Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: PerLIDIčky

Burrito Time s Tuyet

S energickou Nguyen Anh Tuyet jsme se potkaly párkrát, poprvé na debatě o participaci Vietnamců v České republice v politice. Nejde ji v publiku přehlédnout. Pozorně poslouchá, pak položí trefnou otázku. Tento rozhovor vznikl těsně předtím, než odjela dobrovolničit do Řecka. Je jí 21 let, studuje práva a mezinárodní obchod na VŠE, mluví šesti jazyky, spoluvede kavárenské mraveniště Anthill na Vinohradech a ještě o ní dost uslyšíme. 

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?

Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m2. Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.

#Kavárník, designér a chovatel akvarijních rybiček Jackie

Jackie Tran je člověk mnoha povolání. Všechny mu jdou dobře. Před čtyřmi měsíci otevřel na náměstí Jiřího z Poděbrad kavárnu s vietnamským nádechem Cafefin, kde ochutnáte lisovanou cukrovou třtinu nebo vietnamskou specialitu banh cuon. 

Když jsme se spolu bavili naposled, chystal jsi se do Vietnamu kvůli rybkám. Co se stane, že se z úspěšného designéra Apple aplikací stane chovatel akvarijních rybek?

Cítíl jsem, že kdybych pořád dělal design, přestal by mě bavit. V té chvíli jsem měl doma rybky, které se jmenují diskus. Jsou to amazonské rybičky. Cítil jsem se v designu znudeněnej a rybkami jsem se zabavil. Potom jsem odjel do San Francisca kvůli focení. Řekl jsem si, že když už tam budu, zaskočím do Applu. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem to zkusit, i když jsem tam nechtěl bydlet.

Pohovor šel dobře. Vypadalo to, že tam na devadesát devět procent budu. Různě se ptali. Všechno jsem splnil. Začal jsem se těšit. Chtěli mi zařídit vízum, ale pak z toho nic nebylo. Moje chuť dělat design spadla. Pak jsem si s neznámým člověkem domluvil, že budeme dělat rybárnu. Tak jsem začal chovat fakt hustý ryby. Ale pomluvy v oboru byly velké.

Už jsme měli mladý a vypadalo to, že půjdeme na trh. Dal jsem do toho hodně peněz, ale zhroutilo se to. Byl jsem podruhé na dně. Ztratil jsem chuť ke všemu. Ale když jsem choval ryby, měl jsem hodně fotek. Chtěl jsem se nějak zabavit, ale neměl jsem ryby. Tak co budu fotit? Aha, přírodu. Tak jsem si koupil letenku na Island. A pak jsem přemýšlel, jak víc prezentovat své fotky. Napadlo mě, že bych mohl mít výstavu. Výstava? Ale to by chtělo, aby tam lidi seděli a něco pili. Takže kavárna. Rok potom jsem si ji otevřel.

A co přesně z tebe udělalo nadšeného kavárníka, který stojí za pultem a obsluhuje zákazníky?
Strašně mě chytil latté art, má to blízko k designu. Byl jsem do toho zapálený. Latté art je dobrá věc, ale káva musí mít chuť. Během budování kavárny jsem to už nedělal kvůli výstavě fotek, ale kvůli kávě.

Tobě jde spousta věcí, od designování přes chování rybiček a focení až po dělání labutí v mléčné pěně. Je tu podle tebe dovednost, ve které Vietnamci vynikají?
Myslím, že celkově Asiati jsou dobří v latté artu. Současnými mistry jsou samí Asiati. V Koreji, v Thajsku. Detailní umělecké práce. Znám hodně dobrých vietnamských designérů. Asiaté vyberou inspiraci na západě a pak se vracejí ke kořenům. V Saigonu je jedna kavárnice, která pracovala v Americe. Vrátila se, má vlastní brand, praží arabicu.

Jaká ingredience podle tebe nesmí chybět ve vietnamské kuchyni?
Určitě koriandr a rybí omáčka. A ještě mi chinh.

Je tu nějaký obor, který by sis chtěl vyzkoušet, až tě omrzí kavárničení?Jestli to vůbec jde?
Stejně se ty obory týkají kávy. Chtěl bych se dozvědět více o pražení. Jak dělat a upražit kávu.

Takže z tebe bude kávový plantážník?
To ne. Ale viděl jsem, že ve Vietnamu začali pěstovat kvalitnější arabicu, což je skvělý.

Do Cafefin ti chodí hodně Vietnamců. Jak se jim tu líbí?
Jednou sem přišla slečna, na které bylo hned vidět, že bude hejtovat. Celkově se jim tu ale líbí. Cítí tu trošku Vietnam. Chtěl jsem sem přenést kouzlo Vietnamu. Je tu spousta prvků – masky, látky, sklenice z Vietnamu nebo třeba elektrický sloup.

Je tu něco, co bys doporučil českým čtenářům, aby si o Vietnamcích přečetli, poslechli nebo zjistili? 
Mezi lidmi je spousta lidí, co neradi zkouší. Vidím to tady v kavárně. Měl jsem tu malé vietnamské banány. Zeptal jsem se jedné české zákaznice, jestli nechce vyzkoušet. Paní řekla Ne, radši ne. A přitom je to jen banán.
Přál bych si, aby lidé sami chtěli ochutnávat. Mám nápady, ale bojím se, aby to vůbec chtěli zkoušet.

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

#Perlidičky: Krkonošský Vietnamec

S Thaiem se známe díky Pražskému studentskému summitu. Když si spolu povídáme, nestíhám ho. Thai je totiž jak myšlenkový gejzír. Taky si ho jednoduše zapamatujete, protože vždy vypadá jak ze žurnálu. Dámy se v jeho společnosti cítí jako v rukavičkách, protože je na něm znát, že po večerech nečte jen knihy o společenských vědách, ale také listuje v příručkách moderního gentlemana. (Za tuhle charakteristiku dostanu sprda:) )

Kdo jsi?
Jmenuju se Do Thai Quang, ale většina lidi mi říká Thai, protože se to snáz vyslovuje. Narodil jsem se ve Vietnamu, ale považuju se za krkonošského Vietnamce. Pocházím z Jilemnice. Nejvíc mě utvářelo právě to, že jsem Vietnamec uprostřed hor, ve střední Evropě.

Měl jsem české jméno – Petr Navrátil. Když mě přihlásila (česká) babička do školky, místo mého oficiálního jména mě nahlásili takhle, protože oni jsou Navrátilovi. Byl jsem Petr Navrátil od Navrátilů až do gymplu. Petra jsem přestal používat proto, že jsem moc filozofoval – ve 13 jsem si uvědomil, že se ta jména Vietnamcům přiřazují a že by byla škoda to své pravé nepoužívat. Bylo to moje národní obrození. Způsob, jak vyjádřit svoji identitu. Zpět k začátku – cítím se být víc Vietnamec, ale krkonošský, protože jsem se ocitl v netradičních podmínkách.

Jakou vlastnost by se měli Češi naučit od Vietnamců?
Když se nad tím zamýšlím – já si to nespojuju s tím, čím se lišíme, ale co máme společného. Je to přístup Never give up. Schopnost se kousnout, začít stavět od znovu, bez ohledu na vnější neštěstí. Mě baví to, co nás sjednocuje. To je to, na čem se Vietnamci a Češi mohou shodnout. Podobně jako Vietnamci, tak i Češi žili staletí v útlaku. Na to ale musíš mít historická fakta, na kterých to jde obhájit, aby sis to mohl oddiskutovat.
Budu mluvit obecně o duchu Vietnamců, který je ovlivněn konfuciánstvím – vždy patříme pod celek nějaké hierachie. Rodina je obrovská hodnota v životě. Ty nejprostší věci, co řeknou nebo udělají naši rodiče, nás formují.

Příklad – moje mamka má v Krkonoších hodně českých kamarádek. Většina vietnamských maminek navaří tolik závitků, že by to jedna rodina nedokázala sníst za půl roku. Jako dítě si říkáš, že závitků není nikdy dost, tak proč, když se udělají, se rozdají po sousedech? Sbalí se rodina, sbalí se závitky, jdou se rozdat. Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot, což je v týhle době moc aktuální. Není to síla toho, co říká, ale toho, co dělá. Navíc to není nic raritního, tohle dělá fúra vietnamských maminek.

Vietnamci mají rozdělenou roli bad a nice cop. Můj tatka je tvrďák, ten říkává citátový věci – každej umí bejt šťastnej, když se daří a vše funguje. Ale ctnost je umět se kousnout, když to nejde a přidat, když člověk nemůže. Tahle disciplína a morálka je to, co mě provází. Tyhle maličkosti. Navíc mi dává zdravej přístup, jak má vypadat chlap – chlap má být čilej, má být sportovní a aktivní, zdravá duše nemůže sídlit v chabém těle.

Podle mě je paradox, že pracuju v technologické firmě a říkám tohle. Jako lidi nepotřebujeme lepší technologie a snížit státní zadluženost nebo získat vyšší produktivitu. Co potřebujeme je víc lidskosti. Uvědomění, že je člověk součást toho společného systému.

Co je tvoje nejoblíbenější vietnamské a české slovo?
Vietnamské je thuong – slovo, které se těžko překládá, ale každý Vietnamec tomu rozumí. Thuong není o soucitu, že někoho lituješ, když se někomu něco stane. Thuong je konstatní ohlížení se na druhé – jak jsou na tom rodiče, jak se jim daří. Ohled.
Mně se líbí čeština obecně, víc než slovo, čeština je tak hravá, že člověk, když ho ovládne, může dělat akrobacii, poskládat dohromady. Třeba slovo puntičkář. Čeština je krásný jazyk, škoda, že se sem přenášejí anglicismy.

Třeba popleteniny – můžeš ho sem prdnout, všichni ví, co to je. Ve vietnamštině si nemůžeš vymýšlet, slova tam mají totiž pevný význam ve slabikách.

Na čem teď pracuješ?
Jsem teď v korporaci, ale pracuju na dodělání diplomů. Nakonec pracuju na tom, abych mohl zpátky vracet do společnosti. Chci být tam, kde můžu pomáhat – nejen v rámci komunity. Pracuju na zlepšení společnosti, nemusíme zachránit svět, stačí zachránit sebe a jednoho člověka navíc.

Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot.

#Perlidičky: Holka, které bylo přáno

Photo: Vladimír Mokrý

Hai Van. Když vyslovíte její jméno, zní to jako Heaven. Nebe. Tak jí tak občas i říkáme. Kdysi jsme si říkali i Datel Woody, protože má velmi zapamatovatelný a pronikavý smích. Holka malá tělem, ale obrovská duchem. Jeden z nejopravdovějších lidí, které znám. 

 

 

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě  Kien Giang – je na to i písnička  – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.
Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně,  měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.
Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.

Věřím na duhu.  Objeví se, když chceš. A nemusí to být jen barevné pruhy na obloze.

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén