Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Drobky (Stránka 1 z 12)

Muži, kteří se nebojí žen

Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět “to něco”, a proto jí nemůže jít plně příkladem.

S velkou dávkou dojetí a pokory jsem mu odpověděla, že sice holky mění svět, ale že je třeba takových mužů jako je on. Mužů, kteří se nebojí silných žen, podporují je a jsou jim parťáky. Na konci krátké rozhovoru jsme se s drobnými slzami v očích objali. On šel s partou oslavit zkoušky a já se vrátila ke skupince, která se právě otevřeně bavila o rozdílech mezi rodiči a námi, dětmi, co dostaly šanci mít na výběr.

P.S. Velký ahoj do Českých Budějovic. Pokud je tam takových mlaďochů víc, nemusíme se bát o budoucnost.

Asitipy – Pojď na dokument!

Hodně se toho děje, že? Na Václaváku i u nás mezi Vietnamci. Čas od času vám proto na blog hodím akce, tipy na něco, co má co dočinění s Vietnamci. Takový malinkatý zpravodájek z dálek a pro blízká setkání.

Třeba už teď v sobotu 8.6. od 20:00 večer vás čeká v kávárně Pragovka premiéra dokumentu Generace B. Po promítání si budeme s dalšími hosty Be Ha (Youtuberka), Ha Thanh Špetlíkovou (kavárnice, herečka, kostýmní designérka) a Minh Pham (umělec) nevážně povídat třeba i o druhé generaci Vietnamců.
Událost na Facebooku tutu. Jdeme? Pomé!

 

Hostem Lucie Výborné, hehééé

Radiožurnál u nás doma na hranicích posloucháme odjak-jsem-živa. Známá rozhlasová znělka je zvuk, který mým rodičům hraje v krámku celý den a který mě obvykle vítá po příjezdu domů.

Přátelé, proto je to pro mě obří čest, že jsem dostala pozvání od Lucie Výborné, paní Moderátorky, do jejího dopoledního pořadu. Budeme si povídat ve středu 29. května v 09:00 na Radiožurnálu. Já se jdu zbláznit radostí a vy si mezitím poslechněte její skvělé rozhovory zde.

 

Ženy z tržnice

Generační, kulturní, jazyková a mentální vzdálenost. Na jeden život až příliš.

Sedím na vietnamské oslavě. Je tu více žen než mužů. Některé z nich bezduše pozorují dění kolem, některé čile švitoří s kamarádkami, některé starostlivě pozorují svá vnoučata. Dívám se na naše matky, tety a známé, na jejich zestárlé tváře a pohltí mě úzkost, pochopení, dojetí a vděk.

Každá moje hádka s mamkou, každé moje naštvání z keců, které na mě tety kdy měly, se v téhle chvíli rozpouští. Kajícně si klepu na hlavu. Dívám se na ženy, které bez znalosti jazyka a prostředí odjely do cizí země a celý svůj život vložily do rukou těm, kteří se v cizím prostředí vyznali lépe. Manžel, známý – překladatel, ti zkušenější z komunity nebo později jejich vlastní děti, které se naučily jazyk. Jsou závislé na svém nejbližším okolí. Vše, co chtějí udělat, závisí na tom, jak kdo v jejich okolí umí česky nebo je schopný něco zařídit. Nikdo je v životě neučil, aby žily i pro sebe. Neznají nic jiného než starost a péči o druhé, byť to někdy ukazují a komunikují podivným a někdy neurvalým způsobem (jak jste si mohli přečíst v minulém článku).

Dívám se na ty ženy, jejichž životním posláním (dobrovolným?) bylo se postarat o rodinu a manžela. Matky, které potlačily vlastní potřeby, aby zajistily svým dětem lepší život. Ženy, které strávily většinu času na tržnici, které vydržely podvádění svých mužů, gamblerství, domácí násilí, strach z nedostatku prostředků. Ženy, které v životě víc daly, než dostaly.

Debilní vietnamské kecy

Dneska pojedeme trošku jiný kalibr, nic pro slabé a úzkostlivé duše. Zásadně nezkoušejte doma a hlavně Not Save For Children. Dáme si vietnamské kecy o váze. A možná taky o… odvaze, když se někdo odváže, aby .. jaksi… konverzace nevázla.

Vietnamské návštěvy jsou pro mě utrpením. Vždycky se na mě totiž sesype kopa otázek, jejichž odpověď bych si ledatak napsala do deníčku, v sanskrtu nebo těsnopisu, a zahrabala do Mariánského příkopu. Na základě jedné takovéhle drobné, ale výživné situace, kdy se mě holčina, co vidím jednou za uherský rok, zeptala v druhé otázce, kolik vážím, jsem od několika svých vietnamských kamarádek sesbírala reakce, které slýchávají od svých příbuzných, známých a tetiček, co nejsou ani jejich vopravdický tety, o své postavě.

Evidentně počasí je v našem smalltalku velmi nudný kousek – “Póčo na klimošku v ložnici” vs. “Monzun.” vs “Už zase sníh.”; a politika je thema non grata. A evidentně to s námi všichni myslí dobře.
V Š I CH N I   T O   S   T E B O U  M Y S L Í   D O B Ř E.

Eva
Tenhle rok u mě taky začaly otázky na váhu, zásadně odpovídám s plnou pusou. Jedna tetka za mnou přišla, sáhla mi na stehno a řekla: “Z toho by byly pěkný řízky.”

Uyen
Na to, kolik se vážím, se mě často ptávají. Ale tenhle rok to předčila otázka: “A nebojíš se, že nebudeš mít vajíčka, když se nechceš ještě vdávat a mít děti?”

Thu
Mě pravidelně při každé návštěvě staví “teta” na váhu vedle své dcery… Samozřejmě mám pokaždé víc.

Ngoc Anh
Mě se vedle toho taky ptají, kdy se vdám. Letos ještě perlička – jaké cviky dělám na růst prsou…

Péťa
Ještě když jsem byla na magistru, tak mi říkali, ať se tolik neučím. Že muži nemají rádi chytré ženy. A mě se neptají, kolik vážím, rovnou se zeptají, proč jsem tak tlustá? Naopak když někde jím, tak se ptají, proč tak málo jím? Ještě je zajímá, jestli chci Vietnamce, nebo Čecha. Pak dodají, že nemám být sobecká a ať si vezmu Vietnamce, aby mu rodiče rozuměli.

Nejlepší je, když se naši začnou někde chlubit, kde pracuju a ostatní se přidají a poměřují platy svých dětí.

No, to byla taková ochutnávka, ve skutečnosti je to asi silnější odvar. Kdybyste měli nějakou perličku, směle sem: dttrang9@gmail.com.

A že je koncept debilních keců přežitek? Tvoje vietnamská teta, co není ani tvoje teta, je přežitek!

Rozhovor: Tuan z Přiznání Vietnamců

S Nguyen Manh Tuan (24 let) jsme si sedli na konci léta na rychlou kávu a probrali jeho podnikatelské záměry a festival Ochutnej Vietnam. Hlavně jsme ale hodili řeč o Přiznání Vietnamců, facebookové stránce, kterou před pěti lety založil a kde se to hemží kulturními stereotypy.

Říkal jsi, že jsi se s Vietnamci dříve tolik nebavil. Teď těch aktivit kolem komunity máš více než dost. Kde se to zlomilo?
Hodně jsem porovnával sebe s českými kamarády. Chodili na dovolené, bavili se, ale já nevěděl, jaký to je. Díky Přiznání jsem zjistil, že je to v pohodě a že to mnoho mladých Vietnamců má stejně.

Ovlivnily mě hlavně dvě události. Jednou za mnou přišel kámoš a zeptal se mě “Hele kámo, nechceš založit Přiznání Vietnamců?“ Já jsem byl línej a introvertní člověk, tak jsem řekl ne. Po měsíci přišel zas, tak jsem do toho šel. V osm večer jsem to založil, během čtyř hodin se objevilo pět set lajků, ráno, když jsem se vzbudil, už tam bylo přes tisíc lidí. Za den chodily stovky lajků, každé dvě hodiny jsem něco postoval. Navíc to mělo dobrý zásah.

Podruhé to bylo, když mi někdo napsal na Facebooku, jestli mu nechci tu stránku prodat. Říkal jsem si, že máme hezkou česko-vietnamskou komunitu, a že to ten týpek nacpe reklamou, tak jsem to odmítl. Byl to prvotní impuls pro vznik Ochutnej Vietnam.

Pamatuješ si, jaké byl úplně první příspěvek, který se na vašem Facebooku objevil?
To jsem si něco vymyslel. Byl to stereotyp, že Vietnamci pěstují trávu. Že jsem doma něco objevil a po několika letech zjistil, že je to tráva.

Jaké je tvoje nejoblíbenější přiznání a proč?
„Tak jsem si naivně myslela, že když přivedu domu 100% Vietnamce, s vejškou, ze slušné rodiny, takže s tím rodiče nebudou mít problém… ale hned po jeho odchodu mi řekli: Không yêu đc, không hợp tuổi. (Rozejdi se s ním. Nehodíte se k sobě podle horoskopu.)“

Tohle přiznání krásně ukazuje, jak mají Vietnamci blízko k ezoterii. Moje ségra se nedávno vdávala. Pečlivě se vybíralo „šťastné“ datum. Tchýně byla třikrát u věštce, aby postupně zjistila, že se k sobě vůbec nehodí. Naštěstí už znali opravdu dlouho, aby se to rušilo.

V současné době má stránka přes dvacet tři tisíc fanoušků. Vidíš jako administrátor nějaký vývoj – posun v typu přiznání a problémů, co Vietnamci, kteří je sdílí, řeší?
Posun tam, myslím, je. Na začátku to byly stěžovací příspěvky. Pak jsem je přestal postovat, říkal jsem si, že z toho lidi vyrostou. Taky se posunul i humor. Ale je to i počtem fanoušků. Stránka sloužila nejprve Vietnamcům, abychom mezi sebou cítili větší solidaritu, protože máme podobné osudy. Když přišlo české publikum, přizpůsobil jsem obsah. Chtěl jsem to stěžování převést do humoru a nadsázky. Máme teď víc komentářů od českých followerů.

Momentálně je na stránce málo příspěvků. Vnitřně řeším, jak to přenést dál. Teď se přiznání opakují. Chci vytvářet komunitu, ale jak dál? Uvidím, hodně teď jedou obrázky a videa.

To prezentování jsi ještě posunul na další úroveň a založil sis s kamarády festival vietnamského jídla a kultury…
K založení Ochutnej Vietnam nás přivedlo právě Přiznání Vietnamců. Potom, co jsem odmítl prodej stránky, jsme si v létě 2014 se ségrou řekli, že založíme festival. Uděláme hezký produkt, bude to trošku výdělečný. Lidé se na něm vedle ochutnávek jídla mohou naučit vietnamsky nebo si povídat o ezoterii. Lidi ale obecně chodí spíš za jídlem než za kulturou. Jídlo je prostě jídlo. Děláme to už pět let. Sedmdesát procent jídlo a třicet procent kultura. Rád vidím, že to prezentuje naši zemi a kulturu.

Jaké máte reakce na akci a kdy se chystá další?
Na začátku jsme měli hodně much. Každým rokem jsme se ale toho spoustu naučili a poslední ročníky máme velmi pozitivní ohlasy. Návštěvníci si hlavně vychvalují rozmanitost jídel. Snažíme se každý ročník přinést něco nového a z různých oblastí Vietnamu. Další ročník chystáme příští září.

Ty jsi se mi popsal jako student a podnikatel, který zatím není úspěšný, ale jednou bude. V jakém oboru toho chceš dosáhnout?
Zatím to nejvíc vypadá na event management či gastronomii. Mám k tomu blízko díky festivalu. Vymýšlíme nyní s týmem nové projekty, které by mohli festival doplnit. Pokud to nevyjde, tak mám v záloze ještě datovou analytiku. Ale ještě uvidím, kam mě vítr zavane.

S Tuanem v kavárně

Naše české babičky

Dnes, v 4. ledna, vychází v příloze Lidovek fotodokumentární projekt, na kterém jsem poslední půlrok spolupracovala. Tohle je úvod (původní), který jsem k němu napsala. Určitě si noviny dneska zkuste ještě někde pořídit. Je to pět milých příběhů o vietnamských dětech a jejich českých babičkách a tetičkách, díky kterým porozumíte vietnamské komunitě v České republice zas o něco více. Díky, že se zajímáte!

Mluvíme-li tu o vietnamské komunitě v České republice, musíme zmínit jedno ultimátní česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které spousta z vás nikdy neslyšela. Ale díky ní pochopíte kontext toho, co dělá z dnešní integrace Vietnamců v České republice takovou, jaká je. Respektive jen některých Vietnamců – zástupců dnešní tzv. banánových dětí. V 90. letech, kdy se rozmohly vietnamské tržnice v pohraničí, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i 12 hodin denně, a to v létě i zimě. Proto většina z nich dávala své mladší děti na hlídání do českých rodiny – k babičkám a tetičkám. Někdy jsou mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovali roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání nebo řešení potřebných školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i nás, vietnamské. Někdy na kratší dobu, někdy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, někdy jen tak pro radost.  Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Připravili jsme pro vás pět příběhů mladých Vietnamců a jejich českých babiček a tetiček – žen, které stály tiše za jejich výchovou, když ti praví rodiče prodávali na tržnicích. I to je důvod, proč část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období pro formování vlastní kulturní identity.

 

Vietnamské návštěvy – v bundách

Odložím si tu dnes takovou myšlenku ohledně domova a návštěv.

Vietnamské návštěvy bývají obvykle velmi neohlášené, zvlášť v případě, že podnikáte v místě bydliště – třeba jako mí rodiče a spousta vietnamských krajanů, kteří mají barák a někde poblíž krámek. To znamená – když vás návštěva nenajde v krámku, pravděpodobně jste doma. Což může být někdy totéž. Je to praktické a ekonomické z mnoha důvodů – nedojíždíte, odběhnete si uvařit, když nejsou zákazníci, můžete si doma pracovat, máte všechno pod dohledem. Na druhou stranu si ale taháte práci neustále domů a celý den se z baráku nehnete, tedy pokud nejedete o Makra. Ti z vás, kteří jste byli ve Vietnamu, jistě víte, proč jsou ve Vietnamu všechny obchůdky zároveň bydlištěm. Když vás přijede někdo navštívit, nemusíte zavírat obchůdek. Což mě přivádí na druhou myšlenku.

Velmi si na Vietnamcích vážím toho, jak udržují, byť někdy povrchně, dobré sousedské vztahy a vztahy s přáteli svých přátel. Naši mají krámek v baráčku, dveře se u nás trhnou každý den i proto, že tatínek pomáhal lidem v okolí zařizovat věci a překládat. Lidé si ho velmi váží, což mimochodem pro mě, dceru a jedináčka, není jednoduchý odkaz. Proto k nám známí často chodí na různé svátky, výročí nebo když potřebují radu a pomoc. Často s sebou přinesou dobrou flašku nebo igelitku s ovocem, abychom měli co dát na oltář. A taky s sebou přinášejí takový malý zvyk.

Čas od času k nám přijde návštěva, která si po usazení nechá na sobě bundu a zůstane v ní po celou dobu návštěvy. Není to tím, že je u nás doma zima byť bychom klidně mohli (tati?) přitopit. Ani tím, že přišli opravdu jen na kus řeči. Tuším, že to má co dočinění s vietnamskou zimou. Teploty se pohybují třeba od pěti stupňů výš – a domovy, hlavně na vesnicích, zpravidla nemají topení a udržují si stálou teplotu. Proto návštěvy sedávají u stolu a zeleného čaje v bundách. No, v případě, že se jedná o neohlášeného, nebo v tom momentu nevhodného hosta, asi se “to hodí do krámu”. I když, jak tak přemýšlím nad tou naší vietnamskou náturou, řeknu to po česky – host do domu, Bůh do domu.

Čím víc světel, tím víc Adidas

Jestli je tu nějaká vlastnost, která mě na mém asijském národu štve, je to bezpochyby bezmyšlenková okázalost. Kdysi jsem napsala pár řádků o tom, jak spousta mých krajanů vlastní drahé a svítící iPhony, aniž by z půlky věděli, jak se co používá. Důležitý je totiž to, jak působíte na ostatní, a to v každém ohledu.

Stále si za tím stojím a čekám, s čím se vietnamští veksláci vytasí. Každý národ totiž má své veksláky. Každý národ má své zbohatlíky, kteří nosí velké značky, řídí velká auta a mají velké sny na okázalý život. A v každém z nás je malý veksláček. Někteří z nás si ho akorát nepustili k životním value-tám.

Proč to vlastně píšu? Protože ti, kteří si ho do života pustili, u nás na Tachovsku zrovna soutěží o to, komu bude barák svítit víc. Asi čím víc světel, tím víc Adidas.

 

Malý velký dar

Před nějakými šestnácti lety mi taťka k Vánocům přivezl z tehdejšího plzeňského Carrefouru čtyři knížky o Harry Potterovi. Přečetla jsem je během týdne. Tak jsem si vytvořila vztah ke knížkám.

Teď spolu s maminkou a tatínkem sedíme a díváme se na Kámen mudrců.

Malý, ale velký dar.

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj “útěk”. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Potom jsem nastoupila do Ateliéru Fotografie k panu profesorovi Baňkovi na UJEP (pozn. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Ústí a stále si plánovala odjezd. V prvním ročníku na škole jsem začala pracovat v postprodukci produktů ve Slevomatu. Měla jsem to jako fulltime práci, zároveň jsem nastoupila do práce v castingovce. Pan profesor Baňka nebyl moc nadšený, že jsem byla neustále na počítači a pracovala, ale já si potřebovala ušetřit peníze a jít dál.

Počkej, proč útěk z Česka? 
Protože jsem se tam necítila. Jsem vděčná za příležitost tam vyrůstat, ale můj lifestyle mě vždycky táhl do velkoměsta.

Bála jsem se, že tu nenajdu místo. Hodně jsem pracovala a nepřišlo mi, že by to ohodnocení bylo dostatečné. Měla jsem tři joby, abych i finančně podpořila rodinu. Takhle jsem jela dva roky a mezitím si plánovala odjezd do zahraničí. Využila jsem toho, že moje škola dělala zahraniční výjezdy. Tak jsem se přihlásila do Německa. Měla to být přestupní stanice. Dostala jsem do Düsseldorfu na studentské stipendium a začala studovat produktový design a šperkovnictví. Když jsem se odstěhovala do Německa, nikoho jsem neznala. V Česku jsem měla už nějaké jméno, ve dvaadvaceti letech dělala třeba billboard pro Národní divadlo.

Myslela jsem si, že nastoupím do nějakého studia, ale nic jsem nenašla, protože jsem byla studentka a k tomu neuměla německy. Začala jsem nakonec dělat v restauraci jedné známé a krájela tam zeleninu. Řekla jsem si ale, že práce šlechtí člověka. O víkendu jsem krájela zeleninu, abych si udržela svůj standard. Pak jsem začala dělat číšnici. Do toho jsem studovala a vyhrála jednu designovou cenu šperků a občas jsem po škole chodila učit handicapované dělat design.

Věděla jsem ale, že bych si v Německu neškrtla. Začala jsem si proto hledat stáž v zahraničí. Odjezd jsem si plánovala šest měsíců, šetřila si a přihlásila se do Singapuru a Dubaje. Mezitím jsem se seznámila s jednou slovenskou Vietnamkou, která se stěhovala do Dubaje na stáž. Inspirovala mě, i když jsme spolu mluvily jen pět minut.

Nakonec mě vzali do Dubaje na stáž vizuální komunikace a marketingu do jedné módní firmy. Přestěhovala jsem se tam a starala se o luxusní značky. Díky předchozím zkušenostem ve Slevomatu to bylo v pohodě. Od té doby se mi změnil život.

Po stáži jsem se vrátila do Německa, abych dodělala školu. Přemýšlela jsem ale, jestli mi nehrabe. Mám žít v Evropě a mít stabilní život, nebo to risknout a odjet do Dubaje, i když jsem neměla práci?

Z Instagramu @nhelene91

Rozhodla jsi se nakonec pro akčnější život…
Ano, našla jsem si v Dubaji nejlepší kamarádku. Pomohlo mi, že jsem tu měla podporu. Za začátku jsem si hledala práci na LinkedInu, létala jsem sem na pohovory, ale nevěděla jsem, jestli to vyjde. První dny jsem bydlela u kamarádky. Po deseti dnech jsem naštěstí nastoupila jako content manažer do jedné firmy, kde jsem se pak přesunula na pozici projekťáka a starala se o influencery.

Ještě, než přejdeme k tvé práci, máš české i vietnamské občanství. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Nevím. Jsem taková geograficky zmatená. Občas si říkám, že jsem počeštělá a poevropštělá. Ale pak mi hodně věcí nesedí. A taky mám ráda vietnamský styl, i když mi někdy vadí. Takovýto “lam chuyen” (pozn. plno keců), jsme hodně konzervativní a všichni se známe. Vietnamci v Německu jsou jiní, v Americe ještě víc. My jsme se v Česku tolik neintegrovali, zastavili jsme se. I ve Vietnamu jsou teď modernější.

Dobře, takže jak se žije mladé Čechovietnamce v arabské zemi?
Mně se tu žije dobře. Když jsem sem přijela, myslela jsem, že budu muset chodit zahalená, že to budu mít jako holka těžší. Ale nakonec jsem měla kulturní šok z toho, jak moc je to tu otevřené a crazy. Dubaj je energické město, spíš pro mladé lidi. Všem je nám tu kolem třiceti. Je to jedna velká dovolená, ale zároveň tě to tu změní, protože tu vedeš pohodlný život. Žijeme tu v bublině. Já jezdím na dovolenou pryč, abych si uvědomila realitu a vrátila se zpátky na zem. Lidé sem přijedou pracovat a pak odjedou. Vydělávají tu velké peníze, všude je spousta možností, jak si užít život. Ale musíš být hodně dobrá, tvrdě se tu pracuje. Na lepší pozice se hlásí třeba i 2000 lidí, zkušební doba je šest měsíců. Musíš každý den dokazovat, že ti to místo patří. Je tu krásný a luxusní život, ale vydřeš si to.

V Dubaji žije 13 % lokálních obyvatel. Je tu velká populace Asiatů, kteří ale dělají podřadnou práci. Dost tu záleží na tom, jaký máš pas. Například lidé z Norska tu mají lepší plat než lidé z Indie. Každý se tě proto ptá, odkud jsi, kde bydlíš. Je to kategorizované. Což se mi příliš nelíbí.

Žije tu strašně národností a kultur, každý vyrůstal jinak, chodíš hodně ven, seznamuješ se. Je tu selekce těch nejlepších, kteří to někam dotáhli. Potkáváš každý den nové lidi, ale ne s každým si můžeš rozumět.

Je těžké si tu najít přátele? Bavíte se třeba s kolegy o osobním životě? 
Je to individuální. Záleží tu na kultuře, každá firma a každý člověk to má jinak. Je těžké tu potkat lidi, kteří by ti byli blízcí. Každý má svůj život, bydlíte v jiné čtvrti. Přátelé, se kterými jsem se seznámila před čtyřmi lety, se už odstěhovali. Je tu těžké mít vážný vztah. Hodně se tinderuje, ale lidé se nechtějí vázat. Víme, že tu jsme dočasně. Mám tady také přátele, ale nevím, jestli tu zůstanu. Každý jede sám na sebe, potkáváš dost holek na vysokých pozicích. Jsou tu odvážní lidé, kteří sami odjeli do arabské země. Musíš proto být nezlomná a odvážná. Je tu směs z celého světa, lidé jsou tvrdí. Občas tu mám stresy, ale za ten lifestyle to stojí.

Potkáváš se v Dubaji s Vietnamci nebo Čechy?
Vietnamci tu nejsou skoro vůbec, potkala jsem jen jednu Vietnamku, v letadle jako letušku. Žije tu málo Čechů, ale přijíždí jich sem hodně na dovolenou. Jinak Dubaj je celkově hodně otevřená turismu, už se sem lítá přímo. Kdysi mi přišlo, že mělo nálepku superposh a líbánkového města. Když jsem Dubaj viděla na obrázku před deseti lety, nevěděla jsem, jestli je opravdická. Hodně se tu v rámci turismu začíná spolupracovat s influencery z celého světa.

Na to bych navázala. Jak se dělá influencer marketing v tak obrovské zemi jako jsou Emiráty?
Je to celkově nový obor, který se vyvíjí. Začínala jsem před rokem a půl. Teď je ten obor úplně jinde. Tady v Emirátech, v arabských zemích obecně, se zahraniční značky hodně zaměřují na influencery. Je to nový, digitální obor a každý si to chce zkusit. Technologie tady hodně letí. Trh v arabských zemích je úplně jiný, než v Americe nebo v Evropě. Je tu velká poptávka po spolupráci.

Jedni z mých největších klientů jsou P&G, pak Samsung, Fujifilm nebo Clarins. Tady jsou značky ochotné za spolupráci s nimi zaplatit hodně, protože si tu říkají o vysoké částky. V Evropě jsou influenceři na Youtube anebo mají silný instagramový obsah. Tady je obsah kreativně slabší. Třeba Saudská Arábie je o něčem úplně o něčem jiném. Daří se vtipnému obsahu, vnější kráse a taky je to dost o značkách – musíš být krásná a označkovaná. Ale influencer marketing tu hodně jede a rozvíjí se. Musíš ale klienty i vzdělávat, protože oni sami neví, jak to funguje. Součástí práce proto není jen strategie, výběr holek nebo budgetování.

A jak ti to jde?
Starám se o maxiinfluencery, kteří mají od 1 milionu sledujících výš. Je to fuška. V Evropě jsou trošku profesionálnější. Tady je musíš vést za ručičku a je to komplikovanější. Influencer marketing tu jede natolik, že se dokonce konají castingy a shows na hledání influencerů. Vybere se jich třeba patnáct, porota jim každý týden zadá úkol, hodnotí jejich obsah a pak eliminuje. Něco jako v America’s Next Top Model.

Takže ti tenhle obor a lifestyle vyhovuje?
Jo. Potkávám denně nové kultury, byť je to někdy zmateční. Mám ale ráda velkoměsta, kde je super energie a mladí lidé. Vzájemně se tu motivujeme. Fascinuje mě to tady.

Stíháš vůbec při svém vytížení lítat do Česka nebo do Vietnamu?
Do Vietnamu se snažím lítat každý rok s rodinou, hlavně kvůli prarodičům. Lítáme v listopadu, ale letos to kvůli práci nedám. Ale chtěla bych zas přijet na Tết (pozn. Nový lunární rok, nejdůležitější oslavy v orientální Asii). Dubaj naštěstí leží tak v půlce. Do Vietnamu je to šest hodin letu, stejně jako do Česka.

Máš na konec nějakou „insider“ radu?
Hlavně se nebát sem jet. Holky si tu na sebe můžou klidně vzít tílko, i když decentní oblečení se tu uvítá. Z letiště si vezměte vždy taxíka, ne Uber, ten je nejdražší. Celkově jezděte taxíky, nedá se všude dojít pěšky, nejsou tu totiž všude chodníky.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Emirates. Děkujeme! Barevné a hejbací obrázky z dubajského výletu můžete vidět na mém nebo Helene Instagramu .

Drobky vietnamského strávníka

Odložím si tu dnes několik drobných gastrorychlomyšlenek, gastrotázek a gastropřání.

Zaprvé. Přála bych si, aby se vietnamské maminky nikdy nedozvěděly o existenci Mimibazaru a ani aby ho nikdo nepřekládal do vietnamštiny. Protože co může být horšího než UHO? Asijská UHO. Moment. Co když už existuje vietnamský Mimibazar?!

Zadruhé. V české rodině se jí polévka na začátku, ve vietnamské na konci, ke slehnutí a vyčištění misky. Proč ji jíte jako první? Vždyť pak nezbude místo na hlavní?

Zatřetí. Vietnamská rodina jí na zemi, protože je nás hodně.

Za čtvrté. Hm, jakou pizzu si Vietnamec objedná, když jde do pizzerky? Tu s koriandrem, jestli ji už někdo konečně vymyslel?

Za páté. Paštika se vietnamsky řekne pâté (z francouzštiny). “O půl páté, dala bych si banh mi pâté”. Haha, půlnoční pojezie o hladu je trošku o hlavu.

Moji milí Češi,…

Vážení spoluobčané, moji milí Češi,

když před sto lety na těchto místech Isidor Zahradník vyhlašoval samostatnost Československa, málokdo by tušil, že k českému a slovenskému národu bude o 100 let později promlouvat někdo, jenž nemá v rodném listě napsáno Ústí, Martin, ba dokonce ani Podolí.
Přestože pochází mí předci zdaleka, stojím tu dnes s vámi jako svobodný člověk, který přijal minulost, současnost a budoucnost českého národa za vlastní, a to včetně jeho demokratických hodnot a třeba i humoru.

Stojíme tu dnes ale vedle sebe, každý s vlastním příběhem, vlastními boji, strachy, sny a přáními, abychom si připomněli hodnoty, které tyto příběhy, boje a sny spojily. Oslavy těchto hodnot přicházejí v pravý čas a já mám tu čest popřát naší republice a zdejšímu lidu

*ostřejší zrak, abychom se mohli a chtěli dívat se i dál za hranice vlastních domů.
*silnější dech, abychom se neudusili vlastními strachy a pohodlím,
*bystřejší sluch, abychom se naučili naslouchat i názorům, se kterými nesouhlasíme,
*pevnější ruku a páteř, abychom si vždy vybrali to, co nám říká slušnost, respekt a vlastní svědomí
*a především o kus větší srdce, protože ne nadarmo ležíme v samotném srdci Evropy.

Toto je krátké povídání k 28. říjnu 2018. Děkuji spolku Milion chvilek pro demokracii za pozvání na Oslavu 100. let na Václavském náměstí. 


 

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká “…vietnamská věta…”, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: “P050r: J3du”?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Stránka 1 z 12

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén