Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Autor: Do Thu Trang (Stránka 2 z 13)

Nudistka tak napůl

Někdy zapomínám, v jak liberální zemi to vlastně žiju. Ale existuje tu pár lahůdek, třeba taková nudapláž, které mi to s chutí rády připomenou. Můj první zážitek s nudapláží proběhl o loňských prázdninách, kdy jsem lehkomyslně kývla na prostou nabídku Pojď, stavíme se za mým taťkou na Opaťáku.

Vy, co víte, víte. Vy, co nevíte, Opaťák je vyhlášenou nudapláží za Hradcem.
Můj druhý zážitek proběhl o tomto slunném víkendu, který zval ku vodě. Ležela jsem na dece, přítelkyně vedle, obě nahoře bez, dole s. Smály jsme se tomu, jak jsme obě vyrůstaly v jiných nudistických podmínkách. Její rodina se nahoty nebojí – nemají problém chodit před sebou ve spodním prádle a opalují se na nudaplážích. V mé rodině před sebou nechodíme ve spodním prádle, neopalujeme se na nudaplážích. Což o to, ono je to docela jednoduché, protože se vůbec neopalujeme.

Nudista vs. naturista

A co vůbec víme o nudismu, fenoménu, který zajímá rapperské kluky z BIGBOSS (vč. Vladimíra 518 a jeho Kmenů)? Třeba to, že nudismus, třebaže prosazovaným pojmem je spíš naturismus, je životní styl, který vznikl na začátku 20. století v Německu (FKK – Freikörperkultur). Představuje návrat k přírodě, takové chození na Adama a na Evu. Nedivme se pak, že existuje i tzv. křesťanský nudismus, který má oporu v Bibli. V Evropě, mimo Německa, se naháči opalují hlavně v Chorvatsku nebo ve Francii.

Vietnamský nudista je oxymorón
Někde je ale nahota jen výsadou milenců. Pocházím ze země, kde se stále velká část dívek koupe v moři v oblečení a kde výstřih a krátké šortky mohou být trošku trnem v oku. To, že nahota a Asie nejsou pojmy, které najdete ve slovníku blízko sebe, je jasné také z velmi, opravdu velmi krátkého seznamu ofiko nudapláží v Asii. Vietnam se pyšní jednou bezplavkovou zónou v Da Lat. Kdo ví, třeba tam najdete ještě nějaké tajné zóny. Takový to, když prolezete pralesem, přebrodíte se bažinou, rozhrnete rákos a najednou se před vámi zjeví pár nahatých asijských (a určitě i evropských) zadků. Naturismus jako skutečný turismus.

Nečum

Během své první zkušenosti s nudisty (kdy jsem aspoň byla nahoře bez, abych neurazila, přecijen pravidla nudapláže, vyvěšené na plotu, se musí držet) jsem se snažila vypadat co nejvíc v pohodě a nečumět. Snažila se ignorovat i překvapené a zvědavé pohledy nahotinek a nahotinců.

To jsem udržovala i během letošní návštěvy, kde jsem byla ale v plavkách, tzv. textilák, který se vkradl do jejich teritoria, aby si mohl pořídit točenou Kofču, zmrzku a oblíbený párek s obojím. Bude mi trvat ještě pár návštěv, než si zvyknu na tenhle kulturní rozdíl.

Musím ale dodat, že nudapláže nejsou místem erotiky. Lidé se mezi sebou znají, je to komunita. Dneska je navíc možná mnohem zajímavější, když nevíte, co vás pod oním textilem čeká. A co vy, necháte se raději překvapit až v intimní chvilce, nebo kupujete, co je ve výloze? A vůbec – mám mezi čtenáři naturisty?

Hele, proč je pho ga lepší než pho bo?

…zeptal se mě na jedné diskuzi chlapec, který reagoval na moji latentní propagaci pho ga.

Hm. Těžko říct. Za mě chuťově vede slepičí pho (pho ga) nad hovězí verzí (pho bo). I protože je v té slepičí (kuřecí je jen slabej odvar od toho, jaký gastrorgasmus můžete zažít se slepičí polévkou) žlutá kůžička a pořádnej mastnej flek.

Většina z vás začínala na pho bo a zůstala jí věrná. Já ovšem doporučuju začít na pho ga, protože je v ní víc vtipného, rozuměj křupavého a žužlavého, masa. A vy, co nejíte kůžičku a žužlaniny, nebuďte marní a hecněte to.
Koneckonců proč je pho ga lepší než pho bo?

Pro slepičí kvoč.
Doslova.

Za mě cajk

Rychlopoznámky z dneška:

Projížděla jsem kolem tržnice u nás na západě. Jeden ze stánků nabízel k prodeji českou a bavorskou vlajku. Jak příhodné. Zrovinka dnes, kdy se sjíždí sudetští Němci. A nebude to posseltní setkání takové druhu.

Pak mi odpoledne mamka, když jsem umývala nádobí, položila otázku, kterou bych si přála slyšet častěji. “Jdu si zalenošit, jo?”. Jdi, mamko.

No a pak jsme odpoledne s mamkou (protože tatínek samozřejmě musí prodávat) šly na místní Svatováclavskou pouť, která se koná v červnu k dětskému dni, protože na Václava u nás vždycky pršelo. Mamka si poprvé zařádila v autíčkách, kde zjistila, že ty nárazy nejsou žádná prdel, koupila si pražené pistácie a zastřílela si ve střelnici. No a taťka si samozřejmě své volno taky vybral. Šel s klukama večer sledovat zápas Realu proti Juventusu.

Za mě dneska cajk.

Celý život

Kdyby tě někdo požádal, abys mu vyprávěl svůj příběh, odkud začneš?
A bude o tvých pocitech nebo činech? A jaká pasáž bude nejobsáhlejší?

Kdyby tě někdo požádal, abys mu vyprávěl svůj příběh, budeš?

………………….

“Zkuste svůj příběh říct v 10 minutách,” řekli nám.

Seděli jsme v Amnesty International v malém hloučku neznámých lidí, všichni budoucí Živé knihy. A já znovu vyprávěla svůj příběh, který mi už po těch letech přijde ohraný. Už vím, co můžu vynechat. Pragmaticky řečeno “Vejdeš se do 4 minut.”

A pak jsem poslouchala ostatní. Jejich boje, jejich útěky před režimem, jejich hledání, strachy a naděje vidět znovu rodinu a podívat se do Londýna. Syrský aktivista, bulharská studentka, italská studentka hlásící se k LGBTQ komunitě, vietnamská imigrantka, uzbecký disident. Parta cizích lidí, kteří v 10 minutách odvypráví celý svůj život. Parta cizích lidí, kteří věří, že tohle veřejné svlékání někomu, někdy, byť i trošičku, v něčem pomůže.

My se známe, že?

Některá lidská setkání jsou krátkodobá, splní svůj účel v té chvíli a pak zaniknou. Při loučení ani jeden z vás nečeká, že se někdy ještě potkáte.

Ale samozřejmě – náhoda je báječnej pitomeček. A dokáže napáchat pár příhod. Včera si mě jedna Francouzka spletla se slečnou, se kterou zřejmě někdy byla na kizombě.

A o 15 minut později jsem se dostala do situace, kdy jsem naopak tápala já. V kavárně na mě jukla slečna, se kterou jsme se potkaly před půl rokem na konferenci TEDxYouth, což mi samozřejmě vypadlo. Když velmi briskně, zhruba po 1 vteřině, odhalila, že si ji nemůžu zařadit a lovím v paměti, zařadila se sama.

Tímhle drobným psaním jsem chtěla vyjádřit velké d í k y všem chápavým bytostem, které nám, co si pamatujeme maximálně jednu hlášku z našeho oblíbeného filmu (Kreditní kartu? Tu mám!), jdou vstříc a bez trapných okolků se připomenou.

Highfive taky těm, kteří jsou na druhé straně. Když nemají ponětí, proč se zdravíte, zeptají se, proč se zdravíte. A samozřejmě poslední highfive patří specialistům, kteří se s vámi baví tak dlouho, dokud si sami nevzpomenou, a vy ani nepoznáte, že celou dobu nevěděli, s kým mají tu čest.

Takže hezké pondělí a dobrou paměť všem.

Óda na rybí omáčku

Ó rybí omáčko
ó ty smradlavá hnědá tekutino
bez tebe byl by svět méně chutným.

Ale zas o trochu voňavějším
ale zas o trochu smutným.

Vogonská báseň = Pojezie

Teplí Vietnamci?

O homosexuálech ve vietnamské komunitě se toho ví ještě méně než o vietnamské komunitě.

Pokud se chcete dozvědět něco málo z mála, poslechněte si rozhlasovou prvotinu Lumíra Košaře, dokument Cháu có người yêu chưa – Máš lásku?, který ve 20 minutách zpovídá mladého Vietnamce Adama. Během jeho vyprávění o tom, jaké je to být asijským gayem, vybíhají upozornění ze seznamovací aplikace pro gaye Grindr. Adam totiž komentuje děj na displayi a prokládá ho svými názory a zkušenostmi.

Těším se, až se druhá generace o téhle menšině v menšině nebude bát mluvit otevřeně. A že ustoupí myšlení, že mít teplé dítě je pro rodinu ostuda nebo “trest za minulý život”.

Urban Dictionary asijským očkem

Urban Dictionary, slovníček “městského” slangu, je první pomoc, jak rozumět vašim mladším příbuzným nebo všem, kterým je méně než vaší o dost mladší ségře.
Dovolila jsem si nenahodile vybrat a překlopit několik urban kousků s asijským kontextem, abyste se tu taky něco naučili. Zábavy bylo dost.

Asian Women Syndrome
1. osoba s tímto syndromem neudrží oční kontakt s ostatními déle než 3 vteřiny, a to aniž by se přestala hihňat a chichotat s rukou před pusou.

2. osoba, která mluví potišeji a potišeji, až to vypadá, že se její ústa hýbou, ale nic neříkají . (No to je mi pěkná ptákovina.)

Asian Gravity
Tendence Asiatů (asijských studentů) všude chodit ve velkých shlucích.

Líbí se mi příklad, který doprovází definici:
Anik: Hey, how did all those Asian kids instantly find one another?
Jake: Asian Gravity, dude– the strongest force in the universe.

Asian 6-pack
V České republice to nemáme, ale jedná se o balíček šesti nejtěžších předmětů (matika, matematická analýza – calculus v anglosaských zemích, bižule, chemie, fyzika a data management?) v maturitním ročníku, které vás vyšvihnou na medicínu.

Tohle se vám bude líbit:
Asianaut
Člověk, který procestoval všechny, opakuji všechny, asijské země.

Disclaimer: Zbytek si projděte sami. Jinak – Urban Dictionary je americká crowdsourcová parodická stránka, proto je velká část slovíček postavena na stereotypním, teda hlavně sexuálním pohledu na Asiaty. Takže slovíčka nejlépe číst po 22. hodině a určitě ne v práci, protože NSFW.

Zavíračka

Velikonoce Velikonoce
vajíčka jdou dnes na dračku
nemá to vůbec konce
večerka naše malá
má prodlouženou zavíračku.

#večerkalife #pojezie

Blogískovaná

Loňský rok byl pro tenhle lehce trvající blog nejvíc zásadní. Jedním z největších nášupů byla jeho nominace na Magnesii Literu. Seděla jsem s Pavlínou a Karin v kavárně kdesi v Londýně, připojila se na mejl a s vykulenýma očima a bušícím srdcem koukala na zprávu, že jsem mezi nominovanými blogy. A to byla Asijatka funkční teprve tři čtvrtě roku. Ale pšt, ještě to muselo být měsíc do tiskovky tajňačka. Nádhernej TAJEM.
Když jsem se před zhruba dvěma roky po nocích hrabala ve WordPressu, dala jsem si předsevzetí, že do roka vyhraju Magnesii za blog roku. Ups, děcka, přání se plní, akorát je musíte správně formulovat.

Moje online psaní oslavilo letos 9 let a tenhlecten blog v těchto dnech slaví 2 roky. Dávám si proto předsevzetí, že budu každý rok touto dobou děkovat vám, čtenářům, že ho s věrností, porozuměním, a doufám i lehkostí, čtete. Takže díky, mončičáci.

A taky – celé toto psaní je vlastně omáčka k pozvánce Blogeři offline vol. 3 (ve spolupráci s Magnesií), dne 10. 4., tj. následujícího pondělku, v Café Neustadt, kde si budeme povídat a číst z blogu. Potkáte tam loňského vítěze Tomáše Prince a jeho Humans of Prague a letošního nominovaného, slam poetry mástra Jirku Charváta a jeho iwrite.cz. To bude bezva společnost. Tak se přecejš vidíme, či?

Kde je i Chuck krátkej II.

Chuck Norris neodbavil zavazadlo s durianem.

Chuck Norris se pokusil zavřít večerku v sedm.

Chuckovi Norrisovi došla rybí omáčka, tak použil sójovku.

Chuckovi Norrisovi se nepodařilo vysvětlit (!) vietnamským rodičům, že dvojka z matiky je furt dobrá známka.

Chuck Norris na Sapě nesehnal, co potřeboval.

Chuck Norris chtěl naučit Vietnamce třídit odpad.

Chuck Norris se neopil na vietnamské zábavě. Zato musel zpívat karaoke.

Chuck Norris sní pho ga s kůžičkou.

 

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

Před kým?

Měla jsem v uších hudbu a vystupovala z vlaku. Písničky o zlomených srdcích a odvaze to zvládnout byly najednou přehlušeny mužským sborovým zpěvem. Vypla jsem hudbu a zaposlouchala se. Skupinka šla stejným směrem. Strach a vztek jsou přesně ty pocity, které nechci mít, když procházím kolem rozjařelých fotbalových fanoušků zpívajících cosi o Slovanech.

Šla jsem vedle drobnější asijské slečny. Rozumí jim? Má stejné pocity jako já? Jak bychom se zachovaly, kdyby měli poznámky na nás? Vypadám dostatečně integrovaně? Mám vytáhnout ty noviny a tvářit se, že tu jsem taky doma? A vůbec – můžu si vůbec domýšlet, že patří k těm pravým Čechům, kteří v téhle zemi nechtějí cizince? Co když je ten jejich popěvek vážně jen nevinným odkazem na historii klubu?

Jejich zpěv se rozléhal nadražím, lidé se zvědavě, někdy zamračeně otáčeli za skupinou. Sbor fotbalových fanoušků ztichl, až když je zastavili dva policisté, aby jim domluvili.

Šla jsem dál a přemýšlela, před kým má takový typ lidí respekt.

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

Vít větu, aby psi nevyli

Občas se stane, že mi do e-mailu napíšete ptákovinu.
Třeba jako větnam nebo vjetnam. Záměrně nezáměrně, budiž.
Tak či tak vám posílám básničku a k tomu pěknou písničku.

Několik Vět nám ni vám neuškodí v češtině
si číst.
Ať hrubce Vjet nám do vět se nepodaří
Ať Čech i Vietnamec v gramatice
je si jist.

A pokud si nebudete jisti, pomůže vám příručka ČJ.

Stránka 2 z 13

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén