Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Autor: Do Thu Trang (Stránka 1 z 13)

Hogo Fogo Nguyen

Máte rádi československé a české filmy? Já docela aj jo. Spoustu jsem jich neviděla, ale dovolila jsem si několik z nich trošku opepřit, jaksi zaonačit, zkrátka trošku načančat tak, jak by se mohly jmenovat pro vietnamský distribuční trh. Víte co, v novém roce vás čekají parádní věci. Třeba i nějaký ten vopravdický vietnamský film. 

Kamarád do monzunového deště

Dívka na bambusovém koštěti

Adéla ještě nevečeřela závitky

Musíme si v komunitě pomáhat

Ve stínu se neopálíš

Tři veteráni z občanské války

Škola základ života (nepozměňujeme)

Dědictví aneb D*tme (tohle je trošku interní záležitost)

Starci na rýžové plantáži

Výchova vietnamských dívek v Čechách

Hogo Fogo Nguyen

V každým ohledu

Pevný účes, štíhlý nožky, rovný oční linky,
i když jen doma mění plínky.
Dokonalá stále a v každým ohledu,
netloustne po rejži ani po chlebu.
V padesáti stejná jako v třiceti,
krásná na podpatkách, krásná, i když kojí děti.

#asijskámáma

Když se to tak sejde…

Přistál mi e-mail, který začínal:
“Vážená pí. Trang,…”

Ha ha. Myslela jsem, že vtipy na moje jméno už došly.
Kdybyste nevěděli, proč je to vtipný, tak tady.

Prostě průser

Pustila jsem to z hlavy a zapomněla jsem. PRŮSER.
Nestihla jsem si vyřídit volební průkaz a letos budu za lůzra, protože nemůžu volit. Bylo by to podruhé v životě, co bych mohla k urně od té doby, co jsem dostala i české občanství. No blbý no.
Ale víte co je príma? Že by můžete a chcete. No není to boží?

Tak vobří d í k y všem, co hodíte v pátek nebo sobotu do urny lístek (Vy-víte-komu-ne). V lednu, až se bude konečně volit nový, lepší prezident téhle ňuňu zemičky, budu u toho s vámi. Nenechám si to ujít. Nemiňte žádnou šanci si zatančit, ale ani tu si jít zavolit. Tentokrát je to dámská i pánská volenka.

 

Proč je asijská rodina jako korporát a korporát jako asijská rodina?

Protože je to velkej kolos, kdy se ne všichni mezi sebou znají

Protože váš názor, jakkoliv pro vás rozumný, může být bezdůvodně odmítnut kvůli zažitým pravidlům a procesům

Protože reportujete výše postaveným

Protože má určitou hierarchii a vaše postavení juniora znamená, že si nemůžete příliš vyskakovat

Protože když se firmě (rodině) daří, máte pobočky i v jiných státech

Protože se na approval ptáte výše postavených

Protože se od vás očekávají kvalitní kvartální výsledky (pololetní vysvědčení a mezitím nějaké ty diplomy samozřejmě)

Protože když budete hodní a šikovní, dostanete auto a počítač

Protože na poradách (rodinných večeřích) raději jen přikyvujete, hrajete si na mobilu, posloucháte seniora, snažíte se co nejdříve vypařit a bojíte se, že se vás na něco zeptají

Protože navenek musíte vystupovat jednotně

Protože se stejně čeká, že v určitém věku půjdete na mateřskou

Protože se stejně všechny drby řeší v kuchyňce

Been there. Done that. 

 

 

 

 

Burrito Time s Tuyet

S energickou Nguyen Anh Tuyet jsme se potkaly párkrát, poprvé na debatě o participaci Vietnamců v České republice v politice. Nejde ji v publiku přehlédnout. Pozorně poslouchá, pak položí trefnou otázku. Tento rozhovor vznikl těsně předtím, než odjela dobrovolničit do Řecka. Je jí 21 let, studuje práva a mezinárodní obchod na VŠE, mluví šesti jazyky, spoluvede kavárenské mraveniště Anthill na Vinohradech a ještě o ní dost uslyšíme. 

Jak jste přišli na nápad vytvořit vietnamskou kavárnu, respektive komunitní centrum pro české a vietnamské studenty?

Přišla s tím kamarádka Maika. O předloňských Vánocích jsme pařily a nějak se to zvrtlo. Ztratila doklady, takže nemohla odjet hned zpět do školy v zahraničí a zkouškové strávila tady. Zůstala tu a porovnávala život studentů v Praze a ve Velké Británii. A já jsem svoje první zkouškový strávila v Cafedu, NTK. Maika tam také chodila i po kavárnách a dělala si takový průzkum. Pak s nápadem oslovila několik kamarádů. Já jsem se k tomu dostala na podzim 2016. Byli jsme tři holky a jeden kluk. Měli jsme rok, než se Majka měla vrátit do Anglie.

Známe se z buddhistického kempu Trai He Ve Nguon. Nejde tu o náboženství. Mniši vedou s dětmi přednášky o životě a rodičích. Učí je psát dopisy rodičům, kde vyjadřují svůj vděk. Spoustu věcí si totiž navzájem neřeknou – moc hraju gamesy, děláš toho pro mě moc. Jsou to věci, které chceme každý den říkat, ale ve vietnamských rodinách je těžké mluvit o citech. Myslíš na ně, ale není to na papíře, není to vyřčené. Když to posloucháš, je ti to líto. Ten kemp je feelingový. V životě máš spoustu starostí, ale neventiluješ to. Pro mě je to momentální únik z Prahy. Není tam wifi, není tam byznys svět. Když se vrátím, jsem vyrovnaná a vím, co chci.

Teď jsme čtyři holky a dva kluci, co se o Anthill staráme. I když na začátku jsme byli čtyři. Těch šest je optimálních, každý dělá to, v čem je dobrý. Dá se to pak zvládat i se školou a dalšími aktivitami.

A co samotná příprava kavárny? Víte, co jste chtěli?
Bylo to celé frustrující a nehmatatelné. Měli jsme super vizi a myšlenku, ale chyběly nám peníze. Všichni říkali, že peníze nejsou důležité, ale realita byla jiná. Chtěli jsme nejdřív studentský cowork o 1000 m2. Něco ve stylu kampusu v centru a propojovat lidi. Studenti spolu. Měli jsme to vymyšlené skvěle. Našli jsme starou tiskárnu. Chtěli jsme, aby se v zadní části lidé bavili, aby tam bylo alternativní sezení. Měli jsme to vybombený.

Jenže pak nastal reality check a nakonec jsme na Americké 39, kde máme zatím dvě místnosti, jednu knihovnu, kde se dá učit a pracovat. Pak máme útulný prostor ve spodním patře, který může sloužit jak k přednáškám a eventům, tak ale na pokec a chill. Studentský život v centru, nebo obecně v metropolích, je problém. Kampusy jsou mimo město, mladí lidé žijí ve své bublině ve svých bytech. Studentská léta by měla být nejlepší léta v životě, tak proč toho nevyužít? Tuhle myšlenku potkávání jsme chtěli převést sem, vytvořit mraveniště a posunout komunitní centrum pro studenty na jinou rovinu. Kroužky ze střední upadají, na vejšce máš jiné zájmy, nezkoušíš věci mimo. Člověk se mění. Máme akci, která se jmenuje Where is you. Řekneme jen čas a místo, kam mají lidé dorazit. Neví, co se bude dít. Jako první jsme měli dance workshop. Prošli jsme tanečními, ale kdo se dnes učí moderní tance?

Další byl scavanger hunt – hledání pokladů po Praze. Žijeme v Praze, ale neznáme ji. Tak jsme vymysleli akci, kde týmy dostávaly indicie k nalezení pokladu. Tím byla grilovačka ve Stromovce. Vietnamci chodí pozdě, takže skupinky se promíchaly a lidé se seznámili. Anthill je takový. Podporuje lidi, aby dělali, co je baví.

Tenhle model pochází z Anglie, kde dobře fungují komunity. Myslím, že to může běžet i v České republice. Spolek je vietnamský, ale cílíme i na české kamarády. Češi jsou čím dál tím víc otevřenější. Má to potenciál a někde to začít musí.

A co tvůj příběh? Kdo jsi a kde jsi se tu vzala?
Narodila jsem se v Plzni, vyrůstala jsem do 6 let v Domažlicích, kde jsem bydlela u české maminky Evy. S pravými rodiči jsem byla jen o víkendu. Naši nechtěli, abychom vyrůstali v malém městě, proto, když začala škola od pondělí do pátku, jsem bydlela v Dobřanech v jiné české rodině a chodila do školy do Plzně. Kolem 12-13 let se celá rodina přestěhovala do Plzně. Pak jsem začala žít s rodiči a objevovat vietnamskou komunitu. Chodili jsme hodně na oslavy. Pro mě to bylo utrpení, neznala jsem se s dětmi a naši mi nevysvětlili, co to bylo za oslavy. Rodiče byli aktivní a právě podobné akce často pořádali. Bylo přirozené, že jsem jim pomáhala. Nejdřív jsme umývala ovoce, pak potřebovali nějaké kulturní vystoupení. Nejdřív múa (pozn. tradiční tancování) a pak MC (pozn. moderování).

Tak jsem se pomalu dostávala k pořádání kulturních akcí pro druhé a bavilo mě to. Rok 2013 byl nejlepším rokem v mém životě. Byla jsem na desátém Trai He (pozn. letní tábor ve Vietnamu pro vietnamské děti žijící v zahraničí). Tehdy se sjelo hodně českých Vietnamců. Skamarádili jsme se. Když jsem pak přišla do Prahy, bylo to jednodušší, protože jsem tu už díky tomu někoho znala. V tomtéž roce mi napsal kamarád, že pro mě má místo v Evropském parlamentu mládeže. Musela jsem do tří hodin napsat motivační dopis, abych se mohla účastnit. Nevěděla jsem, do čeho jdu, ale dostala jsem se. Po určité době jsem se angažovala více, pořádala akce, starala se o finance organizace, a také o komunikaci s partnery.

Chvíli jsem byla i místopředsedkyní pro finance spolku – byla jsem i díky tomu v Gruzii, komunikovala v angličtině a zjistila, že tahle část světa je zajímavá. Naši měli zkreslené představy o Gruzii. Vzdělala jsem tedy i naše. Boříš hranice i rodičům. Jinak miluju cestování a studené moře. Chci se vrátit do Skandinávie.

Odmalička mě formují lidé starší, než jsem já. Ťapkám za nimi, abych je stíhala.

A povinná otázka. Cítíš se být víc Češkou nebo Vietnamkou?
Kdyby ses mě zeptala před deseti lety, kdy jsem měla dost českých kamarádů, řekla bych ti, že jsem byla víc Češka s vietnamskou příchutí. Dnes mám víc vietnamských kamarádů. Občas mi to ujede a řeknu slova ve vietnamštině. Nepatřím asi nikam. Jsem tak padesát na padesát. Kdybych byla ve Vietnamu, asi by mě žádný muž nezvládl kvůli mému mindsetu a cestování.

Typicky česká taky nejsem. Spousta mých českých kamarádů chodí do hospod, kde si povídají, ale já nerada sedím po hospodách. Doma mě vedli k tomu být neustále v pohybu. Když sedíš, máš moc volného času. Možná to mysleli spíš z hlediska byznysu – že ti utíkají peníze. Čas využívám jinde. Jsem aktivnější, místo vysedávání můžu na něčem makat.

Umíš se vůbec zastavit?
Občas cítím, že hořím, že nestíhám, že jsem si toho vzala moc. Pak nastává něco, čemu s kamarádkou říkáme Burrito time. Uzavřu se, nic nedělám, koukám na seriály, třeba Game of Thrones, Suits, odříznu se od světa. Jsem ale hodně sociální člověk, takže když mi lidé chybí, chodím na výstavy a přednášky. Nemusím moc mluvit a stále jsem mezi lidmi. Ráda čtu. Čtu Kunderu. Bavil mě Kite Runner. Přečtu si ho na podzim, až to bude depresivní. Jinak moc ráda jím. Objevuju jídla a pražské podniky.

Co by se Češi měli o vietnamské kultuře dozvědět?
Vietnamci se skrývají za úsměvem. Skrývá se tam trápení, potlačované emoce. Je třeba pak pochopit, co je vietnamská zdvořilost. Často řeknou věci, které si nemyslí.

Malý melting pot

Dnes k nám do krámku přišel postarší pán, kterému mamka nerozuměla, protože mluvil anglicky. Zavolala mě, abych mu přeložila pár vět o jejích krásných růžích, které si se zájmem a lehkým úsměvem prohlížel a fotil. Nakonec jsme se zapovídali na půl hodinky. Brad vyprávěl, že pochází z Minnesoty a že je tu od pondělí. Přiletěl, aby si prohlídl oblast, kde našel první zmínky o své rodině. Zhruba v místech, kde bydlíme, žila jeho praprababička, která se pak odstěhovala do Států a vdala se za jeho prapradědu.

Mluvili jsme spolu o tom, jak jsme se s rodiči dostali do Čech a jak moc se západočeské pohraničí změnilo za tu dobu, co tady žijeme. Pozorně poslouchal, ptal se, zajímal se. Říkal, že jezdí po “našem kraji” a porovnává s tím, co našel na Google Maps. Dodal, že cestuje sám a veškeré poznatky sdílí se svými příbuznými přes Facebook. Darovala jsem mu historicko-turistického průvodce Českým lesem, který mi ležel léta v knihovničce a který je psaný v němčině a češtině. Ale prý to pro něj není problém, má online překladač. Na zítra má v plánu odjet do Rakouska a tam pátrat dál.

Mám ráda taková nezvyklá setkání. Malý melting pot u Českého lesa. U krámku, kde prodává malý, roztomilý vietnamský pár.

Tubičkové štěstí

V jednom malém stánku na česko-německém pomezí, v prvním, na který narazíte, když přijedete z Bavorska, a ve kterém prodává postarší, leč roztomilý manželský pár (mamka a taťka), se potkává několik kultur. Česká, německá, rumunská, vietnamská, ruská,…

Spojuje je spousta věcí. Především ten blažený úsměv, když odchází s právě koupenou tubou (a když dojdou velké, tak tubičkou) Pikniku, slazeného mléka.

Ani z půlky půlnoční báseň

K véče nanuk nebo brambůrky
Po bytě nosit plastové bačkůrky
Jíst od chleba suché kůrky
Ke kypření kytek používat hůlky.

Tahle báseň nedává smysl.
Ani z půlky.

Za opičího krále!

Doma s taťkou sdílíme nadšení pro primáty. Taťka na Prima Zoom a já u sledování Opičího krále. Proto bych vás ráda pozvala na Běh pro langury (indočínské), který se koná 30. srpna v Ostravě. Dlouho se myslelo, že jsou vyhynulí, ale pak se objevili na severu Vietnamu (odtud pocházím, takže jsou vlastně mí krajané). Na světě jich žije jen 200. Důvodů pro jejich ohrožení je hodně. Kácení lesů, ničení přirozeného prostředí, sběr lesních plodů mimo dřeva, špatný management přírodní rezervace.
Díky ostravské zoo se posbírají korunky pro tyhle opičí krále.

Slovo dalo slovo a vznikl malý rozhovor:

Úspěšná blogerka Trang podporuje Běh pro langury

16.8.2017

Velmi nás těší, že oceňovaná blogerka Do Thu Trang podporuje Běh Zoo Ostrava pro langury. Trang se narodila ve Vietnamu, ale jako malá se s rodiči odstěhovala do České republiky a vyrůstala v české rodině. Píše úspěšný blog www.asijatka.cz ,  který získal ocenění Novinářská křepelka 2016 nebo byl nominován na Magnesii Literu za Blog roku.

Proč je její blog tak úspěšný a jaký má vztah ke zvířatům? Trang jsme pro vás vyzpovídali a krátký rozhovor si můžete přečíst níže. Těšíme se na vás všechny už 30. srpna!

1. Mohla byste se v krátkosti představit pro ty, kteří Vás ještě neznají.

Jmenuju se Trang, čte se to jako Čau, akorát s “n” na konci. Takže si lidé myslí, že je dvakrát zdravím. Narodila jsem se ve Vietnamu a v ČR žiju už přes 20 let. Skoro 10 let píšu blog asijatka.cz, který se věnuje Vietnamcům a Čechům. Mám ráda polévku pho, knížky, chození po trávě bos a humor.
2. Patříte mezi nejznámější Češky vietnamské národnosti. Navíc jste se stala úspěšnou a oceněnou blogerkou. Za zmínku stojí ocenění Novinářská křepelka 2016 pro novináře do 33 let. Co stojí za Vaším úspěchem? Jak se Vám podařilo prosadit?

Dost to dělá to, že jsem Vietnamka, co se naučila česky a má čas a odvahu veřejně komentovat, co vidí a zažívá kolem sebe.
Možná paradoxně i proto, že jsem si jen tak psala, bez větších ambicí nebo reklamy. Pro mě je to takové malé psaní bez velkých ambic. Když si to někdo rád přečte a potěší, tím lépe. A možná je to i tím, že blog má dobrou náladu. A lidi baví, když můžou mít zadarmo dobrou náladu. A při tom se dozvědět o něčem, s čím se dennodenně potkávají, ale ještě o tom nepřemýšleli. Třeba proč Vietnamci ve večerkách tolik koukají na korejská dramata. (můžete si vygooglit :) )
3. Jaký máte Vy a Vaše rodina vztah k přírodě a ke zvířatům?

Vyrůstala jsem na vesnici, v české rodině, kde jsem byla obklopena zvířátky. Dlouhá léta ale žiju v mém oblíbeném městě, v centru, bez zeleně. Poslední dobou vyhledávám to, co jsem několik opomíjela. Chci víc cestovat po České republice, jet do Tater, spát v Norsku ve stanu. A co se zvířátek týče – učím se pomalými kroky se starat o vlastní zvířátko. Pořídili jsme si domů kočičku. Ale ta paradoxně příliš péče nepotřebuje. Je to samorost. Takže tiše obdivuju všechny, kteří chovají náročnější zvířátka a dávají jim péči a pozornost, kterou si zaslouží.
4. Proč si myslíte, že je důležité chránit ohrožená zvířata?

Protože by bylo smutné, kdyby na planetě žili jen lidé a mouchy.

5. Běh Zoo Ostrava pro langury podpoří záchranný program, který se snaží chránit langury indočínské ve Vietnamu. Languři indočínští patří mezi 25 nejohroženějších primátů světa a na vině jsou lidé. Myslíte si, že můžeme společně zabránit vyhubení langurů a dalších vietnamských ohrožených druhů zvířat?

Moc bych nám to všem přála. Abychom se nemuseli na langury a jiné ohrožené druhy dívat jen z obrázků. Pevně věřím, že vzdělávací aktivity v lokálních vesnicích jsou prvním krokem, byť je to doslova běh na dlouhou trať.
6. Ve Vietnamu je velmi populární tradiční medicína, kdy využívání zvířat pro tyto účely, je častým důvodem jejich mizení z přírody. Příkladem může být využívání nosorožčích rohů, odebírání žluči medvědů, což se provádí zaživa za extrémních bolesti, využívání šupin ohrožených luskounů a mnoho dalšího. Myslíte, že existuje cesta, jak medicínu ohrožující divoká zvířata nahradit a tak dát zvířatům větší šanci na přežití?

Bohužel o problematice vím jen z dokumentů a zpráv. Věřím, že je to záležitost generace a vzdělání. Pomohou kampaně, které polopaticky ukáží alternativy moderní medicíny. Neříkám záměřně západní, protože například stará asijská babička těžko bude důvěřovat něčemu, co vymyslel někdo, kdo žije tisíce kilometrů daleko.
7. Myslíte, že i vietnamská komunita v České republice využívá divoká zvířata k medicínským účelům? Pokud ano, co byste těmto lidem vzkázala?

Slyšela jsem o tom, ale nechci nikoho obviňovat. A věřím, že to bude hlavně generační záležitost. Spíš bych vzkázala mladé generaci, aby svým rodičům ukázala a vysvětlila jiné cesty, které nestojí na myšlence ublížení jiným, abychom se mohli my vyléčit.
8. Co byste popřála všem účastníkům Běhu Zoo Ostrava pro langury a také Vašim fanouškům?

Aby si závod užili a aby si po uběhnutí vzpomněli na to, že cílová páska je jen začátek.

Děkujeme za podporu!

A borec na konec:

Tady si přečtěte o tom, co pro ně dělá Zoo v Ostravě a nezapomeňte 30. srpna boty na běhání!

 

Uroboros každého z nás

Příliš o své práci na blogu nemluvím. Protože když o ní mluvím, mluvím o ní hodně.
Dnes udělám malou, několikavětnou výjimku.
Mí milovaní rodiče se celý život ohýbali v zádech, abych mohla jednou sedět v teple kanceláře.
Nakonec to dopadlo tak, že sedím v teple kanceláře, ale záda bolí z 10 hodinového nahýbání se nad počítačem.

Je to takový uroboros. Sebezničení a sebeobnova.

Romance pro holubinku

Pochlubím se příhodou,
že sbírám houby, čistě náhodou.
Houby vždy najdu
Protože oči jen pro tebe mám.

Když klobouček v mechu vidím
Radost obrovskou mám
zároveň se stydím
Mimo hřibů toho totiž moc nepoznám.
Holubinku vždy najdu
Protože oči jen pro tebe mám.

Houby vždycky najdu
Holt pozdě vstávám
Vyhubováno dostanu
Košíček prázdný
I protože oči jen pro tebe mám.

A k večeři zas rejže. Taky mňam!

#Kavárník, designér a chovatel akvarijních rybiček Jackie

Jackie Tran je člověk mnoha povolání. Všechny mu jdou dobře. Před čtyřmi měsíci otevřel na náměstí Jiřího z Poděbrad kavárnu s vietnamským nádechem Cafefin, kde ochutnáte lisovanou cukrovou třtinu nebo vietnamskou specialitu banh cuon. 

Když jsme se spolu bavili naposled, chystal jsi se do Vietnamu kvůli rybkám. Co se stane, že se z úspěšného designéra Apple aplikací stane chovatel akvarijních rybek?

Cítíl jsem, že kdybych pořád dělal design, přestal by mě bavit. V té chvíli jsem měl doma rybky, které se jmenují diskus. Jsou to amazonské rybičky. Cítil jsem se v designu znudeněnej a rybkami jsem se zabavil. Potom jsem odjel do San Francisca kvůli focení. Řekl jsem si, že když už tam budu, zaskočím do Applu. Pozvali mě na pohovor. Šel jsem to zkusit, i když jsem tam nechtěl bydlet.

Pohovor šel dobře. Vypadalo to, že tam na devadesát devět procent budu. Různě se ptali. Všechno jsem splnil. Začal jsem se těšit. Chtěli mi zařídit vízum, ale pak z toho nic nebylo. Moje chuť dělat design spadla. Pak jsem si s neznámým člověkem domluvil, že budeme dělat rybárnu. Tak jsem začal chovat fakt hustý ryby. Ale pomluvy v oboru byly velké.

Už jsme měli mladý a vypadalo to, že půjdeme na trh. Dal jsem do toho hodně peněz, ale zhroutilo se to. Byl jsem podruhé na dně. Ztratil jsem chuť ke všemu. Ale když jsem choval ryby, měl jsem hodně fotek. Chtěl jsem se nějak zabavit, ale neměl jsem ryby. Tak co budu fotit? Aha, přírodu. Tak jsem si koupil letenku na Island. A pak jsem přemýšlel, jak víc prezentovat své fotky. Napadlo mě, že bych mohl mít výstavu. Výstava? Ale to by chtělo, aby tam lidi seděli a něco pili. Takže kavárna. Rok potom jsem si ji otevřel.

A co přesně z tebe udělalo nadšeného kavárníka, který stojí za pultem a obsluhuje zákazníky?
Strašně mě chytil latté art, má to blízko k designu. Byl jsem do toho zapálený. Latté art je dobrá věc, ale káva musí mít chuť. Během budování kavárny jsem to už nedělal kvůli výstavě fotek, ale kvůli kávě.

Tobě jde spousta věcí, od designování přes chování rybiček a focení až po dělání labutí v mléčné pěně. Je tu podle tebe dovednost, ve které Vietnamci vynikají?
Myslím, že celkově Asiati jsou dobří v latté artu. Současnými mistry jsou samí Asiati. V Koreji, v Thajsku. Detailní umělecké práce. Znám hodně dobrých vietnamských designérů. Asiaté vyberou inspiraci na západě a pak se vracejí ke kořenům. V Saigonu je jedna kavárnice, která pracovala v Americe. Vrátila se, má vlastní brand, praží arabicu.

Jaká ingredience podle tebe nesmí chybět ve vietnamské kuchyni?
Určitě koriandr a rybí omáčka. A ještě mi chinh.

Je tu nějaký obor, který by sis chtěl vyzkoušet, až tě omrzí kavárničení?Jestli to vůbec jde?
Stejně se ty obory týkají kávy. Chtěl bych se dozvědět více o pražení. Jak dělat a upražit kávu.

Takže z tebe bude kávový plantážník?
To ne. Ale viděl jsem, že ve Vietnamu začali pěstovat kvalitnější arabicu, což je skvělý.

Do Cafefin ti chodí hodně Vietnamců. Jak se jim tu líbí?
Jednou sem přišla slečna, na které bylo hned vidět, že bude hejtovat. Celkově se jim tu ale líbí. Cítí tu trošku Vietnam. Chtěl jsem sem přenést kouzlo Vietnamu. Je tu spousta prvků – masky, látky, sklenice z Vietnamu nebo třeba elektrický sloup.

Je tu něco, co bys doporučil českým čtenářům, aby si o Vietnamcích přečetli, poslechli nebo zjistili? 
Mezi lidmi je spousta lidí, co neradi zkouší. Vidím to tady v kavárně. Měl jsem tu malé vietnamské banány. Zeptal jsem se jedné české zákaznice, jestli nechce vyzkoušet. Paní řekla Ne, radši ne. A přitom je to jen banán.
Přál bych si, aby lidé sami chtěli ochutnávat. Mám nápady, ale bojím se, aby to vůbec chtěli zkoušet.

Kdybych se dobře učila i na vejšce

Na základce i na střední
jedničkářkou jsem byla,
vejška mě naučila života
kruhy pod očima po kalbě jsem
na Politické geografii s Kozákem kryla.

Prázdniny a víkendy
jsou už dlouho cizími pojmy,
takový je život živnostníka,
fakturo za červen, pojď mi.

#štěch ovická #ÓdaNaOSVČ

Kde všude můžete v červnu potkat Vietnamce

Třeba ve středu 28. 6. 2017 od 20:00 na Nákladovém nádraží Žižkov, kde má premiéru bakalářský animák Malá od režisérky Dianky. Ta vám před nedávnem povídala o svém životě. Budeme mluvit o 2. generaci Vietnamců, poslouchat koncert, jíst bagetky a dívat se na filmy. Přijdete?

Nebo Vietnamce můžete potkat online, v seriálu Pěstírna, který běží na Stream.cz a o kterém jsem vám už děsně dlouho chtěla říct, ale zapomněla jsem. Netradičně pojatý thriller je přesně o tom, o čem si myslíte, že je.

Stránka 1 z 13

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén