Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Drobky (Stránka 1 z 11)

Bananananana

Mluvit divně vietnamsky?
Nemít samé jedničky?
Asi budeš banánen…
Co na to řeknou tetičky?

Nic se neboj, je nás víc,
hlavně uvnitř zdravej a zralej,
jde hlavně o to. A víc nic.

Špatná báseň věnovaná mladým Vietnamcům se vzkazem, že každej “banán” jednou dozraje a že v tom hledání identity nebyli a nebudou sami. Díky organizaci Viet Up za pozvání na Banán fest, festival Vietnamců 2. generace.

Asi.milace

Byla jsem dnes svědkem roztomilé situace. Vietnamská číšnice v české restauraci usazovala vietnamskou rodinku. Obě strany spolu mluvily česky.

Drobné příběhy ukazující plynutí času v kulturním a sociologickém kontextu.

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se “Dobrý den.” Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Happiness forever aneb Jak udržovat duševní hygienu a jak podněcovat radost z práce?

Dnes z trošku jiného soudku, protože je většina z vás na dOFFče a některým z vás se možná svírá žaludek při pomyšlení na návrat do práce. Pokud je úzkost z návratu nesnesitelná,… asi byste měli změnit práci. Nebo by měli vyhodit vašeho šéfa.

Ale proč vám to říkám…?
Ráda bych se podělila s radou, na kterou se mě většina lidí zeptá, když jim řeknu, že jsem pracovala v české IBM jako happiness manažer (už nepracuju, ale je to úplně stejná životní nálepka, jakou má Elijah Wood nebo Daniel Radcliffe). Dovoluju si se s vámi podělit o několik zkušeností a o radu, která mi dodnes pomáhá každý den chodit s radostí do práce a dělat to, co mě baví.

Nejdůležitější krok je uvědomění si, jaká aktivita a činnost mě baví, a toho, jaký mám tým a jak můžeme s manažerem nastavit naše fungování tak, abychom já i mí kolegové mohli dělat naši práci snů. A s radostí. Takže:

Jak udržovat duševní hygienu (u sebe i u kolegů) a jak podněcovat radost z práce?

Vše začíná a končí dobrým lídrem. Proto nejlepší rada zní – začněte tím nejtěžším a naučte se nebrat si věci osobně a buďte manažerem/šéfem, který přesně tohle umí ze všech nejlépe.

Rozdělování a delegování práce, řešení problémů, dávání si zpětné vazby, debata nad fungováním týmu, ale třeba také nabízení i přijímání pomoci mezi kolegy je pak mnohem rozumnější a efektivnější.

Nejhorší přístup je, když si vinu nebo zodpovědnost přehazují lidé v týmu jeden na druhého. Potom je chyba v manažerovi, který buď nedokázal nastavit pravidla, nebo do týmu pustil toxického člověka. V tom případě si sepište, co vám vadí a jděte s tím nejdříve k toxickému kolegovi/podřízenému, a podle jeho reakce pak jednejte.

A co může naopak podnítit radost z práce? Vědomí, že máte ve firmě a v týmu zázemí. Radost z práce se dá udržovat třeba tak, že šéf nedovolí, aby se věci lámaly přes koleno. Že bude znát limity i potenciál svých lidí a bude jim dávat adekvátní prostor pro to, aby se mohli rozvíjet ve svém oboru. To je pak win-win situace.

Původní text je publikovaný na webu Forbes Česko (ForbesInsider), tak tam hoďte očko a nechte si poradit (nebo sami položit otázku) od skvělých odborníků.

Čínská medicína vs. moderní civilizace

V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek, je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Diktáte z češtiny, má lásko!

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

  1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
    Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
  2. Čte se to tak, jak se to napíše.
    A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
  3. Nastolte tvrdý diktát.
    Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
  4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
    Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
  5. Vyberte si oblíbence.
    Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například “ledabyle”, “zmrvit”, “natuty”, “nazdařbůh”, “prosím pěkně”, “poněvááádž”,”děvče” a “slečna” a ták dále.
  6. Sprechen Sie Deutsch?
    Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

Jedna závitková

V jedné ruce závitek
V druhé kafíčko se salkem
Pochválena buď integrace
a vietnamské obžerství bez výčitek.

Kulturní několikatero

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

 

Jídelní několikatero

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova “phočko” ni “bunču”. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar “Dám si bunču.” Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ramen.

Doma

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

P.S. Pro Kubu Pokrupu: Ahoj, mami, ahoj, tati! :)

Pár kliků pro Asijatku

Psali mi z Magnesky,
že umím docela česky,
a že když mi hodíte hlas,
nebudou mě muset nominovat zas.

http://www.magnesia-litera.cz/#magnesia-blog-roku
Děkuju.

D E S E T let blogu a vosudový vosmičky

Když jsem 15. 3. 2008 několik minut před druhou hodinou odpolední vypustila svůj první článek na blogovací platformě iDnesu, nikdy by mě nenapadlo, co všechno díky němu zažiju. Je to dost i tím, že jsem trošku mimoň a neumím přemýšlet daleko. Ale to je na jinou debatu.

Tahle debata je totiž o tom, že dnes, 15.3. 2018, slaví blog deset let. Prostě ty osudový osmičky, no. Nekonečno?

Začala jsem psát v březnu 2008, dva měsíce před maturitou, v době, kdy se v televizi a v novinách objevovaly kauzy vietnamských pěstitelů a dělníků bez střechy nad hlavou. V době, kdy my všichni, co jsme tehdy měli v České republice trvalý pobyt, jsme konečně mohli začít jezdit do Německa a užívat si cestování a nákupů v Schenghenském prostoru. V době, kdy se máme podle jednoho dvoučísla – 18 – začít chovat dospěle a přemýšlet nad vlastní budoucností a v mém případě i nad vlastní kulturní identitou.

Blogování pro mě byla věc neřízená, neplánovaná, spontánní a trošku i ilegální, zvlášť je to vidět v článcích o mých milovaných rodičích. Během deseti let vzniklo přes 260 článků a článečků a článenečků, což je slabota, ale na malý psaní tak akorát. .

Přátelé, díky, že to čtete. Díky, že mi každým svým klikem dáváte šanci vás zdržet na zábavné slovíčko. To je totiž celý smysl asijatky. Doufám, že dneska se mnou oslavíte desáté výročí tím, že pozvete svého vietnamského kamaráda na pívo, svou vietnamskou polovičku na knedlo vepřo anebo i na pho. A že si ti naši lidi budou takhle fajnově rozumět na phorever. Nekonečn8?

A mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst úplně první psací výtvor, tak je tu. 
Nové začátky a jedeme dál.

Balíme kufry do Vietnamu II.

V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.

“Cestující Vietnamce na letišti poznáte na první pohled. Vždycky táhnou objemný kufr a nejméně dvě další zalepené krabice. Jsou to právě oni, kdo obvykle přesahují váhový limit. Pokud celková váha zavazadel k odbavení nesmí překročit 40kg, vězte, že Vietnamci (minimálně moje mamka), budou mít 41,9 kg.

LETÍME DO VIETNAMU

Moje mamka žije v dogmatické představě, že vše, co se koupí v Evropě, je tisíckrát kvalitnější. Kdyby mohla poslat tunu dárků, vykoupí celý Schlecker. Takže co obvykle vezeme do Vietnamu?

Kosmetiku – zubní pasty a kartáčky (to samé zboží exportované do Vietnamu je pro střední vrstvu vcelku drahé), krémy na všechno, sprcháče, šampóny, oblečení a drobnou elektroniku. Dále také cukrovinky, které sice ve Vietnamu seženete, ale jsou o dost dražší. A také magnetické náramky, které snižují krevní tlak.

LETÍME Z VIETNAMU

V tomto případě mluvíme o miniexportu. Spotřebního zboží netřeba. Mnohem žádanějším produktem jsou potraviny. Všelijaké bylinky, zeleniny, liči, chlebovník, dračí oka, zázvorové bonbony, bylinky a čaje, multifunkční černé fazolky a různé serepetičky do domácnosti. Hlavním vývozním artiklem je ale zelený čaj.

Vždycky když doma otevíráme kufr s bylinkami a zeleninou, celou chodbu zaplaví vůně skutečného Vietnamu. A když vůně dojdou, počkáme si na pojízdné asia-obchody (tzv. Chau A), které zajedou až k vašemu domu a přivezou čerstvé asijské potraviny. Nebo si zajedeme do Sapy na nákup.”

Od té doby, co jsem si zapsala těchto několik poznámek o Vietnamcích na cestách, v čínském zvěrokruhu zakokrhalo několik kohoutů, uteklo pár krys a uletělo pár draků.

Něco z toho mála ale neplatí. Schlecker není; místo kufrů se balí obří polystyrenové krabice, zepředu polepené jménem a adresou; magnetické náramky nahradila důmyslnější elektronika, především žádané produkty Apple, které jsou ve Vietnamu “statement piece” stejně jako v České republice tričko Guess, kabelka Michael Kors nebo dvoukilový náramek Pandora.

Spousta z výše zmíněného ale zůstala. Vietnamci stále ve velkém létají na Tet, nakupujeme v Německu (navíc toho teď za euro koupíte mnohem více) a zelený čaj je stále oblíbeným darem.

BALÍKOVÁNÍ

Ale proč to celé balíkování? Stojí za tím proslulá štědrost Vietnamců. I proto jsou kufry, tedy krabice, plné dárků – pro sousedy, pro rodinu, pro známé, na které se může člověk spolehnout, když žije daleko. Tady i tam.

Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet totiž vedle těchto drobných “cizokrajných dárků” také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a starý lidem. A ona štědrost se také projevu po vašem příletu, kdy opět plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast, a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.

Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?

 

Článek najdete také v březnovém vydání MoJE psychologie, KTERÝ VYŠEL 28.2. 2018.

Psí kusy do blogu píšu si

Orientální Asie nedávno oslavila nejdůležitější, nehlasitější, nejintenzivnější a nejkrásnější svátek – Nový lunární rok. Je to oslava příchodu jara, kvůli které se každoročně uskutečňuje stěhování národů a export, import spotřebního zboží a potravin.

Rok kohouta vystřídal rok psa, který slibuje respekt, ale zároveň dvousečné momenty. Chvíli budeme veselí, chvíli bude nálada pod psa. Chvíli budeme mít energii na psí kusy, chvíli zas budeme zralí na pelíšek.

Můj blog slaví v březnu 2018 desáté výročí. A chystá se toho na vás hodně. Vedle toho, že mám nachystané články s přáteli ze Sapatripu a další rozhovory, čeká vás také osm dílů mého pořadu na Streamu, kde si povídáme o Vietnamcích s Vietnamci. Na jaře mám pro milovníky polévky Pho přichystané porcelánové překvapení, které se peče ve spolupráci s holkami z Shit Happens. A možná přijde také nějaké osobní setkání!

Tak snad nebudete mít náladu pod psa a neopomeňte se čas od času vyvenčit (já mám naplánovány zatím tři cesty na Q1,Q2). To je pak, panečku, život moc prímovej. Tak šťastný a skotačivý! Těšte se, vytahuju nápady ze šupíku.

Děkuju za vaši důvěru a váš zájem o tohle malé psaní.
Srdečně,
Trang

P.S. Je tu mezi vámi někdo, kdo čte asijatku už od počátku? Bez Leonarda? Napište mi prosím na dttrang9@gmail.com. Ráda se o vás dozvím:) 

Stránka 1 z 11

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén