěla být po škole dobře „zaměstnatelná“?
Takhle pragmaticky jsem nad tím neuvažovala. Jinak bych se rozhodla jít studovat něco techničtějšího. Rodiče mi do výběru školy taky nemluvili, pokud ano, tak by ze mě byla právnička nebo doktorka. Byly to obory, které mě oslovily – jednak proto, že pocházím od hranic (Trang vyrostla v okolí Českého lesa, kam se s rodiči přistěhovala na začátku 90. let, pozn. red.) a plánovala jsem žít Německu. Marketing proto, že jsem šla na vysokou v době, kdy se tenhle obor hodně nafukoval a já v devatenácti chtěla být ten kreativec, co vymýšlí reklamu. Takže jednoznačně ze zájmu.

Bavilo tě chodit do školy, nebo jsi ráda, že už ji máš za sebou?
Jasně, moc mě to bavilo. Byla jsem ve svém živlu, nová parta, nové město, kulturní akce a studentské lásky…

Co pro tebe znamená práce? A co všechno jsi ochotná pro ni udělat?
Nejdůležitější je pro mě důvěra s lidmi a v lidi, se kterými pracuju. Naštěstí jsem obklopena kolegy, se kterými mluvíme o smyslu toho, co děláme. Je to důležité i proto, že jako happiness manažerka prodávám nějakou neviditelnou hodnotu.Ten, kdo nepracuje s „hardwarem“ nebo hmotným produktem, totiž na konci dne nemůže tak jednoduše říci: je to hotové, není to hotové. Tahle vnitřní motivace a důvěra, že to, co dělám, má nějaký přínos, je pro mě klíčová, takže nemám problém si odnést práci domů nebo to udělat na 110 %. Což věřím, že má spousta mých vrstevníků.

Jak důležité je pro tebe to, kolik si vyděláš?
Množství peněz je pro mě důležité z hlediska toho, na co je chci používat – momentálně na cestování a zažívání věcí. Samozřejmě se dá oponovat, že cestovat a zažívat věci lze i s pár kačkami v kapse. Jsem ale ve věku, kdy už taky přemýšlím nad tím, jestli šetřit na dům, založit si firmu nebo utratit peníze za cestování, a opakuju si: peníze budou, my nebudeme.

Máš představu, co budeš dělat za pět let? Nemáš z budoucnosti strach?
Mám tu jednu konstantu – chtěla bych do pěti let mít vlastní rodinu. Ale jinak se nebojím. Strach z budoucnosti stejně vychází z toho, že si neseme nějakou zátěž z minulosti. Navíc není potřeba se bát něčeho, co si tvořím já sama. A věci, které nezměním, nezohledňuji ve svém rozhodování, dokud se nestanou.

Jaká píseň ti zničila mládí?
Naštěstí žádná. Ale poslouchala jsem hip hop a neuměla jsem dobře anglicky. Kdybych bývala byla uměla, asi bych se divila.

Autor: Lucie Černohlávková

Odkaz na původní článek tady.

V kuchyňce

Dnes jsme se s kolegou potkali v kuchyňce.
Já měla k obědu bramborový knedlík se zelím. On rýži.

I když oba v poněkud lehčí verzi.
Já s kuřetem. On rýži z pytlíčku.

PhoF 2017

Tak nám to zas končí. To byl fičák, co?

Slibuju, že i v příštím roce bude
– max. 0 článků o kosmetice
– min. 1 článek o Asiatkách
– nekonečně mnoho pokusů a výzev k tomu, abychom se ani v roce 2017 nebrali (nebo aspoň začali nebrat) kurevsky vážně.

Takže suma sumárum…
Ahoj 2017 a mějte se rádi!
A díky. Vobří.

 

“Co vás štve na Češích?”

… je otázka, kterou dostávám poměrně často od různých lidí v a různém kontextu. Znáte to, jsou to typy otázek, na které máte mít právě z onoho důvodu připravenou odpověď a nebýt překvapená, když se na to někdo zeptá. Protože tohle je přesně věc, na kterou se ptají všichni, protože se v ní mísí kulturní a mentální distanc spolu s pohledem “insidera”, který je dost nasáklý zdejšími “poměry”, a tudíž jeho (můj) názor by se mohl zdát objektivnějším. Po otázce vždy přijde očekávající pohled tazatele, který doufá, že mu potvrdím to, co si on sám myslí.

Učím se dospět k osobnímu zenu, kdy mě nebudou věci štvát, ale jen budou. Většinou mě nic neštve, protože pondělí zůstane pondělím (teda dokud si člověk nenajde práci, která ho bude bavit), čas od času si za vás musí sednout uřvané dítě nebo smradlavý pán nebo fronta ubude vždycky tam, odkud jste přeběhli.

Pak si ale vzpomenu na věc, moment, kdy nádech a výdech je mou první pomocí.

Štve mě vaše hejtování a debilní komentování okolních lidí – pomlouvání. (Ale nebojte, nejste v tom sami. Vietnamské tetičky na tržnici to dělají taky.)

“Ta má ale…”
“Viděla jsi?”
“Koukej, jak…”

Seděly jsme s mou asijskou kamarádkou, která v ČR vystudovala a žije tu nějakých šest let, a bavily se o tom, co jí vadí na její práci v Praze. Zmínila, že její kolegyně mívá hloupé připomínky na zákazníky, kteří k nim chodí – na jejich oblečení, styl nebo drobnosti, které jí přijdou důležité okomentovat (pozn. a nad kterými si může sama sobě vždy připomenout, že je na tom lépe). Kamarádka dodala, že ty připomínky bývají zlomyslné a nejapné. Kamarádčina reakce bývá mlčení a nezájem.

Hejty sem, hej ty tam

Tohle je přesně to, s čím se potkávám dennodenně. Na častý negativismus, nedůvěru, bázlivost a cynismus jsem zvyklá i z práce. Obecně mě tyhle eskapády ani nepřekvapují (cynik spotted). Můj vnitřní zen se ale rozboří, když slyším hejtovné a odsuzující komentáře. Hejty sem, hej ty tam.

Hele, sranda musí být, když jste dobré partě, hejtování je projevem, ehm, hlubokého přátelství. Ale bavíme se tady o jiném druhu hejtování – pomlouvání a komentování. Přemýšlím, jak na takové neomalené chování reagovat. Mám moralizovat (a taky soudit), nebo ignorovat a nechat slova vyšumět? Je to jako s tím mlčením – souhlasem?

Tenhle článek mám rozepsaný týden. Řeknete si… pár odstavců, pár enterů a odrážek, hotovo. Ale i tímhle několikahodinovým psaním a dumáním nad jednotlivými situacemi, které mně dodnes rozpumpují krev v žilách, jsem si mohla ujasnit, co bych chtěla dělat, nastane-li příležitost si svůj klid znovu prozkoušet.

Nechci používat štvavé a moralistické protikomentáře vůči původci poznámek, protože #aintyourmama. A ani nebudu mlčet, protože mlčení je souhlas. Naučila jsem se od moudrých lidí, že mluvit o svých pocitech v nepříjemných situacích je ta nejrozumější cesta, jakkoliv se to pro vás může zdát jako paradoxní a slabošské.

Poprosím je, aby tak nemluvili, protože se v té dané chvíli necítím z oněch poznámek vůči druhým dobře. Učím se s klidem žádat hejtery, aby si uklidili své soudy zas do krabičky. Moc naivní? A už jste to zkoušeli? I ten největší cynik zjihne, když uděláte to, co je nám, lidem, přirozené – mít pocity a umět o nich mluvit.

A upozorňuju, že nejsem žlutým rytířem, který jede na buvolu spasit váš národ, protože chytré a laskavé hejtování, jakkoliv paradoxně to zní, je to, co tenhle národ taky umí dobře a občas potřebuje.

Pokud ale chcete hledat v tomto článku nějaký osvícený morál, dám vám jeden. Někdo čumí jak vejr z kompostu, protože k tomu má důvod. Někdo nosí růžové vlasy, protože k tomu má důvod. Někdo je kráva nebo vůl, protože k tomu má důvod.

Takže za mě – hledejte vždy důvody.
Důvod, proč ten člověk na druhé straně nosí růžové vlasy a čumí jako vejr.
A důvod, proč zrovna vám se to nelíbí.

Kde je i integrace krátká

Řidičák máme proto, abychom mohli jezdit pro zboží do Makra.

Víkendy a prázdniny jsou proto, abychom to zboží z Makra rodičům pomohli složit.

Noviny a letáky z Makra budou vždy sloužit jako ubrus.

Naše matky budou vždy mít vyšší podpatky, víc make-up a štíhlejší pas než my.

České státní svátky neznamená, že máme volno, ale že prodáváme v krámku, protože je víc zákazníků.

K-Pop bude vždy lepší než Britney a One Direction. Možná ho přebije jen Justin Bieber.

Vždy lépe poznáme, jaké ovoce nebo zelenina je zralejší.

Pokud večerkář kouká do monitoru na asijský film nebo skypuje krajanům, nečekejte, že ho budete zajímat.

V neděli máme otevřeno, protože ve vietnamštině neděle nemá nic společného s nicneděláním.

Na blonďatou hlavu spotřebujeme minimálně dva peroxidy.

Vietnamské holky budou stále kupovat Michaela Korse. A české holky jakbysmet (+ Guess).

Vždy nás bude bolet za krkem, protože asi všichni měříte 180 cm a výše nebo co.

Mikrovlnka bude vždy především úložným prostorem.

Rejže z pytlíčku? To ani hovno, nikdy.

#jasmínrejžeforever

——————————————

Kde si nejsem jistá:
Když se chceme rychle najíst, dáme si
A) pizzu?
B) instantní nudlovou polévku?
C) kebab?

 

12. 12. 2016 s Martičkou Issovou

Máte-li dva týdny před Štědrým večerem napečeno a dárků nakoupeno, přijďte se v pondělek 12.12. 2016 od 20:00 mrknout do Café V lese v Krymské, kde budeme s mojí oblíbenou herečkou Marthou Issovou sedět na horkém křesle a povídat  si o tom, co momentálně děláme. Moderovat to bude Ondra Cihlář, toho času souborník divadla VOSTO5. Vlezlé je 120 Kč. Pár lístků zbyto. Uzmi místa svého!

No, moc se těším, v takové společnosti bude srandy kopec. A kdybyste se chtěli se svou účastí pochlubit na sociálních sítích, hle ho, fejsbůček.

 

Poznatky a zápisky z létání

Airplane mode v 10 000 m je jediný způsob, jak utéci před internetem.

Když někdo na tomhle světě umí vycouvat a zaparkovat letadlo velký jak kráva, tak ten kousek na parkovišti před Lidlem taky dám.

Nechci usínat s chrápáním v dopravním prostředku, kde se mnou sedí dalších 200 lidí. To je jako usnout s chrápáním v kině nebo divadle. Ale tady na vás všichni vidí.

Nechci usínat chrápající a s otevřenou pusou.

Obdivuju maminky, co létají s dítětem, kterému rostou zoubky.

Je pošetilé létat a nemít s sebou sluchátka a plně nabitý telefon či mp3. Viz výše.

Uvidíte-li na obrazovce nad hlavou “klesání: 5 000 m n.m.”, připomeňte si znovu, že Česká republika nemá moře.

Nejezte na palubě věci, které vás nadýmají, nemá to kam utéci a rozplizne se to po celém letadle.

Rozmyslete si už u checki-inu, jestli chcete sedět u okna a jestli opravdu potřebujete vidět to město seshora, nebo budete chtít hodinu od odletu jít čůrat, přičemž ti dva velcí pánové vedle vás právě usnuli. Chrápající a s otevřenou pusou.

Když uvidíte asijské spolucestující, naloďte se na palubu dřív než oni. Protože vám pak zaberou prostor na kufr se všemi těmi věcmi z Duty Free Shopů.

Aha, tak už jsem si i odpověděla, kdo ty velké značky na letišti živí.

Když s vámi letí Olga Lounová, dělejte, že nevíte, kdo to je, a neculte se jako blbeček.

Stránka 3 z 13

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén