Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 1 z 7)

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB. 

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci a vychovával spíš jak kluka. Vše si zařiď sama. Spoléhej se na sebe. Nevěř nikomu. Mamka naopak. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženu, kterou by si každý muž nestyděl vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemnádívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu.Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, metrem, autobusem, tramvají a na loď, aby to poznali i v reálu.

Školka Talent

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň “reunion”.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se “Dobrý den.” Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Rybníček plný banánů

Uplynulých několik dní byla tuzemská sociální i zpravodajská média plná zpráv, které se dotýkaly Vietnamců a vyvolaly otázky ohledně naší integrace. Například tygři v Bašti, utonolí chlapci a únos vietnamského podnikatele slovenským vládním speciálem (dobrej středoevropskej bizár, kterej se, doufám, objeví jako krimi film v koprodukci Německo-Slovensko-ČR). Pokud jste nic z toho nezaznamenali, gratuluju a sorry jako, že se to dozvídáte ode mě.

Máte-li pocit, že jste měli letní okurku, my určitě ne. Nebo minimálně moje e-mailová schránka zaznamenala neobvyklou aktivitu – několik poptávek po rozhovorech v reakci na uplynulé události. Přiznávám, tyto nabídky ve mně vyvolávají schizofrenní pocity.
A) Jooo, je zájem o vietnamskou komunitu!
B) Neee, zas budu muset mluvit o tom, jestli jsou lidé v ČR rasisté (nejste, všichni totiž odjeli do Chorvatska nebo Hurghady)!

Většinu rozhovorů jsem s velkým díky odmítla a dovolila si novináře odkázat na vietnamské neziskovky a organizace sdružující šikovné Vietnamce, kteří mají co říci, ale zároveň se jim nedostává dostatečné pozornosti; nebo neměly příležitost se dostat do širšího povědomí.

Takhle. Tohle není navoněnej článek, abych za dobrej skutek dostala lajkity lajk. Chci tím říci, že JE FANTASTICKÝ, že se v České republice ke slovu dostávají aktivní Vietnamci, kteří se snaží propojovat obě kultury nebo pomáhají svým vrstevníkům najít místo pod evropským sluncem. Někdy se na ty organizace podíváme blíže.

Tak či tak. Pro mě je to taky úleva – na zodpovídání vašich otázek o vietnamské společnosti už nás bude konečně víc. Tak pěkné pondělí, milý národe.

Čínská medicína vs. moderní civilizace

V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek, je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Diktáte z češtiny, má lásko!

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

  1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
    Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
  2. Čte se to tak, jak se to napíše.
    A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
  3. Nastolte tvrdý diktát.
    Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
  4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
    Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
  5. Vyberte si oblíbence.
    Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například “ledabyle”, “zmrvit”, “natuty”, “nazdařbůh”, “prosím pěkně”, “poněvááádž”,”děvče” a “slečna” a ták dále.
  6. Sprechen Sie Deutsch?
    Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

S Tomem o houslích a práci pro dobro lidí

S Tomášem Nguyenem jsme se seznámili na skvělém TEDxYouth, kde jsme oba dobrovolničili. O několik měsíců později jsme se potkali na naší alma mater na Univerzitě Karlově a Tom mi v roli v moderátora akce Na Hollaru kladl chytré otázky o vietnamské komunitě a naší druhé generaci. Pro tentokrát jsme si vyměnili role.

Odkud pocházíš? 
Narodil jsem na severu Vietnamu v oblasti Phu Tho. Naši se seznámili ve Vietnamu. Mamky rodiče nesouhlasili, protože nechtěli, aby se odstěhovala. Mamka ale byla emancipovaná a chtěla pryč. Takže jsme nakonec deset let žili v Ostrově na Karlovarsku. Pak jsme se přestěhovali.

Měl jsem od mateřské školky tři české babičky, lomeno tetičky. Byly to sousedky, takže jsme spolu z okna vyhlíželi, jestli rodiče přijíždějí domů. Jinak vietnamsky umím, ale je to úroveň, kterou se bavím s rodiči. Když jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl mezi vietnamským a českým vzděláváním, nepodařilo se mi to.

A co je podle tebe teda ten nejzásadnější rozdíl?
Ve Vietnamu se za školu platí, takže rodiny podporují ty nejtalentovanější a nejchytřejší děti. Je důležité, aby je ten hlavní, nejšikovnější, zabezpečil. V rodinách funguje totiž nepsaná smlouva – nepotřebujeme od tebe pomoc, ale vlastně bys svou rodinu měl finančně podpořit. Když nepomůžeš, pomluví tě.

Vietnamští rodiče taky hodně srovnávají. Já jsem u nás, v uvozovkách, ten úspěšnější. Mladší brácha to pociťoval. Naši ho neposílali do české rodiny. Neměl tu disciplínu. Brácha je teď na učňáku na kuchařině a cítí se upozaděnej. Mamka to ví, dává mu proto pozornost a snaží se ho brát takového, jaký je.

Studuješ marketing a PR, ale také hru na housle. To se u Vietnamců tady tak často nevidí…?
Jsem na marketingu na Karlově univerzitě a zároveň na Pražské konzervatoři. Od šesti let jsem hrál na housle a chtěl je studovat. Rodiče mě chtěli dát na klavír, ale jedna paní učitelka mi řekla, že housle mají větší uplatnění.

Měl jsem chvíli temné období, kdy jsem moc nehrál. V Praze jsem se zase do toho dostal. V sextě jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, takže jsem se připravoval se skvělou učitelkou na soutěže a přijímačky. Mám teď nového profesora. Je mu 82 let a já ho zbožňuju, protože vede studenty k tomu, aby milovali housle. A má stejné datum narození jako já.

Nedávno jsem taky začal zpívat ve sboru. Je mi líto, že se hudbě nemůžu plně věnovat. Musím v tomhle být pragmatický. Mým snem bylo být sólista nebo hrát v orchestru. Ale zároveň když vidím, v jakém stavu je společnost, tak bych chtěl dělat něco prospěšnějšího.

Co by to bylo? 
Například některé skupiny jsou znevýhodněné, ale kouká se na ně, jako by si za to mohly samy. Chtěl bych pomáhat měnit toto paradigma a zlepšovat soužití. Teď jsem začal trochu pomáhat v neziskovce, která dělá prevenci a informační kampaně o AIDS. Taky mě zajímá problematika LGBT, protože sám jsem gay. Coming-outem jsem si prošel ve čtrnácti letech. Chtěl bych, abychom se jako zástupci vietnamské LGBT komunity mezi sebou víc bavili, propojovali, abychom se nebáli o tom se svými rodiči mluvit. Teď je to zvláštní stav. Ve společnosti se o tom ví, ale pro všechny je to tabu.

Taky se vzdělávám v oblasti sociálních firem, jejichž smyslem je maximalizovat sociální dopad. Chystám se teď na semestr do Singapuru, kde jsem si vybral hlavně ekonomické předměty. V létě budu na letní škole o sociálním podnikání a budu psát bakalářku o firemní kultuře sociálních podniků. Funguje tam takový filantropický kapitalismus – člověk chce vydělávat peníze a zároveň mít pozitivní dopad na společnost. Je to vlastně takový paradox.

Tomáš Ng, houslista a milovník pho

Jedna závitková

V jedné ruce závitek
V druhé kafíčko se salkem
Pochválena buď integrace
a vietnamské obžerství bez výčitek.

Kulturní několikatero

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

 

Jídelní několikatero

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova “phočko” ni “bunču”. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar “Dám si bunču.” Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ramen.

Doma

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

P.S. Pro Kubu Pokrupu: Ahoj, mami, ahoj, tati! :)

O kolínku s Hiepem

Podařilo se nám potkat až na podruhé. Sedli jsme si do Skautského institutu, aby mi Duong Chi Hiep mohl vyprávět o svém fotografování, vztahu k Praze a o tom, proč se někdy cítí, že sem nepatří. 

Hiep oi, odkud jsi se tu vzal?
Žiju v Praze, ale pocházím Děčína, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bruntálu kvůli obchodu, Stále tam jezdím, mám pocit, že jsem nedocenil to prostředí, přírodu. Jsou tam Jeseníky. Hnedka Praděd. Za celých deset let, co jsem tam žil, jsem ani jednou na něm nebyl. Jednou jsem jet chtěl na spontánní výlet, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem pak spát ve dvě.

Používáš ještě své české jméno Lukáš?
Do páté třídy mi tak říkali. Od primy už jen Hiep. Může za to můj třídní na gymplu, prý že mi mají říkat pravým jménem. Na začátku jsme se představovali a on se mě zeptal, jak se jmenuju.
“Hiep.”
“Jak se to čte?”
“Lukáš.”
Asi jsem byl nervózní, ani nechápu, proč jsem to řekl. Srandu z toho mají doteď.

Co momentálně studuješ a čemu se věnuješ?
Momentálně studuju fotografii na soukromé škole. Snažím se dostat na dálkové studium do Opavy, kde učí Jindřich Štreit, můj vzor. Jinak restauruju pohledy. Nejdřív naskenuju pohledy. Některé nejsou technicky dobré, kompozičně nesedí. Tak něco občas uříznu. Na jedné fotce s vozkou je jeden kůň bez hlavy, protože to někdo špatně vyfotil. Tak jsem to chtěl oříznout, aby to vypadalo, že to bylo záměrně. Tohle mě baví.

Odjakživa jsem se díval na vietnamské historické fotky, ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak to vypadalo tady. Je zajímavé vidět skrz fotky, jak Česká republika vypadala. Češi berou staré fotky jako samozřejmost, ale my staré fotky doma nemáme. Jinak moje mamka ve Vietnamu fotila, měli s dědou ateliér. Děda fotil za vietnamské války a psal básně. Chtěl bych se naučit vietnamsky, abych si ty básně mohl přečíst. Mamka měla pochopení, když jsem začal fotit. Taťka si ze mě dělal srandu, že ze mě bude fotograf, co se tak tak uživí.

Proto jsem rok studoval architekturu, abych se zavděčil rodičům. Jsem dobrej v matice a v kreslení, na střední jsem procházel bez učení. Teda nebyl jsem génius. Nakonec jsem dostal dvojku z maturity.

Poslední semestr na vejšce jsem vzal jako recesi. Cítil jsem se tam špatně. Nenaplňovalo mě to. Byl jsem sice hodně ambiciózní, soutěžil jsem s ostatníma klukama. Ale i tak to nestačilo.

A co je teď tvým snem?
Chtěl bych vydávat fotografické knihy a pořádat výstavy. Začínám si kupovat monografie. Kupuju si i mladé umělce, nejen staré a známé. Mělo by se víc podporovat současné umění. Chtěl bych je podpořit aspoň nákupem knih.

Říkal jsi, že jsi na hraně s tím, jestli se cítíš být víc Čechem, nebo Vietnamcem. Proč?
Na střední jsem se cítil být víc Vietnamec. Pak jsem dostal občanství, tak jsem se cítil víc jako Čech. Teď to mám tak půl na půl. Hlavně kvůli situaci s imigranty. Někdy z reakcí cítím, že sem nepatřím. Sousedka k nám nedávno přišla, protože mi houkalo auto. Když jsem otevřel, hnedka se mě zeptala, jestli umím česky. Moc jsem tomu nerozuměl, proč se tak blbě ptá, když jsem ji pokaždý na ulici zdravil. Potom co jsem teda zkontroloval auto, jsem v domě plný vzteku litoval toho, že jsem ji na tu její otázku neodpověděl „A vy?“.

Pak jsem jednou naboural naším golfem do sousedova Meďáka. Ten soused na mě nadával “debilní Vietnamec”. Pokračoval slovy, že jsme tu teprve měsíc a už děláme problémy. Zůstal jsem v autě a u volantu se rozbrečel, co jsem to udělal, že na to lidi takhle reagují.

I proto nemám Prahu rád. Lidé se tu mračí, všechno je daleko. Tady vstávám brzo, abych všechno stíhal. Pořád jsem ve stresu, že jdu někam pozdě, ale stejnak chodím všude neplánovaně o půl hodiny dřív, plánovaně včas. Třeba když jdu v noci na party, vracím se podle toho, jak pojedou spoje. Rozhodl jsem se, že budu jezdit na kole. Už jsem si pořídil cyklistický batoh. Ale ještě nemám helmu. Na kole jde totiž o to, kudy projíždíš. Jezdím přes Prokopské údolí, ale večer tam není světlo a je to strašidelný.

A co tvoje známá láska ke kolínkům, těm těstovinovým?
Měli jsme scuka. Bavili jsme s kamarády. Shodli jsme se, že máme všichni rádi těstoviny, tak nás napadlo kolektivně, že by z toho bylo dobrý tetovaní. A tak jsem si nechal vytetovat na koleno kolínko a na loket penne kříž. Tatérka obdivovala mojí lásku ke kolínkům, když jsem si nechal i přes tu bolest vytetovat blbou těstovinu na koleno.

Kolínko zde

D E S E T let blogu a vosudový vosmičky

Když jsem 15. 3. 2008 několik minut před druhou hodinou odpolední vypustila svůj první článek na blogovací platformě iDnesu, nikdy by mě nenapadlo, co všechno díky němu zažiju. Je to dost i tím, že jsem trošku mimoň a neumím přemýšlet daleko. Ale to je na jinou debatu.

Tahle debata je totiž o tom, že dnes, 15.3. 2018, slaví blog deset let. Prostě ty osudový osmičky, no. Nekonečno?

Začala jsem psát v březnu 2008, dva měsíce před maturitou, v době, kdy se v televizi a v novinách objevovaly kauzy vietnamských pěstitelů a dělníků bez střechy nad hlavou. V době, kdy my všichni, co jsme tehdy měli v České republice trvalý pobyt, jsme konečně mohli začít jezdit do Německa a užívat si cestování a nákupů v Schenghenském prostoru. V době, kdy se máme podle jednoho dvoučísla – 18 – začít chovat dospěle a přemýšlet nad vlastní budoucností a v mém případě i nad vlastní kulturní identitou.

Blogování pro mě byla věc neřízená, neplánovaná, spontánní a trošku i ilegální, zvlášť je to vidět v článcích o mých milovaných rodičích. Během deseti let vzniklo přes 260 článků a článečků a článenečků, což je slabota, ale na malý psaní tak akorát. .

Přátelé, díky, že to čtete. Díky, že mi každým svým klikem dáváte šanci vás zdržet na zábavné slovíčko. To je totiž celý smysl asijatky. Doufám, že dneska se mnou oslavíte desáté výročí tím, že pozvete svého vietnamského kamaráda na pívo, svou vietnamskou polovičku na knedlo vepřo anebo i na pho. A že si ti naši lidi budou takhle fajnově rozumět na phorever. Nekonečn8?

A mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst úplně první psací výtvor, tak je tu. 
Nové začátky a jedeme dál.

Balíme kufry do Vietnamu II.

V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.

“Cestující Vietnamce na letišti poznáte na první pohled. Vždycky táhnou objemný kufr a nejméně dvě další zalepené krabice. Jsou to právě oni, kdo obvykle přesahují váhový limit. Pokud celková váha zavazadel k odbavení nesmí překročit 40kg, vězte, že Vietnamci (minimálně moje mamka), budou mít 41,9 kg.

LETÍME DO VIETNAMU

Moje mamka žije v dogmatické představě, že vše, co se koupí v Evropě, je tisíckrát kvalitnější. Kdyby mohla poslat tunu dárků, vykoupí celý Schlecker. Takže co obvykle vezeme do Vietnamu?

Kosmetiku – zubní pasty a kartáčky (to samé zboží exportované do Vietnamu je pro střední vrstvu vcelku drahé), krémy na všechno, sprcháče, šampóny, oblečení a drobnou elektroniku. Dále také cukrovinky, které sice ve Vietnamu seženete, ale jsou o dost dražší. A také magnetické náramky, které snižují krevní tlak.

LETÍME Z VIETNAMU

V tomto případě mluvíme o miniexportu. Spotřebního zboží netřeba. Mnohem žádanějším produktem jsou potraviny. Všelijaké bylinky, zeleniny, liči, chlebovník, dračí oka, zázvorové bonbony, bylinky a čaje, multifunkční černé fazolky a různé serepetičky do domácnosti. Hlavním vývozním artiklem je ale zelený čaj.

Vždycky když doma otevíráme kufr s bylinkami a zeleninou, celou chodbu zaplaví vůně skutečného Vietnamu. A když vůně dojdou, počkáme si na pojízdné asia-obchody (tzv. Chau A), které zajedou až k vašemu domu a přivezou čerstvé asijské potraviny. Nebo si zajedeme do Sapy na nákup.”

Od té doby, co jsem si zapsala těchto několik poznámek o Vietnamcích na cestách, v čínském zvěrokruhu zakokrhalo několik kohoutů, uteklo pár krys a uletělo pár draků.

Něco z toho mála ale neplatí. Schlecker není; místo kufrů se balí obří polystyrenové krabice, zepředu polepené jménem a adresou; magnetické náramky nahradila důmyslnější elektronika, především žádané produkty Apple, které jsou ve Vietnamu “statement piece” stejně jako v České republice tričko Guess, kabelka Michael Kors nebo dvoukilový náramek Pandora.

Spousta z výše zmíněného ale zůstala. Vietnamci stále ve velkém létají na Tet, nakupujeme v Německu (navíc toho teď za euro koupíte mnohem více) a zelený čaj je stále oblíbeným darem.

BALÍKOVÁNÍ

Ale proč to celé balíkování? Stojí za tím proslulá štědrost Vietnamců. I proto jsou kufry, tedy krabice, plné dárků – pro sousedy, pro rodinu, pro známé, na které se může člověk spolehnout, když žije daleko. Tady i tam.

Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet totiž vedle těchto drobných “cizokrajných dárků” také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a starý lidem. A ona štědrost se také projevu po vašem příletu, kdy opět plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast, a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.

Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?

 

Článek najdete také v březnovém vydání MoJE psychologie, KTERÝ VYŠEL 28.2. 2018.

Make sobotičky great again

Udělala jsem si soukromý průzkum mezi vietnamskými kamarády a známými, kteří šli k prezidentským volbám. V mém zcela nereprezentativním vzorku zhruba 20 mladých vietnamských Čechů většina volila Marka Hilšera, poté Drahoše, po jednom hlase měli Horáček a Topolánek. Já sama jsem ve své první prezidentské volbě volila Marka Hilšera. Z tohoto průzkumu se žádný závěr nedá vyvodit, to vopravdu ne.

Ale když nad těmi volbami tak přemýšlím, je to takový malinkatý paradox, protože i díky Miloši Zemanovi mohu jít já a tisíce mých vietnamsko-českých krajanů volit. Byl to právě on, kdo v roce 2013 podepsal nový zákon o dvojím občanství. Takže za mě aspoň toto drobné poděkování a rozloučení. Je ale čas na změnu. Tak, sobotičko, pojď nám.

Nikoliv plané řeči,
ale plno hlasů
do uren.
Ať tahle země žije.

Stránka 1 z 7

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén