Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 1 z 6)

Když se to tak sejde…

Přistál mi e-mail, který začínal:
“Vážená pí. Trang,…”

Ha ha. Myslela jsem, že vtipy na moje jméno už došly.
Kdybyste nevěděli, proč je to vtipný, tak tady.

Proč je asijská rodina jako korporát a korporát jako asijská rodina?

Protože je to velkej kolos, kdy se ne všichni mezi sebou znají

Protože váš názor, jakkoliv pro vás rozumný, může být bezdůvodně odmítnut kvůli zažitým pravidlům a procesům

Protože reportujete výše postaveným

Protože má určitou hierarchii a vaše postavení jako junior znamená, že si nemůžete příliš vyskakovat

Protože když se firmě (rodině) daří, máte pobočky i v jiných státech

Protože se na approval ptáte výše postavených

Protože se od vás očekávají kvalitní kvartální výsledky (pololetní vysvědčení a mezitím nějaké ty diplomy samozřejmě)

Protože když budete hodní a šikovní, dostanete auto a počítač

Protože na poradách (rodinných večeřích) raději jen přikyvujete, hrajete si na mobilu, posloucháte seniora, snažíte se co nejdříve vypařit a bojíte se, že se vás na něco zeptají

Protože navenek musíte vystupovat jednotně

Protože se stejně čeká, že v určitém věku půjdete na mateřskou

Protože se stejně všechny drby řeší v kuchyňce

Been there. Done that. 

 

 

 

 

Burrito Time s Tuyet

S energickou Nguyen Anh Tuyet jsme se potkaly párkrát, poprvé na debatě o participaci Vietnamců v České republice v politice. Nejde ji v publiku přehlédnout. Pozorně poslouchá, pak položí trefnou otázku. Tento rozhovor vznikl těsně předtím, než odjela dobrovolničit do Řecka. Je jí 21 let, studuje práva a mezinárodní obchod na VŠE, mluví šesti jazyky, spoluvede kavárenské mraveniště Anthill na Vinohradech a ještě o ní dost uslyšíme. 

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?

Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m2. Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám, že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.

Malý melting pot

Dnes k nám do krámku přišel postarší pán, kterému mamka nerozuměla, protože mluvil anglicky. Zavolala mě, abych mu přeložila pár vět o jejích krásných růžích, které si se zájmem a lehkým úsměvem prohlížel a fotil. Nakonec jsme se zapovídali na půl hodinky. Brad vyprávěl, že pochází z Minnesoty a že je tu od pondělí. Přiletěl, aby si prohlídl oblast, kde našel první zmínky o své rodině. Zhruba v místech, kde bydlíme, žila jeho praprababička, která se pak odstěhovala do Států a vdala se za jeho prapradědu.

Mluvili jsme spolu o tom, jak jsme se s rodiči dostali do Čech a jak moc se západočeské pohraničí změnilo za tu dobu, co tady žijeme. Pozorně poslouchal, ptal se, zajímal se. Říkal, že jezdí po “našem kraji” a porovnává s tím, co našel na Google Maps. Dodal, že cestuje sám a veškeré poznatky sdílí se svými příbuznými přes Facebook. Darovala jsem mu historicko-turistického průvodce Českým lesem, který mi ležel léta v knihovničce a který je psaný v němčině a češtině. Ale prý to pro něj není problém, má online překladač. Na zítra má v plánu odjet do Rakouska a tam pátrat dál.

Mám ráda taková nezvyklá setkání. Malý melting pot u Českého lesa. U krámku, kde prodává malý, roztomilý vietnamský pár.

Tubičkové štěstí

V jednom malém stánku na česko-německém pomezí, v prvním, na který narazíte, když přijedete z Bavorska, a ve kterém prodává postarší, leč roztomilý manželský pár (mamka a taťka), se potkává několik kultur. Česká, německá, rumunská, vietnamská, ruská,…

Spojuje je spousta věcí. Především ten blažený úsměv, když odchází s právě koupenou tubou (a když dojdou velké, tak tubičkou) Pikniku, slazeného mléka.

Za opičího krále!

Doma s taťkou sdílíme nadšení pro primáty. Taťka na Prima Zoom a já u sledování Opičího krále. Proto bych vás ráda pozvala na Běh pro langury (indočínské), který se koná 30. srpna v Ostravě. Dlouho se myslelo, že jsou vyhynulí, ale pak se objevili na severu Vietnamu (odtud pocházím, takže jsou vlastně mí krajané). Na světě jich žije jen 200. Důvodů pro jejich ohrožení je hodně. Kácení lesů, ničení přirozeného prostředí, sběr lesních plodů mimo dřeva, špatný management přírodní rezervace.
Díky ostravské zoo se posbírají korunky pro tyhle opičí krále.

Slovo dalo slovo a vznikl malý rozhovor:

Úspěšná blogerka Trang podporuje Běh pro langury

16.8.2017

Velmi nás těší, že oceňovaná blogerka Do Thu Trang podporuje Běh Zoo Ostrava pro langury. Trang se narodila ve Vietnamu, ale jako malá se s rodiči odstěhovala do České republiky a vyrůstala v české rodině. Píše úspěšný blog www.asijatka.cz ,  který získal ocenění Novinářská křepelka 2016 nebo byl nominován na Magnesii Literu za Blog roku.

Proč je její blog tak úspěšný a jaký má vztah ke zvířatům? Trang jsme pro vás vyzpovídali a krátký rozhovor si můžete přečíst níže. Těšíme se na vás všechny už 30. srpna!

1. Mohla byste se v krátkosti představit pro ty, kteří Vás ještě neznají.

Jmenuju se Trang, čte se to jako Čau, akorát s “n” na konci. Takže si lidé myslí, že je dvakrát zdravím. Narodila jsem se ve Vietnamu a v ČR žiju už přes 20 let. Skoro 10 let píšu blog asijatka.cz, který se věnuje Vietnamcům a Čechům. Mám ráda polévku pho, knížky, chození po trávě bos a humor.
2. Patříte mezi nejznámější Češky vietnamské národnosti. Navíc jste se stala úspěšnou a oceněnou blogerkou. Za zmínku stojí ocenění Novinářská křepelka 2016 pro novináře do 33 let. Co stojí za Vaším úspěchem? Jak se Vám podařilo prosadit?

Dost to dělá to, že jsem Vietnamka, co se naučila česky a má čas a odvahu veřejně komentovat, co vidí a zažívá kolem sebe.
Možná paradoxně i proto, že jsem si jen tak psala, bez větších ambicí nebo reklamy. Pro mě je to takové malé psaní bez velkých ambic. Když si to někdo rád přečte a potěší, tím lépe. A možná je to i tím, že blog má dobrou náladu. A lidi baví, když můžou mít zadarmo dobrou náladu. A při tom se dozvědět o něčem, s čím se dennodenně potkávají, ale ještě o tom nepřemýšleli. Třeba proč Vietnamci ve večerkách tolik koukají na korejská dramata. (můžete si vygooglit :) )
3. Jaký máte Vy a Vaše rodina vztah k přírodě a ke zvířatům?

Vyrůstala jsem na vesnici, v české rodině, kde jsem byla obklopena zvířátky. Dlouhá léta ale žiju v mém oblíbeném městě, v centru, bez zeleně. Poslední dobou vyhledávám to, co jsem několik opomíjela. Chci víc cestovat po České republice, jet do Tater, spát v Norsku ve stanu. A co se zvířátek týče – učím se pomalými kroky se starat o vlastní zvířátko. Pořídili jsme si domů kočičku. Ale ta paradoxně příliš péče nepotřebuje. Je to samorost. Takže tiše obdivuju všechny, kteří chovají náročnější zvířátka a dávají jim péči a pozornost, kterou si zaslouží.
4. Proč si myslíte, že je důležité chránit ohrožená zvířata?

Protože by bylo smutné, kdyby na planetě žili jen lidé a mouchy.

5. Běh Zoo Ostrava pro langury podpoří záchranný program, který se snaží chránit langury indočínské ve Vietnamu. Languři indočínští patří mezi 25 nejohroženějších primátů světa a na vině jsou lidé. Myslíte si, že můžeme společně zabránit vyhubení langurů a dalších vietnamských ohrožených druhů zvířat?

Moc bych nám to všem přála. Abychom se nemuseli na langury a jiné ohrožené druhy dívat jen z obrázků. Pevně věřím, že vzdělávací aktivity v lokálních vesnicích jsou prvním krokem, byť je to doslova běh na dlouhou trať.
6. Ve Vietnamu je velmi populární tradiční medicína, kdy využívání zvířat pro tyto účely, je častým důvodem jejich mizení z přírody. Příkladem může být využívání nosorožčích rohů, odebírání žluči medvědů, což se provádí zaživa za extrémních bolesti, využívání šupin ohrožených luskounů a mnoho dalšího. Myslíte, že existuje cesta, jak medicínu ohrožující divoká zvířata nahradit a tak dát zvířatům větší šanci na přežití?

Bohužel o problematice vím jen z dokumentů a zpráv. Věřím, že je to záležitost generace a vzdělání. Pomohou kampaně, které polopaticky ukáží alternativy moderní medicíny. Neříkám záměřně západní, protože například stará asijská babička těžko bude důvěřovat něčemu, co vymyslel někdo, kdo žije tisíce kilometrů daleko.
7. Myslíte, že i vietnamská komunita v České republice využívá divoká zvířata k medicínským účelům? Pokud ano, co byste těmto lidem vzkázala?

Slyšela jsem o tom, ale nechci nikoho obviňovat. A věřím, že to bude hlavně generační záležitost. Spíš bych vzkázala mladé generaci, aby svým rodičům ukázala a vysvětlila jiné cesty, které nestojí na myšlence ublížení jiným, abychom se mohli my vyléčit.
8. Co byste popřála všem účastníkům Běhu Zoo Ostrava pro langury a také Vašim fanouškům?

Aby si závod užili a aby si po uběhnutí vzpomněli na to, že cílová páska je jen začátek.

Děkujeme za podporu!

A borec na konec:

Tady si přečtěte o tom, co pro ně dělá Zoo v Ostravě a nezapomeňte 30. srpna boty na běhání!

 

Uroboros každého z nás

Příliš o své práci na blogu nemluvím. Protože když o ní mluvím, mluvím o ní hodně.
Dnes udělám malou, několikavětnou výjimku.
Mí milovaní rodiče se celý život ohýbali v zádech, abych mohla jednou sedět v teple kanceláře.
Nakonec to dopadlo tak, že sedím v teple kanceláře, ale záda bolí z 10 hodinového nahýbání se nad počítačem.

Je to takový uroboros. Sebezničení a sebeobnova.

#Kavárník, designér a chovatel akvarijních rybiček Jackie

Jackie Tran je člověk mnoha povolání. Všechny mu jdou dobře. Před čtyřmi měsíci otevřel na náměstí Jiřího z Poděbrad kavárnu s vietnamským nádechem Cafefin, kde ochutnáte lisovanou cukrovou třtinu nebo vietnamskou specialitu banh cuon. 

Když jsme se spolu bavili naposled, chystal jsi se do Vietnamu kvůli rybkám. Co se stane, že se z úspěšného designéra Apple aplikací stane chovatel akvarijních rybek?

Cítíl jsem, že kdybych pořád dělal design, přestal by mě bavit. V té chvíli jsem měl doma rybky, které se jmenují diskus. Jsou to amazonské rybičky. Cítil jsem se v designu znudeněnej a rybkami jsem se zabavil. Potom jsem odjel do San Francisca kvůli focení. Řekl jsem si, že když už tam budu, zaskočím do Applu. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem to zkusit, i když jsem tam nechtěl bydlet.

Pohovor šel dobře. Vypadalo to, že tam na devadesát devět procent budu. Různě se ptali. Všechno jsem splnil. Začal jsem se těšit. Chtěli mi zařídit vízum, ale pak z toho nic nebylo. Moje chuť dělat design spadla. Pak jsem si s neznámým člověkem domluvil, že budeme dělat rybárnu. Tak jsem začal chovat fakt hustý ryby. Ale pomluvy v oboru byly velké.

Už jsme měli mladý a vypadalo to, že půjdeme na trh. Dal jsem do toho hodně peněz, ale zhroutilo se to. Byl jsem podruhé na dně. Ztratil jsem chuť ke všemu. Ale když jsem choval ryby, měl jsem hodně fotek. Chtěl jsem se nějak zabavit, ale neměl jsem ryby. Tak co budu fotit? Aha, přírodu. Tak jsem si koupil letenku na Island. A pak jsem přemýšlel, jak víc prezentovat své fotky. Napadlo mě, že bych mohl mít výstavu. Výstava? Ale to by chtělo, aby tam lidi seděli a něco pili. Takže kavárna. Rok potom jsem si ji otevřel.

A co přesně z tebe udělalo nadšeného kavárníka, který stojí za pultem a obsluhuje zákazníky?
Strašně mě chytil latté art, má to blízko k designu. Byl jsem do toho zapálený. Latté art je dobrá věc, ale káva musí mít chuť. Během budování kavárny jsem to už nedělal kvůli výstavě fotek, ale kvůli kávě.

Tobě jde spousta věcí, od designování přes chování rybiček a focení až po dělání labutí v mléčné pěně. Je tu podle tebe dovednost, ve které Vietnamci vynikají?
Myslím, že celkově Asiati jsou dobří v latté artu. Současnými mistry jsou samí Asiati. V Koreji, v Thajsku. Detailní umělecké práce. Znám hodně dobrých vietnamských designérů. Asiaté vyberou inspiraci na západě a pak se vracejí ke kořenům. V Saigonu je jedna kavárnice, která pracovala v Americe. Vrátila se, má vlastní brand, praží arabicu.

Jaká ingredience podle tebe nesmí chybět ve vietnamské kuchyni?
Určitě koriandr a rybí omáčka. A ještě mi chinh.

Je tu nějaký obor, který by sis chtěl vyzkoušet, až tě omrzí kavárničení?Jestli to vůbec jde?
Stejně se ty obory týkají kávy. Chtěl bych se dozvědět více o pražení. Jak dělat a upražit kávu.

Takže z tebe bude kávový plantážník?
To ne. Ale viděl jsem, že ve Vietnamu začali pěstovat kvalitnější arabicu, což je skvělý.

Do Cafefin ti chodí hodně Vietnamců. Jak se jim tu líbí?
Jednou sem přišla slečna, na které bylo hned vidět, že bude hejtovat. Celkově se jim tu ale líbí. Cítí tu trošku Vietnam. Chtěl jsem sem přenést kouzlo Vietnamu. Je tu spousta prvků – masky, látky, sklenice z Vietnamu nebo třeba elektrický sloup.

Je tu něco, co bys doporučil českým čtenářům, aby si o Vietnamcích přečetli, poslechli nebo zjistili? 
Mezi lidmi je spousta lidí, co neradi zkouší. Vidím to tady v kavárně. Měl jsem tu malé vietnamské banány. Zeptal jsem se jedné české zákaznice, jestli nechce vyzkoušet. Paní řekla Ne, radši ne. A přitom je to jen banán.
Přál bych si, aby lidé sami chtěli ochutnávat. Mám nápady, ale bojím se, aby to vůbec chtěli zkoušet.

Nudistka tak napůl

Někdy zapomínám, v jak liberální zemi to vlastně žiju. Ale existuje tu pár lahůdek, třeba taková nudapláž, které mi to s chutí rády připomenou. Můj první zážitek s nudapláží proběhl o loňských prázdninách, kdy jsem lehkomyslně kývla na prostou nabídku Pojď, stavíme se za mým taťkou na Opaťáku.

Vy, co víte, víte. Vy, co nevíte, Opaťák je vyhlášenou nudapláží za Hradcem.
Můj druhý zážitek proběhl o tomto slunném víkendu, který zval ku vodě. Ležela jsem na dece, přítelkyně vedle, obě nahoře bez, dole s. Smály jsme se tomu, jak jsme obě vyrůstaly v jiných nudistických podmínkách. Její rodina se nahoty nebojí – nemají problém chodit před sebou ve spodním prádle a opalují se na nudaplážích. V mé rodině před sebou nechodíme ve spodním prádle, neopalujeme se na nudaplážích. Což o to, ono je to docela jednoduché, protože se vůbec neopalujeme.

Nudista vs. naturista

A co vůbec víme o nudismu, fenoménu, který zajímá rapperské kluky z BIGBOSS (vč. Vladimíra 518 a jeho Kmenů)? Třeba to, že nudismus, třebaže prosazovaným pojmem je spíš naturismus, je životní styl, který vznikl na začátku 20. století v Německu (FKK – Freikörperkultur). Představuje návrat k přírodě, takové chození na Adama a na Evu. Nedivme se pak, že existuje i tzv. křesťanský nudismus, který má oporu v Bibli. V Evropě, mimo Německa, se naháči opalují hlavně v Chorvatsku nebo ve Francii.

Vietnamský nudista je oxymorón
Někde je ale nahota jen výsadou milenců. Pocházím ze země, kde se stále velká část dívek koupe v moři v oblečení a kde výstřih a krátké šortky mohou být trošku trnem v oku. To, že nahota a Asie nejsou pojmy, které najdete ve slovníku blízko sebe, je jasné také z velmi, opravdu velmi krátkého seznamu ofiko nudapláží v Asii. Vietnam se pyšní jednou bezplavkovou zónou v Da Lat. Kdo ví, třeba tam najdete ještě nějaké tajné zóny. Takový to, když prolezete pralesem, přebrodíte se bažinou, rozhrnete rákos a najednou se před vámi zjeví pár nahatých asijských (a určitě i evropských) zadků. Naturismus jako skutečný turismus.

Nečum

Během své první zkušenosti s nudisty (kdy jsem aspoň byla nahoře bez, abych neurazila, přecijen pravidla nudapláže, vyvěšené na plotu, se musí držet) jsem se snažila vypadat co nejvíc v pohodě a nečumět. Snažila se ignorovat i překvapené a zvědavé pohledy nahotinek a nahotinců.

To jsem udržovala i během letošní návštěvy, kde jsem byla ale v plavkách, tzv. textilák, který se vkradl do jejich teritoria, aby si mohl pořídit točenou Kofču, zmrzku a oblíbený párek s obojím. Bude mi trvat ještě pár návštěv, než si zvyknu na tenhle kulturní rozdíl.

Musím ale dodat, že nudapláže nejsou místem erotiky. Lidé se mezi sebou znají, je to komunita. Dneska je navíc možná mnohem zajímavější, když nevíte, co vás pod oním textilem čeká. A co vy, necháte se raději překvapit až v intimní chvilce, nebo kupujete, co je ve výloze? A vůbec – mám mezi čtenáři naturisty?

Hele, proč je pho ga lepší než pho bo?

…zeptal se mě na jedné diskuzi chlapec, který reagoval na moji latentní propagaci pho ga.

Hm. Těžko říct. Za mě chuťově vede slepičí pho (pho ga) nad hovězí verzí (pho bo). I protože je v té slepičí (kuřecí je jen slabej odvar od toho, jaký gastrorgasmus můžete zažít se slepičí polévkou) žlutá kůžička a pořádnej mastnej flek.

Většina z vás začínala na pho bo a zůstala jí věrná. Já ovšem doporučuju začít na pho ga, protože je v ní víc vtipného, rozuměj křupavého a žužlavého, masa. A vy, co nejíte kůžičku a žužlaniny, nebuďte marní a hecněte to.
Koneckonců proč je pho ga lepší než pho bo?

Pro slepičí kvoč.
Doslova.

Teplí Vietnamci?

O homosexuálech ve vietnamské komunitě se toho ví ještě méně než o vietnamské komunitě.

Pokud se chcete dozvědět něco málo z mála, poslechněte si rozhlasovou prvotinu Lumíra Košaře, dokument Cháu có người yêu chưa – Máš lásku?, který ve 20 minutách zpovídá mladého Vietnamce Adama. Během jeho vyprávění o tom, jaké je to být asijským gayem, vybíhají upozornění ze seznamovací aplikace pro gaye Grindr. Adam totiž komentuje děj na displayi a prokládá ho svými názory a zkušenostmi.

Těším se, až se druhá generace o téhle menšině v menšině nebude bát mluvit otevřeně. A že ustoupí myšlení, že mít teplé dítě je pro rodinu ostuda nebo “trest za minulý život”.

Zavíračka

Velikonoce Velikonoce
vajíčka jdou dnes na dračku
nemá to vůbec konce
večerka naše malá
má prodlouženou zavíračku.

#večerkalife #pojezie

Kde je i Chuck krátkej II.

Chuck Norris neodbavil zavazadlo s durianem.

Chuck Norris se pokusil zavřít večerku v sedm.

Chuckovi Norrisovi došla rybí omáčka, tak použil sójovku.

Chuckovi Norrisovi se nepodařilo vysvětlit (!) vietnamským rodičům, že dvojka z matiky je furt dobrá známka.

Chuck Norris na Sapě nesehnal, co potřeboval.

Chuck Norris chtěl naučit Vietnamce třídit odpad.

Chuck Norris se neopil na vietnamské zábavě. Zato musel zpívat karaoke.

Chuck Norris sní pho ga s kůžičkou.

 

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

Stránka 1 z 6

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén