Trangová

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 2 z 5)

Co čekat, když vezmete Vietnamce (nebo minimálně mojí mamku a její kámošky) na výlet

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když “di choi” (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Ženský čutání: Vietnam vs. FK Dukla Praha

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

Capture

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

 

Zpověď “tý blogerky”

Jsem vyfluslá. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled byla v divadle. Od té doby, co byla před čtyřmi měsíci vyhlášena nominace na Magnesii, se mi v životě strhl kolotoč. Můj ksicht byl všude, jak mi lidé kolem nezapomněli vždycky připomenout, i když to nemysleli zle. A to se přitom prezentuju “jen tužkou”. Do mejlu mi vedle báječných vzkazů (děkuju za ně!), že vás blog rozesmívá a že se třeba i víc zamýšlíte nejen nad tím, jak přistupujete k Vietnamcům, ale obecně lidem, chodily i pobídky k osobnímu seznámení, vycházející pouze z toho, že jsem Asiatka. Nebo nabídky na spolupráci v multilevelech prodávajících kosmetiku.

Tenhle blog není pro starý
Není to moc postavený na tvým ksichtu? Vždyť reálně nepomáháš Vietnamcům. Vypadá to, že jsi mluvčí komunity a jen profituješ z toho, že Češi ti ty tvý vtípky žerou. 

Takhle teď v poslední době přemýšlím. Někdy ve mně hlodá pocit zodpovědnosti vůči celku, protože jsem tím ptákem v hejnu, i když z něj ulítávám. A dole na zemi hejno určitě někdo sleduje a míří na něj puškou.

Vzhledem k častým rozhovorům v médiích to pro některé může vypadat, že mluvím za celou vietnamskou komunitu. Opravdu je k tomu něco dodávat? Jako kdybych sama nevěděla, že stojím dost mimo komunitu a zpovzdálí ji pozoruju a komentuju. Za sebe. Ne za tvojí mámu nebo bábu. Je tenhle přístup v pořádku? Nemám šajna.

To celé dost souvisí s tím, že se mě novináři ptají neustále na to samé. Generalizování se ve zpravování lidí v jakékoliv formě člověk nevyhne. I já na svém blogu generalizuju, ale očekávám, že čtenář není pitomec a nevztáhne to na všechny Vietnamce. Ale opravdu nevím, co říká vietnamská komunita na uprchlickou krizi. A opravdu nevím, za jak dlouho budeme mít vietnamského politika.

Ty si ta – blogerka, ne?
Kdysi si mě lidi pamatovali i jménem. Ohlasy dostávám primárně od českých čtenářů. Minimum zpětné vazby od svých vietnamských krajanů, i když vím, že blog čtou. A pak některé potkám někde na ulici s opovrhujícím a odsuzujícím pohledem. Možná je to paranoidní vidění sebe sama a já se tu chtěně pasuju do role oběti svých myšlenek, ale v těch momentech dostává moje motto Neberme se tak vážně (Případně Ruizovo Neber si nic osobně) pěkně zabrat. Hashtag #zenvole

Vietnamští čtenáři už z podstaty věci blog berou vážně. Proto je těžší vysvětlit právě jim než české společnosti, že mluvím za sebe.

Prosím pěkně, tohle není žádné veřejné martyrium nebo stěžovací dopis nějaké sebelítostivé blogerky. Kdybychom neustále řešili, jak na druhé působí to, co děláme, nevzniklo by nic autorského. Půlku článku, kde vysvětluju, že ty texty ani moje výroky se nemohou brát jako tiskové zprávy vietnamské komunity, jsem smazala. Sebereflexe je důležitá, ale něco je špatně, pokud musím obhajovat něco tak evidentního. V slabé chvilce občas kouknu na komentáře na Přiznání Vietnamců, a ve své ještě slabší chvilce na to chci reagovat a s otevřeností vysvětlovat, že opravdu nemluvím za ničí bábu ani mámu, ba ani za ně, mé krajany. A někdy si i říkám, jestli to poutání pozornosti je vůbec dobrý nápad.

Maruška Doležalová dostala po Magnesii blok a skorem přestala psát. Chápu ji. Přirozený vývoj? Jako kdybych to nečekala. U mě se autocenzura zvýšila o další stupeň a mám neustálý pocit toho, že už je na čase zas vydat zas nějaký pozitivní článek a že musím neustále hledat podněty. A hlavně, aby tam padlo slovo Vietnamci. Klikání na statistiky. Jsem někdy jak v křeči a nekoncentraci. Trošku fetka svýho ega, které se zhmotňuje v tomhle blogu.

Nepřestanu ale psát, i kdybych měla dostat vyhubováno od konzulátu nebo vyhrát Stardance (Maruško, gratulace!). Protože heslo Never miss a chance to dance je esencí tohohlenctoho blogu. A dokud budu tančit, budu i psát. A víte vy co? Tohle je vlastně pozitivní článek. Takže jsem si zas jsem splnila svoje zadání.

Proč se chcete kamarádit s Vietnamci

protože nejsme lakomí a dělíme se o vše (článek o laskavosti a karmě přijde, to je jasná)

protože díky nám víte, jak vopravdu chutná kokos a jak vopravdu chutná šťáva z cukrové třtiny

protože máme vždy čerstvou zeleninu, ovoce a vždy nějaké cukrovinky před expirací, které jsou úplně v cajku, ale nemohou se prodávat

protože naše maminky a jejich domácí závitky

protože dáváme slevy kamarádům (teda ne na cigarety, tam je marže malinkatá)

protože je lehké nás živit a opít (ale ne šatit)

protože se vejdeme do jakéhokoliv dopravního prostředku a můžeme vám uvolnit místo na nohy

protože všechno fotíme a i když nadáváte, tak jste pak rádi za ty fotky, přiznejte to!:)

protože vás bereme do Sapy na pho a všechno o Vietnamcích vám vysvětlujeme

protože máme čuch na slevy v krámech

protože všechno, všechno slavíme jídlem

protože se s námi naučíte jíst ryby (a rybí hlavy) a poznáte, že se krabi mohou jíst i jinak než v pomazánce z Alberta anebo jako surimi

protože s vámi poletíme do Vietnamu a vezmeme vás za naší roztomilou babičkou a zařídíme, abyste neplatili “bělošské ceny”

jsme vaši nej kámoši na karaoke – nenecháme vás nikdy zpívat samotné

 

Peníze na dva způsoby aneb Co mě žere

Jedna:
Že někteří naši starousedlí zákazníci přijdou pro nákup s menším obnosem peněz, než je hodnota nákupu, počítajíce, že nám zaplatí hrstí mincí a my s důvěrou nebudeme přepočítávat. A pak dělat překvapené, že to “nějak nevychází”, protože “si to špatně přepočítali”. Jasně, zvlášť když pokaždé kupují to samé.
Takže ano, Karle, příště (zas) těch pět korun, prosím.

Dva:
Sedí nám tu doma návštěva (takže real-time a instantní reakce garantována).
(Mně) Cizí vietnamský známý mých rodičů se po prvních společenských frází zeptá, kolik vydělávám. A doplňuje to otázkou, jestli tím uživím své rodiče.
Neumím reagovat jinak než jen vietnamským usměvem a odpovědí, že to nechci říkat.

Peníze na dva způsoby. 

Asian Fever

Moje e-mailová schránka posledních týdnů shrnuta ve 3 minutách:

#Perlidičky: Krkonošský Vietnamec

S Thaiem se známe díky Pražskému studentskému summitu. Když si spolu povídáme, nestíhám ho. Thai je totiž jak myšlenkový gejzír. Taky si ho jednoduše zapamatujete, protože vždy vypadá jak ze žurnálu. Dámy se v jeho společnosti cítí jako v rukavičkách, protože je na něm znát, že po večerech nečte jen knihy o společenských vědách, ale také listuje v příručkách moderního gentlemana. (Za tuhle charakteristiku dostanu sprda:) )

Kdo jsi?
Jmenuju se Do Thai Quang, ale většina lidi mi říká Thai, protože se to snáz vyslovuje. Narodil jsem se ve Vietnamu, ale považuju se za krkonošského Vietnamce. Pocházím z Jilemnice. Nejvíc mě utvářelo právě to, že jsem Vietnamec uprostřed hor, ve střední Evropě.

Měl jsem české jméno – Petr Navrátil. Když mě přihlásila (česká) babička do školky, místo mého oficiálního jména mě nahlásili takhle, protože oni jsou Navrátilovi. Byl jsem Petr Navrátil od Navrátilů až do gymplu. Petra jsem přestal používat proto, že jsem moc filozofoval – ve 13 jsem si uvědomil, že se ta jména Vietnamcům přiřazují a že by byla škoda to své pravé nepoužívat. Bylo to moje národní obrození. Způsob, jak vyjádřit svoji identitu. Zpět k začátku – cítím se být víc Vietnamec, ale krkonošský, protože jsem se ocitl v netradičních podmínkách.

Jakou vlastnost by se měli Češi naučit od Vietnamců?
Když se nad tím zamýšlím – já si to nespojuju s tím, čím se lišíme, ale co máme společného. Je to přístup Never give up. Schopnost se kousnout, začít stavět od znovu, bez ohledu na vnější neštěstí. Mě baví to, co nás sjednocuje. To je to, na čem se Vietnamci a Češi mohou shodnout. Podobně jako Vietnamci, tak i Češi žili staletí v útlaku. Na to ale musíš mít historická fakta, na kterých to jde obhájit, aby sis to mohl oddiskutovat.
Budu mluvit obecně o duchu Vietnamců, který je ovlivněn konfuciánstvím – vždy patříme pod celek nějaké hierachie. Rodina je obrovská hodnota v životě. Ty nejprostší věci, co řeknou nebo udělají naši rodiče, nás formují.

Příklad – moje mamka má v Krkonoších hodně českých kamarádek. Většina vietnamských maminek navaří tolik závitků, že by to jedna rodina nedokázala sníst za půl roku. Jako dítě si říkáš, že závitků není nikdy dost, tak proč, když se udělají, se rozdají po sousedech? Sbalí se rodina, sbalí se závitky, jdou se rozdat. Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot, což je v týhle době moc aktuální. Není to síla toho, co říká, ale toho, co dělá. Navíc to není nic raritního, tohle dělá fúra vietnamských maminek.

Vietnamci mají rozdělenou roli bad a nice cop. Můj tatka je tvrďák, ten říkává citátový věci – každej umí bejt šťastnej, když se daří a vše funguje. Ale ctnost je umět se kousnout, když to nejde a přidat, když člověk nemůže. Tahle disciplína a morálka je to, co mě provází. Tyhle maličkosti. Navíc mi dává zdravej přístup, jak má vypadat chlap – chlap má být čilej, má být sportovní a aktivní, zdravá duše nemůže sídlit v chabém těle.

Podle mě je paradox, že pracuju v technologické firmě a říkám tohle. Jako lidi nepotřebujeme lepší technologie a snížit státní zadluženost nebo získat vyšší produktivitu. Co potřebujeme je víc lidskosti. Uvědomění, že je člověk součást toho společného systému.

Co je tvoje nejoblíbenější vietnamské a české slovo?
Vietnamské je thuong – slovo, které se těžko překládá, ale každý Vietnamec tomu rozumí. Thuong není o soucitu, že někoho lituješ, když se někomu něco stane. Thuong je konstatní ohlížení se na druhé – jak jsou na tom rodiče, jak se jim daří. Ohled.
Mně se líbí čeština obecně, víc než slovo, čeština je tak hravá, že člověk, když ho ovládne, může dělat akrobacii, poskládat dohromady. Třeba slovo puntičkář. Čeština je krásný jazyk, škoda, že se sem přenášejí anglicismy.

Třeba popleteniny – můžeš ho sem prdnout, všichni ví, co to je. Ve vietnamštině si nemůžeš vymýšlet, slova tam mají totiž pevný význam ve slabikách.

Na čem teď pracuješ?
Jsem teď v korporaci, ale pracuju na dodělání diplomů. Nakonec pracuju na tom, abych mohl zpátky vracet do společnosti. Chci být tam, kde můžu pomáhat – nejen v rámci komunity. Pracuju na zlepšení společnosti, nemusíme zachránit svět, stačí zachránit sebe a jednoho člověka navíc.

Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot.

“Vietnamci se lyricky snad i rozcházejí”

Bavila jsem se s jedním vietnamským kamarádem, kterému je 23, celý život žije tady a přestože má silné vietnamské konexe a spoustu kamarádů z komunity, zpravidla chodil s Češkami. Bavili jsme o rozdílech mezi vztahy Vietnamec – Češka a Čech – Vietnamka a dost jsme se nařehtali. Mám tu pár rychlých poznámek k debatě (velmi parafrázované) a skoro každý bod by zasloužil samostatný článek a polemiku.
A tímhle pidipolorozhovorem se mnoha z vás dotkneme.

Komunikace ve vztahu
Vietnamci se rádi baví v metaforách – lyricky. Lyricky se snad i rozcházejí. 

Souvisí to s (východo)asijskými komunikačními vzorci, kdy věci neříkáme natvrdo, nýbrž opisujeme a naznačujeme. Pro více informací si otevřte nějakou knížku o interkulturní komunikaci. 

Vietnamec a Češka. Pozor kontroverzní
Vietnamci nemají problém s tím chodit s Češkou, ale je to mnohem těžší, poněvadž málokterá Češka, která není trošku ulítlá, by chtěla chodit s Vietnamcem. Která česká slečna má vysněného vietnamského prince?

Naopak český muž chce chodit s Vietnamkou (asiatkou), protože mu “má co nabídnout”. Proto když si Vietnamec přivede domů Češku, všichni ho chválí (oproti Vietnamce, která si přivede Čecha). Dlouhodobě ale Vietnamec chce Vietnamku, protože Češka není tak “houževnatá”. Být vietnamskou snachou není vůbec medíček. Vietnamské ženy jsou traktory. Kdyby byla její dcera jen z 20 % jako ona, tak to toho chlapa dostane. Češi jsou naopak navíc tvárnější, co do partnerských vztahů.

Vietnamci mají oproti českým klukům málo co nabídnout. Jsou to “studení čumáci”. Nemají k tomu vzor, neprojevují svou lásku navenek, kdežto čeští muži ženu umí zahrnout láskou a doteky. Pro Vietnamky, které nikdy neviděly svého tátu objímat svou mámu, je to vrchol romance.

Čech a Vietnamka. Pozor kontroverznější:
Proto vztahy Čech – Vietnamka vydrží déle než Češka – Vietnamec. Čech nemá ale tolik trpělivosti na panovačnost vietnamské ženy. Vietnamští muži je většinou nechají “pindat”. Buď mají hodně pochopení a trpělivosti a “protrpí to”. Nebo jim pak praskne buben a žena dostane pár facek. A otevírání tématu domácího násilí je ve Vietnamu stále tabu. Vietnamci mají navíc tendenci lehce spadnou do závislosti, když se zamilují, je to tunel, jsou vytrvalí, ale pak ve vztahu jsou schopni svou ženu nechají tahat krabice.

Pozn. Pro tentokrát nechávám článek bez soudů a bez zakončení. Dejte vědět, jaké téma vás oslovilo, abychom ho případně rozložili na atomy.

#Perlidičky: Holka, které bylo přáno

Photo: Vladimír Mokrý

Hai Van. Když vyslovíte její jméno, zní to jako Heaven. Nebe. Tak jí tak občas i říkáme. Kdysi jsme si říkali i Datel Woody, protože má velmi zapamatovatelný a pronikavý smích. Holka malá tělem, ale obrovská duchem. Jeden z nejopravdovějších lidí, které znám. 

 

 

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě  Kien Giang – je na to i písnička  – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.
Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně,  měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.
Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.

Věřím na duhu.  Objeví se, když chceš. A nemusí to být jen barevné pruhy na obloze.

Podpažím

Jakkoliv jsme podle mě národem poeticky smýšlejícím, jedna věc se nám fakt nepovedla. Projíždím si Přiznání Vietnamců a narazila jsem na jednu zvláštní kulturní odlišnost týkající se toho, jak vietnamští rodiče (ne)vysvětlují svým dětem, jak přišly na svět. Jedna mladá slečna v komentáři o přístupu (neexistujícím, o tom snad jindy) našich rodičů k zasvěcování do vod sexuálních napsala, že ji dlouho krmili teorií porodu z podpaží. Že vylezla z podpaží. 

Když mi bylo méně než 10 a neměla jsem ze spousty věcí rozum, naší známé tetičce se narodila holčička. Zeptala jsem se, jak je možné, že se takovej človíček objeví na světě. Tetička prstem ukázala na podpaží a řekla, že odtud. Z “nách”, vietnamsky.

Už dlouho jsem přemýšlela, že o tomhle napíšu, ale neměla jsem k tomu žádný logický a relevantní vysvětlení. To do teďka nemám, ale jsem ráda, že nejsem jediná, koho tím krmili. Minimálně komentář té slečny má něco přes 200 liků.

Díky bohu za čápy a vrány. #dařbujánapandrhola

 

Pšššt, ať ji nevyplašíme

… pronesly rozhodně ne nonšalatně moje bývalé spolužačky, a nyní již i naštěstí bývalé kamarádky, Niky a Terka, když jsem u večeře zmínila, že jdu 1. 4. odevzdat na finančák svoje první daňové přiznání.

Většina mých dobrých kamarádů jsou Češi, které jsem poznala během studií. Parta hic. Kavárnička. Zpravidla havlisti. Geopolitikové. Cestovatelé. Tanečníci. Kulturní nadšenci. Milovníci Britney Spears a marshmellows. Pijani dobré whisky a vína. Nastupující klavíristky. Srdcaři v tom, co dělají.

Jak je o vás známo, český humor umí být ironický a cynický. Takže celá tahle banda, mimochodem budoucí kulturně-politická elita národa, se kterou si už nějaký ten pátek hledáme (každý po svém) místo pod sluncem, patří do škatulky vzdělaných a láskyplných neorasistů, kteří svou světovost a multikulturalismus šifrují do cynických, ironických a politicky dost nekorektních poznámek (mimochodem pryč s politickou korektností) o Vietnamcích.

Kecyvkleci

Takové kecyvkleci ale těžko rozjedeme, když jsme ve širší skupině lidí, kteří při podobné medovo-rasistické poznámce rozpačitě a nervózně očima těkají mezi mými “kamarády” a mnou, (píše se tu čárka?) a čekají, jak na to kdo zareaguje. Pokud v ruce drží nějaké pití, většinou ho i viditelně pevněji sevřou, jako by to byla jediná uzemněná věc, které se mohou chytit, aby je rozpačitost neodfoukla. My toho nedbáme a zpravidla si naložíme další rasistický nadvtípek (Nene, tohle tričko nešily děti v Číně, ale moje teta.|Prosimtě, vrať se zpátky do Vietnamu, když nevíš, jak se správně vyslovuje phočko|Trangová je Vietnamka, ta může. … ), přičemž testujeme, jak daleko můžeme zajít. Většinou hodně daleko. (A samo nás to překvapí, ale nejsme z toho v šoku, protože to nějak už dávno tušíme.) Za hranice Prahy a Vietnamu.

Buď to “ti nezasvěcení” nepoberou a jsou v nemírném šoku (v němž ho nebo ji necháme a což pak nehorázně a sobecky zneužíváme ve prospěch vlastního potěšení a ješitnosti) anebo se citlivě naladí a škálují dál (hurá). Nebo se i stane, že se takovéto nekorektní konverzace chytí člověk, jehož rasistické vtipy nedosahují ani půlúrovně Troškových kameňáků. Víte, takové ty prvoplánové buranské vtipy, které jdou na ruku a byly vymyšleny pro účely konverzační vaty a proto, aby se mohli malomyslitelé a veksláci plácat po ramenou, že si mohou utahovat z jiných národností. Nebo když se ten “cizí člověk” snaží mermomocí infiltrovat a naladit tak, že pronese něco totálně mimo mísu a podaří se mu instantně urazit někoho z přítomných, aniž by k němu měl osobní vazbu nebo aspoň pochopil kontext toho, proč se vůbec v kroužku, s láskou nám vlastní, urážíme. Ať už jsou to vtipy na původ, sexuální orientaci nebo povahové rysy někoho z (ne)přítomných.

Samo, je to ultratenkej led. Stále se totiž bavíme o rasismu a jakkoliv v České republice není politická korektost tak rozšířená jako třeba v Americe nebo v Německu (kde nás fakt, ale fakt nedávali; v kombinaci s tím, že Němci nemají takový smysl pro humor), tak citlivé škálování (třeba i dvojsmyslného) urážlivého vtípku je velmi těžký úkol hodný vysokého EQ a IQ, rozumné společenské ohebnosti a katechismu, (je tu čárka?) a málokdo, kdo přijde zvenku, to dokáže tak, aby si infikovaná parta nepomyslela, že je to totální loser a vekslák. Proto prosím, dostanete-li se do takové situace a neznáte jiné vtipy než ten, jak se potkají Američan, Čech a Vietnamec a něco…, nebo Vietkong a Amíci, neškálujte. Pro své dobro.

Disku(r)se

A rasistické vtípky, o kterých se tu bavíme, nejsou čistě o tom, že jíme psy a kočky. Cítit je i posunutí diskursu (prof. Nekula) i vzhledem transformaci (korporátničina) vietnamské komunity. Vtipy o trhovcích, kočkách v jídle nebo o trávě se trošku rozmělnily. Standardní pozici si u mých kamarádů nyní drží večerky, draci, sexuální náruživost Asiatek, výše zmíněné daně, tu a tam i nějaký ten intelektuální vtípek na vietnamské komunisty.

Niky, Terko, Domi, Kačko, Ondro, Ludvíku a Evikulele a vy jim podobní, vy víte, že tenhle článek musel přijít. Každej váš (protože když já řeknu rasistickej vtípek na Asiaty, tak to není rasismus a vtipy na Čechy nedělám, rozumějte, tahle země mi dává chléb a sůl) neorasistickej vtípek je testem toho, jací velcí kamarádi jsme.

Zatím si, cítím, žel, vedeme velmi dobře. Takže ty vaše kecy budu muset poslouchat ještě dost dlouho. Naštěstí. 

P.S. Cokoliv řeknete, může být ve váš neprospěch zveřejněno na tomto blogu.

Hody hody doprovody #slívovička

Čau. Nikdy jsem neměla ráda Velikonoce. A Velký pátek měl být svátkem, už když ukřižovali Ježíše.

Vyrůstala jsem na vesnici, kdy malé i velké holky věděly, že si v pondělí pod tepláky musí vzít polštáře. Zvlášť strejda Kája s Kájou (jeho synem) měli v oblibě větvičky jalovce, kterým jsme my, holky, dostávaly našleháno ještě před diktaturou vrbové pomlázky. Nehledě na to, že u nás na vesnici se jalovci dařilo a vrbičky u obecního rybníka byly ty nejpevnější a nejpružnější v celém šírém okolí. Strejda Kája a Kája uměli upléct ty nejhezčí pomlázky. Pak na ně samo dostali barevné pentličky.

Praktická žena

Miluju tradice, ač je nemám s kým dodržovat. Když jsem byla menší, malovali jsme vajíčka. Ve velkém. Barvení v cibulové slupce, vosk nebo samolepky z časopisu Praktická žena nebo Vlasta. Všecko bylo. Jen ta trpělivost a šikovné prsty chyběly. Měla jsem z toho trauma, protože moje malovaná vajíčka byla ta nejhnusnější. Tu příliš nebo nerovnoměrně vosku, tu ohmaty na povrchu skořápky, tu odlepené samolepky. Cibulové slupky jsem nenáviděla, protože to celé navíc smrdělo a mně se tam ten list nikdy neobtiskl tak, jak ukazovali ve Vlastě.

Nehledě na to, že jsme ta vajíčka dojídaly ještě pár dnů po Velikonocích. České Velikonoce jsou fakticky traumatizující. I malí kluci vietnamští chodí koledovat. Šlehání jsem se upřímně vždycky bála, ale na střední škole jsme s holkama před klukama dělaly, že se jakože bojíme a že jakože utíkáme a že jakože nechceme dostat přes zadek (záměrně použitej plurál). Polejvání a stříkání parfémů u nás na vesnici znamenalo nahánění kluků po celé vesnici, protože vždycky zdrhali.

Od té doby, co bydlím s našima a máme krámek, chodí i k nám malí koledníci. Přichází brzo ráno a zvoní, protože ví, že se mamka nechá vyšlehat a ráda rozdá nějakou tu mňamku. Já ještě v deset spím, v jedenáct už chodí jen starší a slivovicí nametení koledníci, takže těm dáváme do nálady pívo.

Letos, na přestupný rok, by měla naopak chodit koledovat děvčata. Tak jsem zvědavá, co se tu na vesnici vymyslí. Tak či tak Velikonoce nebudu mít asi snad nikdy v oblibě. Mimochodem, Velikonoce jsou oproti Vánocům v Asii o dost méně oblíbené. Nepočítáme-li fanatické křesťany na Filipínách, jsou tyto nejdůležitější křesťanské svátky opomíjeny. Z toho komerčního hlediska se nejedná o tak atraktivní svátek, navíc se připomíná ukřižování. Jakkoliv jsou Asiaté drsná rasa, tohle jde mimo nás. Takže připomínky Velikonoc uvidíte s větší pravděpodobností v Jižní Koreji, kde je početná katolická komunita.

Jdu někam zahrabat vajíčka. Z čokolády. A koupit si něco (staro)nového na sebe, aby mě králík nepokakal.

Veselé, přestupné a nepokakané Velikonoce!

 

Kurvadrát

“Ahoj, jmenuju se Čan a není to Čau, ale taky to má tři písmena”, je věta, kterou teď budu říkat při KAŽDÝM představování. Kámo, Káčo, já to už nedávám. Upletla jsem si na sebe ostnatý kurvadrát. Sorry, že vás tím neustále krmím a vylejvám si tu svý zoufalý postintegrovaný srdce, ale my všechny, co se jmenujeme Trang (nebo Tran nebo Trung), máme v TÝHLE ZEMI kurva problém.
Vy to jméno prostě NESLYŠÍTE.

Jakkoliv pomalu a nahlas artikuluju, vy to jméno prostě NESLYŠÍTE. Metapohledem mezi námi probíhá ultra roztodivná metakomunikace.

Nebo se na to prostě vybodnu a budu říkat jenom Čan, podám ruku a nechám to na osudu.
Nebo se odstěhuju. Ale ne do Itálie.

Meaning of life. No meaning. Takže hezkej víkend.

Budeš v Blesku?

Čím jsou mí rodiče starší, tím víc jsou roztomilejší.
Podělila jsem se s nimi o radost, že budu mít rozhovor ve dvou tištěných médiích.
Mamka s láskyplným očekáváním a dětskou nevinností vyhrkla “Budeš v Blesku?”.

Miluju, když jsou naši dětsky nevinní. Mrzí mě, že s nimi netrávím tolik času, abych jim vysvětlila rozdíl mezi Bleskem a vším ostatním. A tak je to ve všem. Mí rodiče jsou ti nejbližší, zároveň ti nejvzdálenější pozorovatelé mého života. Z dálky tiše pozorují, jakým směrem se ubírám a mají tichou radost z pracovních úspěchů.

A co na to říkají vaši?

V některých hovorech mezi čtyřma očima jste se mě ptali, co říkají naši na tak otevřený blog. Tatínek umí česky, ví, že TOHLE existuje. Ale nečte to, pokud ho k tomu neponoukám. Maminka ví, že píšu na těch internetech o Vietnamcích.
“Ale neříkej úplně všechno, ano?”, připomíná mi.

Na začátku se báli, jak by tomu bylo i v případě jiných vietnamských rodičů, že tím budu poutat na naši rodinu pozornost. A vyčnívat by se přece nemělo. Strach z hodnocení společeností je výchozím vysvětlením, proč tu není tolik vietnamských umělců, individualistů nebo těch, kteří dělají, co mají rádi.

Naši mají ale z Magnesie radost. Tatínek mi poslal dva hlasy. Za sebe a za mamku. A pak mi to oznámil na Facebooku. A pak také dodal, že je dobře, že v tom Blesku nejsem.

Asian Glow – Proč Asiaté rudnou po alkoholu?

Všichni, co s námi (se mnou) občas chlastáte, víte, že my (já) to vážně nedáváme. Vaše dvojka je pro nás (mě) jak litr.

Asiaté jsou známí tím, že po vypití určitého (velmi, ale velmi malého) množství alkoholu, rudnou, ba jsou lehce opití. Podle mě se to týká také některých Britů, když tak občas koukám po turistech v barech (brzo přijde report z cesty po Londýně).

ALDEHÁČKO

Samozřejmě je to roztomilé. “Zdravě napití” Asiaté jsou roztomilí. Hihňáme se. Proč ale s vámi neumíme držet krok, i když si před alkoholovým dýchánkem dáme bůček?

Zjednodušeně řečeno, většině Asiatů (více než 50 %, někde se uvádí až 70 %) z Dálného východu chybí enzym ALDH2. Aldehyddehydrogenáza, která odbourává v játrech alkohol.

Tudíž se nám ten jäger (protože Becherovku nepije mimo turistů snad nikdo) nerozkládá na látky, které tělu toliko neškodí a dostává se do krevního oběhu jako jed. Doslova, protože acetaldehyd je reaktivní sloučenina, která způsobuje zrychlení tepu, červenání kůže, zúžení cév uvnitř těla a rozšiřuje povrchové cévy. Po decce vína nám tak zčervenají tváře, které se tváří, jako kdyby chtěly vybouchnout. Někdy to i štípe. Téměř prachobyčejně hoříme. Jako kdybyste se zahřívali v sauně vodkou.

Vědci na tuhle parádičku přišli teprve v roce 1981.

Tenhlecten zajímavej článek nastiňuje hypotézu, že se absence ALDH2 vyskytuje (absence se vyskytuje?) mezi lidmi žijícími v zemích, kde se pěstuje rejže. Mutace genů a podobné srandičky, kdybyste chtěli houšť.

Před elixírem za elixírem nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát 

Co by to bylo za svět, kdyby nepřišel někdo, kdo tenhle (vlastní) problém řeší a nejlépe ho rovnou i zpeněží? Tadááá – Before Elixir – nápoj, který pomáhá odbourávat alkohol. Mimochodem moc hezký claim – “Be ready. Not red”. Samozřejmě. Nejdřív tuhle zázračnou tekutinu vypijete, abyste mohli pít. To je sice hezký, ale mám díky tomu dvojí výhodu, o kterou bych nerada přišla.

1. Tolik nevypiju, protože nechci vypadat jako Marfuša (ano, jsou tu výjimky)
2. Ušetřím a neleju do sebe cukry (mojito vs. oříšková čokoláda)

Tenhle článek je stejně jen laskavou výzvou, abyste nás fakt, fakt nenutili pít.
Vždyť je s námi (i s vámi) prdel bez chlastu.
V neposlední řadě doplním, že dnes nesymbolicky končí Suchej únor.
Což je i iniciativa podporující mužské zdraví. Mrky mrk semhle.

Tak na zdraví!
Neboli vietnamsky Mot, Hai, Ba, Yo!

Stránka 2 z 5

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén