Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Autor: Do Thu Trang (Stránka 2 z 15)

Jídelní několikatero

Nezaměníš rybí omáčku za žádnou jinou pochutinu. Ni Maggi. Ni sójovku.

Neseškrábeš nerezovou vidličkou rýži z teflonového rejžovaru. Hezky necháš odmočiti. A vůbec – nespálíš ni zrnko rýže jasmínové.

Nevyslovíš slova “phočko” ni “bunču”. Bún cha nikdy neskloňuješ, zvlášť hříšný je tvar “Dám si bunču.” Dáš si limču, ne bunču. Uskloníš-li ho, pokloň se a přiznej, žes to pokonil.

Nepůjdeš si do vietnamského bistra na avokádové ani lososové sushi, nýbrž na pořádný kaprobůček nebo závitky.

Kuřecí kůžičku nevyhodíš, nýbrž s chutí dojíš.

Své jídlo neškudlíš, nýbrž se pořádně rozdělíš.

Koriandr budeš milovati a ctíti. A cítiti. Pěstuj lásku k bližnímu svému, stejně tak pěstuj i koriandr.

Pho ani zaboha neuvaříš s kulatými rýžovými nudlemi.

Vegetariánské pho nebudeš nazývati pho, nýbrž zeleninovým vývarem.

Srkati budeš.

Ramen.

Doma

Když jsem zabočovala k našemu domu, všimla jsem si drobné postavy. Netrpělivě čekala v teplácích před vraty. Koukala se na naše přijíždějící auto a postupně se její tvář měnila v úsměv.

Volala jsem totiž, že přijedu kolem deváté večer. Bylo čtvrt na deset a já nikde. Vyhlížela, protože věděla, že jedu večer po dálnici a cestou hlásili silnou bouřku. Neumím vám popsat směsici dojetí a lásky, které se míchaly s pocitem hanby, že jí nevěnuju tolik času, kolik si zaslouží.

Když jsem pak zajela do dvora a parkovala, všimla jsem si taťky, který vždy, když přijíždím domů, stojí u dveří. Čeká a dívá se, až zaparkuju, nevěřícně zakroutí hlavou, protočí panenky a jde si raději zas pustit zprávy.

Hned jak vkročíme do domu, přičemž mi mamka vždycky chce nosit tašky, cinkne mikrovlnka s mou oblíbenou rýží s kuřetem. Tak jsem doma. Ahój mamí, ahój tatí!

P.S. Pro Kubu Pokrupu: Ahoj, mami, ahoj, tati! :)

Pár kliků pro Asijatku

Psali mi z Magnesky,
že umím docela česky,
a že když mi hodíte hlas,
nebudou mě muset nominovat zas.

http://www.magnesia-litera.cz/#magnesia-blog-roku
Děkuju.

O kolínku s Hiepem

Podařilo se nám potkat až na podruhé. Sedli jsme si do Skautského institutu, aby mi Duong Chi Hiep mohl vyprávět o svém fotografování, vztahu k Praze a o tom, proč se někdy cítí, že sem nepatří. 

Hiep oi, odkud jsi se tu vzal?
Žiju v Praze, ale pocházím Děčína, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bruntálu kvůli obchodu, Stále tam jezdím, mám pocit, že jsem nedocenil to prostředí, přírodu. Jsou tam Jeseníky. Hnedka Praděd. Za celých deset let, co jsem tam žil, jsem ani jednou na něm nebyl. Jednou jsem jet chtěl na spontánní výlet, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem pak spát ve dvě.

Používáš ještě své české jméno Lukáš?
Do páté třídy mi tak říkali. Od primy už jen Hiep. Může za to můj třídní na gymplu, prý že mi mají říkat pravým jménem. Na začátku jsme se představovali a on se mě zeptal, jak se jmenuju.
“Hiep.”
“Jak se to čte?”
“Lukáš.”
Asi jsem byl nervózní, ani nechápu, proč jsem to řekl. Srandu z toho mají doteď.

Co momentálně studuješ a čemu se věnuješ?
Momentálně studuju fotografii na soukromé škole. Snažím se dostat na dálkové studium do Opavy, kde učí Jindřich Štreit, můj vzor. Jinak restauruju pohledy. Nejdřív naskenuju pohledy. Některé nejsou technicky dobré, kompozičně nesedí. Tak něco občas uříznu. Na jedné fotce s vozkou je jeden kůň bez hlavy, protože to někdo špatně vyfotil. Tak jsem to chtěl oříznout, aby to vypadalo, že to bylo záměrně. Tohle mě baví.

Odjakživa jsem se díval na vietnamské historické fotky, ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak to vypadalo tady. Je zajímavé vidět skrz fotky, jak Česká republika vypadala. Češi berou staré fotky jako samozřejmost, ale my staré fotky doma nemáme. Jinak moje mamka ve Vietnamu fotila, měli s dědou ateliér. Děda fotil za vietnamské války a psal básně. Chtěl bych se naučit vietnamsky, abych si ty básně mohl přečíst. Mamka měla pochopení, když jsem začal fotit. Taťka si ze mě dělal srandu, že ze mě bude fotograf, co se tak tak uživí.

Proto jsem rok studoval architekturu, abych se zavděčil rodičům. Jsem dobrej v matice a v kreslení, na střední jsem procházel bez učení. Teda nebyl jsem génius. Nakonec jsem dostal dvojku z maturity.

Poslední semestr na vejšce jsem vzal jako recesi. Cítil jsem se tam špatně. Nenaplňovalo mě to. Byl jsem sice hodně ambiciózní, soutěžil jsem s ostatníma klukama. Ale i tak to nestačilo.

A co je teď tvým snem?
Chtěl bych vydávat fotografické knihy a pořádat výstavy. Začínám si kupovat monografie. Kupuju si i mladé umělce, nejen staré a známé. Mělo by se víc podporovat současné umění. Chtěl bych je podpořit aspoň nákupem knih.

Říkal jsi, že jsi na hraně s tím, jestli se cítíš být víc Čechem, nebo Vietnamcem. Proč?
Na střední jsem se cítil být víc Vietnamec. Pak jsem dostal občanství, tak jsem se cítil víc jako Čech. Teď to mám tak půl na půl. Hlavně kvůli situaci s imigranty. Někdy z reakcí cítím, že sem nepatřím. Sousedka k nám nedávno přišla, protože mi houkalo auto. Když jsem otevřel, hnedka se mě zeptala, jestli umím česky. Moc jsem tomu nerozuměl, proč se tak blbě ptá, když jsem ji pokaždý na ulici zdravil. Potom co jsem teda zkontroloval auto, jsem v domě plný vzteku litoval toho, že jsem ji na tu její otázku neodpověděl „A vy?“.

Pak jsem jednou naboural naším golfem do sousedova Meďáka. Ten soused na mě nadával “debilní Vietnamec”. Pokračoval slovy, že jsme tu teprve měsíc a už děláme problémy. Zůstal jsem v autě a u volantu se rozbrečel, co jsem to udělal, že na to lidi takhle reagují.

I proto nemám Prahu rád. Lidé se tu mračí, všechno je daleko. Tady vstávám brzo, abych všechno stíhal. Pořád jsem ve stresu, že jdu někam pozdě, ale stejnak chodím všude neplánovaně o půl hodiny dřív, plánovaně včas. Třeba když jdu v noci na party, vracím se podle toho, jak pojedou spoje. Rozhodl jsem se, že budu jezdit na kole. Už jsem si pořídil cyklistický batoh. Ale ještě nemám helmu. Na kole jde totiž o to, kudy projíždíš. Jezdím přes Prokopské údolí, ale večer tam není světlo a je to strašidelný.

A co tvoje známá láska ke kolínkům, těm těstovinovým?
Měli jsme scuka. Bavili jsme s kamarády. Shodli jsme se, že máme všichni rádi těstoviny, tak nás napadlo kolektivně, že by z toho bylo dobrý tetovaní. A tak jsem si nechal vytetovat na koleno kolínko a na loket penne kříž. Tatérka obdivovala mojí lásku ke kolínkům, když jsem si nechal i přes tu bolest vytetovat blbou těstovinu na koleno.

Kolínko zde

D E S E T let blogu a vosudový vosmičky

Když jsem 15. 3. 2008 několik minut před druhou hodinou odpolední vypustila svůj první článek na blogovací platformě iDnesu, nikdy by mě nenapadlo, co všechno díky němu zažiju. Je to dost i tím, že jsem trošku mimoň a neumím přemýšlet daleko. Ale to je na jinou debatu.

Tahle debata je totiž o tom, že dnes, 15.3. 2018, slaví blog deset let. Prostě ty osudový osmičky, no. Nekonečno?

Začala jsem psát v březnu 2008, dva měsíce před maturitou, v době, kdy se v televizi a v novinách objevovaly kauzy vietnamských pěstitelů a dělníků bez střechy nad hlavou. V době, kdy my všichni, co jsme tehdy měli v České republice trvalý pobyt, jsme konečně mohli začít jezdit do Německa a užívat si cestování a nákupů v Schenghenském prostoru. V době, kdy se máme podle jednoho dvoučísla – 18 – začít chovat dospěle a přemýšlet nad vlastní budoucností a v mém případě i nad vlastní kulturní identitou.

Blogování pro mě byla věc neřízená, neplánovaná, spontánní a trošku i ilegální, zvlášť je to vidět v článcích o mých milovaných rodičích. Během deseti let vzniklo přes 260 článků a článečků a článenečků, což je slabota, ale na malý psaní tak akorát. .

Přátelé, díky, že to čtete. Díky, že mi každým svým klikem dáváte šanci vás zdržet na zábavné slovíčko. To je totiž celý smysl asijatky. Doufám, že dneska se mnou oslavíte desáté výročí tím, že pozvete svého vietnamského kamaráda na pívo, svou vietnamskou polovičku na knedlo vepřo anebo i na pho. A že si ti naši lidi budou takhle fajnově rozumět na phorever. Nekonečn8?

A mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst úplně první psací výtvor, tak je tu. 
Nové začátky a jedeme dál.

Balíme kufry do Vietnamu II.

V lednu a únoru jste si asi poprvé zažili, co znamená zavřená večerka. Nový lunární rok, vietnamsky Tet, je pohyblivý svátek, který jsme v orientální Asii oslavili 16. února a kvůli kterému se vrací velká část tzv. Viet Kieu, tedy Vietnamců žijících v zahraničí. Je to jedno z mála období, kdy si naši rodiče na pár týdnů nebo měsíců oddychnou a letí domů do svého rodného kraje. Dneska si povíme o jednom roztomilém fenoménu, který se s tím pojí – dárky.

“Cestující Vietnamce na letišti poznáte na první pohled. Vždycky táhnou objemný kufr a nejméně dvě další zalepené krabice. Jsou to právě oni, kdo obvykle přesahují váhový limit. Pokud celková váha zavazadel k odbavení nesmí překročit 40kg, vězte, že Vietnamci (minimálně moje mamka), budou mít 41,9 kg.

LETÍME DO VIETNAMU

Moje mamka žije v dogmatické představě, že vše, co se koupí v Evropě, je tisíckrát kvalitnější. Kdyby mohla poslat tunu dárků, vykoupí celý Schlecker. Takže co obvykle vezeme do Vietnamu?

Kosmetiku – zubní pasty a kartáčky (to samé zboží exportované do Vietnamu je pro střední vrstvu vcelku drahé), krémy na všechno, sprcháče, šampóny, oblečení a drobnou elektroniku. Dále také cukrovinky, které sice ve Vietnamu seženete, ale jsou o dost dražší. A také magnetické náramky, které snižují krevní tlak.

LETÍME Z VIETNAMU

V tomto případě mluvíme o miniexportu. Spotřebního zboží netřeba. Mnohem žádanějším produktem jsou potraviny. Všelijaké bylinky, zeleniny, liči, chlebovník, dračí oka, zázvorové bonbony, bylinky a čaje, multifunkční černé fazolky a různé serepetičky do domácnosti. Hlavním vývozním artiklem je ale zelený čaj.

Vždycky když doma otevíráme kufr s bylinkami a zeleninou, celou chodbu zaplaví vůně skutečného Vietnamu. A když vůně dojdou, počkáme si na pojízdné asia-obchody (tzv. Chau A), které zajedou až k vašemu domu a přivezou čerstvé asijské potraviny. Nebo si zajedeme do Sapy na nákup.”

Od té doby, co jsem si zapsala těchto několik poznámek o Vietnamcích na cestách, v čínském zvěrokruhu zakokrhalo několik kohoutů, uteklo pár krys a uletělo pár draků.

Něco z toho mála ale neplatí. Schlecker není; místo kufrů se balí obří polystyrenové krabice, zepředu polepené jménem a adresou; magnetické náramky nahradila důmyslnější elektronika, především žádané produkty Apple, které jsou ve Vietnamu “statement piece” stejně jako v České republice tričko Guess, kabelka Michael Kors nebo dvoukilový náramek Pandora.

Spousta z výše zmíněného ale zůstala. Vietnamci stále ve velkém létají na Tet, nakupujeme v Německu (navíc toho teď za euro koupíte mnohem více) a zelený čaj je stále oblíbeným darem.

BALÍKOVÁNÍ

Ale proč to celé balíkování? Stojí za tím proslulá štědrost Vietnamců. I proto jsou kufry, tedy krabice, plné dárků – pro sousedy, pro rodinu, pro známé, na které se může člověk spolehnout, když žije daleko. Tady i tam.

Návštěvy domoviny jsou vždy velkou investicí. Hlavně během Tet totiž vedle těchto drobných “cizokrajných dárků” také rozdáte mnoho obálek s penězi, které se dávají především nejslabším skupinám – dětem, nemocným a starý lidem. A ona štědrost se také projevu po vašem příletu, kdy opět plné polystyrenové krabice s různými exotickými potravinami padnou za vlast, a vy po známých rozdáte tu limetky, tu zázvor, tu sušené houby anebo nudle z vašeho kraje. Jinak byste byli za škrty. A to nikdo přece nechce.

Je to win-win. Dokonce z toho profitují i aerolinky, které znají tento cestovní fenomén a nabízejí za přirážku extra porci bagáže navíc. Asi porozuměli mottu Sharing is caring. Což mě napadá… Nevymysleli ho náhodou Vietnamci? Nebo moje mamka?

 

Článek najdete také v březnovém vydání MoJE psychologie, KTERÝ VYŠEL 28.2. 2018.

Psí kusy do blogu píšu si

Orientální Asie nedávno oslavila nejdůležitější, nehlasitější, nejintenzivnější a nejkrásnější svátek – Nový lunární rok. Je to oslava příchodu jara, kvůli které se každoročně uskutečňuje stěhování národů a export, import spotřebního zboží a potravin.

Rok kohouta vystřídal rok psa, který slibuje respekt, ale zároveň dvousečné momenty. Chvíli budeme veselí, chvíli bude nálada pod psa. Chvíli budeme mít energii na psí kusy, chvíli zas budeme zralí na pelíšek.

Můj blog slaví v březnu 2018 desáté výročí. A chystá se toho na vás hodně. Vedle toho, že mám nachystané články s přáteli ze Sapatripu a další rozhovory, čeká vás také osm dílů mého pořadu na Streamu, kde si povídáme o Vietnamcích s Vietnamci. Na jaře mám pro milovníky polévky Pho přichystané porcelánové překvapení, které se peče ve spolupráci s holkami z Shit Happens. A možná přijde také nějaké osobní setkání!

Tak snad nebudete mít náladu pod psa a neopomeňte se čas od času vyvenčit (já mám naplánovány zatím tři cesty na Q1,Q2). To je pak, panečku, život moc prímovej. Tak šťastný a skotačivý! Těšte se, vytahuju nápady ze šupíku.

Děkuju za vaši důvěru a váš zájem o tohle malé psaní.
Srdečně,
Trang

P.S. Je tu mezi vámi někdo, kdo čte asijatku už od počátku? Bez Leonarda? Napište mi prosím na dttrang9@gmail.com. Ráda se o vás dozvím:) 

Make sobotičky great again

Udělala jsem si soukromý průzkum mezi vietnamskými kamarády a známými, kteří šli k prezidentským volbám. V mém zcela nereprezentativním vzorku zhruba 20 mladých vietnamských Čechů většina volila Marka Hilšera, poté Drahoše, po jednom hlase měli Horáček a Topolánek. Já sama jsem ve své první prezidentské volbě volila Marka Hilšera. Z tohoto průzkumu se žádný závěr nedá vyvodit, to vopravdu ne.

Ale když nad těmi volbami tak přemýšlím, je to takový malinkatý paradox, protože i díky Miloši Zemanovi mohu jít já a tisíce mých vietnamsko-českých krajanů volit. Byl to právě on, kdo v roce 2013 podepsal nový zákon o dvojím občanství. Takže za mě aspoň toto drobné poděkování a rozloučení. Je ale čas na změnu. Tak, sobotičko, pojď nám.

Nikoliv plané řeči,
ale plno hlasů
do uren.
Ať tahle země žije.

“Hele, co ty a Silvestr?”

Drinčíky ani panáky
Silvestr s džusíkem.
Uzenou klobáskou ale nepohrdnu
radši ať je mi dobře
s plným pupíkem.

#spatnebasne #kazdorocne

Ochránkyně slev

Znáte ten pocit, když vstupujete do situace, ve které pověrčivě cítíte, že se vám stane něco očekávatelného? Někdo by řekl, že to je síla myšlenky. Energie se posune směrem oné myšlenky a věci se podle toho udějí. Nebo je to jenom vždypřítomnej Murphyho zákon. Tak či tak, šly jsme s kolegyní do Tesca nakoupit na poslední chvíli velké Lindt čokolády jako firemní dárek. Vybraly jsme celý stojan s vánočními balíčky a nakupily je v těžce vybojovaném vozíku. Kolegyně odběhla na informace. Stála jsem s naloženým vozíkem a chvíli se tvářila, že vozík není můj, a chvíli, že doplňuju zboží.

Síla mojí myšlenky, že se objeví nějaký kyselý obličej, podívá se na “můj” vozík a pronese nějakou antivečerkářskou hlášku, se neprojevila. Lidi chodili kolem, letící na svých obláčcích povinností. U placení taky nic.

Myšlenka se ale zhmotnila u východu, kdy jsem, ověšená 30 kusy nádherných, jistě i uvnitř lahodných čokolových bonbónů (pozn. tento příspěvek nesponzoruje Lindt, ale měl by), čekala na kolegyni, která šla vstříc lítému boji o parkovací místo na vozík. Prošla kolem paní a pronesla “To se bude prodávat, když to bylo ve slevě, co?”.

Tlačila vozík, nafrněně pronesla poznámku a šla si dál pro svůj vánoční nákup. Prostě taková hrdinka, ochránkyně slev a všech konzumu chtivých drobných spotřebitelů. Ale jen tak na půl. Protože než jsem se po svém tupém dumání vzpamatovala a stačila reagovat, už jsem viděla málem jen její záda. Naštěstí jsem se, husa, včas potrefila sama.

Nabroušená až tak, že jsem zapomněla na svůj zpravidla břitký ostrovtip, jsem s lehkým důrazem odpověděla, že nakupujeme pro kolegy, ať nemá předsudky. A ještě jí (byť trošku kysele) popřála klidné svátky. Kráva jedna. Zen. Kráva jedna. Zeneee!!!

Po příchodu kolegyně a mém emočním okénku jsme sebraly saky paky a šly rozdávat radost kolegům. Jaké z toho plyne ponaučení? Žádné. Neviditelná ruka trhu, byznys a hypotéky nečekají. Když holt musíš, tak musíš. Důležitý je, že můžeme. Ale nezabrušujme.

Tak poklidné Vánoce, žádné hromadné nákupy s ostatními spotřebiteli, kašlete na slevy a kupujte si zážitky. Nebo čokošku, zážitky jsou k nim gratis. Ale jak by řekl Forrest Gump…

Hogo Fogo Nguyen

Máte rádi československé a české filmy? Já docela aj jo. Spoustu jsem jich neviděla, ale dovolila jsem si několik z nich trošku opepřit, jaksi zaonačit, zkrátka trošku načančat tak, jak by se mohly jmenovat pro vietnamský distribuční trh. Víte co, v novém roce vás čekají parádní věci. Třeba i nějaký ten vopravdický vietnamský film. 

Kamarád do monzunového deště

Dívka na bambusovém koštěti

Adéla ještě nevečeřela závitky

Musíme si v komunitě pomáhat

Ve stínu se neopálíš

Tři veteráni z občanské války

Škola základ života (nepozměňujeme)

Dědictví aneb D*tme (tohle je trošku interní záležitost)

Starci na rýžové plantáži

Výchova vietnamských dívek v Čechách

Hogo Fogo Nguyen

V každým ohledu

Pevný účes, štíhlý nožky, rovný oční linky,
i když jen doma mění plínky.
Dokonalá stále a v každým ohledu,
netloustne po rejži ani po chlebu.
V padesáti stejná jako v třiceti,
krásná na podpatkách, krásná, i když kojí děti.

#asijskámáma

Když se to tak sejde…

Přistál mi e-mail, který začínal:
“Vážená pí. Trang,…”

Ha ha. Myslela jsem, že vtipy na moje jméno už došly.
Kdybyste nevěděli, proč je to vtipný, tak tady.

Prostě průser

Pustila jsem to z hlavy a zapomněla jsem. PRŮSER.
Nestihla jsem si vyřídit volební průkaz a letos budu za lůzra, protože nemůžu volit. Bylo by to podruhé v životě, co bych mohla k urně od té doby, co jsem dostala i české občanství. No blbý no.
Ale víte co je príma? Že by můžete a chcete. No není to boží?

Tak vobří d í k y všem, co hodíte v pátek nebo sobotu do urny lístek (Vy-víte-komu-ne). V lednu, až se bude konečně volit nový, lepší prezident téhle ňuňu zemičky, budu u toho s vámi. Nenechám si to ujít. Nemiňte žádnou šanci si zatančit, ale ani tu si jít zavolit. Tentokrát je to dámská i pánská volenka.

 

Proč je asijská rodina jako korporát a korporát jako asijská rodina?

Protože je to velkej kolos, kdy se ne všichni mezi sebou znají

Protože váš názor, jakkoliv pro vás rozumný, může být bezdůvodně odmítnut kvůli zažitým pravidlům a procesům

Protože reportujete výše postaveným

Protože má určitou hierarchii a vaše postavení juniora znamená, že si nemůžete příliš vyskakovat

Protože když se firmě (rodině) daří, máte pobočky i v jiných státech

Protože se na approval ptáte výše postavených

Protože se od vás očekávají kvalitní kvartální výsledky (pololetní vysvědčení a mezitím nějaké ty diplomy samozřejmě)

Protože když budete hodní a šikovní, dostanete auto a počítač

Protože na poradách (rodinných večeřích) raději jen přikyvujete, hrajete si na mobilu, posloucháte seniora, snažíte se co nejdříve vypařit a bojíte se, že se vás na něco zeptají

Protože navenek musíte vystupovat jednotně

Protože se stejně čeká, že v určitém věku půjdete na mateřskou

Protože se stejně všechny drby řeší v kuchyňce

Been there. Done that. 

 

 

 

 

Stránka 2 z 15

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén