Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Autor: Do Thu Trang (Stránka 2 z 16)

[VN] Buổi phỏng vấn Helene: Từ Séc sang Dubai, với trạm dừng chân ở Việt Nam

Ngọc Anh – Helene (27), đã từng có một sự nghiệp đầy hứa hẹn, nhưng vì tính cách phiêu lưu với nhiều mục tiêu cuộc sống, nên cô ấy đã chuyển đến Các tiểu vương quốc Ả Rập Thống Nhất – thành phố Dubai để sống. Hiện tại cô ấy đang làm việc trong một lĩnh vực mà mấy năm trước còn không hề tồn tại – marketing influencer. Tôi đã dõi theo con đường mà cô ấy tự đặt ra từ lâu rồi, nhưng mãi đến đầu tháng 11, chúng tôi mới có cơ hội gặp nhau trong một chuyến đi cuối tuần đến Dubai. Chúng tôi đã nói chuyện về cuộc sống của một cô gái Việt Nam ở nước Ả Rập, về marketing và sự nghiệp thành công của cô ấy.

Bạn hãy chia sẻ về bản thân mình đi. Bạn đã khởi đầu như thế nào?
Tôi sinh ra ở Hà Nội – Việt Nam. Khi tôi khoảng bảy tuổi, chúng tôi chuyển đến miền Bắc của nước Séc. Lên tuổi mười bốn, tôi chuyển đến Praha ở một mình. Lúc đầu bố mẹ tôi không đồng ý, nhưng vì tôi có người thân ở đó nên cuối cùng họ cũng tán thành.

Tôi từng học trường trung học chuyên Séc-Anh, để tôi có thể sử dụng Tiếng Anh linh hoạt hữu ích hơn. Tôi luôn biết rằng, tôi muốn chuyển đến một nơi khác để sống, vậy nên tôi lên kế hoạch  “bỏ trốn” của bản thân. Tôi nhận thức được là trước hết tôi phải lên Praha đã, rồi mới đi tiếp được. Hồi đó, tôi có tham vọng nghệ thuật và từ năm mười lăm tuổi tôi đã đi chụp ảnh. Tôi tự học cách chỉnh sửa ảnh và làm những bức ảnh ghép.

Khi tôi đang học cấp ba, thỉnh thoảng tôi đi quay quảng cáo. Từ số tiền tôi kiếm được, tôi đã tự mua máy ảnh phản xạ, để có thể thúc đẩy tham vọng của bản thân. Tôi bắt đầu chụp ảnh quảng cáo, biên tập thời trang. Và cứ như thế sở thích trở thành công việc được trả lương. Cùng thời điểm đó, lúc còn học trường cấp ba tôi bắt đầu làm thợ chỉnh sửa ảnh và cũng kiếm được một số tiền khá khá.

Sau đó tôi bắt đầu làm việc ở Ateliér Fotografie (ghi chú Studio mang tên Ảnh) do thầy Baňek giảng dạy ở UJEP (ghi chú Trường đại học của Jan Evangelista Purkyně) ở Ústí và đồng thời tôi vẫn lập kế hoạch bỏ trốn. Khi đang học năm đầu tiên tôi bắt đầu làm việc trong hậu trường sản xuất phim về các sản phẩm bán trên trang Slevomat. Công việc đó trở thành công việc toàn thời gian, và cùng thời điểm đó tôi vào công ty ”casting” (tạm dịch công ty tuyển chọn) làm việc. Thầy cảm thấy Baňka không vui, vì lúc nào tôi cũng ngồi trên máy tính và làm việc, nhưng lúc đó tôi cần tiết kiệm tiền để đi tiếp.

Khoan đã, tại sao lại bạn lại muốn bỏ trốn từ nước Séc?
Vì ở đó tôi không cảm thấy thoải mái. Tôi rất biết ơn vì được lớn lên ở đấy, nhưng phong cách sống của tôi luôn thôi thúc tôi đến những thành phố lớn.

Tôi đã rất sợ rằng mình sẽ không tìm được công việc ở đây. Hồi ở Séc, tôi làm việc rất nhiều, nhưng tôi cảm thấy việc người ta đánh giá năng lực của tôi không đáng (đủ) so với những gì tôi bỏ ra. Tôi từng có ba công việc, một phần cũng là để có thể hỗ trợ gia đình về mặt tài chính. Tôi cứ như vậy hai năm và trong lúc đó tôi lập kế hoạch lên đường đi sang nước ngoài. Nhân cơ hội trường tôi tổ chức cho sinh viên sang nước ngoài học, tôi đã đăng ký đi sang Đức. Theo kế hoạch, đó là trạm trung chuyển trên con đường của tôi. Tôi nhận được học bổng ở Düsseldorf và theo học ngành thiết kế sản phẩm và đồ trang sức. Khi tôi sang Đức, tôi không quen biết ai. Mà ở bên Séc tôi cũng có một ít danh tiếng rồi, ví dụ như ở độ tuổi hai mươi tôi đã làm biển quảng cáo cho Nhà Hát Quốc Gia.

Tôi nghĩ rằng, tôi sẽ vào một studio nào đó làm việc, nhưng tôi không tìm được nơi nào nhận tôi vào làm, vì tôi là sinh viên và còn không biết tiếng Đức nữa. Cuối cùng tôi bắt đầu làm việc ở quán ăn của một người quen, tôi làm thợ thái rau. Tôi tự nhủ bản thân rằng công việc cải thiện con người. Vào những ngày cuối tuần tôi đi thái rau, để giữ được tiêu chuẩn của bản thân. Sau đó tôi bắt đầu đi làm bồi bàn. Kèm theo đó tôi đi học, và tôi từng thắng một giải thưởng về thiết kế đồ trang sức, thỉnh thoảng tôi dạy những người khuyết tật cách thiết kế.

Tôi biết rằng, ở nước Đức này, tôi sẽ không phát triển được. Tôi bắt đầu tìm công việc thực tập ở nước ngoài. Tôi lên kế hoạch về chuyến đi tiếp này trong vòng sáu tháng, cố gắng tiết kiệm tiền và rồi tôi đăng ký đi sang hai nước Singapore và Dubai.

Trong thời gian đó, tôi đã kết bạn được với một bạn Việt Nam lớn lên ở Slovakia và cô ấy cũng chuyển đến Dubai để thực tập. Cô ấy đã truyền cảm hứng cho tôi, dù chúng tôi chỉ nói chuyện với nhau có năm phút.

Cuối cùng tôi được nhận vào thực tập tại công ty thời trang ở Dubai về lĩnh vực Visual Communication and Marketing (tạm dịch Truyền thông thị giác và marketing). Tôi chuyển đến đó ở và tôi chăm sóc và quản lí các thương hiệu cao cấp. Nhờ có kinh nghiệm làm việc ở Slevomat nên công việc của tôi không gặp vấn đề gì. Từ lúc đó, cuộc sống của tôi thay đổi hoàn toàn.

Sau kì thực tập tôi quay lại Đức để học nốt. Tôi đã nghĩ, liệu tôi có điên không. Tôi nên sống một cuộc sống ổn định hay tôi nên mạo hiểm và chuyển đến Dubai, mặc dù tôi chưa có công việc gì?

Instagram @nhelene91

Cuối cùng tôi quyết định có một cuộc sống năng động hơn…
Vâng, tôi tìm được ở Dubai một cô bạn thân. Biết được có người ủng hộ đã giúp tôi rất nhiều. Thời gian đầu tôi tìm việc trên LinkedIn, tôi đi từ buổi phỏng vấn này sang buổi phỏng vấn khác ,mà không biết chắc là mình có được chọn hay không. Những ngày đầu tiên tôi ở nhà một cô bạn của tôi. Tôi rất may mắn khi sau mười ngày tôi được nhận vào làm quản lý nội dung cho một công ty, và một thời gian sau chuyển chức vụ sang làm quản lý dự án và influencers (tạm dịch là những người có sức ảnh hưởng).

Trước khi chúng ta chuyển sang nói về công việc, bạn có cả hai quốc tịch, Séc và Việt Nam. Bạn cảm thấy mình là người Séc hơn hay là người Việt Nam hơn?
Tôi không biết nữa. Về mặt địa lý tôi thấy hơi bối rối. Đôi khi tôi tự thấy bản thân mình bị séc hoá và tây hoá, nhưng rồi tôi thấy có một số thứ không phù hợp với tôi. Và tôi cũng thích phong cách Việt Nam, mặc dù thỉnh thoảng thấy khó chịu với cái kiểu “lắm chuyện”, người Việt Nam mình rất bảo thủ và đều quen biết lẫn nhau. Người Việt Nam ở bên Đức lại khác, ở bên Mỹ còn khác hơn nữa. Người Việt ở Séc không được hoà nhập với xã hội  cho lắm, và đã chững lại. Ngay cả ở Viêt Nam, họ cũng đang hiện đại hơn.

Được rồi, vậy cuộc sống của một cô gái Việt Nam lớn lên ở Cộng Hoà Séc và hiện đang sinh sống trên đất Ả Rập như thế nào?
Cuộc sống của tôi ở đây đang rất tốt. Khi tôi mới đến, tôi cứ nghĩ rằng tôi sẽ phải mặc quần áo che kín người và với thân phận là con gái thì sẽ gặp nhiều khó khăn hơn. Nhưng cuối cùng thì tôi đã bị sốc văn hoá về độ cởi mở và điên cuồng nơi đây. Dubai là thành phố tràn đầy năng lượng, đa phần là dành cho người trẻ tuổi. Chúng tôi ở đây, ai cũng khoảng ba mươi tuổi. Sang đây nó như là một kỳ nghỉ mát, nhưng đồng thời nó cũng sẽ làm bạn thay đổi, vì bạn sẽ có một cuộc sống rất sung túc. Ở đây, chúng tôi sống như ở trong một bong bóng. Tôi hay đi nghỉ mát ở ngoài nước, những nơi xa khác, để tôi nhận thức được thực tế và không bay bổng. Mọi người đến đây để làm việc và sau đó rời đi. Ở đây họ kiếm được một số tiền rất lớn, ở đâu cũng có nhiều cơ hội để tận hưởng cuộc sống. Nhưng bạn phải thật sự giỏi, vì môi trường làm việc ở đây rất khắc nghiệt. Có thể có đến 2000 người ứng tuyển vào các vị trí cao, thời gian thử việc là sáu tháng. Hàng ngày bạn phải chứng minh bạn xứng đáng với vị trí đó. Cuộc sống nơi đây rất đẹp và sang, nhưng bạn phải làm việc rất nhiều để có được cuộc sống ấy.

Có 13% cư dân địa phương sống ở Dubai. Phần trăm người Châu Á ở đây khá cao, nhưng họ lại làm những công việc thấp kém. Xã hội ở đây rất quan trọng việc bạn có hộ chiếu gì. Ví dụ như những người đến từ Na Uy nhận được lương cao hơn người Ấn Độ. Vì thế, đi đâu ai cũng hỏi bạn, bạn đến từ đâu và sinh sống ở đâu. Con người ở đây đều bị phân loại. Tôi không thích việc này lắm.

Con người ở nơi đây đa quốc gia và đa văn hoá, ai cũng lớn lên một cách khác nhau, bạn đi ra ngoài rất nhiều và gặp gỡ nhiều người. Ở đây có những người giỏi nhất, những người đã đạt được thành công nhất định trong cuộc sống. Mỗi ngày bạn gặp rất nhiều người mới, nhưng không phải với ai cũng sẽ hợp với bạn.

Tìm bạn ở đây có khó không? Bạn và các bạn đồng nghiệp có nói chuyện với nhau về cuộc sống riêng tư không?
Cũng tuỳ vào từng cá nhân. Dựa vào văn hoá của mỗi công ty và cá nhân lại khác nhau. Bạn sẽ gặp khó khăn để tìm được những người thân thiết và hiểu mình. Ai cũng có cuộc sống riêng, ở những nơi khác nhau. Những người bạn mà tôi làm quen từ bốn năm trước giờ đã chuyển đi rồi. Nó khá là khó để có được một quan hệ nghiêm túc. Mọi người ở đây dùng Tinder rất nhiều, nhưng lại không muốn ràng buộc mình. Chúng tôi biết được rằng, việc chúng tôi ở trên đất nước này cũng chỉ là tạm thời thôi. Tôi cũng có bạn ở đây, nhưng tôi chưa biết, tôi có nên ở lại hay không. Mọi người đều tập trung vào bản thân của mình, bạn có thể gặp rất nhiều bạn nữ làm việc ở những vị trí cao. Đó là những người có bản lĩnh tự sang nước Ả Rập này để sống. Vì vậy bạn phải thật mạnh mẽ và kiên cường. Nơi đây là một sự pha trộn văn hoá của cả thế giới, mọi người đều rất cứng rắn. Đôi lúc tôi thấy khá áp lực, nhưng để có được lối sống này thì nó cũng rất xứng đáng.

Ở Dubai bạn có hay gặp người Việt Nam hay người Séc không?
Ở đây gần như không có người Việt Nam nào, chỉ duy nhất có một lần tôi gặp được một chị tiếp viên người Việt Nam trên máy bay. Người Séc sống ở đây cũng ít, nhưng có rất nhiều người sang đây đi nghỉ mát. Mặt khác, Dubai là thành phố rất mở về du lịch, bây giờ có nhiều chuyến bay thẳng. Hồi xưa tôi thấy Dubai  được gắn mác là thành phố của sự bóng bảy và các chuyến đi tuần trăng mật. Khi tôi nhìn thấy Dubai trên ảnh mười năm về trước, tôi không nghĩ thành phố này là có thật. Với sự phát triển của du lịch nên mọi người bắt đầu hợp tác với những người có sức ảnh hưởng đến từ khắp nơi trên thế giới.

Tôi sẽ tiếp lời của bạn. Làm một người influencer marketing ở một đất nước rộng lớn như Tiểu Vương Quốc Ả Rập Thống Nhất thế nào?
Nói chung thì đây vẫn là một lĩnh vực mới đang phát triển. Tôi bắt đầu một năm rưỡi trước. Bây giờ ngành này đang ở một vị trí hoàn toàn khác biệt. Ở Tiểu Vương Quốc đây và các nước Ả Rập nói chung, các hãng nước ngoài tập trung vào các influencer khá nhiều. Vì đó là ngành mới nổi và là ngành công nghiệp kỹ thuật số nên ai cũng muốn thử. Ở đây công nghệ đang rất được ưa chuộng. Thị trường ở các nước Ả Rập khác hoàn toàn so với Châu Mỹ hay Châu Âu. Mọi người ở đây có nhu cầu hợp tác rất cao.

Một trong những khách hàng lớn nhất của tôi là P&G, sau đó là Samsung, Fujifilm và Clarins. Các hãng ở đây sẵn sàng bỏ ra một số tiền lớn để có người hợp tác với họ, vì ở đây người ta cũng ra giá cao. Ở Châu Âu có các influencer trên Youtube hoặc những người có nội dung Instagram chất lượng. Về mặt sáng tạo trong nội dung trên Instagram ở đây có phần kém hơn. Ví dụ như nước Ả Rập Xe Út lại là một câu chuyện khác. Mọi người ưa chuộng nội dung hài hước, hình thức và thương hiệu – bạn phải đẹp và được công nhận. Nhưng influencer marketing đang rất thịnh hành và trên đà phát triển. Bạn cũng  phải đào tạo khách hàng của bạn, vì họ cũng không biết ngành này hoạt động như thế nào. Vì vậy, đặc thù công việc không chỉ là chiến lược, sự chọn lựa các bạn gái hay quản lý ngân sách.

Bạn có làm tốt công việc của mình không?
Tôi quản lý các influencer lớn có trên 1 triệu người theo dõi trở lên nên khá là mệt. Ở Châu Âu người ta chuyên nghiệp hơn. Ở đây bạn phải dẫn dắt từng bước một và nhiều thứ phức tạp hơn. Influencer marketing ở đây được thịnh hành đến mức mọi người tổ chức cả casting và trương trình tìm các influencer. Sẽ có khoảng mười lăm người được chọn, mỗi tuần ban giám khảo sẽ giao cho họ một nhiệm vụ, sau đó sẽ chấm điểm nội dung và loại. Tương tự như ở America’s Next Top Model.

Thế có nghĩa là ngành này và phong cách sống này đáp ứng đủ nhu cầu của bạn?
Vâng. Hằng ngày tôi được tiếp xúc với nhiều văn hoá khác nhau, dù đôi khi tôi nó như là một sự hỗn độn. Nhưng tôi rất thích các thành phố lớn có nhiều năng lượng và nhiều người trẻ tuổi. Chúng tôi thúc đẩy động viên lẫn nhau. Nơi đây mê hoặc tôi.

Khi bạn bận như vậy, bạn có thời gian sang Séc hay về Việt Nam không?
Tôi cố gắng về Việt Nam một năm một lần để thăm gia đình, đặc biệt là ông bà của tôi. Thường chúng tôi sẽ về vào tháng mười một, nhưng vì quá nhiều việc, nên tôi không thu xếp về được. Nhưng tôi muốn về vào dịp Tết. May là Dubai nằm khoảng ở giữa hai nước. Về Việt Nam mất có sáu tiếng bay bằng máy bay và sang Séc cũng vậy.

Bạn có lời khuyên của “người trong cuộc” nào không?
Quan trọng nhất là không được sợ bay sang đây. Con gái có thể thoải mái mặc áo hai dây, mặc dù cách mặc quần áo lịch sự tao nhã được chào đón hơn. Khi nào bạn đi từ sân bay bạn cũng phải đi bằng xe taxi, đừng đi Uber, nó đắt hơn đấy. Nói chung đến đây các bạn nên đi bằng taxi, không phải chỗ nào bạn cũng có thể đi bộ tới, có những chỗ không có đường dành cho người đi bộ.

Cuộc phỏng vấn này được tạo ra với sự hợp tác với Emirates. Xin cảm ơn! Những bức ảnh màu và sống động từ chuyến đi Dubai này các bạn có thể tìm thấy trên Instagram của tôi hoặc chị Helene.

Drobky vietnamského strávníka

Odložím si tu dnes několik drobných gastrorychlomyšlenek, gastrotázek a gastropřání.

Zaprvé. Přála bych si, aby se vietnamské maminky nikdy nedozvěděly o existenci Mimibazaru a ani aby ho nikdo nepřekládal do vietnamštiny. Protože co může být horšího než UHO? Asijská UHO. Moment. Co když už existuje vietnamský Mimibazar?!

Zadruhé. V české rodině se jí polévka na začátku, ve vietnamské na konci, ke slehnutí a vyčištění misky. Proč ji jíte jako první? Vždyť pak nezbude místo na hlavní?

Zatřetí. Vietnamská rodina jí na zemi, protože je nás hodně.

Za čtvrté. Hm, jakou pizzu si Vietnamec objedná, když jde do pizzerky? Tu s koriandrem, jestli ji už někdo konečně vymyslel?

Za páté. Paštika se vietnamsky řekne pâté (z francouzštiny). “O půl páté, dala bych si banh mi pâté”. Haha, půlnoční pojezie o hladu je trošku o hlavu.

Moji milí Češi,…

Vážení spoluobčané, moji milí Češi,

když před sto lety na těchto místech Isidor Zahradník vyhlašoval samostatnost Československa, málokdo by tušil, že k českému a slovenskému národu bude o 100 let později promlouvat někdo, jenž nemá v rodném listě napsáno Ústí, Martin, ba dokonce ani Podolí.
Přestože pochází mí předci zdaleka, stojím tu dnes s vámi jako svobodný člověk, který přijal minulost, současnost a budoucnost českého národa za vlastní, a to včetně jeho demokratických hodnot a třeba i humoru.

Stojíme tu dnes ale vedle sebe, každý s vlastním příběhem, vlastními boji, strachy, sny a přáními, abychom si připomněli hodnoty, které tyto příběhy, boje a sny spojily. Oslavy těchto hodnot přicházejí v pravý čas a já mám tu čest popřát naší republice a zdejšímu lidu

*ostřejší zrak, abychom se mohli a chtěli dívat se i dál za hranice vlastních domů.
*silnější dech, abychom se neudusili vlastními strachy a pohodlím,
*bystřejší sluch, abychom se naučili naslouchat i názorům, se kterými nesouhlasíme,
*pevnější ruku a páteř, abychom si vždy vybrali to, co nám říká slušnost, respekt a vlastní svědomí
*a především o kus větší srdce, protože ne nadarmo ležíme v samotném srdci Evropy.

Toto je krátké povídání k 28. říjnu 2018. Děkuji spolku Milion chvilek pro demokracii za pozvání na Oslavu 100. let na Václavském náměstí. 


 

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká “…vietnamská věta…”, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: “P050r: J3du”?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Ahoj Việt Nam

Jen si tu dnes odložím drobný deníkový zápis. V Praze se v minulých dnech konal Banán fest, kulinářský festival Ochutnej Vietnam, v Ostravě jsme měli malou debatu o tu- i tamzemských Vietnamcích a v sobotu se v Českých Budějovicích (po českovietnamsku “čEské”) konal první ročník gastro a kulturního festivalu Ahoj Việt Nam, na který jsem byla pozvaná a kam jsem nepřijela s očekáváním, ale odjela s radostným pocitem, že se zas něco v lidech pohnulo. Studenti za podpory několika firem a organizací uspořádali akci, na které se během dne prostřídalo prý víc než než 3000 lidí.

V publiku na naší debatě seděli banáni (i ti méně banánovití) v moderních teniskách, vietnamské maminky v našich národních krojích, českobudějovické důchodci a spousta Čechů krkolomně se brodících ve vietnamských názvech jídel, z nichž se mimochodem některých dovoláte jen v několika málo opravdových restauracích na Sapě.

Byla radost přihlížet tomu, jak se regiony provoňují koriandrem. A tomu, jak v Budějovicích dělají výborné bún cha. Možná lepší než na Praze 1. Just saying.

Bananananana

Mluvit divně vietnamsky?
Nemít samé jedničky?
Asi budeš banánen…
Co na to řeknou tetičky?

Nic se neboj, je nás víc,
hlavně uvnitř zdravej a zralej,
jde hlavně o to. A víc nic.

Špatná báseň věnovaná mladým Vietnamcům se vzkazem, že každej “banán” jednou dozraje a že v tom hledání identity nebyli a nebudou sami. Díky organizaci Viet Up za pozvání na Banán fest, festival Vietnamců 2. generace.

Asi.milace

Byla jsem dnes svědkem roztomilé situace. Vietnamská číšnice v české restauraci usazovala vietnamskou rodinku. Obě strany spolu mluvily česky.

Drobné příběhy ukazující plynutí času v kulturním a sociologickém kontextu.

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB. 

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci a vychovával spíš jak kluka. Vše si zařiď sama. Spoléhej se na sebe. Nevěř nikomu. Mamka naopak. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženu, kterou by si každý muž nestyděl vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemnádívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu.Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, metrem, autobusem, tramvají a na loď, aby to poznali i v reálu.

Školka Talent

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň “reunion”.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se “Dobrý den.” Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Rybníček plný banánů

Uplynulých několik dní byla tuzemská sociální i zpravodajská média plná zpráv, které se dotýkaly Vietnamců a vyvolaly otázky ohledně naší integrace. Například tygři v Bašti, utonolí chlapci a únos vietnamského podnikatele slovenským vládním speciálem (dobrej středoevropskej bizár, kterej se, doufám, objeví jako krimi film v koprodukci Německo-Slovensko-ČR). Pokud jste nic z toho nezaznamenali, gratuluju a sorry jako, že se to dozvídáte ode mě.

Máte-li pocit, že jste měli letní okurku, my určitě ne. Nebo minimálně moje e-mailová schránka zaznamenala neobvyklou aktivitu – několik poptávek po rozhovorech v reakci na uplynulé události. Přiznávám, tyto nabídky ve mně vyvolávají schizofrenní pocity.
A) Jooo, je zájem o vietnamskou komunitu!
B) Neee, zas budu muset mluvit o tom, jestli jsou lidé v ČR rasisté (nejste, všichni totiž odjeli do Chorvatska nebo Hurghady)!

Většinu rozhovorů jsem s velkým díky odmítla a dovolila si novináře odkázat na vietnamské neziskovky a organizace sdružující šikovné Vietnamce, kteří mají co říci, ale zároveň se jim nedostává dostatečné pozornosti; nebo neměly příležitost se dostat do širšího povědomí.

Takhle. Tohle není navoněnej článek, abych za dobrej skutek dostala lajkity lajk. Chci tím říci, že JE FANTASTICKÝ, že se v České republice ke slovu dostávají aktivní Vietnamci, kteří se snaží propojovat obě kultury nebo pomáhají svým vrstevníkům najít místo pod evropským sluncem. Někdy se na ty organizace podíváme blíže.

Tak či tak. Pro mě je to taky úleva – na zodpovídání vašich otázek o vietnamské společnosti už nás bude konečně víc. Tak pěkné pondělí, milý národe.

Happiness forever aneb Jak udržovat duševní hygienu a jak podněcovat radost z práce?

Dnes z trošku jiného soudku, protože je většina z vás na dOFFče a některým z vás se možná svírá žaludek při pomyšlení na návrat do práce. Pokud je úzkost z návratu nesnesitelná,… asi byste měli změnit práci. Nebo by měli vyhodit vašeho šéfa.

Ale proč vám to říkám…?
Ráda bych se podělila s radou, na kterou se mě většina lidí zeptá, když jim řeknu, že jsem pracovala v české IBM jako happiness manažer (už nepracuju, ale je to úplně stejná životní nálepka, jakou má Elijah Wood nebo Daniel Radcliffe). Dovoluju si se s vámi podělit o několik zkušeností a o radu, která mi dodnes pomáhá každý den chodit s radostí do práce a dělat to, co mě baví.

Nejdůležitější krok je uvědomění si, jaká aktivita a činnost mě baví, a toho, jaký mám tým a jak můžeme s manažerem nastavit naše fungování tak, abychom já i mí kolegové mohli dělat naši práci snů. A s radostí. Takže:

Jak udržovat duševní hygienu (u sebe i u kolegů) a jak podněcovat radost z práce?

Vše začíná a končí dobrým lídrem. Proto nejlepší rada zní – začněte tím nejtěžším a naučte se nebrat si věci osobně a buďte manažerem/šéfem, který přesně tohle umí ze všech nejlépe.

Rozdělování a delegování práce, řešení problémů, dávání si zpětné vazby, debata nad fungováním týmu, ale třeba také nabízení i přijímání pomoci mezi kolegy je pak mnohem rozumnější a efektivnější.

Nejhorší přístup je, když si vinu nebo zodpovědnost přehazují lidé v týmu jeden na druhého. Potom je chyba v manažerovi, který buď nedokázal nastavit pravidla, nebo do týmu pustil toxického člověka. V tom případě si sepište, co vám vadí a jděte s tím nejdříve k toxickému kolegovi/podřízenému, a podle jeho reakce pak jednejte.

A co může naopak podnítit radost z práce? Vědomí, že máte ve firmě a v týmu zázemí. Radost z práce se dá udržovat třeba tak, že šéf nedovolí, aby se věci lámaly přes koleno. Že bude znát limity i potenciál svých lidí a bude jim dávat adekvátní prostor pro to, aby se mohli rozvíjet ve svém oboru. To je pak win-win situace.

Původní text je publikovaný na webu Forbes Česko (ForbesInsider), tak tam hoďte očko a nechte si poradit (nebo sami položit otázku) od skvělých odborníků.

Čínská medicína vs. moderní civilizace

V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Diktáte z češtiny, má lásko!

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

  1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
    Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
  2. Čte se to tak, jak se to napíše.
    A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
  3. Nastolte tvrdý diktát.
    Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
  4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
    Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
  5. Vyberte si oblíbence.
    Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například “ledabyle”, “zmrvit”, “natuty”, “nazdařbůh”, “prosím pěkně”, “poněvááádž”,”děvče” a “slečna” a ták dále.
  6. Sprechen Sie Deutsch?
    Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

Stránka 2 z 16

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén