Trangová

Never miss a chance to dance

Stránka 3 z 11

Ženský čutání: Vietnam vs. FK Dukla Praha

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

Capture

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

 

Zpověď “tý blogerky”

Jsem vyfluslá. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled byla v divadle. Od té doby, co byla před čtyřmi měsíci vyhlášena nominace na Magnesii, se mi v životě strhl kolotoč. Můj ksicht byl všude, jak mi lidé kolem nezapomněli vždycky připomenout, i když to nemysleli zle. A to se přitom prezentuju “jen tužkou”. Do mejlu mi vedle báječných vzkazů (děkuju za ně!), že vás blog rozesmívá a že se třeba i víc zamýšlíte nejen nad tím, jak přistupujete k Vietnamcům, ale obecně lidem, chodily i pobídky k osobnímu seznámení, vycházející pouze z toho, že jsem Asiatka. Nebo nabídky na spolupráci v multilevelech prodávajících kosmetiku.

Tenhle blog není pro starý
Není to moc postavený na tvým ksichtu? Vždyť reálně nepomáháš Vietnamcům. Vypadá to, že jsi mluvčí komunity a jen profituješ z toho, že Češi ti ty tvý vtípky žerou. 

Takhle teď v poslední době přemýšlím. Někdy ve mně hlodá pocit zodpovědnosti vůči celku, protože jsem tím ptákem v hejnu, i když z něj ulítávám. A dole na zemi hejno určitě někdo sleduje a míří na něj puškou.

Vzhledem k častým rozhovorům v médiích to pro některé může vypadat, že mluvím za celou vietnamskou komunitu. Opravdu je k tomu něco dodávat? Jako kdybych sama nevěděla, že stojím dost mimo komunitu a zpovzdálí ji pozoruju a komentuju. Za sebe. Ne za tvojí mámu nebo bábu. Je tenhle přístup v pořádku? Nemám šajna.

To celé dost souvisí s tím, že se mě novináři ptají neustále na to samé. Generalizování se ve zpravování lidí v jakékoliv formě člověk nevyhne. I já na svém blogu generalizuju, ale očekávám, že čtenář není pitomec a nevztáhne to na všechny Vietnamce. Ale opravdu nevím, co říká vietnamská komunita na uprchlickou krizi. A opravdu nevím, za jak dlouho budeme mít vietnamského politika.

Ty si ta – blogerka, ne?
Kdysi si mě lidi pamatovali i jménem. Ohlasy dostávám primárně od českých čtenářů. Minimum zpětné vazby od svých vietnamských krajanů, i když vím, že blog čtou. A pak některé potkám někde na ulici s opovrhujícím a odsuzujícím pohledem. Možná je to paranoidní vidění sebe sama a já se tu chtěně pasuju do role oběti svých myšlenek, ale v těch momentech dostává moje motto Neberme se tak vážně (Případně Ruizovo Neber si nic osobně) pěkně zabrat. Hashtag #zenvole

Vietnamští čtenáři už z podstaty věci blog berou vážně. Proto je těžší vysvětlit právě jim než české společnosti, že mluvím za sebe.

Prosím pěkně, tohle není žádné veřejné martyrium nebo stěžovací dopis nějaké sebelítostivé blogerky. Kdybychom neustále řešili, jak na druhé působí to, co děláme, nevzniklo by nic autorského. Půlku článku, kde vysvětluju, že ty texty ani moje výroky se nemohou brát jako tiskové zprávy vietnamské komunity, jsem smazala. Sebereflexe je důležitá, ale něco je špatně, pokud musím obhajovat něco tak evidentního. V slabé chvilce občas kouknu na komentáře na Přiznání Vietnamců, a ve své ještě slabší chvilce na to chci reagovat a s otevřeností vysvětlovat, že opravdu nemluvím za ničí bábu ani mámu, ba ani za ně, mé krajany. A někdy si i říkám, jestli to poutání pozornosti je vůbec dobrý nápad.

Maruška Doležalová dostala po Magnesii blok a skorem přestala psát. Chápu ji. Přirozený vývoj? Jako kdybych to nečekala. U mě se autocenzura zvýšila o další stupeň a mám neustálý pocit toho, že už je na čase zas vydat zas nějaký pozitivní článek a že musím neustále hledat podněty. A hlavně, aby tam padlo slovo Vietnamci. Klikání na statistiky. Jsem někdy jak v křeči a nekoncentraci. Trošku fetka svýho ega, které se zhmotňuje v tomhle blogu.

Nepřestanu ale psát, i kdybych měla dostat vyhubováno od konzulátu nebo vyhrát Stardance (Maruško, gratulace!). Protože heslo Never miss a chance to dance je esencí tohohlenctoho blogu. A dokud budu tančit, budu i psát. A víte vy co? Tohle je vlastně pozitivní článek. Takže jsem si zas jsem splnila svoje zadání.

Proč se chcete kamarádit s Vietnamci

protože nejsme lakomí a dělíme se o vše (článek o laskavosti a karmě přijde, to je jasná)

protože díky nám víte, jak vopravdu chutná kokos a jak vopravdu chutná šťáva z cukrové třtiny

protože máme vždy čerstvou zeleninu, ovoce a vždy nějaké cukrovinky před expirací, které jsou úplně v cajku, ale nemohou se prodávat

protože naše maminky a jejich domácí závitky

protože dáváme slevy kamarádům (teda ne na cigarety, tam je marže malinkatá)

protože je lehké nás živit a opít (ale ne šatit)

protože se vejdeme do jakéhokoliv dopravního prostředku a můžeme vám uvolnit místo na nohy

protože všechno fotíme a i když nadáváte, tak jste pak rádi za ty fotky, přiznejte to!:)

protože vás bereme do Sapy na pho a všechno o Vietnamcích vám vysvětlujeme

protože máme čuch na slevy v krámech

protože všechno, všechno slavíme jídlem

protože se s námi naučíte jíst ryby (a rybí hlavy) a poznáte, že se krabi mohou jíst i jinak než v pomazánce z Alberta anebo jako surimi

protože s vámi poletíme do Vietnamu a vezmeme vás za naší roztomilou babičkou a zařídíme, abyste neplatili “bělošské ceny”

jsme vaši nej kámoši na karaoke – nenecháme vás nikdy zpívat samotné

 

Peníze na dva způsoby aneb Co mě žere

Jedna:
Že někteří naši starousedlí zákazníci přijdou pro nákup s menším obnosem peněz, než je hodnota nákupu, počítajíce, že nám zaplatí hrstí mincí a my s důvěrou nebudeme přepočítávat. A pak dělat překvapené, že to “nějak nevychází”, protože “si to špatně přepočítali”. Jasně, zvlášť když pokaždé kupují to samé.
Takže ano, Karle, příště (zas) těch pět korun, prosím.

Dva:
Sedí nám tu doma návštěva (takže real-time a instantní reakce garantována).
(Mně) Cizí vietnamský známý mých rodičů se po prvních společenských frází zeptá, kolik vydělávám. A doplňuje to otázkou, jestli tím uživím své rodiče.
Neumím reagovat jinak než jen vietnamským usměvem a odpovědí, že to nechci říkat.

Peníze na dva způsoby. 

Óda na generalizování

Vietnamec večerkář
Čech chalupář
Všichni v jednom pytli
Ale to je v cajku
Poněvadž se tam nezmydlí.

Tumpachový ten, kdo považuje
Moje psaní za tiskovky
Za sebe mluvím
Nastavuju krovky.

Vedle článků o Češích a Vietnamcích
Ráda píšu špatné básně
Mám na ně dobrej čich
A ty se zas usměj, ukaž dásně.

Asian Fever

Moje e-mailová schránka posledních týdnů shrnuta ve 3 minutách:

100 000!


100 000 kliků na Asijatku.
Juhů. Děkuju!

I když přemejšlím, že tohle je docela nepatřičný GIF. #brexit #love

Mustrová diverzita

Víte, kde narazit na nejdiverzifikovanější partu cizích lidí? Na hiphopovém koncertě. Yo.

Třeba v Roxy. Minulý týden jsem se vrátila do svých “černých” základů a šla na koncert amerického hiphopového/R&B zpěváka Jeremihe, jehož nejslavnější song, v kolaboraci s Fiddy Centem, Down on Me, má něco přes 200 mil zhlédnutí.

Černoši s běloškami, Asiatky s bělochy, korejské turistky, Vietnamky v kroužku, černošky s Latinoameričankami. Všichni jsme se vlnili (nebo spíš kroutili boky) do nestydatých rytmů amerického R&B.

Barevnej ostrov. Praha byla aspoň na ty dvě hodinky mým malým New Yorkem.

 

Tom a Domča se vzali!

Je úterý 7. 6. 2016, 07:11 a my jsme jedeme s pohledným řidičem Aaronem na sever Tenerife, odkud nám odlétá letadlo do Barcelony. Holky, se kterými slavíme Domčinu rozlučku, vepředu unaveně usnuly a já sedím vedle Domči na zadním sedadle.

Podíváme se na sebe ve stejnou chvíli, když poprvé zahlédneme východ slunce. Tenerifská skaliska nám čas od času, metr od metru, bránila dechberoucímu výhledu na oceán, nad nímž vycházelo slunce. Mně se naskytl ještě jeden jedinečný moment, protože jsem se dívala na Domču, jak se slzami v očích píše Tomovi svatební slib.

Od té doby, co vím, že budu muset pronášet tenhle slib svědkyně, jsem pokaždé, když jsme se bavily s Domčou, čekala na to, kdy konečně ta Domka pronese něco, co můžu použít jako citaci v téhle řeči. Až v tom autě, s ubíhající dálnicí za zády, přišel ten moment. Tady slov totiž nebyla potřeba.

Všichni, co máme tu čest tu dnes být nebo se nějak pravidelně vyskytovat ve společnosti Toma a Domči, familiérně Kokšovi, vidíme a cítíme tu lásku, kterou si navzájem dávají. A mnohé nás to inspiruje.

S Domčou jsme se seznámily před 4 roky, zhruba měsíc po tom, co spolu Tom a Domča začali chodit. Když mně bylo oznámeno, že Tom má holku, trošku jsem tomu nevěřila. A navíc, když mi bylo řečeno, že si s tou holčinou budu rozumět, byla jsem k tomu ještě víc skeptická.

Přesně si pamatuju ten moment, kdy jsme se s Domčou viděly poprvé. Bylo to na Vlčím bytě. Všichni jsme seděli v potemnělém pokoji a my se s Domčou při seznámení obejmuly, jako kdybychom se znaly roky. Taky vzpomínám na to, jak se spontánně rozhodla za mnou přijet na návštěvu do Německa, kde jsem tehdy studovala. A to jsme se viděly dvakrát v životě.

A dnes mám tu čest být svědkyní takové lásky.
Domčo a Tome, děkuju, že tu můžu být být s vámi. Lásku a štěstí světa vám přeju.

Je krásné mít s kým vyrůstat, ale ještě krásnější je mít s kým dospívat. 

Screen Shot 2016-06-19 at 20.41.39

#Perlidičky: Krkonošský Vietnamec

S Thaiem se známe díky Pražskému studentskému summitu. Když si spolu povídáme, nestíhám ho. Thai je totiž jak myšlenkový gejzír. Taky si ho jednoduše zapamatujete, protože vždy vypadá jak ze žurnálu. Dámy se v jeho společnosti cítí jako v rukavičkách, protože je na něm znát, že po večerech nečte jen knihy o společenských vědách, ale také listuje v příručkách moderního gentlemana. (Za tuhle charakteristiku dostanu sprda:) )

Kdo jsi?
Jmenuju se Do Thai Quang, ale většina lidi mi říká Thai, protože se to snáz vyslovuje. Narodil jsem se ve Vietnamu, ale považuju se za krkonošského Vietnamce. Pocházím z Jilemnice. Nejvíc mě utvářelo právě to, že jsem Vietnamec uprostřed hor, ve střední Evropě.

Měl jsem české jméno – Petr Navrátil. Když mě přihlásila (česká) babička do školky, místo mého oficiálního jména mě nahlásili takhle, protože oni jsou Navrátilovi. Byl jsem Petr Navrátil od Navrátilů až do gymplu. Petra jsem přestal používat proto, že jsem moc filozofoval – ve 13 jsem si uvědomil, že se ta jména Vietnamcům přiřazují a že by byla škoda to své pravé nepoužívat. Bylo to moje národní obrození. Způsob, jak vyjádřit svoji identitu. Zpět k začátku – cítím se být víc Vietnamec, ale krkonošský, protože jsem se ocitl v netradičních podmínkách.

Jakou vlastnost by se měli Češi naučit od Vietnamců?
Když se nad tím zamýšlím – já si to nespojuju s tím, čím se lišíme, ale co máme společného. Je to přístup Never give up. Schopnost se kousnout, začít stavět od znovu, bez ohledu na vnější neštěstí. Mě baví to, co nás sjednocuje. To je to, na čem se Vietnamci a Češi mohou shodnout. Podobně jako Vietnamci, tak i Češi žili staletí v útlaku. Na to ale musíš mít historická fakta, na kterých to jde obhájit, aby sis to mohl oddiskutovat.
Budu mluvit obecně o duchu Vietnamců, který je ovlivněn konfuciánstvím – vždy patříme pod celek nějaké hierachie. Rodina je obrovská hodnota v životě. Ty nejprostší věci, co řeknou nebo udělají naši rodiče, nás formují.

Příklad – moje mamka má v Krkonoších hodně českých kamarádek. Většina vietnamských maminek navaří tolik závitků, že by to jedna rodina nedokázala sníst za půl roku. Jako dítě si říkáš, že závitků není nikdy dost, tak proč, když se udělají, se rozdají po sousedech? Sbalí se rodina, sbalí se závitky, jdou se rozdat. Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot, což je v týhle době moc aktuální. Není to síla toho, co říká, ale toho, co dělá. Navíc to není nic raritního, tohle dělá fúra vietnamských maminek.

Vietnamci mají rozdělenou roli bad a nice cop. Můj tatka je tvrďák, ten říkává citátový věci – každej umí bejt šťastnej, když se daří a vše funguje. Ale ctnost je umět se kousnout, když to nejde a přidat, když člověk nemůže. Tahle disciplína a morálka je to, co mě provází. Tyhle maličkosti. Navíc mi dává zdravej přístup, jak má vypadat chlap – chlap má být čilej, má být sportovní a aktivní, zdravá duše nemůže sídlit v chabém těle.

Podle mě je paradox, že pracuju v technologické firmě a říkám tohle. Jako lidi nepotřebujeme lepší technologie a snížit státní zadluženost nebo získat vyšší produktivitu. Co potřebujeme je víc lidskosti. Uvědomění, že je člověk součást toho společného systému.

Co je tvoje nejoblíbenější vietnamské a české slovo?
Vietnamské je thuong – slovo, které se těžko překládá, ale každý Vietnamec tomu rozumí. Thuong není o soucitu, že někoho lituješ, když se někomu něco stane. Thuong je konstatní ohlížení se na druhé – jak jsou na tom rodiče, jak se jim daří. Ohled.
Mně se líbí čeština obecně, víc než slovo, čeština je tak hravá, že člověk, když ho ovládne, může dělat akrobacii, poskládat dohromady. Třeba slovo puntičkář. Čeština je krásný jazyk, škoda, že se sem přenášejí anglicismy.

Třeba popleteniny – můžeš ho sem prdnout, všichni ví, co to je. Ve vietnamštině si nemůžeš vymýšlet, slova tam mají totiž pevný význam ve slabikách.

Na čem teď pracuješ?
Jsem teď v korporaci, ale pracuju na dodělání diplomů. Nakonec pracuju na tom, abych mohl zpátky vracet do společnosti. Chci být tam, kde můžu pomáhat – nejen v rámci komunity. Pracuju na zlepšení společnosti, nemusíme zachránit svět, stačí zachránit sebe a jednoho člověka navíc.

Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot.

Kentucky Friend Chicken

Kuře sem
Kuře tam
Moc ráda ho obírám

Vezmi mě do Káefka
Na véču a po párty
Dostaneš se do party
asijský*

Protože kuře sem
Kuře tam
Ráda ho i posnídám

*Asiaté milují slepici/kuře/obírání slepice/obírání kuřete.

Propagandička na VTV4

Minulý týden proběhly po celém Vietnamu 14. volby do Národního shromáždění,(chápu, nereportuju tak rychle jako Kisch ani Čtyřiadvacítka).

Jestli jste si mysleli, že exit polls jsou trošku sociologický vtípek, tak to byste si měli pustit vietnamské zprávy národní televize v angličtině ze soboty 21. 5., která dokumentovala několik příkladů uvědomělých občanů z různých demografických skupin, kteří přišli volit. Sobota 21. 5. byla totiž velký den – volilo se do Národního shromáždění. Jednou za pět let se hlasuje o (předem vybraných) zástupcích do jednokomorového, pětisetčlenného parlamentu (který mimochodem od března vede první žena v takové vysoké funkci – Nguyen Thi Kim Ngan) a regionálních zastupitelstev.

Pro další, sofistikovanější informace klikněte semka nebo semka.

“Vietnamci se lyricky snad i rozcházejí”

Bavila jsem se s jedním vietnamským kamarádem, kterému je 23, celý život žije tady a přestože má silné vietnamské konexe a spoustu kamarádů z komunity, zpravidla chodil s Češkami. Bavili jsme o rozdílech mezi vztahy Vietnamec – Češka a Čech – Vietnamka a dost jsme se nařehtali. Mám tu pár rychlých poznámek k debatě (velmi parafrázované) a skoro každý bod by zasloužil samostatný článek a polemiku.
A tímhle pidipolorozhovorem se mnoha z vás dotkneme.

Komunikace ve vztahu
Vietnamci se rádi baví v metaforách – lyricky. Lyricky se snad i rozcházejí. 

Souvisí to s (východo)asijskými komunikačními vzorci, kdy věci neříkáme natvrdo, nýbrž opisujeme a naznačujeme. Pro více informací si otevřte nějakou knížku o interkulturní komunikaci. 

Vietnamec a Češka. Pozor kontroverzní
Vietnamci nemají problém s tím chodit s Češkou, ale je to mnohem těžší, poněvadž málokterá Češka, která není trošku ulítlá, by chtěla chodit s Vietnamcem. Která česká slečna má vysněného vietnamského prince?

Naopak český muž chce chodit s Vietnamkou (asiatkou), protože mu “má co nabídnout”. Proto když si Vietnamec přivede domů Češku, všichni ho chválí (oproti Vietnamce, která si přivede Čecha). Dlouhodobě ale Vietnamec chce Vietnamku, protože Češka není tak “houževnatá”. Být vietnamskou snachou není vůbec medíček. Vietnamské ženy jsou traktory. Kdyby byla její dcera jen z 20 % jako ona, tak to toho chlapa dostane. Češi jsou naopak navíc tvárnější, co do partnerských vztahů.

Vietnamci mají oproti českým klukům málo co nabídnout. Jsou to “studení čumáci”. Nemají k tomu vzor, neprojevují svou lásku navenek, kdežto čeští muži ženu umí zahrnout láskou a doteky. Pro Vietnamky, které nikdy neviděly svého tátu objímat svou mámu, je to vrchol romance.

Čech a Vietnamka. Pozor kontroverznější:
Proto vztahy Čech – Vietnamka vydrží déle než Češka – Vietnamec. Čech nemá ale tolik trpělivosti na panovačnost vietnamské ženy. Vietnamští muži je většinou nechají “pindat”. Buď mají hodně pochopení a trpělivosti a “protrpí to”. Nebo jim pak praskne buben a žena dostane pár facek. A otevírání tématu domácího násilí je ve Vietnamu stále tabu. Vietnamci mají navíc tendenci lehce spadnou do závislosti, když se zamilují, je to tunel, jsou vytrvalí, ale pak ve vztahu jsou schopni svou ženu nechají tahat krabice.

Pozn. Pro tentokrát nechávám článek bez soudů a bez zakončení. Dejte vědět, jaké téma vás oslovilo, abychom ho případně rozložili na atomy.

Ich bin ein Hamburger

Not all who wander are lost. Not all who are alone are lonely.

… je v mém případě pěknej kec. Protože ztratit se v Německu je jako se ztratit v obci s jednou hlavní ulicí.
#cestujme #hamburg

hamburg

#Perlidičky: Holka, které bylo přáno

Photo: Vladimír Mokrý

Hai Van. Když vyslovíte její jméno, zní to jako Heaven. Nebe. Tak jí tak občas i říkáme. Kdysi jsme si říkali i Datel Woody, protože má velmi zapamatovatelný a pronikavý smích. Holka malá tělem, ale obrovská duchem. Jeden z nejopravdovějších lidí, které znám. 

 

 

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě  Kien Giang – je na to i písnička  – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.
Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně,  měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.
Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.

Věřím na duhu.  Objeví se, když chceš. A nemusí to být jen barevné pruhy na obloze.

Stránka 3 z 11

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén