Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Drobky (Stránka 1 z 12)

Co čekat, když randíte s Vietnamkou?

Občas to v mé e-mailové schránce vypadá jako v redakci Bravíčka. Píší mi “bílí heterosexuální muži” o radu, jak se seznámit s Vietnamkou. Nebudu to dlouho natahovat a odpovím naráz – úplně stejně jako s každou jinou kočkou na světě.

Ovšem je tu malé ovšem.

Číst dál

Krajánek aneb Kde a jak potkat Vietnamce?

Ráda vidím, že se rybníček s vietnamskými organizacemi – těmi oficiálními i neoficiálními – trošku zvětšil. Diverzita názorů, ale podobné cíle – snaha o přiblížení naší kultury vám, dychtivým konzumentům. Za vydatné pomoci několika přátel a známých posílám do světa přehled “tuzemkých” iniciativ nebo projektů, které mají co dočinění s vietnamskou komunitou v České republice. Některé fungují pouze pro krajany, některé se snaží propojovat, vzdělávat a sdružovat napříč kulturami a zeměmi. A protože těch organizací je tolik, kolik je druhů brambůrek v každé večerce, uděláme to evidentně na několik dílů.

Číst dál

Vždyť oni by se styděli

Nedávno jsem mluvila se známým svých rodičů. Jeho syn se chystá z malé západočeské obce přestěhovat do Států (píše se tu velké S, že?), kde bude studovat. Říkal, že jeho syn byl už odmalička odhodlaný studovat v zahraničí a chtěl znát můj názor, co si o tom celém myslím. Co když tam zůstane? Nebylo by lepší, kdyby vystudoval tady a založil tu rodinu? Nebylo by lepší, kdyby se odstěhoval jen do Londýna? Tam aspoň lépe doletíme.

Číst dál

Asitipy 2 – “Jiní” Vietnamci a charita

Mám trošku bambusové období. Uvnitř jsem nějaká dutá a tak nějak jdu s větrem. Ovšem několik článečků na tomhle asijským políčku již brzy zase povyroste. O tom žádný bambus ani okurka.

Číst dál

Muži, kteří se nebojí žen

Včera večer po debatě o mladé vietnamské generaci za mnou přišel mladý vietnamský kluk. Chtěl si podat si ruce a poděkovat, že mě jeho sestřenka, se kterou jsem domluvila před ním, může mít za vzor. Řekl, že mu vždycky bude chybět “to něco”, a proto jí nemůže jít plně příkladem.

Číst dál

Asitipy – Pojď na dokument!

Hodně se toho děje, že? Na Václaváku i u nás mezi Vietnamci. Čas od času vám proto na blog hodím akce, tipy na něco, co má co dočinění s Vietnamci. Takový malinkatý zpravodájek z dálek a pro blízká setkání.

Číst dál

Hostem Lucie Výborné, hehééé

Radiožurnál u nás doma na hranicích posloucháme odjak-jsem-živa. Známá rozhlasová znělka je zvuk, který mým rodičům hraje v krámku celý den a který mě obvykle vítá po příjezdu domů.

Přátelé, proto je to pro mě obří čest, že jsem dostala pozvání od Lucie Výborné, paní Moderátorky, do jejího dopoledního pořadu. Budeme si povídat ve středu 29. května v 09:00 na Radiožurnálu. Já se jdu zbláznit radostí a vy si mezitím poslechněte její skvělé rozhovory zde.

 

Ženy z tržnice

Generační, kulturní, jazyková a mentální vzdálenost. Na jeden život až příliš.

Sedím na vietnamské oslavě. Je tu více žen než mužů. Některé z nich bezduše pozorují dění kolem, některé čile švitoří s kamarádkami, některé starostlivě pozorují svá vnoučata. Dívám se na naše matky, tety a známé, na jejich zestárlé tváře a pohltí mě úzkost, pochopení, dojetí a vděk.

Číst dál

Debilní vietnamské kecy

Dneska pojedeme trošku jiný kalibr, nic pro slabé a úzkostlivé duše. Zásadně nezkoušejte doma a hlavně Not Save For Children. Dáme si vietnamské kecy o váze. A možná taky o… odvaze, když se někdo odváže, aby .. jaksi… konverzace nevázla.

Vietnamské návštěvy jsou pro mě utrpením. Vždycky se na mě totiž sesype kopa otázek, jejichž odpověď bych si ledatak napsala do deníčku, v sanskrtu nebo těsnopisu, a zahrabala do Mariánského příkopu. Na základě jedné takovéhle drobné, ale výživné situace, kdy se mě holčina, co vidím jednou za uherský rok, zeptala v druhé otázce, kolik vážím, jsem od několika svých vietnamských kamarádek sesbírala reakce, které slýchávají od svých příbuzných, známých a tetiček, co nejsou ani jejich vopravdický tety, o své postavě.

Číst dál

Rozhovor: Tuan z Přiznání Vietnamců

S Nguyen Manh Tuan (24 let) jsme si sedli na konci léta na rychlou kávu a probrali jeho podnikatelské záměry a festival Ochutnej Vietnam. Hlavně jsme ale hodili řeč o Přiznání Vietnamců, facebookové stránce, kterou před pěti lety založil a kde se to hemží kulturními stereotypy.

Říkal jsi, že jsi se s Vietnamci dříve tolik nebavil. Teď těch aktivit kolem komunity máš více než dost. Kde se to zlomilo?
Hodně jsem porovnával sebe s českými kamarády. Chodili na dovolené, bavili se, ale já nevěděl, jaký to je. Díky Přiznání jsem zjistil, že je to v pohodě a že to mnoho mladých Vietnamců má stejně.

Ovlivnily mě hlavně dvě události. Jednou za mnou přišel kámoš a zeptal se mě “Hele kámo, nechceš založit Přiznání Vietnamců?“ Já jsem byl línej a introvertní člověk, tak jsem řekl ne. Po měsíci přišel zas, tak jsem do toho šel. V osm večer jsem to založil, během čtyř hodin se objevilo pět set lajků, ráno, když jsem se vzbudil, už tam bylo přes tisíc lidí. Za den chodily stovky lajků, každé dvě hodiny jsem něco postoval. Navíc to mělo dobrý zásah.

Podruhé to bylo, když mi někdo napsal na Facebooku, jestli mu nechci tu stránku prodat. Říkal jsem si, že máme hezkou česko-vietnamskou komunitu, a že to ten týpek nacpe reklamou, tak jsem to odmítl. Byl to prvotní impuls pro vznik Ochutnej Vietnam.

Číst dál

Naše české babičky

Dnes, v 4. ledna, vychází v příloze Lidovek fotodokumentární projekt, na kterém jsem poslední půlrok spolupracovala. Tohle je úvod (původní), který jsem k němu napsala. Určitě si noviny dneska zkuste ještě někde pořídit. Je to pět milých příběhů o vietnamských dětech a jejich českých babičkách a tetičkách, díky kterým porozumíte vietnamské komunitě v České republice zas o něco více. Díky, že se zajímáte!

Mluvíme-li tu o vietnamské komunitě v České republice, musíme zmínit jedno ultimátní česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které spousta z vás nikdy neslyšela. Ale díky ní pochopíte kontext toho, co dělá z dnešní integrace Vietnamců v České republice takovou, jaká je. Respektive jen některých Vietnamců – zástupců dnešní tzv. banánových dětí. V 90. letech, kdy se rozmohly vietnamské tržnice v pohraničí, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i 12 hodin denně, a to v létě i zimě. Proto většina z nich dávala své mladší děti na hlídání do českých rodiny – k babičkám a tetičkám. Někdy jsou mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovali roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání nebo řešení potřebných školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i nás, vietnamské. Někdy na kratší dobu, někdy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, někdy jen tak pro radost.  Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Připravili jsme pro vás pět příběhů mladých Vietnamců a jejich českých babiček a tetiček – žen, které stály tiše za jejich výchovou, když ti praví rodiče prodávali na tržnicích. I to je důvod, proč část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období pro formování vlastní kulturní identity.

 

Vietnamské návštěvy – v bundách

Odložím si tu dnes takovou myšlenku ohledně domova a návštěv.

Vietnamské návštěvy bývají obvykle velmi neohlášené, zvlášť v případě, že podnikáte v místě bydliště – třeba jako mí rodiče a spousta vietnamských krajanů, kteří mají barák a někde poblíž krámek. To znamená – když vás návštěva nenajde v krámku, pravděpodobně jste doma. Což může být někdy totéž. Je to praktické a ekonomické z mnoha důvodů – nedojíždíte, odběhnete si uvařit, když nejsou zákazníci, můžete si doma pracovat, máte všechno pod dohledem. Na druhou stranu si ale taháte práci neustále domů a celý den se z baráku nehnete, tedy pokud nejedete o Makra. Ti z vás, kteří jste byli ve Vietnamu, jistě víte, proč jsou ve Vietnamu všechny obchůdky zároveň bydlištěm. Když vás přijede někdo navštívit, nemusíte zavírat obchůdek. Což mě přivádí na druhou myšlenku.

Číst dál

Čím víc světel, tím víc Adidas

Jestli je tu nějaká vlastnost, která mě na mém asijském národu štve, je to bezpochyby bezmyšlenková okázalost. Kdysi jsem napsala pár řádků o tom, jak spousta mých krajanů vlastní drahé a svítící iPhony, aniž by z půlky věděli, jak se co používá. Důležitý je totiž to, jak působíte na ostatní, a to v každém ohledu.

Stále si za tím stojím a čekám, s čím se vietnamští veksláci vytasí. Každý národ totiž má své veksláky. Každý národ má své zbohatlíky, kteří nosí velké značky, řídí velká auta a mají velké sny na okázalý život. A v každém z nás je malý veksláček. Někteří z nás si ho akorát nepustili k životním value-tám.

Proč to vlastně píšu? Protože ti, kteří si ho do života pustili, u nás na Tachovsku zrovna soutěží o to, komu bude barák svítit víc. Asi čím víc světel, tím víc Adidas.

 

Malý velký dar

Před nějakými šestnácti lety mi taťka k Vánocům přivezl z tehdejšího plzeňského Carrefouru čtyři knížky o Harry Potterovi. Přečetla jsem je během týdne. Tak jsem si vytvořila vztah ke knížkám.

Teď spolu s maminkou a tatínkem sedíme a díváme se na Kámen mudrců.

Malý, ale velký dar.

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj “útěk”. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Číst dál

Stránka 1 z 12

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén