Trangová

Never miss a chance to dance

Categorie: Cestováníčko

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

“Riding a girl is better than riding an elephant.”

Na střední škole jsem byla téměř fanatickou eko-aktivistkou s úchylkou pro třídění odpadu, která házela nenávistné šikmopohledy na všechny, kteří nevyznávali moje eko-náboženství a házeli odpadky do jednoho koše. Moje obsese dnes lehce, opravdu lehce, polevila. Už lidi tolik nemorduju pohledem, můj stín jim už tolik nevisí na zádech, když jdou ke koši a občas se zavřenýma očima a těžkým kamenem na svém svědomí vyhodím tříděný odpad do smíšeného, protože v té chvíli třeba vopravdicky není zbytí.

K jádru pudla

Nejsem vegetarián, omezování masa mi zatím jde velmi těžko, ale (… oslí můstek…) prosim vás, nejezděte na těch slonech. Ani v Thajsku, Indii, na Srí Lance, v Indonésii nebo kdekoliv v Jihovýchodní Asii. Nebo kdekoliv, kde si tuhle útrpnou šarádu (mrk na video, ve zkratce týrání slonů pro turistické účely, to není jako chov koňů) můžete za pár babek užít. Jistě při plánování cest do těchto končin narazíte na nabídku jedinečného zážitku – projížďky na slonovi. Což o to, jedinečný to je. Také jsem kdysi pokušení podlehla, právě proto teď lidem doporučuju se na sbírání zážitků takového typu úplně vykašlat. Nečistím karmu. Ale vy si ji nezasírejte. I takovými “drobnostmi”.

A k tomu mě napadá hláška, kterou nám řekl tehdy náš průvodce.
“Riding a girl is better than riding an elephant.” Jakkoliv tahle hláška zní neurvale, týpek má pravdu – jděte raději sexovat a slonům přineste místo řádění na jejich chrbtě třeba banány.

Poznatky a zápisky z létání

Airplane mode v 10 000 m je jediný způsob, jak utéci před internetem.

Když někdo na tomhle světě umí vycouvat a zaparkovat letadlo velký jak kráva, tak ten kousek na parkovišti před Lidlem taky dám.

Nechci usínat s chrápáním v dopravním prostředku, kde se mnou sedí dalších 200 lidí. To je jako usnout s chrápáním v kině nebo divadle. Ale tady na vás všichni vidí.

Nechci usínat chrápající a s otevřenou pusou.

Obdivuju maminky, co létají s dítětem, kterému rostou zoubky.

Je pošetilé létat a nemít s sebou sluchátka a plně nabitý telefon či mp3. Viz výše.

Uvidíte-li na obrazovce nad hlavou “klesání: 5 000 m n.m.”, připomeňte si znovu, že Česká republika nemá moře.

Nejezte na palubě věci, které vás nadýmají, nemá to kam utéci a rozplizne se to po celém letadle.

Rozmyslete si už u checki-inu, jestli chcete sedět u okna a jestli opravdu potřebujete vidět to město seshora, nebo budete chtít hodinu od odletu jít čůrat, přičemž ti dva velcí pánové vedle vás právě usnuli. Chrápající a s otevřenou pusou.

Když uvidíte asijské spolucestující, naloďte se na palubu dřív než oni. Protože vám pak zaberou prostor na kufr se všemi těmi věcmi z Duty Free Shopů.

Aha, tak už jsem si i odpověděla, kdo ty velké značky na letišti živí.

Když s vámi letí Olga Lounová, dělejte, že nevíte, kdo to je, a neculte se jako blbeček.

Ich bin ein Hamburger

Not all who wander are lost. Not all who are alone are lonely.

… je v mém případě pěknej kec. Protože ztratit se v Německu je jako se ztratit v obci s jednou hlavní ulicí.
#cestujme #hamburg

hamburg

Racek bez racka. A mobilu

Mám slabost pro nerozvážné racky, kteří létají kolem jezer v zemích mluvících germánskými nebo románskými jazyky.
Vím-li, že se budu brzy nacházet v jejich přítomnosti, žhavím jakýkoliv přístroj, kterým můžu udělat fotku. Miluju tu kýčovitou, instáčovou kombinaci slunce-jezero-racek.
Racek.
Racek na sloupu v jezeře.
Racek v letu.
Racek ve vzletu.
Racek a další rackové.
Krmení racků lidmi.

Poslední jmenovaný potenciální materiál pro jednu z dalších příkladných momentek v životě racka vedla k nepříliš šťastné události. Během vášnivého krmení racků jakýmsi pšenično-žitným chlebem se slunečnicovými semínky (… protože detaily jsou důležité) na neklidném holandském jezeře Bovenwijde, podařilo se kamarádce do mě velmi razantně drcnout. Telefon, který jsem nepevně svírala v ruce, se užuž chystal zachytit momentku. Místo toho zahučel do nenávrtaných hlubin širého jezera. Mezi ryby a chaluhy. Mé přání se na víkend odpojit zafungovalo instantně.

Odpusťte, slyšíte-li tuto příhodu již po několikáté. Nemám opilecké ani raubířské historky, přátelům a kolegům se tak můžu chlubit jen tragikomickými situacemi, kdy jsem neposlechla svou intuici.
Stále mám ráda pohled na racky.

ŠAUBURK

12246892_10153238099003359_4084026341868102748_n

Kazdej bychom meli mit chvilku k tomu, abychom zatleskali za zivot, ktery vedeme. Takovy moment me dobehl v tomhle artovem kine v Bremach.
Jednoho zarijoveho vecera, v 21:15, jsem se sama prochazela ve zcela neznamem meste, bez mapy (ono by mi to nijako nepomohlo i kdybych ji mela). Nechtelo se mi na hostel. Narazila jsem na tohle kino, ktere trosku pripominalo Aero.

V 21:45 davali nejaky italsky film s nemeckymi titulky.
Usmala jsem se tomu nacasovani, vytahla penezenku a zaplatila 7 euro za listek. Sedla jsem si doprostred salu a koukala po lidech. Trvalo dalsich 30 minut nez pustili film (italska variace na Breaking Bad). To protoze si uvadec, slicny jinoch s krouzkem na levem prstenicku, zahral s publikem hru. Z iPhona pustil filmove melodie a hlasky a divaci hadali, z jakeho filmu jsou.

Nevedela jsem ani fň, ale kdyz se roztahla opona, zaplavil me pocit neuveritelne vdecnosti, ze si muzu jezdit po svete a divat se v artovych kinech na italske filmy s nemeckymi titulky. Jen tak. Za 7 euro. V mych vysnenych Bremach. Kino se mimochodem jmenuje Schauburg.

 

Projí(s)t se Japonskem

Kdybych si mohla vybrat vlastnost do příštího života, bude to orientační smysl. V tomhle životě ho totiž extrémně postrádám. Proto cestování, jakkoliv ho mám ráda, ve mně vždy vyvolává obavy. Copak loupeže, ale mapy! Když jsme s Kačkou koupily zlevněné letenky do Japonska, nevěděly jsme, do čeho jdeme.

Vedle toho, že v Japonsku skoro nikdo nemluví anglicky, sever je na orientačních mapách hodně, řekněme, variabilní. Dlouho nám trvalo, než jsme se zorientovaly.

Sedm dní ve fascinujícím světě smrskávám do několika střípků. Tadá.

Orientační smysl hadr

V návaznosti na můj chybějící orientační smysl dodávám, že bloudění má i svoje silné stránky – objevíte vždycky nějakou zajímavou věc, obchod, zakoutí, roh, ulici… a máte z toho radost. Neználkova nevědomost je neználkovou radostí. Přepočteno na chrámy – kdybychom se neztratily, mohly jsme vidět o zhruba 6 chrámů víc.

Mimochodem. Plánujete-li cestu do Japonska, počítejte s velkými náklady za MHD a meziměstské cestování. Mají tam neuvěřitelně propojenou síť a několik firem, které provozují soukromé linky. A ty šinkanseny, tzv. bullet train. Například tím nejrychlejším – Nozomi – se dostanete z Osaky do Tokia (470 km) za 2,5 hodiny. To je tak akorát na jednoho Harryho Pottera v HDčku.

Projí(s)t se Japonskem

Nejvíc peněz jsme stejně projedly. Což je vlastně v pohodě. Ráno jsme se doslova cpaly rýžovými bochánky (onigiri) s řasou a lososovou náplní. Vlastně jsme nesnídaly nic jiného. Porce stála zhruba 50 Kč a bohatě vystačila i na oběd a někdy i večeři. Občas jsme i kempovaly před SevenEleven. V jedné ruce onigiri, v druhé matcha latté a v té třetí mobil s netem, protože SevenEleven měly volnou wifinu.

Jídlo je tu ale velká věda. Naše druhá Japonská destinace, Osaka, je kulinářskou Mekkou. Říká se tu Jez, dokud nepadneš. Což nechápu, poněvadž Japonci jsou extrémně hubení lidé. Ostatní Asiaté jsou štíhlí, ale Japonci byli vyloženě vychrlí. Co asi dělali lidé, co vymejšleli sumó.

Všude jsme “viděli lidi jíst nahlas”, ale zároveň velmi velmi velmi, možná až asketicky, pomalu. Na cestě mezi městy Osaka, Tokio a Kjóto jsme si všimly, že je tu minimum obchodů se zeleninou. Za celý týden jsme toho moc zeleného do žaludků nenarvaly. Matcha (boží dar), řasy ani kořen wasabi se nepočítá. Ale sní se tu neskutečného masa. Můj velký kulinářský zážitek byla sushi snídaně na rybím trhu Tsukiji v Tokiu. Mě picne.

Usínající gejši v MHD. Ale stále narovnané

Hodně mi v hlavě utkvěly pohledy na usínající lidi v MHD. Japonska pracovitost je pověstná. Tzv. salaryman, zpravidla kancl lidi, mohou někdy pracovat až 80 hodin týdně! Objala bych všechny ty klimbající postavičky, včetně gejš. Říkala jsem si, jaké máme štěstí, že můžeme odjet i na týden na dovolenou. Říkal nám Hideaki, kamarád, že japonská pracovní kultura vyvíjí na lidi takový nátlak, že zaměstnancům je blbý si vzít dovolenou, aby nepřitížili svým kolegům.

Konzum(ní) monstrum

To je oslí můstek k módě. Japonci mají brilantní vkus. Většina lidí ale nosí do práce jednoduché barvy, aby na sebe nestrhávali pozornost. To není jako tady… tj. kombinování rudé s leopardím vzorem a necitlivé míchání vzorů. Tedy nepočítám bláznivou módu fanoušků Harajuku stylu.

Obléci se nadčasově a za málo Yeníčků je v Japonsku tak jednoduché (Uniqlo nebo United Arrows), jako když si v ČR chcete pořídit kvalitní stan. Monstr konzum. New York to ale naštěstí nepředběhlo. Chtěla jsem si tam pořídit celý šatník se slibem, že si už do konce života nic nekoupím, ale pak jsem si to rozmyslela, když jsem si přepočítala, kolik onigiri bych za to mohla sníst a vlastně to nebyl vůbec špatnej nápad. Špatnej nápad je jen to, že tenhle článek píšu ve dvě ráno, s kručícím břichem a absolutně mrtvejma chuťovejma buňkama, protože rýma. 

Jemnost Japonek

Dlouho jsem neviděla tak jemné a ženské, vlastně trošku dívčí ženy. Decentní líčení a styl, decentní a jemná gesta, stud, trpělivost, rozvážnost, roztomilost, zároveň trošku tajemná rezervovanost. Občas jsem se mezi nimi cítila jako chlap. Což mě přivádí k myšlence, že kolem sebe nemám toliko ženských žen. Vy ano?
Co vy slečny, které tohle zrovna čtete? Co je na vás nejvíc ženského?

Pánové, takže trošku chápu vaši obsesi Japonkami.

Další věc, kterou oceňuju, je, že Japonci prostě nesmrdí. To metro je tak těsné, že si smrdět nedovolíte (viz Londýn). Ale to dělá i to, že nejsou vůbec “tuční”.

Tuční je také oslí můstek ke slovu hluční.

Sumimasen

Tak hluční zaručeně nejsou. Dekórum a respekt bylo možné vidět i u nejmenších dětí. Naše nejčastější slovo pak bylo “sumimasen” – Omlouvám se za potíž.

Je strašně jednoduché se nakazit japonskou empatií, slušností a respektem, který tu vládne. Teda pokud nejste slepí západní burani. Měly jsme s Kačkou najednou pocit, že se musíme omlouvat za všechno, i za laskavost a ochotu. Letmé strčení nebo když nám někdo uvolnil místo… Vlastně se omlouváte za to, že druhému způsobujete přítěž tím, že pro vás udělal laskavost.

Těch silných momentů a emocí bylo v Japonsku přehršel. Ale jeden velký silný pocit, který si budu z japonské mentality a kultury navždycky pamatovat, je uvědomění si, že není kam spěchat, ačkoliv je ten náš lidský život krátký. Ale třeba těch životů máme více. A třeba ty svoje pokaždé využiju k návštěvě Japonska, abych si to mohla připomenout.

Arigato gozaimasu.

 

IMG_9054

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén