Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 2 z 6)

Sprostá nudle

“Nó, takhle říkáme TÉ restauraci,” řekla nám slečna Yen se stoickým klidem. Se stejným klidem nám vysvětlila, že do TÉ restaurace chodí málo lidí. Ne protože by se tam vařilo špatně, ne protože se maso griluje hnedka u záchodů. Ale protože majitelka nadává a je sprostá na hosty, ty české i vietnamské.

Všichni z vás, co se aspoň trošku zjevujete na zeměpisných šířkách na Sapě, víte, o jakou restauraci jde. Mluvíme o jedné malém, specializovaném bistru na bun cha v jídelním koutku. Tam u těch záchodů.

Byli jsme se tam najíst nedávno, chtěl tam jít náš český kolega, milovník vietnamského jídla a menšiny, který neopomněl poznamenat, že by to bistro zavřel i rumunský hygienik. Hned jak jsme se blížili, bylo mi jasné, kam nás to vede.

Paní majitelka je totiž ztěslesněním všech špatných vlastností obsluhy a servisu. Asijská úslužnost hadr. Permanentně nasraná tvář, nezdraví, při světlém momentu poděkuje, jídlo divže neháže a hostům esesácky přikazuje, kam si mají sednout. Během naší hostiny přišel český zákazník, jehož posadila po otázce “Jíst sám?” k dalšímu osamělému českému strávníkovi. Pánové se na sebe submisivně a nechápavě usmáli a rozhlíželi se vcelku prázdné restauraci, kde mimo českého páru a nás, seděla malá skupinka Číňanů. Uhodli jste. Moc Vietnamců tam nechodí.

Inu, v různých středověkých krčmách to člověk tak nějak čeká, ale na takový vietnamský antiservis by nebyl připraven ani vietnamský Pohlreich. Tak či tak, jídlo bylo výborné a možná tam zajdeme za nějaký ten pátek zas. Teda pokud bistro nezavře i ten rumunský hygienik.

 

Méně rýže, více jablek

Apple Keynote vedle mnoha dalších šílenství znamená, že spousta Vietnamců přestává kupovat iPhone 6 a na podzim budou leštit sedmičku.
Pamatujete si na to, jak jsme se bavili o závislosti Vietnamců na jejich sociálním statusu? Tak Apple je totální love brand.

Jasně… Sama mám iPhone a můj taťka taky. Ale většího vietnamského geeka jsem nepoznala. Dával mě ve Flappy Bird a měl stažené Pokémony ještě dřív než já, streamuje hudbu a rádio, sjíždí žebříčky aplikací. Ale zkuste se někoho z těch jablíčkových majitelů zeptat, jestli mají cloudový účet a jestli mají víc aplikací než Facebook, Youtube, Pokémon, Candy Crush, karaoke a appky na hezká selfiečka. Hlavně ta selfiečka.

Navíc všichni vietnamští příbuzní, mladší i starší, najednou chtějí, abyste jim jako dárek z Evropy pořídili jakoukoliv verzi iPadu. 16 GB nebo 32 GB nezáleží, protože to mají stejně jen na čtení zpráv, volání a sem tam nějaké hry, ne? Tak proč?

Protože DRAHÝ.

Stejně jako meďák pro starší Vietnamce a bávo pro mladší Vietnamce.

Protože DRAHÝ.

Těším se, až uvidíme vietnamskou rodinu v Saabu nebo Volvu. Anebo krajany, co budou dělat selfiečka a vědět, že si je můžou posílat i přes AirDrop.

Meloun a Míša

Meloun a Míša jdou na dračku
Chlazený Gambáč jakbysmet
Všecko za kačku
Plnit kasu ve večerce není
zhola žádnej med

Proč se NEchcete kamarádit s Vietnamci

protože do všeho dáváme rybí omáčku, která vám evidentně smrdí

protože “jsme tak štíhlý” a “máme tak pevný vlasy” – to by mě upřímně taky sralo

protože “tý pevný vlasy” taky často padaj, takže je na podlaze Mordor (věnováno T.)

protože vás neustále nutíme jíst ta naše jídla a vy to nesnášíte, protože je pak musíte jíst furt, jak vám chutnaj

protože skoupíme celej váš Kaufland

protože nedáváme slevy na Máčka

protože někdy prostě dáme přednost rodičům před vámi – kamarády/přítelkyněmi/příteli a neumíme vám to logicky vysvětlit

protože řídíme příšerně

protože si zvyknete na to, že se s námi občas perete o placení

protože se neustále hrabeme v nose nebo v uchu (ale vám to nevadí, protože to děláte taky)

protože hlasitě chrchláme, mlaskáme a jíme a mluvíme s plnou pusou, ale mám pocit, že neříháme

protože máme někdy příšernej servis, protože vás máme na háku

protože dělat s námi obchody je někdy fakt punk

protože jsme ztělesněný chaos

protože máme rodinnou hierarchii, které nikdy neporozumíte, pokud nemáte asijské rodiče

protože na vás naše tetičky furt čumí a šahaj na vaši růžovou kůži

protože když se rozzlobíme, budeme zlí

protože naše party končí (nebo vlastně začíná) po druhém panáku (mě zabije panák 30% kvalitního rumu, vyzkoušeno včera) #totaloziracka

Nechval dítě před večerem

Víte co, mezi Asiaty se chvála dětí moc nenosí. Vždycky je co zlepšovat, musíš se snažit víc, příště lépe, … na tenhle stereotyp se navěsila spousta vtipů. Miluju fenomén ASIAN LEVELu, který parádně reflektuje dril, který asijské děti dostávají. A výsledky, kterých dosahují. Dnes už mají ale mnohem liberálnějí výchovu, ne-li jsou rozmazlovány více než Paris Hilton. Nebudeme se pouštět do sociologických debat.

Moje mamka není klasickou asijskou mamkou v tom smyslu, že mě nesrovnává s ostatními vietnamskými dětmi (teda teď mi spíš předhazuje moje vietnamské kamarádky, které už mají děti), ale nebojí se mě pochválit, i když něco podělám.

Teda pokud se to netýká kuchyně nebo domácích prací. Nebo to, jak vypadám (cca jsi nějaká černá, máš ošklivý nehty, ty pihy ty zas naskákaly, nosíš věci jako hastroš – ve volném překladu,…). To dostávám sodu, za kterou by se nemusil stydět ani Jaro Slávik.

Nedávno překvapila – pochválila mě za to, že umím dobře odmlouvat. A abych odmlouvala ještě příkladnějc, opravila mi gramatiku a poradila, jaká slovesa správně používat v argumentacích.

Takže ahoj a díky za ty mamky, který nesrovnávají.

Co čekat, když vezmete Vietnamce (nebo minimálně mojí mamku a její kámošky) na výlet

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když “di choi” (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Ženský čutání: Vietnam vs. FK Dukla Praha

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

Capture

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

 

Zpověď “tý blogerky”

Jsem vyfluslá. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled byla v divadle. Od té doby, co byla před čtyřmi měsíci vyhlášena nominace na Magnesii, se mi v životě strhl kolotoč. Můj ksicht byl všude, jak mi lidé kolem nezapomněli vždycky připomenout, i když to nemysleli zle. A to se přitom prezentuju “jen tužkou”. Do mejlu mi vedle báječných vzkazů (děkuju za ně!), že vás blog rozesmívá a že se třeba i víc zamýšlíte nejen nad tím, jak přistupujete k Vietnamcům, ale obecně lidem, chodily i pobídky k osobnímu seznámení, vycházející pouze z toho, že jsem Asiatka. Nebo nabídky na spolupráci v multilevelech prodávajících kosmetiku.

Tenhle blog není pro starý
Není to moc postavený na tvým ksichtu? Vždyť reálně nepomáháš Vietnamcům. Vypadá to, že jsi mluvčí komunity a jen profituješ z toho, že Češi ti ty tvý vtípky žerou. 

Takhle teď v poslední době přemýšlím. Někdy ve mně hlodá pocit zodpovědnosti vůči celku, protože jsem tím ptákem v hejnu, i když z něj ulítávám. A dole na zemi hejno určitě někdo sleduje a míří na něj puškou.

Vzhledem k častým rozhovorům v médiích to pro některé může vypadat, že mluvím za celou vietnamskou komunitu. Opravdu je k tomu něco dodávat? Jako kdybych sama nevěděla, že stojím dost mimo komunitu a zpovzdálí ji pozoruju a komentuju. Za sebe. Ne za tvojí mámu nebo bábu. Je tenhle přístup v pořádku? Nemám šajna.

To celé dost souvisí s tím, že se mě novináři ptají neustále na to samé. Generalizování se ve zpravování lidí v jakékoliv formě člověk nevyhne. I já na svém blogu generalizuju, ale očekávám, že čtenář není pitomec a nevztáhne to na všechny Vietnamce. Ale opravdu nevím, co říká vietnamská komunita na uprchlickou krizi. A opravdu nevím, za jak dlouho budeme mít vietnamského politika.

Ty si ta – blogerka, ne?
Kdysi si mě lidi pamatovali i jménem. Ohlasy dostávám primárně od českých čtenářů. Minimum zpětné vazby od svých vietnamských krajanů, i když vím, že blog čtou. A pak některé potkám někde na ulici s opovrhujícím a odsuzujícím pohledem. Možná je to paranoidní vidění sebe sama a já se tu chtěně pasuju do role oběti svých myšlenek, ale v těch momentech dostává moje motto Neberme se tak vážně (Případně Ruizovo Neber si nic osobně) pěkně zabrat. Hashtag #zenvole

Vietnamští čtenáři už z podstaty věci blog berou vážně. Proto je těžší vysvětlit právě jim než české společnosti, že mluvím za sebe.

Prosím pěkně, tohle není žádné veřejné martyrium nebo stěžovací dopis nějaké sebelítostivé blogerky. Kdybychom neustále řešili, jak na druhé působí to, co děláme, nevzniklo by nic autorského. Půlku článku, kde vysvětluju, že ty texty ani moje výroky se nemohou brát jako tiskové zprávy vietnamské komunity, jsem smazala. Sebereflexe je důležitá, ale něco je špatně, pokud musím obhajovat něco tak evidentního. V slabé chvilce občas kouknu na komentáře na Přiznání Vietnamců, a ve své ještě slabší chvilce na to chci reagovat a s otevřeností vysvětlovat, že opravdu nemluvím za ničí bábu ani mámu, ba ani za ně, mé krajany. A někdy si i říkám, jestli to poutání pozornosti je vůbec dobrý nápad.

Maruška Doležalová dostala po Magnesii blok a skorem přestala psát. Chápu ji. Přirozený vývoj? Jako kdybych to nečekala. U mě se autocenzura zvýšila o další stupeň a mám neustálý pocit toho, že už je na čase zas vydat zas nějaký pozitivní článek a že musím neustále hledat podněty. A hlavně, aby tam padlo slovo Vietnamci. Klikání na statistiky. Jsem někdy jak v křeči a nekoncentraci. Trošku fetka svýho ega, které se zhmotňuje v tomhle blogu.

Nepřestanu ale psát, i kdybych měla dostat vyhubováno od konzulátu nebo vyhrát Stardance (Maruško, gratulace!). Protože heslo Never miss a chance to dance je esencí tohohlenctoho blogu. A dokud budu tančit, budu i psát. A víte vy co? Tohle je vlastně pozitivní článek. Takže jsem si zas jsem splnila svoje zadání.

Proč se chcete kamarádit s Vietnamci

protože nejsme lakomí a dělíme se o vše (článek o laskavosti a karmě přijde, to je jasná)

protože díky nám víte, jak vopravdu chutná kokos a jak vopravdu chutná šťáva z cukrové třtiny

protože máme vždy čerstvou zeleninu, ovoce a vždy nějaké cukrovinky před expirací, které jsou úplně v cajku, ale nemohou se prodávat

protože naše maminky a jejich domácí závitky

protože dáváme slevy kamarádům (teda ne na cigarety, tam je marže malinkatá)

protože je lehké nás živit a opít (ale ne šatit)

protože se vejdeme do jakéhokoliv dopravního prostředku a můžeme vám uvolnit místo na nohy

protože všechno fotíme a i když nadáváte, tak jste pak rádi za ty fotky, přiznejte to!:)

protože vás bereme do Sapy na pho a všechno o Vietnamcích vám vysvětlujeme

protože máme čuch na slevy v krámech

protože všechno, všechno slavíme jídlem

protože se s námi naučíte jíst ryby (a rybí hlavy) a poznáte, že se krabi mohou jíst i jinak než v pomazánce z Alberta anebo jako surimi

protože s vámi poletíme do Vietnamu a vezmeme vás za naší roztomilou babičkou a zařídíme, abyste neplatili “bělošské ceny”

jsme vaši nej kámoši na karaoke – nenecháme vás nikdy zpívat samotné

 

Peníze na dva způsoby aneb Co mě žere

Jedna:
Že někteří naši starousedlí zákazníci přijdou pro nákup s menším obnosem peněz, než je hodnota nákupu, počítajíce, že nám zaplatí hrstí mincí a my s důvěrou nebudeme přepočítávat. A pak dělat překvapené, že to “nějak nevychází”, protože “si to špatně přepočítali”. Jasně, zvlášť když pokaždé kupují to samé.
Takže ano, Karle, příště (zas) těch pět korun, prosím.

Dva:
Sedí nám tu doma návštěva (takže real-time a instantní reakce garantována).
(Mně) Cizí vietnamský známý mých rodičů se po prvních společenských frází zeptá, kolik vydělávám. A doplňuje to otázkou, jestli tím uživím své rodiče.
Neumím reagovat jinak než jen vietnamským usměvem a odpovědí, že to nechci říkat.

Peníze na dva způsoby. 

Asian Fever

Moje e-mailová schránka posledních týdnů shrnuta ve 3 minutách:

#Perlidičky: Krkonošský Vietnamec

S Thaiem se známe díky Pražskému studentskému summitu. Když si spolu povídáme, nestíhám ho. Thai je totiž jak myšlenkový gejzír. Taky si ho jednoduše zapamatujete, protože vždy vypadá jak ze žurnálu. Dámy se v jeho společnosti cítí jako v rukavičkách, protože je na něm znát, že po večerech nečte jen knihy o společenských vědách, ale také listuje v příručkách moderního gentlemana. (Za tuhle charakteristiku dostanu sprda:) )

Kdo jsi?
Jmenuju se Do Thai Quang, ale většina lidi mi říká Thai, protože se to snáz vyslovuje. Narodil jsem se ve Vietnamu, ale považuju se za krkonošského Vietnamce. Pocházím z Jilemnice. Nejvíc mě utvářelo právě to, že jsem Vietnamec uprostřed hor, ve střední Evropě.

Měl jsem české jméno – Petr Navrátil. Když mě přihlásila (česká) babička do školky, místo mého oficiálního jména mě nahlásili takhle, protože oni jsou Navrátilovi. Byl jsem Petr Navrátil od Navrátilů až do gymplu. Petra jsem přestal používat proto, že jsem moc filozofoval – ve 13 jsem si uvědomil, že se ta jména Vietnamcům přiřazují a že by byla škoda to své pravé nepoužívat. Bylo to moje národní obrození. Způsob, jak vyjádřit svoji identitu. Zpět k začátku – cítím se být víc Vietnamec, ale krkonošský, protože jsem se ocitl v netradičních podmínkách.

Jakou vlastnost by se měli Češi naučit od Vietnamců?
Když se nad tím zamýšlím – já si to nespojuju s tím, čím se lišíme, ale co máme společného. Je to přístup Never give up. Schopnost se kousnout, začít stavět od znovu, bez ohledu na vnější neštěstí. Mě baví to, co nás sjednocuje. To je to, na čem se Vietnamci a Češi mohou shodnout. Podobně jako Vietnamci, tak i Češi žili staletí v útlaku. Na to ale musíš mít historická fakta, na kterých to jde obhájit, aby sis to mohl oddiskutovat.
Budu mluvit obecně o duchu Vietnamců, který je ovlivněn konfuciánstvím – vždy patříme pod celek nějaké hierachie. Rodina je obrovská hodnota v životě. Ty nejprostší věci, co řeknou nebo udělají naši rodiče, nás formují.

Příklad – moje mamka má v Krkonoších hodně českých kamarádek. Většina vietnamských maminek navaří tolik závitků, že by to jedna rodina nedokázala sníst za půl roku. Jako dítě si říkáš, že závitků není nikdy dost, tak proč, když se udělají, se rozdají po sousedech? Sbalí se rodina, sbalí se závitky, jdou se rozdat. Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot, což je v týhle době moc aktuální. Není to síla toho, co říká, ale toho, co dělá. Navíc to není nic raritního, tohle dělá fúra vietnamských maminek.

Vietnamci mají rozdělenou roli bad a nice cop. Můj tatka je tvrďák, ten říkává citátový věci – každej umí bejt šťastnej, když se daří a vše funguje. Ale ctnost je umět se kousnout, když to nejde a přidat, když člověk nemůže. Tahle disciplína a morálka je to, co mě provází. Tyhle maličkosti. Navíc mi dává zdravej přístup, jak má vypadat chlap – chlap má být čilej, má být sportovní a aktivní, zdravá duše nemůže sídlit v chabém těle.

Podle mě je paradox, že pracuju v technologické firmě a říkám tohle. Jako lidi nepotřebujeme lepší technologie a snížit státní zadluženost nebo získat vyšší produktivitu. Co potřebujeme je víc lidskosti. Uvědomění, že je člověk součást toho společného systému.

Co je tvoje nejoblíbenější vietnamské a české slovo?
Vietnamské je thuong – slovo, které se těžko překládá, ale každý Vietnamec tomu rozumí. Thuong není o soucitu, že někoho lituješ, když se někomu něco stane. Thuong je konstatní ohlížení se na druhé – jak jsou na tom rodiče, jak se jim daří. Ohled.
Mně se líbí čeština obecně, víc než slovo, čeština je tak hravá, že člověk, když ho ovládne, může dělat akrobacii, poskládat dohromady. Třeba slovo puntičkář. Čeština je krásný jazyk, škoda, že se sem přenášejí anglicismy.

Třeba popleteniny – můžeš ho sem prdnout, všichni ví, co to je. Ve vietnamštině si nemůžeš vymýšlet, slova tam mají totiž pevný význam ve slabikách.

Na čem teď pracuješ?
Jsem teď v korporaci, ale pracuju na dodělání diplomů. Nakonec pracuju na tom, abych mohl zpátky vracet do společnosti. Chci být tam, kde můžu pomáhat – nejen v rámci komunity. Pracuju na zlepšení společnosti, nemusíme zachránit svět, stačí zachránit sebe a jednoho člověka navíc.

Tehdy tě mamka naučí, že když člověk má víc, než potřebuje, měl by postavit větší stůl a ne vyšší plot.

“Vietnamci se lyricky snad i rozcházejí”

Bavila jsem se s jedním vietnamským kamarádem, kterému je 23, celý život žije tady a přestože má silné vietnamské konexe a spoustu kamarádů z komunity, zpravidla chodil s Češkami. Bavili jsme o rozdílech mezi vztahy Vietnamec – Češka a Čech – Vietnamka a dost jsme se nařehtali. Mám tu pár rychlých poznámek k debatě (velmi parafrázované) a skoro každý bod by zasloužil samostatný článek a polemiku.
A tímhle pidipolorozhovorem se mnoha z vás dotkneme.

Komunikace ve vztahu
Vietnamci se rádi baví v metaforách – lyricky. Lyricky se snad i rozcházejí. 

Souvisí to s (východo)asijskými komunikačními vzorci, kdy věci neříkáme natvrdo, nýbrž opisujeme a naznačujeme. Pro více informací si otevřte nějakou knížku o interkulturní komunikaci. 

Vietnamec a Češka. Pozor kontroverzní
Vietnamci nemají problém s tím chodit s Češkou, ale je to mnohem těžší, poněvadž málokterá Češka, která není trošku ulítlá, by chtěla chodit s Vietnamcem. Která česká slečna má vysněného vietnamského prince?

Naopak český muž chce chodit s Vietnamkou (asiatkou), protože mu “má co nabídnout”. Proto když si Vietnamec přivede domů Češku, všichni ho chválí (oproti Vietnamce, která si přivede Čecha). Dlouhodobě ale Vietnamec chce Vietnamku, protože Češka není tak “houževnatá”. Být vietnamskou snachou není vůbec medíček. Vietnamské ženy jsou traktory. Kdyby byla její dcera jen z 20 % jako ona, tak to toho chlapa dostane. Češi jsou naopak navíc tvárnější, co do partnerských vztahů.

Vietnamci mají oproti českým klukům málo co nabídnout. Jsou to “studení čumáci”. Nemají k tomu vzor, neprojevují svou lásku navenek, kdežto čeští muži ženu umí zahrnout láskou a doteky. Pro Vietnamky, které nikdy neviděly svého tátu objímat svou mámu, je to vrchol romance.

Čech a Vietnamka. Pozor kontroverznější:
Proto vztahy Čech – Vietnamka vydrží déle než Češka – Vietnamec. Čech nemá ale tolik trpělivosti na panovačnost vietnamské ženy. Vietnamští muži je většinou nechají “pindat”. Buď mají hodně pochopení a trpělivosti a “protrpí to”. Nebo jim pak praskne buben a žena dostane pár facek. A otevírání tématu domácího násilí je ve Vietnamu stále tabu. Vietnamci mají navíc tendenci lehce spadnou do závislosti, když se zamilují, je to tunel, jsou vytrvalí, ale pak ve vztahu jsou schopni svou ženu nechají tahat krabice.

Pozn. Pro tentokrát nechávám článek bez soudů a bez zakončení. Dejte vědět, jaké téma vás oslovilo, abychom ho případně rozložili na atomy.

#Perlidičky: Holka, které bylo přáno

Photo: Vladimír Mokrý

Hai Van. Když vyslovíte její jméno, zní to jako Heaven. Nebe. Tak jí tak občas i říkáme. Kdysi jsme si říkali i Datel Woody, protože má velmi zapamatovatelný a pronikavý smích. Holka malá tělem, ale obrovská duchem. Jeden z nejopravdovějších lidí, které znám. 

 

 

Kdo jsi?
Když si odmyslím, že jsem Hai Van, tak jsem holka, který bylo v životě strašně přáno.

Co je nejlepšího na tom být Vietnamkou?
Že jsem malá a skladná. Že nemusím řešit nohy v letadle. A je to hlavně super, protože kluci mají tendenci ti furt pomáhat.

Co děláš v České republice?
Narodila jsem se překrásném městě  Kien Giang – je na to i písnička  – Kien Giang minh dep lam. Taťka ji miluje. Co dělám v ČR? Plním si tu sny, které si tu naši nikdy nemohli plnit. Když jsem na cestách, v zahraničí, strašně ráda říkám, že jedu domů.

Na čem v současné době pracuješ?
Pracuju na tom, aby jednou moje dítě, až ke mně přijde, že chce jet studovat do zahraničí, tak abych mu to mohla zajistit.

Pracuju na tom, abych měla pasivní finanční příjem, abych zajistila sebe a naše. Chci do konce života dělat, co miluju a to jde jedině tak, že si tu pozici sama vytvořím. Nemyslím si, že ji někde v nějaké firmě najdu. Věřím tomu, že tu jsou firmy, které ti vytvoří pozici šitou na míru. Je to super, ale mě baví to, že jsem si vytvořila firmu (pozn. Wine Hills) a že v ní něco dělám. Je to super, byť strašně stresové. Můj dlouhodobý cíl je zajistit si pocit, že si můžu dovolit poslat svoje škvrně do zahraničí studovat.

Z materiálního hlediska jsem se nikdy neměla tak, jak se měly ostatní děti…. Jak jsem to nikdy neměla, tak mám pocit, že se chci finančně zajistit. Když si vezmu taťku, nepočítám babičku, je to strašný dobrák. Proto ho podvedlo hodně lidí. Stále se ale pohybuje kolem lidí, kteří mu říkají, proč neděláš tohle, proč neděláš tamto. Kdybys dělal tohle, kdybys dělal tamto, tak můžeš koupit své dceři byt. Lam nay, lam no, vi sao khong ma lam nay, nhieu tien, mua nha cho Hai Van.

Vždycky, když přijde z návštěvy, kde viděl děti známých, jak mají nejnovější telefony, tak říká: “Vydělám hodně peněz, abych vám koupil telefony, co mají oni.” Ale taťka si neuvědomuje to, že jsme šťastní bez toho materiálna.

Koukám na naše, jak se trápí a já v budoucnu nechci řešit tyhle věci. Nechci řešit peníze. Pro některé lidi to znamená, že nemusíš řešit utrácení. Chtěla bych našim koupit byt a auto. Třeba – porouchalo se nám to, co teď máme, ale taťka ho nechce prodat. Mamka mu říká, že koupíme dodávku. Ale taťka říká, že ne, že by holky přece nechtěly jezdit dodávkou.

Vše co říká, myslí hezky, ale doprdele je mu 56 a já nechci, aby tyhle věci řešil. Já si po Plzni můžu jezdit busem. Vždyť z Florence jezdím tou Karosou. Je smutný, že Vietnamci, co mají peníze, straně diktujou trend nebo hodnoty toho, co máš mít a co nemáš mít. Proč mýmu taťkovi říkají – proč nemáš novej iPhone? Taťka má furt iPhone 4 a nechce ho vyměnit, protože ho má ode mě. Strašně pěkný. Stále říká, že se mu lépe drží, oproti šestce je nerozbitný a hlavně – je od dcery.

Když koukám na Facebook svých kamarádů, a vidím, jak cestujou teď po Chorvatsku a tak, říkám si, že jsme s našima tohle dávno procestovali.
Předtím se na lide.cz přece nepostovalo tolik fotek. Kde kdy jak dlouho kdo byl. Ale my jsme s našima a se ségrou toho už tolik najeli. Jsem strašně ráda, že v době, kdy lidé prodávali ve stánku, aby naběhali peníze, kterých si až teď užívají, my jsme to měli dávno za sebou. Mamka pracovala tehdy v továrně,  měla volné víkendy, takže jsme se sebrali na víkend a jeli na dovolenou. Do Holandska, Itálie nebo Švýcarska.

Moje nejkrásnější prázdniny byly ty, kdy jsem si uvědomila, že nás mají naši neskutečně rádi. Bylo mi v té době 13 a naši prodávali na stánku. Našim jsem jednou řekla, že chci jet jako ostatní děti na dovolenou, abych mohla po prázdninách dětem a paní učitelce vyprávět. Říkala jsem jim to s pláčem. Oni mě ale neposlali nikam samotnou, ale zavřeli krámek na 10 dní a jeli jsme na Rosolina Mare v Itálii, kousek od Benátek. A co si budeme říkat, Vietnamci nikdy nezavírají stánky.

Jeli jsme v té době sedm vietnamských rodin a naše mamka vezla rýžovar, rybí omáčku a bylo to super. To bylo krásný, protože naši zavřeli a nikdo za ně ani neprodával. Máma před odjezdem řešila plavky, opalovací krém a klobouk. V té době nebyla navigace, ale my jsme jezdili podle mapy. Roaming byl drahej. Strejdové proto jezdili tak, aby se neztratili. Dávali se signály, blinkry, aby se vědělo, že si jedeme odpočinout. A tety navařily, abychom nemuseli utrácet v těch drahých benzínkách. Mně v té době 13. Angličtina nic moc, ale strejdové se domlouvali rukama nohama. V tom letovisku už byly čtyři české rodiny a koukaly na to, jak Vietnamci spolu mluví česky.

Takže pracuju, aby jednou moje dítě mělo stejné zážitky jako já. Kdyby jen naši věděli, že to byl ten nejkrásnější zážitek. Nejkrásnější pocit, když jsem se mohla v září postavit ve třídě a pochlubila se, že jsem byla s rodinou v Itálii.
Tam jsem si uvědomila, že jsou Benátky vlastně hnusný a že je nechci nikdy už vidět. Ale najednou jsem se mohla rozepsat a napsat tu hloupou slohovku. Měla jsem z čeho.

Věřím na duhu.  Objeví se, když chceš. A nemusí to být jen barevné pruhy na obloze.

Podpažím

Jakkoliv jsme podle mě národem poeticky smýšlejícím, jedna věc se nám fakt nepovedla. Projíždím si Přiznání Vietnamců a narazila jsem na jednu zvláštní kulturní odlišnost týkající se toho, jak vietnamští rodiče (ne)vysvětlují svým dětem, jak přišly na svět. Jedna mladá slečna v komentáři o přístupu (neexistujícím, o tom snad jindy) našich rodičů k zasvěcování do vod sexuálních napsala, že ji dlouho krmili teorií porodu z podpaží. Že vylezla z podpaží. 

Když mi bylo méně než 10 a neměla jsem ze spousty věcí rozum, naší známé tetičce se narodila holčička. Zeptala jsem se, jak je možné, že se takovej človíček objeví na světě. Tetička prstem ukázala na podpaží a řekla, že odtud. Z “nách”, vietnamsky.

Už dlouho jsem přemýšlela, že o tomhle napíšu, ale neměla jsem k tomu žádný logický a relevantní vysvětlení. To do teďka nemám, ale jsem ráda, že nejsem jediná, koho tím krmili. Minimálně komentář té slečny má něco přes 200 liků.

Díky bohu za čápy a vrány. #dařbujánapandrhola

 

Stránka 2 z 6

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén