Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 2 z 8)

Jedna závitková

V jedné ruce závitek
V druhé kafíčko se salkem
Pochválena buď integrace
a vietnamské obžerství bez výčitek.

Kulturní několikatero

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

 

Jídelní několikatero

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova “phočko” ni “bunču”. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar “Dám si bunču.” Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ramen.

Doma

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

O kolínku s Hiepem

Podařilo se nám potkat až na podruhé. Sedli jsme si do Skautského institutu, aby mi Duong Chi Hiep mohl vyprávět o svém fotografování, vztahu k Praze a o tom, proč se někdy cítí, že sem nepatří. 

Hiep oi, odkud jsi se tu vzal?
Žiju v Praze, ale pocházím Děčína, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bruntálu kvůli obchodu, Stále tam jezdím, mám pocit, že jsem nedocenil to prostředí, přírodu. Jsou tam Jeseníky. Hnedka Praděd. Za celých deset let, co jsem tam žil, jsem ani jednou na něm nebyl. Jednou jsem jet chtěl na spontánní výlet, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem pak spát ve dvě.

Používáš ještě své české jméno Lukáš?
Do páté třídy mi tak říkali. Od primy už jen Hiep. Může za to můj třídní na gymplu, prý že mi mají říkat pravým jménem. Na začátku jsme se představovali a on se mě zeptal, jak se jmenuju.
“Hiep.”
“Jak se to čte?”
“Lukáš.”
Asi jsem byl nervózní, ani nechápu, proč jsem to řekl. Srandu z toho mají doteď.

Co momentálně studuješ a čemu se věnuješ?
Momentálně studuju fotografii na soukromé škole. Snažím se dostat na dálkové studium do Opavy, kde učí Jindřich Štreit, můj vzor. Jinak restauruju pohledy. Nejdřív naskenuju pohledy. Některé nejsou technicky dobré, kompozičně nesedí. Tak něco občas uříznu. Na jedné fotce s vozkou je jeden kůň bez hlavy, protože to někdo špatně vyfotil. Tak jsem to chtěl oříznout, aby to vypadalo, že to bylo záměrně. Tohle mě baví.

Odjakživa jsem se díval na vietnamské historické fotky, ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak to vypadalo tady. Je zajímavé vidět skrz fotky, jak Česká republika vypadala. Češi berou staré fotky jako samozřejmost, ale my staré fotky doma nemáme. Jinak moje mamka ve Vietnamu fotila, měli s dědou ateliér. Děda fotil za vietnamské války a psal básně. Chtěl bych se naučit vietnamsky, abych si ty básně mohl přečíst. Mamka měla pochopení, když jsem začal fotit. Taťka si ze mě dělal srandu, že ze mě bude fotograf, co se tak tak uživí.

Proto jsem rok studoval architekturu, abych se zavděčil rodičům. Jsem dobrej v matice a v kreslení, na střední jsem procházel bez učení. Teda nebyl jsem génius. Nakonec jsem dostal dvojku z maturity.

Poslední semestr na vejšce jsem vzal jako recesi. Cítil jsem se tam špatně. Nenaplňovalo mě to. Byl jsem sice hodně ambiciózní, soutěžil jsem s ostatníma klukama. Ale i tak to nestačilo.

A co je teď tvým snem?
Chtěl bych vydávat fotografické knihy a pořádat výstavy. Začínám si kupovat monografie. Kupuju si i mladé umělce, nejen staré a známé. Mělo by se víc podporovat současné umění. Chtěl bych je podpořit aspoň nákupem knih.

Říkal jsi, že jsi na hraně s tím, jestli se cítíš být víc Čechem, nebo Vietnamcem. Proč?
Na střední jsem se cítil být víc Vietnamec. Pak jsem dostal občanství, tak jsem se cítil víc jako Čech. Teď to mám tak půl na půl. Hlavně kvůli situaci s imigranty. Někdy z reakcí cítím, že sem nepatřím. Sousedka k nám nedávno přišla, protože mi houkalo auto. Když jsem otevřel, hnedka se mě zeptala, jestli umím česky. Moc jsem tomu nerozuměl, proč se tak blbě ptá, když jsem ji pokaždý na ulici zdravil. Potom co jsem teda zkontroloval auto, jsem v domě plný vzteku litoval toho, že jsem ji na tu její otázku neodpověděl „A vy?“.

Pak jsem jednou naboural naším golfem do sousedova Meďáka. Ten soused na mě nadával “debilní Vietnamec”. Pokračoval slovy, že jsme tu teprve měsíc a už děláme problémy. Zůstal jsem v autě a u volantu se rozbrečel, co jsem to udělal, že na to lidi takhle reagují.

I proto nemám Prahu rád. Lidé se tu mračí, všechno je daleko. Tady vstávám brzo, abych všechno stíhal. Pořád jsem ve stresu, že jdu někam pozdě, ale stejnak chodím všude neplánovaně o půl hodiny dřív, plánovaně včas. Třeba když jdu v noci na party, vracím se podle toho, jak pojedou spoje. Rozhodl jsem se, že budu jezdit na kole. Už jsem si pořídil cyklistický batoh. Ale ještě nemám helmu. Na kole jde totiž o to, kudy projíždíš. Jezdím přes Prokopské údolí, ale večer tam není světlo a je to strašidelný.

A co tvoje známá láska ke kolínkům, těm těstovinovým?
Měli jsme scuka. Bavili jsme s kamarády. Shodli jsme se, že máme všichni rádi těstoviny, tak nás napadlo kolektivně, že by z toho bylo dobrý tetovaní. A tak jsem si nechal vytetovat na koleno kolínko a na loket penne kříž. Tatérka obdivovala mojí lásku ke kolínkům, když jsem si nechal i přes tu bolest vytetovat blbou těstovinu na koleno.

Kolínko zde

D E S E T let blogu a vosudový vosmičky

Když jsem 15. 3. 2008 několik minut před druhou hodinou odpolední vypustila svůj první článek na blogovací platformě iDnesu, nikdy by mě nenapadlo, co všechno díky němu zažiju. Je to dost i tím, že jsem trošku mimoň a neumím přemýšlet daleko. Ale to je na jinou debatu.

Tahle debata je totiž o tom, že dnes, 15.3. 2018, slaví blog deset let. Prostě ty osudový osmičky, no. Nekonečno?

Začala jsem psát v březnu 2008, dva měsíce před maturitou, v době, kdy se v televizi a v novinách objevovaly kauzy vietnamských pěstitelů a dělníků bez střechy nad hlavou. V době, kdy my všichni, co jsme tehdy měli v České republice trvalý pobyt, jsme konečně mohli začít jezdit do Německa a užívat si cestování a nákupů v Schenghenském prostoru. V době, kdy se máme podle jednoho dvoučísla – 18 – začít chovat dospěle a přemýšlet nad vlastní budoucností a v mém případě i nad vlastní kulturní identitou.

Blogování pro mě byla věc neřízená, neplánovaná, spontánní a trošku i ilegální, zvlášť je to vidět v článcích o mých milovaných rodičích. Během deseti let vzniklo přes 260 článků a článečků a článenečků, což je slabota, ale na malý psaní tak akorát.

Přátelé, díky, že to čtete. Díky, že mi každým svým klikem dáváte šanci vás zdržet na zábavné slovíčko. To je totiž celý smysl asijatky. Doufám, že dneska se mnou oslavíte desáté výročí tím, že pozvete svého vietnamského kamaráda na pívo, svou vietnamskou polovičku na knedlo vepřo anebo i na pho. A že si ti naši lidi budou takhle fajnově rozumět na phorever. Nekonečn8?

A mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst úplně první psací výtvor, tak je tu. 
Nové začátky a jedeme dál.

Balíme kufry do Vietnamu II.

V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.

“Cestující Vietnamce na letišti poznáte na první pohled. Vždycky táhnou objemný kufr a nejméně dvě další zalepené krabice. Jsou to právě oni, kdo obvykle přesahují váhový limit. Pokud celková váha zavazadel k odbavení nesmí překročit 40kg, vězte, že Vietnamci (minimálně moje mamka), budou mít 41,9 kg.

LETÍME DO VIETNAMU

Moje mamka žije v dogmatické představě, že vše, co se koupí v Evropě, je tisíckrát kvalitnější. Kdyby mohla poslat tunu dárků, vykoupí celý Schlecker. Takže co obvykle vezeme do Vietnamu?

Kosmetiku – zubní pasty a kartáčky (to samé zboží exportované do Vietnamu je pro střední vrstvu vcelku drahé), krémy na všechno, sprcháče, šampóny, oblečení a drobnou elektroniku. Dále také cukrovinky, které sice ve Vietnamu seženete, ale jsou o dost dražší. A také magnetické náramky, které snižují krevní tlak.

LETÍME Z VIETNAMU

V tomto případě mluvíme o miniexportu. Spotřebního zboží netřeba. Mnohem žádanějším produktem jsou potraviny. Všelijaké bylinky, zeleniny, liči, chlebovník, dračí oka, zázvorové bonbony, bylinky a čaje, multifunkční černé fazolky a různé serepetičky do domácnosti. Hlavním vývozním artiklem je ale zelený čaj.

Vždycky když doma otevíráme kufr s bylinkami a zeleninou, celou chodbu zaplaví vůně skutečného Vietnamu. A když vůně dojdou, počkáme si na pojízdné asia-obchody (tzv. Chau A), které zajedou až k vašemu domu a přivezou čerstvé asijské potraviny. Nebo si zajedeme do Sapy na nákup.”

Od té doby, co jsem si zapsala těchto několik poznámek o Vietnamcích na cestách, v čínském zvěrokruhu zakokrhalo několik kohoutů, uteklo pár krys a uletělo pár draků.

Něco z toho mála ale neplatí. Schlecker není; místo kufrů se balí obří polystyrenové krabice, zepředu polepené jménem a adresou; magnetické náramky nahradila důmyslnější elektronika, především žádané produkty Apple, které jsou ve Vietnamu “statement piece” stejně jako v České republice tričko Guess, kabelka Michael Kors nebo dvoukilový náramek Pandora.

Spousta z výše zmíněného ale zůstala. Vietnamci stále ve velkém létají na Tet, nakupujeme v Německu (navíc toho teď za euro koupíte mnohem více) a zelený čaj je stále oblíbeným darem.

BALÍKOVÁNÍ

Ale proč to celé balíkování? Stojí za tím proslulá štědrost Vietnamců. I proto jsou kufry, tedy krabice, plné dárků – pro sousedy, pro rodinu, pro známé, na které se může člověk spolehnout, když žije daleko. Tady i tam.

Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet totiž vedle těchto drobných “cizokrajných dárků” také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a starý lidem. A ona štědrost se také projevu po vašem příletu, kdy opět plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast, a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.

Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?

 

Článek najdete také v březnovém vydání MoJE psychologie, KTERÝ VYŠEL 28.2. 2018.

Make sobotičky great again

Udělala jsem si soukromý průzkum mezi vietnamskými kamarády a známými, kteří šli k prezidentským volbám. V mém zcela nereprezentativním vzorku zhruba 20 mladých vietnamských Čechů většina volila Marka Hilšera, poté Drahoše, po jednom hlase měli Horáček a Topolánek. Já sama jsem ve své první prezidentské volbě volila Marka Hilšera. Z tohoto průzkumu se žádný závěr nedá vyvodit, to vopravdu ne.

Ale když nad těmi volbami tak přemýšlím, je to takový malinkatý paradox, protože i díky Miloši Zemanovi mohu jít já a tisíce mých vietnamsko-českých krajanů volit. Byl to právě on, kdo v roce 2013 podepsal nový zákon o dvojím občanství. Takže za mě aspoň toto drobné poděkování a rozloučení. Je ale čas na změnu. Tak, sobotičko, pojď nám.

Nikoliv plané řeči,
ale plno hlasů
do uren.
Ať tahle země žije.

Ochránkyně slev

Znáte ten pocit, když vstupujete do situace, ve které pověrčivě cítíte, že se vám stane něco očekávatelného? Někdo by řekl, že to je síla myšlenky. Energie se posune směrem oné myšlenky a věci se podle toho udějí. Nebo je to jenom vždypřítomnej Murphyho zákon. Tak či tak, šly jsme s kolegyní do Tesca nakoupit na poslední chvíli velké Lindt čokolády jako firemní dárek. Vybraly jsme celý stojan s vánočními balíčky a nakupily je v těžce vybojovaném vozíku. Kolegyně odběhla na informace. Stála jsem s naloženým vozíkem a chvíli se tvářila, že vozík není můj, a chvíli, že doplňuju zboží.

Síla mojí myšlenky, že se objeví nějaký kyselý obličej, podívá se na “můj” vozík a pronese nějakou antivečerkářskou hlášku, se neprojevila. Lidi chodili kolem, letící na svých obláčcích povinností. U placení taky nic.

Myšlenka se ale zhmotnila u východu, kdy jsem, ověšená 30 kusy nádherných, jistě i uvnitř lahodných čokolových bonbónů (pozn. tento příspěvek nesponzoruje Lindt, ale měl by), čekala na kolegyni, která šla vstříc lítému boji o parkovací místo na vozík. Prošla kolem paní a pronesla “To se bude prodávat, když to bylo ve slevě, co?”.

Tlačila vozík, nafrněně pronesla poznámku a šla si dál pro svůj vánoční nákup. Prostě taková hrdinka, ochránkyně slev a všech konzumu chtivých drobných spotřebitelů. Ale jen tak na půl. Protože než jsem se po svém tupém dumání vzpamatovala a stačila reagovat, už jsem viděla málem jen její záda. Naštěstí jsem se, husa, včas potrefila sama.

Nabroušená až tak, že jsem zapomněla na svůj zpravidla břitký ostrovtip, jsem s lehkým důrazem odpověděla, že nakupujeme pro kolegy, ať nemá předsudky. A ještě jí (byť trošku kysele) popřála klidné svátky. Kráva jedna. Zen. Kráva jedna. Zeneee!!!

Po příchodu kolegyně a mém emočním okénku jsme sebraly saky paky a šly rozdávat radost kolegům. Jaké z toho plyne ponaučení? Žádné. Neviditelná ruka trhu, byznys a hypotéky nečekají. Když holt musíš, tak musíš. Důležitý je, že můžeme. Ale nezabrušujme.

Tak poklidné Vánoce, žádné hromadné nákupy s ostatními spotřebiteli, kašlete na slevy a kupujte si zážitky. Nebo čokošku, zážitky jsou k nim gratis. Ale jak by řekl Forrest Gump…

Hogo Fogo Nguyen

Máte rádi československé a české filmy? Já docela aj jo. Spoustu jsem jich neviděla, ale dovolila jsem si několik z nich trošku opepřit, jaksi zaonačit, zkrátka trošku načančat tak, jak by se mohly jmenovat pro vietnamský distribuční trh. Víte co, v novém roce vás čekají parádní věci. Třeba i nějaký ten vopravdický vietnamský film. 

Kamarád do monzunového deště

Dívka na bambusovém koštěti

Adéla ještě nevečeřela závitky

Musíme si v komunitě pomáhat

Ve stínu se neopálíš

Tři veteráni z občanské války

Škola základ života (nepozměňujeme)

Dědictví aneb D*tme (tohle je trošku interní záležitost)

Starci na rýžové plantáži

Výchova vietnamských dívek v Čechách

Hogo Fogo Nguyen

Když se to tak sejde…

Přistál mi e-mail, který začínal:
“Vážená pí. Trang,…”

Ha ha. Myslela jsem, že vtipy na moje jméno už došly.
Kdybyste nevěděli, proč je to vtipný, tak tady.

Proč je asijská rodina jako korporát a korporát jako asijská rodina?

Protože je to velkej kolos, kdy se ne všichni mezi sebou znají

Protože váš názor, jakkoliv pro vás rozumný, může být bezdůvodně odmítnut kvůli zažitým pravidlům a procesům

Protože reportujete výše postaveným

Protože má určitou hierarchii a vaše postavení juniora znamená, že si nemůžete příliš vyskakovat

Protože když se firmě (rodině) daří, máte pobočky i v jiných státech

Protože se na approval ptáte výše postavených

Protože se od vás očekávají kvalitní kvartální výsledky (pololetní vysvědčení a mezitím nějaké ty diplomy samozřejmě)

Protože když budete hodní a šikovní, dostanete auto a počítač

Protože na poradách (rodinných večeřích) raději jen přikyvujete, hrajete si na mobilu, posloucháte seniora, snažíte se co nejdříve vypařit a bojíte se, že se vás na něco zeptají

Protože navenek musíte vystupovat jednotně

Protože se stejně čeká, že v určitém věku půjdete na mateřskou

Protože se stejně všechny drby řeší v kuchyňce

Been there. Done that. 

 

 

 

 

Burrito Time s Tuyet

S energickou Nguyen Anh Tuyet jsme se potkaly párkrát, poprvé na debatě o participaci Vietnamců v České republice v politice. Nejde ji v publiku přehlédnout. Pozorně poslouchá, pak položí trefnou otázku. Tento rozhovor vznikl těsně předtím, než odjela dobrovolničit do Řecka. Je jí 21 let, studuje práva a mezinárodní obchod na VŠE, mluví šesti jazyky, spoluvede kavárenské mraveniště Anthill na Vinohradech a ještě o ní dost uslyšíme. 

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?

Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m2. Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám, že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.

Malý melting pot

Dnes k nám do krámku přišel postarší pán, kterému mamka nerozuměla, protože mluvil anglicky. Zavolala mě, abych mu přeložila pár vět o jejích krásných růžích, které si se zájmem a lehkým úsměvem prohlížel a fotil. Nakonec jsme se zapovídali na půl hodinky. Brad vyprávěl, že pochází z Minnesoty a že je tu od pondělí. Přiletěl, aby si prohlídl oblast, kde našel první zmínky o své rodině. Zhruba v místech, kde bydlíme, žila jeho praprababička, která se pak odstěhovala do Států a vdala se za jeho prapradědu.

Mluvili jsme spolu o tom, jak jsme se s rodiči dostali do Čech a jak moc se západočeské pohraničí změnilo za tu dobu, co tady žijeme. Pozorně poslouchal, ptal se, zajímal se. Říkal, že jezdí po “našem kraji” a porovnává s tím, co našel na Google Maps. Dodal, že cestuje sám a veškeré poznatky sdílí se svými příbuznými přes Facebook. Darovala jsem mu historicko-turistického průvodce Českým lesem, který mi ležel léta v knihovničce a který je psaný v němčině a češtině. Ale prý to pro něj není problém, má online překladač. Na zítra má v plánu odjet do Rakouska a tam pátrat dál.

Mám ráda taková nezvyklá setkání. Malý melting pot u Českého lesa. U krámku, kde prodává malý, roztomilý vietnamský pár.

Tubičkové štěstí

V jednom malém stánku na česko-německém pomezí, v prvním, na který narazíte, když přijedete z Bavorska, a ve kterém prodává postarší, leč roztomilý manželský pár (mamka a taťka), se potkává několik kultur. Česká, německá, rumunská, vietnamská, ruská,…

Spojuje je spousta věcí. Především ten blažený úsměv, když odchází s právě koupenou tubou (a když dojdou velké, tak tubičkou) Pikniku, slazeného mléka.

Stránka 2 z 8

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén