Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 2 z 6)

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

Rok kohouta

Co by to bylo za česko-vietnamskej blog
kdybych nepopřála vám krásnej novej rok

Odvážným a pilným přeje
těchle dvanáct měsíců kohouta
od vrtošivé opice se
zas na pěkně dlouho odpoutá.

Hezky makej, žij a miluj
Držení hůlek a výslovnost phở i nadále úpěnlivě piluj.

#SpatneBasneIvNovemRoce

A speciální Ahoj jednomu panu revizorovi, kterej čte tenhle blog.

East Meets West

Kdysi jsem se zařekla, že jednou budu mít velikánskou knihovnu a všechny knihy v ní přečtené. Což o to, cesta ještě daleká, ale pomalu se tam valím. I proto s oblibou dostávám knihy – malované i psané, s věnováním i bez. Nedávno jsem dostala od svého čtenáře Toma knížku East Meets West (trošku jazykolam, německý originál Ost trifft West), která vyšla v nakladatelství TASCHEN. Udělala mi obří radost, protože jsem z ní několikrát čerpala při přípravě školních i volnočasových povídání o tom, jak vidím rozdíly mezi Evropany a Asiaty.  A také mě potěšila ta shoda okolností, že dárce knihy se zná s autorkou.

East Meets West

Tahle minimalistická knížka je sbírkou jednoduchých obrázkových srovnání, díky nimž si může čtenář udělat přehled o základních kulturních rozdílech mezi Němci a Číňany, respektive mezi východní, asijskou a západní mentalitou ve všech směrech života – (ne)dochvilnost, role prarodičů, parťoška, sebevnímání, majetek, šéf apod.

Na téhle cenou ověšené piktografické brožurce čínské grafické designérky Yang Liu (to je můj rekord s adjektivy), která od svých 14 let žila v Německu, mě baví sebeironická a hravá jednoduchost, se kterou kouká na kulturní schizofrenii, kterou prožívá snad každý Asiat vyrůstající v západní Evropě. Tak třeba mé oblíbené:

  1. Frontičky na vízum
    lines
  2. Forever alone
    lifestyle
  3.  Furt pozdě
    time

Pokud lpíte na korektnosti a z generalizování vám naskočí bradavice, tohle rozhodně není nic pro vás. Díky téhle knížce velikosti “akorát do větší ruky” si ale můžeme zas o něco víc rozumět. I beze slov.

P.S. Dostala jsem také Today Meets Yesterday a taky je to bžunda.
Screenshoty via Brainpickings, kterej to převzal z Amazonu a můj instáč.

V kuchyňce

Dnes jsme se s kolegou potkali v kuchyňce.
Já měla k obědu bramborový knedlík se zelím. On rýži.

I když oba v poněkud lehčí verzi.
Já s kuřetem. On rýži z pytlíčku.

PhoF 2017

Tak nám to zas končí. To byl fičák, co?

Slibuju, že i v příštím roce bude
– max. 0 článků o kosmetice
– min. 1 článek o Asiatkách
– nekonečně mnoho pokusů a výzev k tomu, abychom se ani v roce 2017 nebrali (nebo aspoň začali nebrat) kurevsky vážně.

Takže suma sumárum…
Ahoj 2017 a mějte se rádi!
A díky. Vobří.

 

“Co vás štve na Češích?”

… je otázka, kterou dostávám poměrně často od různých lidí v a různém kontextu. Znáte to, jsou to typy otázek, na které máte mít právě z onoho důvodu připravenou odpověď a nebýt překvapená, když se na to někdo zeptá. Protože tohle je přesně věc, na kterou se ptají všichni, protože se v ní mísí kulturní a mentální distanc spolu s pohledem “insidera”, který je dost nasáklý zdejšími “poměry”, a tudíž jeho (můj) názor by se mohl zdát objektivnějším. Po otázce vždy přijde očekávající pohled tazatele, který doufá, že mu potvrdím to, co si on sám myslí.

Učím se dospět k osobnímu zenu, kdy mě nebudou věci štvát, ale jen budou. Většinou mě nic neštve, protože pondělí zůstane pondělím (teda dokud si člověk nenajde práci, která ho bude bavit), čas od času si za vás musí sednout uřvané dítě nebo smradlavý pán nebo fronta ubude vždycky tam, odkud jste přeběhli.

Pak si ale vzpomenu na věc, moment, kdy nádech a výdech je mou první pomocí.

Štve mě vaše hejtování a debilní komentování okolních lidí – pomlouvání. (Ale nebojte, nejste v tom sami. Vietnamské tetičky na tržnici to dělají taky.)

“Ta má ale…”
“Viděla jsi?”
“Koukej, jak…”

Seděly jsme s mou asijskou kamarádkou, která v ČR vystudovala a žije tu nějakých šest let, a bavily se o tom, co jí vadí na její práci v Praze. Zmínila, že její kolegyně mívá hloupé připomínky na zákazníky, kteří k nim chodí – na jejich oblečení, styl nebo drobnosti, které jí přijdou důležité okomentovat (pozn. a nad kterými si může sama sobě vždy připomenout, že je na tom lépe). Kamarádka dodala, že ty připomínky bývají zlomyslné a nejapné. Kamarádčina reakce bývá mlčení a nezájem.

Hejty sem, hej ty tam

Tohle je přesně to, s čím se potkávám dennodenně. Na častý negativismus, nedůvěru, bázlivost a cynismus jsem zvyklá i z práce. Obecně mě tyhle eskapády ani nepřekvapují (cynik spotted). Můj vnitřní zen se ale rozboří, když slyším hejtovné a odsuzující komentáře. Hejty sem, hej ty tam.

Hele, sranda musí být, když jste dobré partě, hejtování je projevem, ehm, hlubokého přátelství. Ale bavíme se tady o jiném druhu hejtování – pomlouvání a komentování. Přemýšlím, jak na takové neomalené chování reagovat. Mám moralizovat (a taky soudit), nebo ignorovat a nechat slova vyšumět? Je to jako s tím mlčením – souhlasem?

Tenhle článek mám rozepsaný týden. Řeknete si… pár odstavců, pár enterů a odrážek, hotovo. Ale i tímhle několikahodinovým psaním a dumáním nad jednotlivými situacemi, které mně dodnes rozpumpují krev v žilách, jsem si mohla ujasnit, co bych chtěla dělat, nastane-li příležitost si svůj klid znovu prozkoušet.

Nechci používat štvavé a moralistické protikomentáře vůči původci poznámek, protože #aintyourmama. A ani nebudu mlčet, protože mlčení je souhlas. Naučila jsem se od moudrých lidí, že mluvit o svých pocitech v nepříjemných situacích je ta nejrozumější cesta, jakkoliv se to pro vás může zdát jako paradoxní a slabošské.

Poprosím je, aby tak nemluvili, protože se v té dané chvíli necítím z oněch poznámek vůči druhým dobře. Učím se s klidem žádat hejtery, aby si uklidili své soudy zas do krabičky. Moc naivní? A už jste to zkoušeli? I ten největší cynik zjihne, když uděláte to, co je nám, lidem, přirozené – mít pocity a umět o nich mluvit.

A upozorňuju, že nejsem žlutým rytířem, který jede na buvolu spasit váš národ, protože chytré a laskavé hejtování, jakkoliv paradoxně to zní, je to, co tenhle národ taky umí dobře a občas potřebuje.

Pokud ale chcete hledat v tomto článku nějaký osvícený morál, dám vám jeden. Někdo čumí jak vejr z kompostu, protože k tomu má důvod. Někdo nosí růžové vlasy, protože k tomu má důvod. Někdo je kráva nebo vůl, protože k tomu má důvod.

Takže za mě – hledejte vždy důvody.
Důvod, proč ten člověk na druhé straně nosí růžové vlasy a čumí jako vejr.
A důvod, proč zrovna vám se to nelíbí.

Kde je i integrace krátká

Řidičák máme proto, abychom mohli jezdit pro zboží do Makra.

Víkendy a prázdniny jsou proto, abychom to zboží z Makra rodičům pomohli složit.

Noviny a letáky z Makra budou vždy sloužit jako ubrus.

Naše matky budou vždy mít vyšší podpatky, víc make-up a štíhlejší pas než my.

České státní svátky neznamená, že máme volno, ale že prodáváme v krámku, protože je víc zákazníků.

K-Pop bude vždy lepší než Britney a One Direction. Možná ho přebije jen Justin Bieber.

Vždy lépe poznáme, jaké ovoce nebo zelenina je zralejší.

Pokud večerkář kouká do monitoru na asijský film nebo skypuje krajanům, nečekejte, že ho budete zajímat.

V neděli máme otevřeno, protože ve vietnamštině neděle nemá nic společného s nicneděláním.

Na blonďatou hlavu spotřebujeme minimálně dva peroxidy.

Vietnamské holky budou stále kupovat Michaela Korse. A české holky jakbysmet (+ Guess).

Vždy nás bude bolet za krkem, protože asi všichni měříte 180 cm a výše nebo co.

Mikrovlnka bude vždy především úložným prostorem.

Rejže z pytlíčku? To ani hovno, nikdy.

#jasmínrejžeforever

——————————————

Kde si nejsem jistá:
Když se chceme rychle najíst, dáme si
A) pizzu?
B) instantní nudlovou polévku?
C) kebab?

 

Của đi thay người

“Já Vám to ale hlídat určitě nebudu”, pronesla rázně starší paní s ondulovanými vlasy za pultem. Jako by tu těžkou nákupní tašku se dvěma čouhujícími ananasy chtěli lidé nakupující v zapadlém papírnictví v Bílé labuti jistojistě ukrást.

Byla jsem překvapená z této reakce, která přišla po dotazu, jestli bych si nemohla svou tašku nechat na chvíli u pultu. Chápu, člověk nikdy neví, ztrácí se i staré boty z rohožek. Spíš mě ale zarazil ten negativní výchozí bod mysli, který hlasitě křičel – mám strach.
Mám strach nést zodpovědnost (taška by se ale ztratila mně).
Mám strach pomoci.
Mám strach pomoci, kdyby se opravdu něco stalo.
Mám strach o sebe a své pohodlí. (Což ale primárně nemusí být špatně, je nám to přirozené. Důležité je, jak člověk reaguje, když má vystoupit ze své komfortní zóny.)

S tím občas narážím. Neochota vycházející ze strachu, že se můžete dostat do problémů ostatních lidí.  Ztráta vlastní jistoty a pohodlí. Nedůvěra, že když něco nebo někoho neznám, nemusím mu pomáhat. Nedůvěra v násobení dobra.

Nebudu se odkazovat na starý režim, který podporoval mezi lidmi hlídání si vlastního pohodlí, protože je to ohraná písnička. To bychom se dostali k dalšímu stereotypu, které od Čechů slyším na Čechy – výmluvy a neochota nést zodpovědnost za vlastní činy. Tak či tak… Chvíli jsem koukala a pak odvětila, že to nikdo neukradne a že věřím na dobro lidí. To trošku pookřála, pousmála se a dodala “Když myslíte.”
Myslím. Tahle konverzace ve mně ale zasela zrnko nejistoty a tu a tam jsem se na tu tašku podívala. Musela jsem si sama dát pohlavek a pak se sobě zasmát.

No. A i kdyby tu asi sedmikilovou růžovou nákupní tašku se dvěma čouhajícími ananasy chtěli ukrást, tak co. Lepší přijít o jmění než o člověka, jak by se ve Vietnamu řeklo. Của đi thay người.

Gastrostrop mit einem Gast

Pan Vesmír ví, že jsem už pěkně dlouho nenapsala nějaký absurdní článek, proto mi servíruje příběhy psané samotným životem přímo pod nos, na čínském porcelánu, konkrétně v polívkové míse. A zas ta vietnamská restaurace. Nekonečný zdroj glutamátu a historek.

Jdeme si dneska takhle k Dukelským hrdinům objevovat taje holešovického gastroporna. Objevili jsme čirou náhodou naproti Veletržáku milou vietnamskou restauraci s ještě milejší a roztomilejší majitelkou. Úplný opak paní ze Sprosté nudle. Objednali jsme si pho ga, jak jinak, a netradičně jsem ochutnala i domácí banh cuon, rýžové rolované placičky s mletým masem, cibulkou a zálivkou, jak jinak. Paní majitelka byla opravdu miláček, přidala mi k nim vepřové karbanátky/závitky v betelovém listu.

Čvachtáme si, když v tom vstoupí tři slečny s umělými příčesky a velmi sytými rtěnkami. Když nežvejkaly drzou žvejkačku, mluvily směsicí saské němčiny a turečtiny a na první byly úplně vyjeté. To se potvrdilo, když se půl hodiny se stále laskavou majitelkou a stále trpělivou majitelkou dohadovaly, co si objednají. Bylo mi líto stále laskavé paní a jala se velikášsky zachraňovat situaci se svojí chabou němčinou vysvětlovat nabídku.

Gemüse. Ja, kein Schweinfleisch

Jedna zabořená v mobilu, druhá mlčky sledovala kulturní čtyřboj (vietnamský, německý, turecký a i český, protože nás pozorovali i ostatní čeští strávníci), třetí se rozhodovala mezi M14 a M48, přičemž se dožadovala jídla bez vepřového i tam, kde evidentně nebylo, třeba v zeleninové polévce. Pak si objednala Reis mit Rindfleisch a arogantně požádala o pořádně propečené maso, jak jinak. Prostě zákazníci a lidi, které chcete potkat tak maximálně ani jednou za život.

Můj tep už dosáhl zlatého jackpotu, tak jsem si šla sednout zpět k našemu stolu a periferně sledovala stále trpělivou a stále laskavou paní majitelku, jak vyřizuje asi nejhorší objednávku jejího pracovním života. Jen jsme se diplomaticky a zenově shodly, že jsou všechny “kho tinh” – v jejich případě překládám jako kombinace mrzutosti a napřesdržky.

Slečny si po uctyhodném boji se svými mozky objednaly a s vážným výrazem si chtěly potvrdit, že tu mohou platit eurem. Stále laskavá a trpělivá majitelka nakonec kývla, že teda mohou. Jako kdyby se jim v té chvíli rozpumpovalo srdce štěstím, že nemusí řešit horší situaci, než je výběr jídla ve vietnamské restauraci v Praze.

Slečna číslo tři dostala vysněné Reis mit Rindfleish a po několika soustech naštvaně vrátila plný talíř. Teď už nepříliš laskavá a už nepříliš trpělivá paní majitelka začala gestikulovat a nadávat, stále však velmi roztomile. Na slečny se přišli podívat i kuchaři.

Seděli jsme těm třem nejblíž, vydejchávali duševní prázdnotu nad touto alegorií života, když v tom slečna číslo tři naposled slušně naložila.

– Prej jak se dostanou do city? Tady nebo tam? A co je v city?
– Tramvají tímhlenctím směrem a je tam historické centrum.
– Že to dojdou.
– Vy chcete jít pešky do centra? To je tak 30 minut.
– Aha, ne a jak často jezdí tramvaje.
– No, záleží na tom, jaká.
– Ta do centra.
– (kašlu teď na pravdu a lásku, mám chuť říct, že jim tak jednou za uherskej rok, ale nevím, jak se řekne uherskej rok, tak odpovídám popravdě) Asi každejch deset minut.
– Aha. Danke.
– Gerne (polykám smíšené pocity výbuchu absurdního smíchu, závisti nad jejich jednoduchými životy a svého potlačeného nekontrolovatelného vzteku).

Slečny nakonec dojedí bez většího dramatu a naštěstí i bez sebedebilnějších dotazů. Zaplatí a jdou. Jakžtak poděkují. Nezavřou za sebou dveře. Koukám na ně přes vitrínu se smějící se soškou buddhy a přemýšlím, jak se vůbec dostaly do letadla. Na tuhle zeměkouli.

Co migrace, co uprchlíci. Ale prodloužený vlasy a euráče v České republice!
Host do domu. Bůh do domu.

Sprostá nudle

“Nó, takhle říkáme TÉ restauraci,” řekla nám slečna Yen se stoickým klidem. Se stejným klidem nám vysvětlila, že do TÉ restaurace chodí málo lidí. Ne protože by se tam vařilo špatně, ne protože se maso griluje hnedka u záchodů. Ale protože majitelka nadává a je sprostá na hosty, ty české i vietnamské.

Všichni z vás, co se aspoň trošku zjevujete na zeměpisných šířkách na Sapě, víte, o jakou restauraci jde. Mluvíme o jedné malém, specializovaném bistru na bun cha v jídelním koutku. Tam u těch záchodů.

Byli jsme se tam najíst nedávno, chtěl tam jít náš český kolega, milovník vietnamského jídla a menšiny, který neopomněl poznamenat, že by to bistro zavřel i rumunský hygienik. Hned jak jsme se blížili, bylo mi jasné, kam nás to vede.

Paní majitelka je totiž ztěslesněním všech špatných vlastností obsluhy a servisu. Asijská úslužnost hadr. Permanentně nasraná tvář, nezdraví, při světlém momentu poděkuje, jídlo divže neháže a hostům esesácky přikazuje, kam si mají sednout. Během naší hostiny přišel český zákazník, jehož posadila po otázce “Jíst sám?” k dalšímu osamělému českému strávníkovi. Pánové se na sebe submisivně a nechápavě usmáli a rozhlíželi se vcelku prázdné restauraci, kde mimo českého páru a nás, seděla malá skupinka Číňanů. Uhodli jste. Moc Vietnamců tam nechodí.

Inu, v různých středověkých krčmách to člověk tak nějak čeká, ale na takový vietnamský antiservis by nebyl připraven ani vietnamský Pohlreich. Tak či tak, jídlo bylo výborné a možná tam zajdeme za nějaký ten pátek zas. Teda pokud bistro nezavře i ten rumunský hygienik.

 

Méně rýže, více jablek

Apple Keynote vedle mnoha dalších šílenství znamená, že spousta Vietnamců přestává kupovat iPhone 6 a na podzim budou leštit sedmičku.
Pamatujete si na to, jak jsme se bavili o závislosti Vietnamců na jejich sociálním statusu? Tak Apple je totální love brand.

Jasně… Sama mám iPhone a můj taťka taky. Ale většího vietnamského geeka jsem nepoznala. Dával mě ve Flappy Bird a měl stažené Pokémony ještě dřív než já, streamuje hudbu a rádio, sjíždí žebříčky aplikací. Ale zkuste se někoho z těch jablíčkových majitelů zeptat, jestli mají cloudový účet a jestli mají víc aplikací než Facebook, Youtube, Pokémon, Candy Crush, karaoke a appky na hezká selfiečka. Hlavně ta selfiečka.

Navíc všichni vietnamští příbuzní, mladší i starší, najednou chtějí, abyste jim jako dárek z Evropy pořídili jakoukoliv verzi iPadu. 16 GB nebo 32 GB nezáleží, protože to mají stejně jen na čtení zpráv, volání a sem tam nějaké hry, ne? Tak proč?

Protože DRAHÝ.

Stejně jako meďák pro starší Vietnamce a bávo pro mladší Vietnamce.

Protože DRAHÝ.

Těším se, až uvidíme vietnamskou rodinu v Saabu nebo Volvu. Anebo krajany, co budou dělat selfiečka a vědět, že si je můžou posílat i přes AirDrop.

Meloun a Míša

Meloun a Míša jdou na dračku
Chlazený Gambáč jakbysmet
Všecko za kačku
Plnit kasu ve večerce není
zhola žádnej med

Proč se NEchcete kamarádit s Vietnamci

protože do všeho dáváme rybí omáčku, která vám evidentně smrdí

protože “jsme tak štíhlý” a “máme tak pevný vlasy” – to by mě upřímně taky sralo

protože “tý pevný vlasy” taky často padaj, takže je na podlaze Mordor (věnováno T.)

protože vás neustále nutíme jíst ta naše jídla a vy to nesnášíte, protože je pak musíte jíst furt, jak vám chutnaj

protože skoupíme celej váš Kaufland

protože nedáváme slevy na Máčka

protože někdy prostě dáme přednost rodičům před vámi – kamarády/přítelkyněmi/příteli a neumíme vám to logicky vysvětlit

protože řídíme příšerně

protože si zvyknete na to, že se s námi občas perete o placení

protože se neustále hrabeme v nose nebo v uchu (ale vám to nevadí, protože to děláte taky)

protože hlasitě chrchláme, mlaskáme a jíme a mluvíme s plnou pusou, ale mám pocit, že neříháme

protože máme někdy příšernej servis, protože vás máme na háku

protože dělat s námi obchody je někdy fakt punk

protože jsme ztělesněný chaos

protože máme rodinnou hierarchii, které nikdy neporozumíte, pokud nemáte asijské rodiče

protože na vás naše tetičky furt čumí a šahaj na vaši růžovou kůži

protože když se rozzlobíme, budeme zlí

protože naše party končí (nebo vlastně začíná) po druhém panáku (mě zabije panák 30% kvalitního rumu, vyzkoušeno včera) #totaloziracka

Nechval dítě před večerem

Víte co, mezi Asiaty se chvála dětí moc nenosí. Vždycky je co zlepšovat, musíš se snažit víc, příště lépe, … na tenhle stereotyp se navěsila spousta vtipů. Miluju fenomén ASIAN LEVELu, který parádně reflektuje dril, který asijské děti dostávají. A výsledky, kterých dosahují. Dnes už mají ale mnohem liberálnějí výchovu, ne-li jsou rozmazlovány více než Paris Hilton. Nebudeme se pouštět do sociologických debat.

Moje mamka není klasickou asijskou mamkou v tom smyslu, že mě nesrovnává s ostatními vietnamskými dětmi (teda teď mi spíš předhazuje moje vietnamské kamarádky, které už mají děti), ale nebojí se mě pochválit, i když něco podělám.

Teda pokud se to netýká kuchyně nebo domácích prací. Nebo to, jak vypadám (cca jsi nějaká černá, máš ošklivý nehty, ty pihy ty zas naskákaly, nosíš věci jako hastroš – ve volném překladu,…). To dostávám sodu, za kterou by se nemusil stydět ani Jaro Slávik.

Nedávno překvapila – pochválila mě za to, že umím dobře odmlouvat. A abych odmlouvala ještě příkladnějc, opravila mi gramatiku a poradila, jaká slovesa správně používat v argumentacích.

Takže ahoj a díky za ty mamky, který nesrovnávají.

Co čekat, když vezmete Vietnamce (nebo minimálně mojí mamku a její kámošky) na výlet

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když “di choi” (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Stránka 2 z 6

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén