Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Categorie: Českovietnamsko (Stránka 1 z 6)

#Kavárník, designér a chovatel akvarijních rybiček Jackie

Jackie Tran je člověk mnoha povolání. Všechny mu jdou dobře. Před čtyřmi měsíci otevřel na náměstí Jiřího z Poděbrad kavárnu s vietnamským nádechem Cafefin, kde ochutnáte lisovanou cukrovou třtinu nebo vietnamskou specialitu banh cuon. 

Když jsme se spolu bavili naposled, chystal jsi se do Vietnamu kvůli rybkám. Co se stane, že se z úspěšného designéra Apple aplikací stane chovatel akvarijních rybek?

Cítíl jsem, že kdybych pořád dělal design, přestal by mě bavit. V té chvíli jsem měl doma rybky, které se jmenují diskus. Jsou to amazonské rybičky. Cítil jsem se v designu znudeněnej a rybkami jsem se zabavil. Potom jsem odjel do San Francisca kvůli focení. Řekl jsem si, že když už tam budu, zaskočím do Applu. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem to zkusit, i když jsem tam nechtěl bydlet.

Pohovor šel dobře. Vypadalo to, že tam na devadesát devět procent budu. Různě se ptali. Všechno jsem splnil. Začal jsem se těšit. Chtěli mi zařídit vízum, ale pak z toho nic nebylo. Moje chuť dělat design spadla. Pak jsem si s neznámým člověkem domluvil, že budeme dělat rybárnu. Tak jsem začal chovat fakt hustý ryby. Ale pomluvy v oboru byly velké.

Už jsme měli mladý a vypadalo to, že půjdeme na trh. Dal jsem do toho hodně peněz, ale zhroutilo se to. Byl jsem podruhé na dně. Ztratil jsem chuť ke všemu. Ale když jsem choval ryby, měl jsem hodně fotek. Chtěl jsem se nějak zabavit, ale neměl jsem ryby. Tak co budu fotit? Aha, přírodu. Tak jsem si koupil letenku na Island. A pak jsem přemýšlel, jak víc prezentovat své fotky. Napadlo mě, že bych mohl mít výstavu. Výstava? Ale to by chtělo, aby tam lidi seděli a něco pili. Takže kavárna. Rok potom jsem si ji otevřel.

A co přesně z tebe udělalo nadšeného kavárníka, který stojí za pultem a obsluhuje zákazníky?
Strašně mě chytil latté art, má to blízko k designu. Byl jsem do toho zapálený. Latté art je dobrá věc, ale káva musí mít chuť. Během budování kavárny jsem to už nedělal kvůli výstavě fotek, ale kvůli kávě.

Tobě jde spousta věcí, od designování přes chování rybiček a focení až po dělání labutí v mléčné pěně. Je tu podle tebe dovednost, ve které Vietnamci vynikají?
Myslím, že celkově Asiati jsou dobří v latté artu. Současnými mistry jsou samí Asiati. V Koreji, v Thajsku. Detailní umělecké práce. Znám hodně dobrých vietnamských designérů. Asiaté vyberou inspiraci na západě a pak se vracejí ke kořenům. V Saigonu je jedna kavárnice, která pracovala v Americe. Vrátila se, má vlastní brand, praží arabicu.

Jaká ingredience podle tebe nesmí chybět ve vietnamské kuchyni?
Určitě koriandr a rybí omáčka. A ještě mi chinh.

Je tu nějaký obor, který by sis chtěl vyzkoušet, až tě omrzí kavárničení?Jestli to vůbec jde?
Stejně se ty obory týkají kávy. Chtěl bych se dozvědět více o pražení. Jak dělat a upražit kávu.

Takže z tebe bude kávový plantážník?
To ne. Ale viděl jsem, že ve Vietnamu začali pěstovat kvalitnější arabicu, což je skvělý.

Do Cafefin ti chodí hodně Vietnamců. Jak se jim tu líbí?
Jednou sem přišla slečna, na které bylo hned vidět, že bude hejtovat. Celkově se jim tu ale líbí. Cítí tu trošku Vietnam. Chtěl jsem sem přenést kouzlo Vietnamu. Je tu spousta prvků – masky, látky, sklenice z Vietnamu nebo třeba elektrický sloup.

Je tu něco, co bys doporučil českým čtenářům, aby si o Vietnamcích přečetli, poslechli nebo zjistili? 
Mezi lidmi je spousta lidí, co neradi zkouší. Vidím to tady v kavárně. Měl jsem tu malé vietnamské banány. Zeptal jsem se jedné české zákaznice, jestli nechce vyzkoušet. Paní řekla Ne, radši ne. A přitom je to jen banán.
Přál bych si, aby lidé sami chtěli ochutnávat. Mám nápady, ale bojím se, aby to vůbec chtěli zkoušet.

Nudistka tak napůl

Někdy zapomínám, v jak liberální zemi to vlastně žiju. Ale existuje tu pár lahůdek, třeba taková nudapláž, které mi to s chutí rády připomenou. Můj první zážitek s nudapláží proběhl o loňských prázdninách, kdy jsem lehkomyslně kývla na prostou nabídku Pojď, stavíme se za mým taťkou na Opaťáku.

Vy, co víte, víte. Vy, co nevíte, Opaťák je vyhlášenou nudapláží za Hradcem.
Můj druhý zážitek proběhl o tomto slunném víkendu, který zval ku vodě. Ležela jsem na dece, přítelkyně vedle, obě nahoře bez, dole s. Smály jsme se tomu, jak jsme obě vyrůstaly v jiných nudistických podmínkách. Její rodina se nahoty nebojí – nemají problém chodit před sebou ve spodním prádle a opalují se na nudaplážích. V mé rodině před sebou nechodíme ve spodním prádle, neopalujeme se na nudaplážích. Což o to, ono je to docela jednoduché, protože se vůbec neopalujeme.

Nudista vs. naturista

A co vůbec víme o nudismu, fenoménu, který zajímá rapperské kluky z BIGBOSS (vč. Vladimíra 518 a jeho Kmenů)? Třeba to, že nudismus, třebaže prosazovaným pojmem je spíš naturismus, je životní styl, který vznikl na začátku 20. století v Německu (FKK – Freikörperkultur). Představuje návrat k přírodě, takové chození na Adama a na Evu. Nedivme se pak, že existuje i tzv. křesťanský nudismus, který má oporu v Bibli. V Evropě, mimo Německa, se naháči opalují hlavně v Chorvatsku nebo ve Francii.

Vietnamský nudista je oxymorón
Někde je ale nahota jen výsadou milenců. Pocházím ze země, kde se stále velká část dívek koupe v moři v oblečení a kde výstřih a krátké šortky mohou být trošku trnem v oku. To, že nahota a Asie nejsou pojmy, které najdete ve slovníku blízko sebe, je jasné také z velmi, opravdu velmi krátkého seznamu ofiko nudapláží v Asii. Vietnam se pyšní jednou bezplavkovou zónou v Da Lat. Kdo ví, třeba tam najdete ještě nějaké tajné zóny. Takový to, když prolezete pralesem, přebrodíte se bažinou, rozhrnete rákos a najednou se před vámi zjeví pár nahatých asijských (a určitě i evropských) zadků. Naturismus jako skutečný turismus.

Nečum

Během své první zkušenosti s nudisty (kdy jsem aspoň byla nahoře bez, abych neurazila, přecijen pravidla nudapláže, vyvěšené na plotu, se musí držet) jsem se snažila vypadat co nejvíc v pohodě a nečumět. Snažila se ignorovat i překvapené a zvědavé pohledy nahotinek a nahotinců.

To jsem udržovala i během letošní návštěvy, kde jsem byla ale v plavkách, tzv. textilák, který se vkradl do jejich teritoria, aby si mohl pořídit točenou Kofču, zmrzku a oblíbený párek s obojím. Bude mi trvat ještě pár návštěv, než si zvyknu na tenhle kulturní rozdíl.

Musím ale dodat, že nudapláže nejsou místem erotiky. Lidé se mezi sebou znají, je to komunita. Dneska je navíc možná mnohem zajímavější, když nevíte, co vás pod oním textilem čeká. A co vy, necháte se raději překvapit až v intimní chvilce, nebo kupujete, co je ve výloze? A vůbec – mám mezi čtenáři naturisty?

Hele, proč je pho ga lepší než pho bo?

…zeptal se mě na jedné diskuzi chlapec, který reagoval na moji latentní propagaci pho ga.

Hm. Těžko říct. Za mě chuťově vede slepičí pho (pho ga) nad hovězí verzí (pho bo). I protože je v té slepičí (kuřecí je jen slabej odvar od toho, jaký gastrorgasmus můžete zažít se slepičí polévkou) žlutá kůžička a pořádnej mastnej flek.

Většina z vás začínala na pho bo a zůstala jí věrná. Já ovšem doporučuju začít na pho ga, protože je v ní víc vtipného, rozuměj křupavého a žužlavého, masa. A vy, co nejíte kůžičku a žužlaniny, nebuďte marní a hecněte to.
Koneckonců proč je pho ga lepší než pho bo?

Pro slepičí kvoč.
Doslova.

Teplí Vietnamci?

O homosexuálech ve vietnamské komunitě se toho ví ještě méně než o vietnamské komunitě.

Pokud se chcete dozvědět něco málo z mála, poslechněte si rozhlasovou prvotinu Lumíra Košaře, dokument Cháu có người yêu chưa – Máš lásku?, který ve 20 minutách zpovídá mladého Vietnamce Adama. Během jeho vyprávění o tom, jaké je to být asijským gayem, vybíhají upozornění ze seznamovací aplikace pro gaye Grindr. Adam totiž komentuje děj na displayi a prokládá ho svými názory a zkušenostmi.

Těším se, až se druhá generace o téhle menšině v menšině nebude bát mluvit otevřeně. A že ustoupí myšlení, že mít teplé dítě je pro rodinu ostuda nebo “trest za minulý život”.

Zavíračka

Velikonoce Velikonoce
vajíčka jdou dnes na dračku
nemá to vůbec konce
večerka naše malá
má prodlouženou zavíračku.

#večerkalife #pojezie

Kde je i Chuck krátkej II.

Chuck Norris neodbavil zavazadlo s durianem.

Chuck Norris se pokusil zavřít večerku v sedm.

Chuckovi Norrisovi došla rybí omáčka, tak použil sójovku.

Chuckovi Norrisovi se nepodařilo vysvětlit (!) vietnamským rodičům, že dvojka z matiky je furt dobrá známka.

Chuck Norris na Sapě nesehnal, co potřeboval.

Chuck Norris chtěl naučit Vietnamce třídit odpad.

Chuck Norris se neopil na vietnamské zábavě. Zato musel zpívat karaoke.

Chuck Norris sní pho ga s kůžičkou.

 

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

Rok kohouta

Co by to bylo za česko-vietnamskej blog
kdybych nepopřála vám krásnej novej rok

Odvážným a pilným přeje
těchle dvanáct měsíců kohouta
od vrtošivé opice se
zas na pěkně dlouho odpoutá.

Hezky makej, žij a miluj
Držení hůlek a výslovnost phở i nadále úpěnlivě piluj.

#SpatneBasneIvNovemRoce

A speciální Ahoj jednomu panu revizorovi, kterej čte tenhle blog.

East Meets West

Kdysi jsem se zařekla, že jednou budu mít velikánskou knihovnu a všechny knihy v ní přečtené. Což o to, cesta ještě daleká, ale pomalu se tam valím. I proto s oblibou dostávám knihy – malované i psané, s věnováním i bez. Nedávno jsem dostala od svého čtenáře Toma knížku East Meets West (trošku jazykolam, německý originál Ost trifft West), která vyšla v nakladatelství TASCHEN. Udělala mi obří radost, protože jsem z ní několikrát čerpala při přípravě školních i volnočasových povídání o tom, jak vidím rozdíly mezi Evropany a Asiaty.  A také mě potěšila ta shoda okolností, že dárce knihy se zná s autorkou.

East Meets West

Tahle minimalistická knížka je sbírkou jednoduchých obrázkových srovnání, díky nimž si může čtenář udělat přehled o základních kulturních rozdílech mezi Němci a Číňany, respektive mezi východní, asijskou a západní mentalitou ve všech směrech života – (ne)dochvilnost, role prarodičů, parťoška, sebevnímání, majetek, šéf apod.

Na téhle cenou ověšené piktografické brožurce čínské grafické designérky Yang Liu (to je můj rekord s adjektivy), která od svých 14 let žila v Německu, mě baví sebeironická a hravá jednoduchost, se kterou kouká na kulturní schizofrenii, kterou prožívá snad každý Asiat vyrůstající v západní Evropě. Tak třeba mé oblíbené:

  1. Frontičky na vízum
    lines
  2. Forever alone
    lifestyle
  3.  Furt pozdě
    time

Pokud lpíte na korektnosti a z generalizování vám naskočí bradavice, tohle rozhodně není nic pro vás. Díky téhle knížce velikosti “akorát do větší ruky” si ale můžeme zas o něco víc rozumět. I beze slov.

P.S. Dostala jsem také Today Meets Yesterday a taky je to bžunda.
Screenshoty via Brainpickings, kterej to převzal z Amazonu a můj instáč.

V kuchyňce

Dnes jsme se s kolegou potkali v kuchyňce.
Já měla k obědu bramborový knedlík se zelím. On rýži.

I když oba v poněkud lehčí verzi.
Já s kuřetem. On rýži z pytlíčku.

PhoF 2017

Tak nám to zas končí. To byl fičák, co?

Slibuju, že i v příštím roce bude
– max. 0 článků o kosmetice
– min. 1 článek o Asiatkách
– nekonečně mnoho pokusů a výzev k tomu, abychom se ani v roce 2017 nebrali (nebo aspoň začali nebrat) kurevsky vážně.

Takže suma sumárum…
Ahoj 2017 a mějte se rádi!
A díky. Vobří.

 

“Co vás štve na Češích?”

… je otázka, kterou dostávám poměrně často od různých lidí v a různém kontextu. Znáte to, jsou to typy otázek, na které máte mít právě z onoho důvodu připravenou odpověď a nebýt překvapená, když se na to někdo zeptá. Protože tohle je přesně věc, na kterou se ptají všichni, protože se v ní mísí kulturní a mentální distanc spolu s pohledem “insidera”, který je dost nasáklý zdejšími “poměry”, a tudíž jeho (můj) názor by se mohl zdát objektivnějším. Po otázce vždy přijde očekávající pohled tazatele, který doufá, že mu potvrdím to, co si on sám myslí.

Učím se dospět k osobnímu zenu, kdy mě nebudou věci štvát, ale jen budou. Většinou mě nic neštve, protože pondělí zůstane pondělím (teda dokud si člověk nenajde práci, která ho bude bavit), čas od času si za vás musí sednout uřvané dítě nebo smradlavý pán nebo fronta ubude vždycky tam, odkud jste přeběhli.

Pak si ale vzpomenu na věc, moment, kdy nádech a výdech je mou první pomocí.

Štve mě vaše hejtování a debilní komentování okolních lidí – pomlouvání. (Ale nebojte, nejste v tom sami. Vietnamské tetičky na tržnici to dělají taky.)

“Ta má ale…”
“Viděla jsi?”
“Koukej, jak…”

Seděly jsme s mou asijskou kamarádkou, která v ČR vystudovala a žije tu nějakých šest let, a bavily se o tom, co jí vadí na její práci v Praze. Zmínila, že její kolegyně mívá hloupé připomínky na zákazníky, kteří k nim chodí – na jejich oblečení, styl nebo drobnosti, které jí přijdou důležité okomentovat (pozn. a nad kterými si může sama sobě vždy připomenout, že je na tom lépe). Kamarádka dodala, že ty připomínky bývají zlomyslné a nejapné. Kamarádčina reakce bývá mlčení a nezájem.

Hejty sem, hej ty tam

Tohle je přesně to, s čím se potkávám dennodenně. Na častý negativismus, nedůvěru, bázlivost a cynismus jsem zvyklá i z práce. Obecně mě tyhle eskapády ani nepřekvapují (cynik spotted). Můj vnitřní zen se ale rozboří, když slyším hejtovné a odsuzující komentáře. Hejty sem, hej ty tam.

Hele, sranda musí být, když jste dobré partě, hejtování je projevem, ehm, hlubokého přátelství. Ale bavíme se tady o jiném druhu hejtování – pomlouvání a komentování. Přemýšlím, jak na takové neomalené chování reagovat. Mám moralizovat (a taky soudit), nebo ignorovat a nechat slova vyšumět? Je to jako s tím mlčením – souhlasem?

Tenhle článek mám rozepsaný týden. Řeknete si… pár odstavců, pár enterů a odrážek, hotovo. Ale i tímhle několikahodinovým psaním a dumáním nad jednotlivými situacemi, které mně dodnes rozpumpují krev v žilách, jsem si mohla ujasnit, co bych chtěla dělat, nastane-li příležitost si svůj klid znovu prozkoušet.

Nechci používat štvavé a moralistické protikomentáře vůči původci poznámek, protože #aintyourmama. A ani nebudu mlčet, protože mlčení je souhlas. Naučila jsem se od moudrých lidí, že mluvit o svých pocitech v nepříjemných situacích je ta nejrozumější cesta, jakkoliv se to pro vás může zdát jako paradoxní a slabošské.

Poprosím je, aby tak nemluvili, protože se v té dané chvíli necítím z oněch poznámek vůči druhým dobře. Učím se s klidem žádat hejtery, aby si uklidili své soudy zas do krabičky. Moc naivní? A už jste to zkoušeli? I ten největší cynik zjihne, když uděláte to, co je nám, lidem, přirozené – mít pocity a umět o nich mluvit.

A upozorňuju, že nejsem žlutým rytířem, který jede na buvolu spasit váš národ, protože chytré a laskavé hejtování, jakkoliv paradoxně to zní, je to, co tenhle národ taky umí dobře a občas potřebuje.

Pokud ale chcete hledat v tomto článku nějaký osvícený morál, dám vám jeden. Někdo čumí jak vejr z kompostu, protože k tomu má důvod. Někdo nosí růžové vlasy, protože k tomu má důvod. Někdo je kráva nebo vůl, protože k tomu má důvod.

Takže za mě – hledejte vždy důvody.
Důvod, proč ten člověk na druhé straně nosí růžové vlasy a čumí jako vejr.
A důvod, proč zrovna vám se to nelíbí.

Kde je i integrace krátká

Řidičák máme proto, abychom mohli jezdit pro zboží do Makra.

Víkendy a prázdniny jsou proto, abychom to zboží z Makra rodičům pomohli složit.

Noviny a letáky z Makra budou vždy sloužit jako ubrus.

Naše matky budou vždy mít vyšší podpatky, víc make-up a štíhlejší pas než my.

České státní svátky neznamená, že máme volno, ale že prodáváme v krámku, protože je víc zákazníků.

K-Pop bude vždy lepší než Britney a One Direction. Možná ho přebije jen Justin Bieber.

Vždy lépe poznáme, jaké ovoce nebo zelenina je zralejší.

Pokud večerkář kouká do monitoru na asijský film nebo skypuje krajanům, nečekejte, že ho budete zajímat.

V neděli máme otevřeno, protože ve vietnamštině neděle nemá nic společného s nicneděláním.

Na blonďatou hlavu spotřebujeme minimálně dva peroxidy.

Vietnamské holky budou stále kupovat Michaela Korse. A české holky jakbysmet (+ Guess).

Vždy nás bude bolet za krkem, protože asi všichni měříte 180 cm a výše nebo co.

Mikrovlnka bude vždy především úložným prostorem.

Rejže z pytlíčku? To ani hovno, nikdy.

#jasmínrejžeforever

——————————————

Kde si nejsem jistá:
Když se chceme rychle najíst, dáme si
A) pizzu?
B) instantní nudlovou polévku?
C) kebab?

 

Của đi thay người

“Já Vám to ale hlídat určitě nebudu”, pronesla rázně starší paní s ondulovanými vlasy za pultem. Jako by tu těžkou nákupní tašku se dvěma čouhujícími ananasy chtěli lidé nakupující v zapadlém papírnictví v Bílé labuti jistojistě ukrást.

Byla jsem překvapená z této reakce, která přišla po dotazu, jestli bych si nemohla svou tašku nechat na chvíli u pultu. Chápu, člověk nikdy neví, ztrácí se i staré boty z rohožek. Spíš mě ale zarazil ten negativní výchozí bod mysli, který hlasitě křičel – mám strach.
Mám strach nést zodpovědnost (taška by se ale ztratila mně).
Mám strach pomoci.
Mám strach pomoci, kdyby se opravdu něco stalo.
Mám strach o sebe a své pohodlí. (Což ale primárně nemusí být špatně, je nám to přirozené. Důležité je, jak člověk reaguje, když má vystoupit ze své komfortní zóny.)

S tím občas narážím. Neochota vycházející ze strachu, že se můžete dostat do problémů ostatních lidí.  Ztráta vlastní jistoty a pohodlí. Nedůvěra, že když něco nebo někoho neznám, nemusím mu pomáhat. Nedůvěra v násobení dobra.

Nebudu se odkazovat na starý režim, který podporoval mezi lidmi hlídání si vlastního pohodlí, protože je to ohraná písnička. To bychom se dostali k dalšímu stereotypu, které od Čechů slyším na Čechy – výmluvy a neochota nést zodpovědnost za vlastní činy. Tak či tak… Chvíli jsem koukala a pak odvětila, že to nikdo neukradne a že věřím na dobro lidí. To trošku pookřála, pousmála se a dodala “Když myslíte.”
Myslím. Tahle konverzace ve mně ale zasela zrnko nejistoty a tu a tam jsem se na tu tašku podívala. Musela jsem si sama dát pohlavek a pak se sobě zasmát.

No. A i kdyby tu asi sedmikilovou růžovou nákupní tašku se dvěma čouhajícími ananasy chtěli ukrást, tak co. Lepší přijít o jmění než o člověka, jak by se ve Vietnamu řeklo. Của đi thay người.

Stránka 1 z 6

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén