Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: PerLIDIčky

Interview with Helene: A Czech-Vietnamese in an Arab Country

Ngoc Anh – Helene (27) was on her way to a promising career in the Czech Republic, but her adventurous soul and goals in life led her to move to Dubai in the United Arab Emirates. She now works in a field that didn’t even exist only a few short years ago: influencer marketing. I’ve been watching the path she has blazed for some time, and we were finally able to meet at the beginning of November over a weekend in Dubai. We spoke about her life as a Vietnamese woman in an Arab country, marketing, and a hard-won career.

Tell us something about yourself; how you got started…
I was born in Hanoi, Vietnam. I moved to the northern part of the Czech Republic when I was about seven years old and then at the age of 13, I moved to Prague on my own. My parents were against it at first, but I had a cousin there, so in the end they allowed it.

I went to a Czech-English secondary school to learn to speak English. I always knew I wanted to leave. I was planning my “escape.” I knew I had to go to Prague first and then move on. I had artistic ambitions and started with photography at the age of 15. I taught myself how to edit images and I made collages.

I occasionally shot commercials when I was in high school. I used the money I made to buy my first SLR camera to push my ambition further. I started to shoot commercial stuff, editorial fashion. My hobby became a paying job. I started as an airbrusher during secondary school and made pretty good money.

Then I studied under Professor Baňka at the Department of Photography at the Faculty of Art and Design, Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem and continued to plan my departure. In my first year, I started working in product postproduction at Slevomat. It was a full-time job and I was also working at a casting agency as well. Professor Baňka wasn’t too pleased that I was constantly at my computer working, but I needed to save money and move on.

Wait, why did you want to escape from the Czech Republic? 
Because I didn’t feel right there. I’m grateful for the opportunity to grow up there, but my lifestyle always pulled me toward a metropolis.

I was afraid I wouldn’t find work. I worked hard, and it didn’t seem like the compensation was sufficient. I had three jobs to financially support my family. That was what I did for two years and at the same time I planned my departure. I took advantage of my school’s opportunities abroad, so I applied to Germany. It was supposed to be another stop along the way. I was accepted to Düsseldorf on a student scholarship and started studying product design and jewelry. I didn’t know anyone when I move to Germany, while I already had a god reputation in the Czech Republic, even working for the National Theatre at the age of 22.

I thought I could work in a studio, but I didn’t find anything because I was a student that didn’t speak German. So I started working in a restaurant owned by a friend, chopping vegetables. I just told myself that work ennobles a person, spending my weekends chopping vegetables to maintain my standard of living. Then I started to work as a server, while also studying. I also won a jewelry design award, and I would occasionally go teach the handicapped about design after school.

However, I knew I didn’t have a chance on the German labor market, so I started to look for an internship abroad. I planned my departure for six months, saving and applying to Singapore and Dubai. In the meantime, I met a Slovak Vietnamese woman that was moving to Dubai for an internship. She inspired me even though we only spoke together for five minutes.

In the end, I was accepted to a visual communication internship at a fashion company in Dubai. I moved there and took care of some luxury brands thanks to my previous experience at Slevomat. Since then, my life has been different.

After the internship, I returned to Germany to finish school, but I started to think I was losing it. Should I live in Europe and have a stable life, or take a risk and go to Dubai despite not having a job there?

But you decided for a more adventurous life…
Yes. I found my best friend in Dubai. It helped having support here. At first, I looked for work on LinkedIn and I flew in for interviews, but I didn’t know if it would work out. I lived with a friend for the first few days. After 10 days, I was lucky to start work as a content manager at a firm where I moved on to become a project manager dealing with influencers.

Before we talk about your work, you have both Czech and Vietnamese citizenship. Do you feel yourself more Czech or Vietnamese?
I don’t know. I’m geographically confused. Sometimes I think I’ve become Czechified and Europeanized, but then certain things aren’t right either. I like the Vietnamese style, even though it bothers me sometimes: that sort of “lam chuyen” (cheap talk, BS; translator’s note), we’re very conservative and we all know each other. The Vietnamese in Germany are different, and even more so in the U.S. We didn’t integrate as much in the Czech Republic; we halted ourselves. People are more modern even in Vietnam now.

OK, so what is life like for a young Czech-Vietnamese Woman in an Arab country?
I live well here. When I arrived, I thought I would have to cover up and that it would be more difficult for me as a woman, but in the end I had culture shock at just how open and crazy things are here. Dubai is an energetic city, very much for young people. Everyone here is around 30. It’s like a long holiday, but at the same time it changes you here because you have a comfortable life. We live in a bubble. I go elsewhere on holiday to realize what reality is really like and it puts my feet back on the ground. People come here to work and then leave. They make good money and there are so many options for how to enjoy life. But you have to be very good at your job; people work hard. Up to 2,000 people apply for better positions and the trial period is six months. You have to prove your worth every day. It’s a beautiful and luxurious life here, but it takes work.

The population of Dubai is 13% locals. There is a large population of Asians that usually do unqualified work. A great deal depends on what passport you have. For example, people from Norway make more money than those from India. That’s why everyone asks where you are from and where you live. It’s categorized, which I don’t like too much.

There is a wide range of nationalities and cultures that live here. Everyone grew up differently. You go out a lot and meet people. It’s a selection of the best that made it somewhere. Every day you meet new people, but you may not get along with every one of them.

Is it hard to find friends here? Do you talk to your co-workers about your personal life? 
That’s individual. It depends on the culture, and each company and individual approaches it differently. It’s hard to find people that become close. Everyone has their own life and lives in a different part of the city. The friends I met four years ago have already moved away. It’s hard to have a serious relationship here. Tinder is popular, but people don’t want to tie themselves down. We know we’re here temporarily. I also have friends here, but I don’t know if I’m going to stay. Everyone is out for themselves and you meet quite a few women in high-ranking positions. There are brave people here who went to an Arab country all on their own. They have to be brave and tenacious. It’s a mix of people from all around the world and they are tough. Occasionally I get stressed out, but the lifestyle is worth it.

Do you meet more Czechs or Vietnamese in Dubai?
There are almost no Vietnamese here. I only met a single Vietnamese, and she was a flight attendant on the plane. There are a few Czechs, but many come here on vacation. Overall, Dubai is very open to tourists and there are direct flights. I used to think it was a super-posh honeymoon city. When I saw picture of Dubai 10 years ago, I didn’t know if it was real. We are starting to work with influencers from around the world as part of the tourism industry.

Let me stop you there. How do you do influencer marketing in a country like the UAE?
It’s a newer field that is developing. I started about 18 months ago and now the field is completely somewhere else. Here in the Emirates and in the Arab world in general, foreign brands put significant emphasis on influencers. It’s a new, digital field and everyone wants to try it out. Technologies are very popular here. The market in Arab countries is very different than in the U.S. or in Europe. There is huge demand for cooperation.

My biggest clients include P&G, Samsung, Fujifilm, and Clarins. Brands here are willing to pay well for cooperation, which is why there are high demand. In Europe, influencers are on YouTube or have a strong Instagram feed. Content here is not as creative. Saudi Arabia, for example, is completely different. Comedic content does well, as do beauty products, and the brands themselves are also very important: It has to be beautiful and branded! Influencer marketing is growing and developing, but you also have to educate clients because they don’t know how it works. It’s not just about strategy, selecting the right girls, or budgeting.

And how are you doing?
I take care of maxi-influencers that have more than 1 million followers. It’s a lot of hard work. They’re a bit more professional in Europe. Here, you have to take them by the hand and it’s a bit more complicated. Influencer marketing is so advanced here that there are castings and shows to find influencers. Some 15 people compete, with judges giving one task per week after which they eliminate one contestant, something like America’s Next Top Model.

So this field and lifestyle is something for you?
Yes. I encounter new cultures every day, even though it can be confusing sometimes. But I love big cities with their own energy and young people. We motivate each other here and it fascinates me.

With your schedule, are you able to travel to the Czech Republic or Vietnam?
I try to go to Vietnam once a year with my family, mostly because of my grandparents. We go in November, but I won’t be able to this year because of work. But I would like to come for Tết (The new lunar year, the most important celebration in eastern Asia; author’s note). Thankfully, Dubai is in the middle. It’s a six-hour flight to Vietnam, and the same to the Czech Republic.

Finally, any insider tips you want to give out?
Mostly, don’t be afraid to come here. Girls can wear a tank top if they want, but more modest attire is welcomed. Always take a taxi from the airport, not Uber, which is the most expensive. Overall use taxis, because you can’t walk everywhere.

The interview was conducted in associates with Emirates. Thank you! You can see full-color images and videos from my trip to Dubai on Helen’s or my Instagram.

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj “útěk”. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Potom jsem nastoupila do Ateliéru Fotografie k panu profesorovi Baňkovi na UJEP (pozn. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Ústí a stále si plánovala odjezd. V prvním ročníku na škole jsem začala pracovat v postprodukci produktů ve Slevomatu. Měla jsem to jako fulltime práci, zároveň jsem nastoupila do práce v castingovce. Pan profesor Baňka nebyl moc nadšený, že jsem byla neustále na počítači a pracovala, ale já si potřebovala ušetřit peníze a jít dál.

Počkej, proč útěk z Česka? 
Protože jsem se tam necítila. Jsem vděčná za příležitost tam vyrůstat, ale můj lifestyle mě vždycky táhl do velkoměsta.

Bála jsem se, že tu nenajdu místo. Hodně jsem pracovala a nepřišlo mi, že by to ohodnocení bylo dostatečné. Měla jsem tři joby, abych i finančně podpořila rodinu. Takhle jsem jela dva roky a mezitím si plánovala odjezd do zahraničí. Využila jsem toho, že moje škola dělala zahraniční výjezdy. Tak jsem se přihlásila do Německa. Měla to být přestupní stanice. Dostala jsem do Düsseldorfu na studentské stipendium a začala studovat produktový design a šperkovnictví. Když jsem se odstěhovala do Německa, nikoho jsem neznala. V Česku jsem měla už nějaké jméno, ve dvaadvaceti letech dělala třeba billboard pro Národní divadlo.

Myslela jsem si, že nastoupím do nějakého studia, ale nic jsem nenašla, protože jsem byla studentka a k tomu neuměla německy. Začala jsem nakonec dělat v restauraci jedné známé a krájela tam zeleninu. Řekla jsem si ale, že práce šlechtí člověka. O víkendu jsem krájela zeleninu, abych si udržela svůj standard. Pak jsem začala dělat číšnici. Do toho jsem studovala a vyhrála jednu designovou cenu šperků a občas jsem po škole chodila učit handicapované dělat design.

Věděla jsem ale, že bych si v Německu neškrtla. Začala jsem si proto hledat stáž v zahraničí. Odjezd jsem si plánovala šest měsíců, šetřila si a přihlásila se do Singapuru a Dubaje. Mezitím jsem se seznámila s jednou slovenskou Vietnamkou, která se stěhovala do Dubaje na stáž. Inspirovala mě, i když jsme spolu mluvily jen pět minut.

Nakonec mě vzali do Dubaje na stáž vizuální komunikace a marketingu do jedné módní firmy. Přestěhovala jsem se tam a starala se o luxusní značky. Díky předchozím zkušenostem ve Slevomatu to bylo v pohodě. Od té doby se mi změnil život.

Po stáži jsem se vrátila do Německa, abych dodělala školu. Přemýšlela jsem ale, jestli mi nehrabe. Mám žít v Evropě a mít stabilní život, nebo to risknout a odjet do Dubaje, i když jsem neměla práci?

Z Instagramu @nhelene91

Rozhodla jsi se nakonec pro akčnější život…
Ano, našla jsem si v Dubaji nejlepší kamarádku. Pomohlo mi, že jsem tu měla podporu. Za začátku jsem si hledala práci na LinkedInu, létala jsem sem na pohovory, ale nevěděla jsem, jestli to vyjde. První dny jsem bydlela u kamarádky. Po deseti dnech jsem naštěstí nastoupila jako content manažer do jedné firmy, kde jsem se pak přesunula na pozici projekťáka a starala se o influencery.

Ještě, než přejdeme k tvé práci, máš české i vietnamské občanství. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Nevím. Jsem taková geograficky zmatená. Občas si říkám, že jsem počeštělá a poevropštělá. Ale pak mi hodně věcí nesedí. A taky mám ráda vietnamský styl, i když mi někdy vadí. Takovýto “lam chuyen” (pozn. plno keců), jsme hodně konzervativní a všichni se známe. Vietnamci v Německu jsou jiní, v Americe ještě víc. My jsme se v Česku tolik neintegrovali, zastavili jsme se. I ve Vietnamu jsou teď modernější.

Dobře, takže jak se žije mladé Čechovietnamce v arabské zemi?
Mně se tu žije dobře. Když jsem sem přijela, myslela jsem, že budu muset chodit zahalená, že to budu mít jako holka těžší. Ale nakonec jsem měla kulturní šok z toho, jak moc je to tu otevřené a crazy. Dubaj je energické město, spíš pro mladé lidi. Všem je nám tu kolem třiceti. Je to jedna velká dovolená, ale zároveň tě to tu změní, protože tu vedeš pohodlný život. Žijeme tu v bublině. Já jezdím na dovolenou pryč, abych si uvědomila realitu a vrátila se zpátky na zem. Lidé sem přijedou pracovat a pak odjedou. Vydělávají tu velké peníze, všude je spousta možností, jak si užít život. Ale musíš být hodně dobrá, tvrdě se tu pracuje. Na lepší pozice se hlásí třeba i 2000 lidí, zkušební doba je šest měsíců. Musíš každý den dokazovat, že ti to místo patří. Je tu krásný a luxusní život, ale vydřeš si to.

V Dubaji žije 13 % lokálních obyvatel. Je tu velká populace Asiatů, kteří ale dělají podřadnou práci. Dost tu záleží na tom, jaký máš pas. Například lidé z Norska tu mají lepší plat než lidé z Indie. Každý se tě proto ptá, odkud jsi, kde bydlíš. Je to kategorizované. Což se mi příliš nelíbí.

Žije tu strašně národností a kultur, každý vyrůstal jinak, chodíš hodně ven, seznamuješ se. Je tu selekce těch nejlepších, kteří to někam dotáhli. Potkáváš každý den nové lidi, ale ne s každým si můžeš rozumět.

Je těžké si tu najít přátele? Bavíte se třeba s kolegy o osobním životě? 
Je to individuální. Záleží tu na kultuře, každá firma a každý člověk to má jinak. Je těžké tu potkat lidi, kteří by ti byli blízcí. Každý má svůj život, bydlíte v jiné čtvrti. Přátelé, se kterými jsem se seznámila před čtyřmi lety, se už odstěhovali. Je tu těžké mít vážný vztah. Hodně se tinderuje, ale lidé se nechtějí vázat. Víme, že tu jsme dočasně. Mám tady také přátele, ale nevím, jestli tu zůstanu. Každý jede sám na sebe, potkáváš dost holek na vysokých pozicích. Jsou tu odvážní lidé, kteří sami odjeli do arabské země. Musíš proto být nezlomná a odvážná. Je tu směs z celého světa, lidé jsou tvrdí. Občas tu mám stresy, ale za ten lifestyle to stojí.

Potkáváš se v Dubaji s Vietnamci nebo Čechy?
Vietnamci tu nejsou skoro vůbec, potkala jsem jen jednu Vietnamku, v letadle jako letušku. Žije tu málo Čechů, ale přijíždí jich sem hodně na dovolenou. Jinak Dubaj je celkově hodně otevřená turismu, už se sem lítá přímo. Kdysi mi přišlo, že mělo nálepku superposh a líbánkového města. Když jsem Dubaj viděla na obrázku před deseti lety, nevěděla jsem, jestli je opravdická. Hodně se tu v rámci turismu začíná spolupracovat s influencery z celého světa.

Na to bych navázala. Jak se dělá influencer marketing v tak obrovské zemi jako jsou Emiráty?
Je to celkově nový obor, který se vyvíjí. Začínala jsem před rokem a půl. Teď je ten obor úplně jinde. Tady v Emirátech, v arabských zemích obecně, se zahraniční značky hodně zaměřují na influencery. Je to nový, digitální obor a každý si to chce zkusit. Technologie tady hodně letí. Trh v arabských zemích je úplně jiný, než v Americe nebo v Evropě. Je tu velká poptávka po spolupráci.

Jedni z mých největších klientů jsou P&G, pak Samsung, Fujifilm nebo Clarins. Tady jsou značky ochotné za spolupráci s nimi zaplatit hodně, protože si tu říkají o vysoké částky. V Evropě jsou influenceři na Youtube anebo mají silný instagramový obsah. Tady je obsah kreativně slabší. Třeba Saudská Arábie je o něčem úplně o něčem jiném. Daří se vtipnému obsahu, vnější kráse a taky je to dost o značkách – musíš být krásná a označkovaná. Ale influencer marketing tu hodně jede a rozvíjí se. Musíš ale klienty i vzdělávat, protože oni sami neví, jak to funguje. Součástí práce proto není jen strategie, výběr holek nebo budgetování.

A jak ti to jde?
Starám se o maxiinfluencery, kteří mají od 1 milionu sledujících výš. Je to fuška. V Evropě jsou trošku profesionálnější. Tady je musíš vést za ručičku a je to komplikovanější. Influencer marketing tu jede natolik, že se dokonce konají castingy a shows na hledání influencerů. Vybere se jich třeba patnáct, porota jim každý týden zadá úkol, hodnotí jejich obsah a pak eliminuje. Něco jako v America’s Next Top Model.

Takže ti tenhle obor a lifestyle vyhovuje?
Jo. Potkávám denně nové kultury, byť je to někdy zmateční. Mám ale ráda velkoměsta, kde je super energie a mladí lidé. Vzájemně se tu motivujeme. Fascinuje mě to tady.

Stíháš vůbec při svém vytížení lítat do Česka nebo do Vietnamu?
Do Vietnamu se snažím lítat každý rok s rodinou, hlavně kvůli prarodičům. Lítáme v listopadu, ale letos to kvůli práci nedám. Ale chtěla bych zas přijet na Tết (pozn. Nový lunární rok, nejdůležitější oslavy v orientální Asii). Dubaj naštěstí leží tak v půlce. Do Vietnamu je to šest hodin letu, stejně jako do Česka.

Máš na konec nějakou „insider“ radu?
Hlavně se nebát sem jet. Holky si tu na sebe můžou klidně vzít tílko, i když decentní oblečení se tu uvítá. Z letiště si vezměte vždy taxíka, ne Uber, ten je nejdražší. Celkově jezděte taxíky, nedá se všude dojít pěšky, nejsou tu totiž všude chodníky.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Emirates. Děkujeme! Barevné a hejbací obrázky z dubajského výletu můžete vidět na mém nebo Helene Instagramu .

[VN] Buổi phỏng vấn Helene: Từ Séc sang Dubai, với trạm dừng chân ở Việt Nam

Ngọc Anh – Helene (27), đã từng có một sự nghiệp đầy hứa hẹn, nhưng vì tính cách phiêu lưu với nhiều mục tiêu cuộc sống, nên cô ấy đã chuyển đến Các tiểu vương quốc Ả Rập Thống Nhất – thành phố Dubai để sống. Hiện tại cô ấy đang làm việc trong một lĩnh vực mà mấy năm trước còn không hề tồn tại – marketing influencer. Tôi đã dõi theo con đường mà cô ấy tự đặt ra từ lâu rồi, nhưng mãi đến đầu tháng 11, chúng tôi mới có cơ hội gặp nhau trong một chuyến đi cuối tuần đến Dubai. Chúng tôi đã nói chuyện về cuộc sống của một cô gái Việt Nam ở nước Ả Rập, về marketing và sự nghiệp thành công của cô ấy.

Bạn hãy chia sẻ về bản thân mình đi. Bạn đã khởi đầu như thế nào?
Tôi sinh ra ở Hà Nội – Việt Nam. Khi tôi khoảng bảy tuổi, chúng tôi chuyển đến miền Bắc của nước Séc. Lên tuổi mười bốn, tôi chuyển đến Praha ở một mình. Lúc đầu bố mẹ tôi không đồng ý, nhưng vì tôi có người thân ở đó nên cuối cùng họ cũng tán thành.

Tôi từng học trường trung học chuyên Séc-Anh, để tôi có thể sử dụng Tiếng Anh linh hoạt hữu ích hơn. Tôi luôn biết rằng, tôi muốn chuyển đến một nơi khác để sống, vậy nên tôi lên kế hoạch  “bỏ trốn” của bản thân. Tôi nhận thức được là trước hết tôi phải lên Praha đã, rồi mới đi tiếp được. Hồi đó, tôi có tham vọng nghệ thuật và từ năm mười lăm tuổi tôi đã đi chụp ảnh. Tôi tự học cách chỉnh sửa ảnh và làm những bức ảnh ghép.

Khi tôi đang học cấp ba, thỉnh thoảng tôi đi quay quảng cáo. Từ số tiền tôi kiếm được, tôi đã tự mua máy ảnh phản xạ, để có thể thúc đẩy tham vọng của bản thân. Tôi bắt đầu chụp ảnh quảng cáo, biên tập thời trang. Và cứ như thế sở thích trở thành công việc được trả lương. Cùng thời điểm đó, lúc còn học trường cấp ba tôi bắt đầu làm thợ chỉnh sửa ảnh và cũng kiếm được một số tiền khá khá.

Sau đó tôi bắt đầu làm việc ở Ateliér Fotografie (ghi chú Studio mang tên Ảnh) do thầy Baňek giảng dạy ở UJEP (ghi chú Trường đại học của Jan Evangelista Purkyně) ở Ústí và đồng thời tôi vẫn lập kế hoạch bỏ trốn. Khi đang học năm đầu tiên tôi bắt đầu làm việc trong hậu trường sản xuất phim về các sản phẩm bán trên trang Slevomat. Công việc đó trở thành công việc toàn thời gian, và cùng thời điểm đó tôi vào công ty ”casting” (tạm dịch công ty tuyển chọn) làm việc. Thầy cảm thấy Baňka không vui, vì lúc nào tôi cũng ngồi trên máy tính và làm việc, nhưng lúc đó tôi cần tiết kiệm tiền để đi tiếp.

Khoan đã, tại sao lại bạn lại muốn bỏ trốn từ nước Séc?
Vì ở đó tôi không cảm thấy thoải mái. Tôi rất biết ơn vì được lớn lên ở đấy, nhưng phong cách sống của tôi luôn thôi thúc tôi đến những thành phố lớn.

Tôi đã rất sợ rằng mình sẽ không tìm được công việc ở đây. Hồi ở Séc, tôi làm việc rất nhiều, nhưng tôi cảm thấy việc người ta đánh giá năng lực của tôi không đáng (đủ) so với những gì tôi bỏ ra. Tôi từng có ba công việc, một phần cũng là để có thể hỗ trợ gia đình về mặt tài chính. Tôi cứ như vậy hai năm và trong lúc đó tôi lập kế hoạch lên đường đi sang nước ngoài. Nhân cơ hội trường tôi tổ chức cho sinh viên sang nước ngoài học, tôi đã đăng ký đi sang Đức. Theo kế hoạch, đó là trạm trung chuyển trên con đường của tôi. Tôi nhận được học bổng ở Düsseldorf và theo học ngành thiết kế sản phẩm và đồ trang sức. Khi tôi sang Đức, tôi không quen biết ai. Mà ở bên Séc tôi cũng có một ít danh tiếng rồi, ví dụ như ở độ tuổi hai mươi tôi đã làm biển quảng cáo cho Nhà Hát Quốc Gia.

Tôi nghĩ rằng, tôi sẽ vào một studio nào đó làm việc, nhưng tôi không tìm được nơi nào nhận tôi vào làm, vì tôi là sinh viên và còn không biết tiếng Đức nữa. Cuối cùng tôi bắt đầu làm việc ở quán ăn của một người quen, tôi làm thợ thái rau. Tôi tự nhủ bản thân rằng công việc cải thiện con người. Vào những ngày cuối tuần tôi đi thái rau, để giữ được tiêu chuẩn của bản thân. Sau đó tôi bắt đầu đi làm bồi bàn. Kèm theo đó tôi đi học, và tôi từng thắng một giải thưởng về thiết kế đồ trang sức, thỉnh thoảng tôi dạy những người khuyết tật cách thiết kế.

Tôi biết rằng, ở nước Đức này, tôi sẽ không phát triển được. Tôi bắt đầu tìm công việc thực tập ở nước ngoài. Tôi lên kế hoạch về chuyến đi tiếp này trong vòng sáu tháng, cố gắng tiết kiệm tiền và rồi tôi đăng ký đi sang hai nước Singapore và Dubai.

Trong thời gian đó, tôi đã kết bạn được với một bạn Việt Nam lớn lên ở Slovakia và cô ấy cũng chuyển đến Dubai để thực tập. Cô ấy đã truyền cảm hứng cho tôi, dù chúng tôi chỉ nói chuyện với nhau có năm phút.

Cuối cùng tôi được nhận vào thực tập tại công ty thời trang ở Dubai về lĩnh vực Visual Communication and Marketing (tạm dịch Truyền thông thị giác và marketing). Tôi chuyển đến đó ở và tôi chăm sóc và quản lí các thương hiệu cao cấp. Nhờ có kinh nghiệm làm việc ở Slevomat nên công việc của tôi không gặp vấn đề gì. Từ lúc đó, cuộc sống của tôi thay đổi hoàn toàn.

Sau kì thực tập tôi quay lại Đức để học nốt. Tôi đã nghĩ, liệu tôi có điên không. Tôi nên sống một cuộc sống ổn định hay tôi nên mạo hiểm và chuyển đến Dubai, mặc dù tôi chưa có công việc gì?

Instagram @nhelene91

Cuối cùng tôi quyết định có một cuộc sống năng động hơn…
Vâng, tôi tìm được ở Dubai một cô bạn thân. Biết được có người ủng hộ đã giúp tôi rất nhiều. Thời gian đầu tôi tìm việc trên LinkedIn, tôi đi từ buổi phỏng vấn này sang buổi phỏng vấn khác ,mà không biết chắc là mình có được chọn hay không. Những ngày đầu tiên tôi ở nhà một cô bạn của tôi. Tôi rất may mắn khi sau mười ngày tôi được nhận vào làm quản lý nội dung cho một công ty, và một thời gian sau chuyển chức vụ sang làm quản lý dự án và influencers (tạm dịch là những người có sức ảnh hưởng).

Trước khi chúng ta chuyển sang nói về công việc, bạn có cả hai quốc tịch, Séc và Việt Nam. Bạn cảm thấy mình là người Séc hơn hay là người Việt Nam hơn?
Tôi không biết nữa. Về mặt địa lý tôi thấy hơi bối rối. Đôi khi tôi tự thấy bản thân mình bị séc hoá và tây hoá, nhưng rồi tôi thấy có một số thứ không phù hợp với tôi. Và tôi cũng thích phong cách Việt Nam, mặc dù thỉnh thoảng thấy khó chịu với cái kiểu “lắm chuyện”, người Việt Nam mình rất bảo thủ và đều quen biết lẫn nhau. Người Việt Nam ở bên Đức lại khác, ở bên Mỹ còn khác hơn nữa. Người Việt ở Séc không được hoà nhập với xã hội  cho lắm, và đã chững lại. Ngay cả ở Viêt Nam, họ cũng đang hiện đại hơn.

Được rồi, vậy cuộc sống của một cô gái Việt Nam lớn lên ở Cộng Hoà Séc và hiện đang sinh sống trên đất Ả Rập như thế nào?
Cuộc sống của tôi ở đây đang rất tốt. Khi tôi mới đến, tôi cứ nghĩ rằng tôi sẽ phải mặc quần áo che kín người và với thân phận là con gái thì sẽ gặp nhiều khó khăn hơn. Nhưng cuối cùng thì tôi đã bị sốc văn hoá về độ cởi mở và điên cuồng nơi đây. Dubai là thành phố tràn đầy năng lượng, đa phần là dành cho người trẻ tuổi. Chúng tôi ở đây, ai cũng khoảng ba mươi tuổi. Sang đây nó như là một kỳ nghỉ mát, nhưng đồng thời nó cũng sẽ làm bạn thay đổi, vì bạn sẽ có một cuộc sống rất sung túc. Ở đây, chúng tôi sống như ở trong một bong bóng. Tôi hay đi nghỉ mát ở ngoài nước, những nơi xa khác, để tôi nhận thức được thực tế và không bay bổng. Mọi người đến đây để làm việc và sau đó rời đi. Ở đây họ kiếm được một số tiền rất lớn, ở đâu cũng có nhiều cơ hội để tận hưởng cuộc sống. Nhưng bạn phải thật sự giỏi, vì môi trường làm việc ở đây rất khắc nghiệt. Có thể có đến 2000 người ứng tuyển vào các vị trí cao, thời gian thử việc là sáu tháng. Hàng ngày bạn phải chứng minh bạn xứng đáng với vị trí đó. Cuộc sống nơi đây rất đẹp và sang, nhưng bạn phải làm việc rất nhiều để có được cuộc sống ấy.

Có 13% cư dân địa phương sống ở Dubai. Phần trăm người Châu Á ở đây khá cao, nhưng họ lại làm những công việc thấp kém. Xã hội ở đây rất quan trọng việc bạn có hộ chiếu gì. Ví dụ như những người đến từ Na Uy nhận được lương cao hơn người Ấn Độ. Vì thế, đi đâu ai cũng hỏi bạn, bạn đến từ đâu và sinh sống ở đâu. Con người ở đây đều bị phân loại. Tôi không thích việc này lắm.

Con người ở nơi đây đa quốc gia và đa văn hoá, ai cũng lớn lên một cách khác nhau, bạn đi ra ngoài rất nhiều và gặp gỡ nhiều người. Ở đây có những người giỏi nhất, những người đã đạt được thành công nhất định trong cuộc sống. Mỗi ngày bạn gặp rất nhiều người mới, nhưng không phải với ai cũng sẽ hợp với bạn.

Tìm bạn ở đây có khó không? Bạn và các bạn đồng nghiệp có nói chuyện với nhau về cuộc sống riêng tư không?
Cũng tuỳ vào từng cá nhân. Dựa vào văn hoá của mỗi công ty và cá nhân lại khác nhau. Bạn sẽ gặp khó khăn để tìm được những người thân thiết và hiểu mình. Ai cũng có cuộc sống riêng, ở những nơi khác nhau. Những người bạn mà tôi làm quen từ bốn năm trước giờ đã chuyển đi rồi. Nó khá là khó để có được một quan hệ nghiêm túc. Mọi người ở đây dùng Tinder rất nhiều, nhưng lại không muốn ràng buộc mình. Chúng tôi biết được rằng, việc chúng tôi ở trên đất nước này cũng chỉ là tạm thời thôi. Tôi cũng có bạn ở đây, nhưng tôi chưa biết, tôi có nên ở lại hay không. Mọi người đều tập trung vào bản thân của mình, bạn có thể gặp rất nhiều bạn nữ làm việc ở những vị trí cao. Đó là những người có bản lĩnh tự sang nước Ả Rập này để sống. Vì vậy bạn phải thật mạnh mẽ và kiên cường. Nơi đây là một sự pha trộn văn hoá của cả thế giới, mọi người đều rất cứng rắn. Đôi lúc tôi thấy khá áp lực, nhưng để có được lối sống này thì nó cũng rất xứng đáng.

Ở Dubai bạn có hay gặp người Việt Nam hay người Séc không?
Ở đây gần như không có người Việt Nam nào, chỉ duy nhất có một lần tôi gặp được một chị tiếp viên người Việt Nam trên máy bay. Người Séc sống ở đây cũng ít, nhưng có rất nhiều người sang đây đi nghỉ mát. Mặt khác, Dubai là thành phố rất mở về du lịch, bây giờ có nhiều chuyến bay thẳng. Hồi xưa tôi thấy Dubai  được gắn mác là thành phố của sự bóng bảy và các chuyến đi tuần trăng mật. Khi tôi nhìn thấy Dubai trên ảnh mười năm về trước, tôi không nghĩ thành phố này là có thật. Với sự phát triển của du lịch nên mọi người bắt đầu hợp tác với những người có sức ảnh hưởng đến từ khắp nơi trên thế giới.

Tôi sẽ tiếp lời của bạn. Làm một người influencer marketing ở một đất nước rộng lớn như Tiểu Vương Quốc Ả Rập Thống Nhất thế nào?
Nói chung thì đây vẫn là một lĩnh vực mới đang phát triển. Tôi bắt đầu một năm rưỡi trước. Bây giờ ngành này đang ở một vị trí hoàn toàn khác biệt. Ở Tiểu Vương Quốc đây và các nước Ả Rập nói chung, các hãng nước ngoài tập trung vào các influencer khá nhiều. Vì đó là ngành mới nổi và là ngành công nghiệp kỹ thuật số nên ai cũng muốn thử. Ở đây công nghệ đang rất được ưa chuộng. Thị trường ở các nước Ả Rập khác hoàn toàn so với Châu Mỹ hay Châu Âu. Mọi người ở đây có nhu cầu hợp tác rất cao.

Một trong những khách hàng lớn nhất của tôi là P&G, sau đó là Samsung, Fujifilm và Clarins. Các hãng ở đây sẵn sàng bỏ ra một số tiền lớn để có người hợp tác với họ, vì ở đây người ta cũng ra giá cao. Ở Châu Âu có các influencer trên Youtube hoặc những người có nội dung Instagram chất lượng. Về mặt sáng tạo trong nội dung trên Instagram ở đây có phần kém hơn. Ví dụ như nước Ả Rập Xe Út lại là một câu chuyện khác. Mọi người ưa chuộng nội dung hài hước, hình thức và thương hiệu – bạn phải đẹp và được công nhận. Nhưng influencer marketing đang rất thịnh hành và trên đà phát triển. Bạn cũng  phải đào tạo khách hàng của bạn, vì họ cũng không biết ngành này hoạt động như thế nào. Vì vậy, đặc thù công việc không chỉ là chiến lược, sự chọn lựa các bạn gái hay quản lý ngân sách.

Bạn có làm tốt công việc của mình không?
Tôi quản lý các influencer lớn có trên 1 triệu người theo dõi trở lên nên khá là mệt. Ở Châu Âu người ta chuyên nghiệp hơn. Ở đây bạn phải dẫn dắt từng bước một và nhiều thứ phức tạp hơn. Influencer marketing ở đây được thịnh hành đến mức mọi người tổ chức cả casting và trương trình tìm các influencer. Sẽ có khoảng mười lăm người được chọn, mỗi tuần ban giám khảo sẽ giao cho họ một nhiệm vụ, sau đó sẽ chấm điểm nội dung và loại. Tương tự như ở America’s Next Top Model.

Thế có nghĩa là ngành này và phong cách sống này đáp ứng đủ nhu cầu của bạn?
Vâng. Hằng ngày tôi được tiếp xúc với nhiều văn hoá khác nhau, dù đôi khi tôi nó như là một sự hỗn độn. Nhưng tôi rất thích các thành phố lớn có nhiều năng lượng và nhiều người trẻ tuổi. Chúng tôi thúc đẩy động viên lẫn nhau. Nơi đây mê hoặc tôi.

Khi bạn bận như vậy, bạn có thời gian sang Séc hay về Việt Nam không?
Tôi cố gắng về Việt Nam một năm một lần để thăm gia đình, đặc biệt là ông bà của tôi. Thường chúng tôi sẽ về vào tháng mười một, nhưng vì quá nhiều việc, nên tôi không thu xếp về được. Nhưng tôi muốn về vào dịp Tết. May là Dubai nằm khoảng ở giữa hai nước. Về Việt Nam mất có sáu tiếng bay bằng máy bay và sang Séc cũng vậy.

Bạn có lời khuyên của “người trong cuộc” nào không?
Quan trọng nhất là không được sợ bay sang đây. Con gái có thể thoải mái mặc áo hai dây, mặc dù cách mặc quần áo lịch sự tao nhã được chào đón hơn. Khi nào bạn đi từ sân bay bạn cũng phải đi bằng xe taxi, đừng đi Uber, nó đắt hơn đấy. Nói chung đến đây các bạn nên đi bằng taxi, không phải chỗ nào bạn cũng có thể đi bộ tới, có những chỗ không có đường dành cho người đi bộ.

Cuộc phỏng vấn này được tạo ra với sự hợp tác với Emirates. Xin cảm ơn! Những bức ảnh màu và sống động từ chuyến đi Dubai này các bạn có thể tìm thấy trên Instagram của tôi hoặc chị Helene.

O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB. 

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci a vychovával spíš jak kluka. Vše si zařiď sama. Spoléhej se na sebe. Nevěř nikomu. Mamka naopak. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženu, kterou by si každý muž nestyděl vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemnádívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu.Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, metrem, autobusem, tramvají a na loď, aby to poznali i v reálu.

Školka Talent

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň “reunion”.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu.

S Tomem o houslích a práci pro dobro lidí

S Tomášem Nguyenem jsme se seznámili na skvělém TEDxYouth, kde jsme oba dobrovolničili. O několik měsíců později jsme se potkali na naší alma mater na Univerzitě Karlově a Tom mi v roli v moderátora akce Na Hollaru kladl chytré otázky o vietnamské komunitě a naší druhé generaci. Pro tentokrát jsme si vyměnili role.

Odkud pocházíš? 
Narodil jsem na severu Vietnamu v oblasti Phu Tho. Naši se seznámili ve Vietnamu. Mamky rodiče nesouhlasili, protože nechtěli, aby se odstěhovala. Mamka ale byla emancipovaná a chtěla pryč. Takže jsme nakonec deset let žili v Ostrově na Karlovarsku. Pak jsme se přestěhovali.

Měl jsem od mateřské školky tři české babičky, lomeno tetičky. Byly to sousedky, takže jsme spolu z okna vyhlíželi, jestli rodiče přijíždějí domů. Jinak vietnamsky umím, ale je to úroveň, kterou se bavím s rodiči. Když jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl mezi vietnamským a českým vzděláváním, nepodařilo se mi to.

A co je podle tebe teda ten nejzásadnější rozdíl?
Ve Vietnamu se za školu platí, takže rodiny podporují ty nejtalentovanější a nejchytřejší děti. Je důležité, aby je ten hlavní, nejšikovnější, zabezpečil. V rodinách funguje totiž nepsaná smlouva – nepotřebujeme od tebe pomoc, ale vlastně bys svou rodinu měl finančně podpořit. Když nepomůžeš, pomluví tě.

Vietnamští rodiče taky hodně srovnávají. Já jsem u nás, v uvozovkách, ten úspěšnější. Mladší brácha to pociťoval. Naši ho neposílali do české rodiny. Neměl tu disciplínu. Brácha je teď na učňáku na kuchařině a cítí se upozaděnej. Mamka to ví, dává mu proto pozornost a snaží se ho brát takového, jaký je.

Studuješ marketing a PR, ale také hru na housle. To se u Vietnamců tady tak často nevidí…?
Jsem na marketingu na Karlově univerzitě a zároveň na Pražské konzervatoři. Od šesti let jsem hrál na housle a chtěl je studovat. Rodiče mě chtěli dát na klavír, ale jedna paní učitelka mi řekla, že housle mají větší uplatnění.

Měl jsem chvíli temné období, kdy jsem moc nehrál. V Praze jsem se zase do toho dostal. V sextě jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, takže jsem se připravoval se skvělou učitelkou na soutěže a přijímačky. Mám teď nového profesora. Je mu 82 let a já ho zbožňuju, protože vede studenty k tomu, aby milovali housle. A má stejné datum narození jako já.

Nedávno jsem taky začal zpívat ve sboru. Je mi líto, že se hudbě nemůžu plně věnovat. Musím v tomhle být pragmatický. Mým snem bylo být sólista nebo hrát v orchestru. Ale zároveň když vidím, v jakém stavu je společnost, tak bych chtěl dělat něco prospěšnějšího.

Co by to bylo? 
Například některé skupiny jsou znevýhodněné, ale kouká se na ně, jako by si za to mohly samy. Chtěl bych pomáhat měnit toto paradigma a zlepšovat soužití. Teď jsem začal trochu pomáhat v neziskovce, která dělá prevenci a informační kampaně o AIDS. Taky mě zajímá problematika LGBT, protože sám jsem gay. Coming-outem jsem si prošel ve čtrnácti letech. Chtěl bych, abychom se jako zástupci vietnamské LGBT komunity mezi sebou víc bavili, propojovali, abychom se nebáli o tom se svými rodiči mluvit. Teď je to zvláštní stav. Ve společnosti se o tom ví, ale pro všechny je to tabu.

Taky se vzdělávám v oblasti sociálních firem, jejichž smyslem je maximalizovat sociální dopad. Chystám se teď na semestr do Singapuru, kde jsem si vybral hlavně ekonomické předměty. V létě budu na letní škole o sociálním podnikání a budu psát bakalářku o firemní kultuře sociálních podniků. Funguje tam takový filantropický kapitalismus – člověk chce vydělávat peníze a zároveň mít pozitivní dopad na společnost. Je to vlastně takový paradox.

Tomáš Ng, houslista a milovník pho

O kolínku s Hiepem

Podařilo se nám potkat až na podruhé. Sedli jsme si do Skautského institutu, aby mi Duong Chi Hiep mohl vyprávět o svém fotografování, vztahu k Praze a o tom, proč se někdy cítí, že sem nepatří. 

Hiep oi, odkud jsi se tu vzal?
Žiju v Praze, ale pocházím Děčína, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bruntálu kvůli obchodu, Stále tam jezdím, mám pocit, že jsem nedocenil to prostředí, přírodu. Jsou tam Jeseníky. Hnedka Praděd. Za celých deset let, co jsem tam žil, jsem ani jednou na něm nebyl. Jednou jsem jet chtěl na spontánní výlet, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem pak spát ve dvě.

Používáš ještě své české jméno Lukáš?
Do páté třídy mi tak říkali. Od primy už jen Hiep. Může za to můj třídní na gymplu, prý že mi mají říkat pravým jménem. Na začátku jsme se představovali a on se mě zeptal, jak se jmenuju.
“Hiep.”
“Jak se to čte?”
“Lukáš.”
Asi jsem byl nervózní, ani nechápu, proč jsem to řekl. Srandu z toho mají doteď.

Co momentálně studuješ a čemu se věnuješ?
Momentálně studuju fotografii na soukromé škole. Snažím se dostat na dálkové studium do Opavy, kde učí Jindřich Štreit, můj vzor. Jinak restauruju pohledy. Nejdřív naskenuju pohledy. Některé nejsou technicky dobré, kompozičně nesedí. Tak něco občas uříznu. Na jedné fotce s vozkou je jeden kůň bez hlavy, protože to někdo špatně vyfotil. Tak jsem to chtěl oříznout, aby to vypadalo, že to bylo záměrně. Tohle mě baví.

Odjakživa jsem se díval na vietnamské historické fotky, ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak to vypadalo tady. Je zajímavé vidět skrz fotky, jak Česká republika vypadala. Češi berou staré fotky jako samozřejmost, ale my staré fotky doma nemáme. Jinak moje mamka ve Vietnamu fotila, měli s dědou ateliér. Děda fotil za vietnamské války a psal básně. Chtěl bych se naučit vietnamsky, abych si ty básně mohl přečíst. Mamka měla pochopení, když jsem začal fotit. Taťka si ze mě dělal srandu, že ze mě bude fotograf, co se tak tak uživí.

Proto jsem rok studoval architekturu, abych se zavděčil rodičům. Jsem dobrej v matice a v kreslení, na střední jsem procházel bez učení. Teda nebyl jsem génius. Nakonec jsem dostal dvojku z maturity.

Poslední semestr na vejšce jsem vzal jako recesi. Cítil jsem se tam špatně. Nenaplňovalo mě to. Byl jsem sice hodně ambiciózní, soutěžil jsem s ostatníma klukama. Ale i tak to nestačilo.

A co je teď tvým snem?
Chtěl bych vydávat fotografické knihy a pořádat výstavy. Začínám si kupovat monografie. Kupuju si i mladé umělce, nejen staré a známé. Mělo by se víc podporovat současné umění. Chtěl bych je podpořit aspoň nákupem knih.

Říkal jsi, že jsi na hraně s tím, jestli se cítíš být víc Čechem, nebo Vietnamcem. Proč?
Na střední jsem se cítil být víc Vietnamec. Pak jsem dostal občanství, tak jsem se cítil víc jako Čech. Teď to mám tak půl na půl. Hlavně kvůli situaci s imigranty. Někdy z reakcí cítím, že sem nepatřím. Sousedka k nám nedávno přišla, protože mi houkalo auto. Když jsem otevřel, hnedka se mě zeptala, jestli umím česky. Moc jsem tomu nerozuměl, proč se tak blbě ptá, když jsem ji pokaždý na ulici zdravil. Potom co jsem teda zkontroloval auto, jsem v domě plný vzteku litoval toho, že jsem ji na tu její otázku neodpověděl „A vy?“.

Pak jsem jednou naboural naším golfem do sousedova Meďáka. Ten soused na mě nadával “debilní Vietnamec”. Pokračoval slovy, že jsme tu teprve měsíc a už děláme problémy. Zůstal jsem v autě a u volantu se rozbrečel, co jsem to udělal, že na to lidi takhle reagují.

I proto nemám Prahu rád. Lidé se tu mračí, všechno je daleko. Tady vstávám brzo, abych všechno stíhal. Pořád jsem ve stresu, že jdu někam pozdě, ale stejnak chodím všude neplánovaně o půl hodiny dřív, plánovaně včas. Třeba když jdu v noci na party, vracím se podle toho, jak pojedou spoje. Rozhodl jsem se, že budu jezdit na kole. Už jsem si pořídil cyklistický batoh. Ale ještě nemám helmu. Na kole jde totiž o to, kudy projíždíš. Jezdím přes Prokopské údolí, ale večer tam není světlo a je to strašidelný.

A co tvoje známá láska ke kolínkům, těm těstovinovým?
Měli jsme scuka. Bavili jsme s kamarády. Shodli jsme se, že máme všichni rádi těstoviny, tak nás napadlo kolektivně, že by z toho bylo dobrý tetovaní. A tak jsem si nechal vytetovat na koleno kolínko a na loket penne kříž. Tatérka obdivovala mojí lásku ke kolínkům, když jsem si nechal i přes tu bolest vytetovat blbou těstovinu na koleno.

Kolínko zde

Burrito Time s Tuyet

S energickou Nguyen Anh Tuyet jsme se potkaly párkrát, poprvé na debatě o participaci Vietnamců v České republice v politice. Nejde ji v publiku přehlédnout. Pozorně poslouchá, pak položí trefnou otázku. Tento rozhovor vznikl těsně předtím, než odjela dobrovolničit do Řecka. Je jí 21 let, studuje práva a mezinárodní obchod na VŠE, mluví šesti jazyky, spoluvede kavárenské mraveniště Anthill na Vinohradech a ještě o ní dost uslyšíme. 

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?

Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m2. Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám, že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.

#Kavárník, designér a chovatel akvarijních rybiček Jackie

Jackie Tran je člověk mnoha povolání. Všechny mu jdou dobře. Před čtyřmi měsíci otevřel na náměstí Jiřího z Poděbrad kavárnu s vietnamským nádechem Cafefin, kde ochutnáte lisovanou cukrovou třtinu nebo vietnamskou specialitu banh cuon. 

Když jsme se spolu bavili naposled, chystal jsi se do Vietnamu kvůli rybkám. Co se stane, že se z úspěšného designéra Apple aplikací stane chovatel akvarijních rybek?

Cítíl jsem, že kdybych pořád dělal design, přestal by mě bavit. V té chvíli jsem měl doma rybky, které se jmenují diskus. Jsou to amazonské rybičky. Cítil jsem se v designu znudeněnej a rybkami jsem se zabavil. Potom jsem odjel do San Francisca kvůli focení. Řekl jsem si, že když už tam budu, zaskočím do Applu. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem to zkusit, i když jsem tam nechtěl bydlet.

Pohovor šel dobře. Vypadalo to, že tam na devadesát devět procent budu. Různě se ptali. Všechno jsem splnil. Začal jsem se těšit. Chtěli mi zařídit vízum, ale pak z toho nic nebylo. Moje chuť dělat design spadla. Pak jsem si s neznámým člověkem domluvil, že budeme dělat rybárnu. Tak jsem začal chovat fakt hustý ryby. Ale pomluvy v oboru byly velké.

Už jsme měli mladý a vypadalo to, že půjdeme na trh. Dal jsem do toho hodně peněz, ale zhroutilo se to. Byl jsem podruhé na dně. Ztratil jsem chuť ke všemu. Ale když jsem choval ryby, měl jsem hodně fotek. Chtěl jsem se nějak zabavit, ale neměl jsem ryby. Tak co budu fotit? Aha, přírodu. Tak jsem si koupil letenku na Island. A pak jsem přemýšlel, jak víc prezentovat své fotky. Napadlo mě, že bych mohl mít výstavu. Výstava? Ale to by chtělo, aby tam lidi seděli a něco pili. Takže kavárna. Rok potom jsem si ji otevřel.

A co přesně z tebe udělalo nadšeného kavárníka, který stojí za pultem a obsluhuje zákazníky?
Strašně mě chytil latté art, má to blízko k designu. Byl jsem do toho zapálený. Latté art je dobrá věc, ale káva musí mít chuť. Během budování kavárny jsem to už nedělal kvůli výstavě fotek, ale kvůli kávě.

Tobě jde spousta věcí, od designování přes chování rybiček a focení až po dělání labutí v mléčné pěně. Je tu podle tebe dovednost, ve které Vietnamci vynikají?
Myslím, že celkově Asiati jsou dobří v latté artu. Současnými mistry jsou samí Asiati. V Koreji, v Thajsku. Detailní umělecké práce. Znám hodně dobrých vietnamských designérů. Asiaté vyberou inspiraci na západě a pak se vracejí ke kořenům. V Saigonu je jedna kavárnice, která pracovala v Americe. Vrátila se, má vlastní brand, praží arabicu.

Jaká ingredience podle tebe nesmí chybět ve vietnamské kuchyni?
Určitě koriandr a rybí omáčka. A ještě mi chinh.

Je tu nějaký obor, který by sis chtěl vyzkoušet, až tě omrzí kavárničení?Jestli to vůbec jde?
Stejně se ty obory týkají kávy. Chtěl bych se dozvědět více o pražení. Jak dělat a upražit kávu.

Takže z tebe bude kávový plantážník?
To ne. Ale viděl jsem, že ve Vietnamu začali pěstovat kvalitnější arabicu, což je skvělý.

Do Cafefin ti chodí hodně Vietnamců. Jak se jim tu líbí?
Jednou sem přišla slečna, na které bylo hned vidět, že bude hejtovat. Celkově se jim tu ale líbí. Cítí tu trošku Vietnam. Chtěl jsem sem přenést kouzlo Vietnamu. Je tu spousta prvků – masky, látky, sklenice z Vietnamu nebo třeba elektrický sloup.

Je tu něco, co bys doporučil českým čtenářům, aby si o Vietnamcích přečetli, poslechli nebo zjistili? 
Mezi lidmi je spousta lidí, co neradi zkouší. Vidím to tady v kavárně. Měl jsem tu malé vietnamské banány. Zeptal jsem se jedné české zákaznice, jestli nechce vyzkoušet. Paní řekla Ne, radši ne. A přitom je to jen banán.
Přál bych si, aby lidé sami chtěli ochutnávat. Mám nápady, ale bojím se, aby to vůbec chtěli zkoušet.

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

#Perlidičky: Krkonošský Vietnamec

S Thaiem se známe díky Pražskému studentskému summitu. Když si spolu povídáme, nestíhám ho. Thai je totiž jak myšlenkový gejzír. Taky si ho jednoduše zapamatujete, protože vždy vypadá jak ze žurnálu. Dámy se v jeho společnosti cítí jako v rukavičkách, protože je na něm znát, že po večerech nečte jen knihy o společenských vědách, ale také listuje v příručkách moderního gentlemana. (Za tuhle charakteristiku dostanu sprda:) )

Kdo jsi?
Jmenuju se Do Thai Quang, ale většina lidi mi říká Thai, protože se to snáz vyslovuje. Narodil jsem se ve Vietnamu, ale považuju se za krkonošského Vietnamce. Pocházím z Jilemnice. Nejvíc mě utvářelo právě to, že jsem Vietnamec uprostřed hor, ve střední Evropě.

Měl jsem české jméno – Petr Navrátil. Když mě přihlásila (česká) babička do školky, místo mého oficiálního jména mě nahlásili takhle, protože oni jsou Navrátilovi. Byl jsem Petr Navrátil od Navrátilů až do gymplu. Petra jsem přestal používat proto, že jsem moc filozofoval – ve 13 jsem si uvědomil, že se ta jména Vietnamcům přiřazují a že by byla škoda to své pravé nepoužívat. Bylo to moje národní obrození. Způsob, jak vyjádřit svoji identitu. Zpět k začátku – cítím se být víc Vietnamec, ale krkonošský, protože jsem se ocitl v netradičních podmínkách.

Jakou vlastnost by se měli Češi naučit od Vietnamců?
Když se nad tím zamýšlím – já si to nespojuju s tím, čím se lišíme, ale co máme společného. Je to přístup Never give up. Schopnost se kousnout, začít stavět od znovu, bez ohledu na vnější neštěstí. Mě baví to, co nás sjednocuje. To je to, na čem se Vietnamci a Češi mohou shodnout. Podobně jako Vietnamci, tak i Češi žili staletí v útlaku. Na to ale musíš mít historická fakta, na kterých to jde obhájit, aby sis to mohl oddiskutovat.
Budu mluvit obecně o duchu Vietnamců, který je ovlivněn konfuciánstvím – vždy patříme pod celek nějaké hierachie. Rodina je obrovská hodnota v životě. Ty nejprostší věci, co řeknou nebo udělají naši rodiče, nás formují.

Příklad – moje mamka má v Krkonoších hodně českých kamarádek. Většina vietnamských maminek navaří tolik závitků, že by to jedna rodina nedokázala sníst za půl roku. Jako dítě si říkáš, že závitků není nikdy dost, tak proč, když se udělají, se rozdají po sousedech? Sbalí se rodina, sbalí se závitky, jdou se rozdat. Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot, což je v týhle době moc aktuální. Není to síla toho, co říká, ale toho, co dělá. Navíc to není nic raritního, tohle dělá fúra vietnamských maminek.

Vietnamci mají rozdělenou roli bad a nice cop. Můj tatka je tvrďák, ten říkává citátový věci – každej umí bejt šťastnej, když se daří a vše funguje. Ale ctnost je umět se kousnout, když to nejde a přidat, když člověk nemůže. Tahle disciplína a morálka je to, co mě provází. Tyhle maličkosti. Navíc mi dává zdravej přístup, jak má vypadat chlap – chlap má být čilej, má být sportovní a aktivní, zdravá duše nemůže sídlit v chabém těle.

Podle mě je paradox, že pracuju v technologické firmě a říkám tohle. Jako lidi nepotřebujeme lepší technologie a snížit státní zadluženost nebo získat vyšší produktivitu. Co potřebujeme je víc lidskosti. Uvědomění, že je člověk součást toho společného systému.

Co je tvoje nejoblíbenější vietnamské a české slovo?
Vietnamské je thuong – slovo, které se těžko překládá, ale každý Vietnamec tomu rozumí. Thuong není o soucitu, že někoho lituješ, když se někomu něco stane. Thuong je konstatní ohlížení se na druhé – jak jsou na tom rodiče, jak se jim daří. Ohled.
Mně se líbí čeština obecně, víc než slovo, čeština je tak hravá, že člověk, když ho ovládne, může dělat akrobacii, poskládat dohromady. Třeba slovo puntičkář. Čeština je krásný jazyk, škoda, že se sem přenášejí anglicismy.

Třeba popleteniny – můžeš ho sem prdnout, všichni ví, co to je. Ve vietnamštině si nemůžeš vymýšlet, slova tam mají totiž pevný význam ve slabikách.

Na čem teď pracuješ?
Jsem teď v korporaci, ale pracuju na dodělání diplomů. Nakonec pracuju na tom, abych mohl zpátky vracet do společnosti. Chci být tam, kde můžu pomáhat – nejen v rámci komunity. Pracuju na zlepšení společnosti, nemusíme zachránit svět, stačí zachránit sebe a jednoho člověka navíc.

Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot.

#Perlidičky: Holka, které bylo přáno

Photo: Vladimír Mokrý

Hai Van. Když vyslovíte její jméno, zní to jako Heaven. Nebe. Tak jí tak občas i říkáme. Kdysi jsme si říkali i Datel Woody, protože má velmi zapamatovatelný a pronikavý smích. Holka malá tělem, ale obrovská duchem. Jeden z nejopravdovějších lidí, které znám. 

 

 

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě  Kien Giang – je na to i písnička  – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.
Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně,  měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.
Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.

Věřím na duhu.  Objeví se, když chceš. A nemusí to být jen barevné pruhy na obloze.

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén