Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Drobky (Stránka 1 z 11)

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká “…vietnamská věta…”, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: “P050r: J3du”?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Ahoj Việt Nam

Jen si tu dnes odložím drobný deníkový zápis. V Praze se v minulých dnech konal Banán fest, kulinářský festival Ochutnej Vietnam, v Ostravě jsme měli malou debatu o tu- i tamzemských Vietnamcích a v sobotu se v Českých Budějovicích (po českovietnamsku “čEské”) konal první ročník gastro a kulturního festivalu Ahoj Việt Nam, na který jsem byla pozvaná a kam jsem nepřijela s očekáváním, ale odjela s radostným pocitem, že se zas něco v lidech pohnulo. Studenti za podpory několika firem a organizací uspořádali akci, na které se během dne prostřídalo prý víc než než 3000 lidí.

V publiku na naší debatě seděli banáni (i ti méně banánovití) v moderních teniskách, vietnamské maminky v našich národních krojích, českobudějovické důchodci a spousta Čechů krkolomně se brodících ve vietnamských názvech jídel, z nichž se mimochodem některých dovoláte jen v několika málo opravdových restauracích na Sapě.

Byla radost přihlížet tomu, jak se regiony provoňují koriandrem. A tomu, jak v Budějovicích dělají výborné bún cha. Možná lepší než na Praze 1. Just saying.

Bananananana

Mluvit divně vietnamsky?
Nemít samé jedničky?
Asi budeš banánen…
Co na to řeknou tetičky?

Nic se neboj, je nás víc,
hlavně uvnitř zdravej a zralej,
jde hlavně o to. A víc nic.

Špatná báseň věnovaná mladým Vietnamcům se vzkazem, že každej “banán” jednou dozraje a že v tom hledání identity nebyli a nebudou sami. Díky organizaci Viet Up za pozvání na Banán fest, festival Vietnamců 2. generace.

Asi.milace

Byla jsem dnes svědkem roztomilé situace. Vietnamská číšnice v české restauraci usazovala vietnamskou rodinku. Obě strany spolu mluvily česky.

Drobné příběhy ukazující plynutí času v kulturním a sociologickém kontextu.

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se “Dobrý den.” Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Happiness forever aneb Jak udržovat duševní hygienu a jak podněcovat radost z práce?

Dnes z trošku jiného soudku, protože je většina z vás na dOFFče a některým z vás se možná svírá žaludek při pomyšlení na návrat do práce. Pokud je úzkost z návratu nesnesitelná,… asi byste měli změnit práci. Nebo by měli vyhodit vašeho šéfa.

Ale proč vám to říkám…?
Ráda bych se podělila s radou, na kterou se mě většina lidí zeptá, když jim řeknu, že jsem pracovala v české IBM jako happiness manažer (už nepracuju, ale je to úplně stejná životní nálepka, jakou má Elijah Wood nebo Daniel Radcliffe). Dovoluju si se s vámi podělit o několik zkušeností a o radu, která mi dodnes pomáhá každý den chodit s radostí do práce a dělat to, co mě baví.

Nejdůležitější krok je uvědomění si, jaká aktivita a činnost mě baví, a toho, jaký mám tým a jak můžeme s manažerem nastavit naše fungování tak, abychom já i mí kolegové mohli dělat naši práci snů. A s radostí. Takže:

Jak udržovat duševní hygienu (u sebe i u kolegů) a jak podněcovat radost z práce?

Vše začíná a končí dobrým lídrem. Proto nejlepší rada zní – začněte tím nejtěžším a naučte se nebrat si věci osobně a buďte manažerem/šéfem, který přesně tohle umí ze všech nejlépe.

Rozdělování a delegování práce, řešení problémů, dávání si zpětné vazby, debata nad fungováním týmu, ale třeba také nabízení i přijímání pomoci mezi kolegy je pak mnohem rozumnější a efektivnější.

Nejhorší přístup je, když si vinu nebo zodpovědnost přehazují lidé v týmu jeden na druhého. Potom je chyba v manažerovi, který buď nedokázal nastavit pravidla, nebo do týmu pustil toxického člověka. V tom případě si sepište, co vám vadí a jděte s tím nejdříve k toxickému kolegovi/podřízenému, a podle jeho reakce pak jednejte.

A co může naopak podnítit radost z práce? Vědomí, že máte ve firmě a v týmu zázemí. Radost z práce se dá udržovat třeba tak, že šéf nedovolí, aby se věci lámaly přes koleno. Že bude znát limity i potenciál svých lidí a bude jim dávat adekvátní prostor pro to, aby se mohli rozvíjet ve svém oboru. To je pak win-win situace.

Původní text je publikovaný na webu Forbes Česko (ForbesInsider), tak tam hoďte očko a nechte si poradit (nebo sami položit otázku) od skvělých odborníků.

Čínská medicína vs. moderní civilizace

V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek, je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Diktáte z češtiny, má lásko!

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

  1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
    Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
  2. Čte se to tak, jak se to napíše.
    A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
  3. Nastolte tvrdý diktát.
    Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
  4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
    Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
  5. Vyberte si oblíbence.
    Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například “ledabyle”, “zmrvit”, “natuty”, “nazdařbůh”, “prosím pěkně”, “poněvááádž”,”děvče” a “slečna” a ták dále.
  6. Sprechen Sie Deutsch?
    Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

Jedna závitková

V jedné ruce závitek
V druhé kafíčko se salkem
Pochválena buď integrace
a vietnamské obžerství bez výčitek.

Kulturní několikatero

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

 

Jídelní několikatero

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova “phočko” ni “bunču”. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar “Dám si bunču.” Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ramen.

Doma

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

P.S. Pro Kubu Pokrupu: Ahoj, mami, ahoj, tati! :)

Pár kliků pro Asijatku

Psali mi z Magnesky,
že umím docela česky,
a že když mi hodíte hlas,
nebudou mě muset nominovat zas.

http://www.magnesia-litera.cz/#magnesia-blog-roku
Děkuju.

Stránka 1 z 11

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén