Trangová

Never miss a chance to dance

Autor: Do Thu Trang (Stránka 1 z 11)

#Malá Ilustrátorka Dianka


Dianka Cam Van (křestní) Nguyen je jednou z mála Vietnamek, co znám, již rodiče podporují v její umělecké kariéře ilustrátorky. Seznámily jsme se před dvěma lety na focení pro Reflex a už tehdy mě bavilo, jak si tohle drobné děvče jede svou cestičkou. Je pro mě ztělesněním nesmělého optimismu. Je to ten typ lidí, co chcete s radostí potkávat. A taky můžete. Třeba na promítání jejího bakalářského filmu Malá, který má premiéru na 
Mezinárodním festivalu animovaných filmů Anifilm v Třeboni 2.-7. 5. 2017.

Dianko, kdo jsi a kým se cítíš být?
Řekla bych, že jsem taková normální holka, která studovala uměleckou školu. Tak jsem se dostala do uměleckého prostředí a tam se taky pohybuji. Vím, je to bublina, ale já se v tomhle okruhu cítím dobře. Od patnácti bydlím sama, tak mě postupně formovali kamarádi. Jsem to, co jsem díky nim a považuju je za svojí druhou rodinu.

Narodila jsem se v Chebu, měla jsem českou babičku hodně krátce, od 2 do 4 let. Přemýšlím v češtině. Když jsem ve Vietnamu, tak si říkám, že Vietnamci jsou trošku jiní. O Češích si to neříkám. Proto jsem asi víc Češka, ale nerada to o sobě říkám. Když se mě někdo zeptá, tak odpovím. Samozřejmě u sebe cítím vietnamské kořeny.

Mí rodiče mi odmalička důvěřovali a podporovali mě v tom, co dělám. Nejdřív ze mě chtěli doktorku nebo právničku. Ve 13 jsem jim řekla, že bych chtěla zkusit uměleckou školu. Byli v pohodě. Když mě v 15 vzali na Střední uměleckoprůmyslovou školu, naši mě nechali jít. Doteď věří, že jsem v tom dobrá, i když někdy asi neví, co vlastně dělám. Mám jinou asijskou výchovu a jsem za ní ráda.

Mladí Vietnamci prahnou jít jinou cestou, než chtějí rodiče. Podle mě si rodiče musíš trochu „vychovat“, jít v protisměru. Čím dál tím víc. A oni si na to zvyknou.

Mám oblíbenou otázku o asijských rodičích – jakou větu říkají ti tví nejčastěji?
Už jsi dneska jedla? Už jsi dneska jedla ovoce? (Tady jsme se zasmály, protože nám naši rodiče říkají to samé.)

Je tu vlastnost nebo něco jiného, čeho si vážíš na české nebo vietnamské mentalitě?
Na Vietnamcích si vážím skromnosti. Vyzní to teď pateticky, ale Vietnamci mají velké srdce. I na to, jak je to chudej národ, tak jsou hodně pohostinní. I když nemají pro sebe, dokážou rozdávat ostatním. Takhle to na mě působí, když ve Vietnamu potkám chudé lidi. Obecně na celé Asii. Na Češích mám ráda jejich smysl pro humor, a hlavně jak jsou cyničtí a ironický. A že umí pít!

Na čem teď pracuješ?
Dodělávám teď svoji bakalářskou práci. Je to krátký animovaný dokument. Do konce měsíce by měl být hotový. Držte nám palce. Tenhle formát je mi dost blízký. Je to autentický příběh z mého dětství.

Vypráví o holčičce vyrůstající v českém maloměstě. Ukazuje její jinakost vůči tomuto prostředí, stejně jako jinakost vůči kultuře její rodiny a předků. V průběhu filmu vyrůstá a stává se dospělou, kdy svojí mladší sestře může předat, že být jiná neznamená být špatná. A právě toto uvědomění jí poskytuje sílu, když je postavena před životní rozhodnutí.

Je to námět, u kterého jsem si byla jistá, že s ním budu chtít pracovat už s nástupem na FAMU. A myslím, že teď je na to správná doba.

Dělat animovaný film je práce na dlouhou trať. Od scénáře po storyboard, výtvarný návrhy až k animaci a ve finální části je to stříhání, zvučení a postprodukce. Tohle všechno mi dohromady trvalo 2 roky a byly to 2 roky intenzivní práce. Navíc mi s tím hrozně moc lidí pomáhalo a bez nich by to nebylo hotové a nevypadalo tak, jak to vypadá. Teď už jsme ve fázi dodělávání a já jsem hrozně šťastná, že už to mám skoro za sebou. A přitom má ten film 10 minut! Tolik dřiny a námahy pro 10 minut. Tak doufám, že to bude stát za to.

Z filmu “Malá”

Nedávno ses přestěhovala do Lyonu, tak co tě tam jako ilustrátorku a animátorku čeká?
To je docela trefná otázka. Do Lyonu jsem přijela na letní semestr v rámci Erasmu na École nationale supérieure des beaux-arts de Lyon. A vybrala jsem si tuhle školu právě proto, že si chci dát pauzu od animace a práce u počítače celkově. Jsem tu na oboru Arts, konkrétně v ateliéru malby a kresby. Ještě si nejsem uplně jistá, co mě tu čeká, ale zatím jsem velice nadšená. Je tu hodně kreativní prostředí a všechno je nám k dispozici. Nejvíc se těším na to, že budu pracovat rukama a s materiálem.

A pikoška na závěr. Co myslíš, jaká potravina nejde nabrat hůlkami?
Všechno jde nabrat hůlkami. Ty malé věci jdou dobře. Ale ty velké nenabereš. Třeba meloun nebo ananas. I když – před týdnem jsem zrovna viděla video, kde někdo nabíral hůlkami i hummus!

 

Náhodné uskupení mých nedávno oblíbených slov

Pluhař se plouží
Šášula se rmoutí
Páč slova bez kontextu
K hovnu jsou ti.

Před kým?

Měla jsem v uších hudbu a vystupovala z vlaku. Písničky o zlomených srdcích a odvaze to zvládnout byly najednou přehlušeny mužským sborovým zpěvem. Vypla jsem hudbu a zaposlouchala se. Skupinka šla stejným směrem. Strach a vztek jsou přesně ty pocity, které nechci mít, když procházím kolem rozjařelých fotbalových fanoušků zpívajících cosi o Slovanech.

Šla jsem vedle drobnější asijské slečny. Rozumí jim? Má stejné pocity jako já? Jak bychom se zachovaly, kdyby měli poznámky na nás? Vypadám dostatečně integrovaně? Mám vytáhnout ty noviny a tvářit se, že tu jsem taky doma? A vůbec – můžu si vůbec domýšlet, že patří k těm pravým Čechům, kteří v téhle zemi nechtějí cizince? Co když je ten jejich popěvek vážně jen nevinným odkazem na historii klubu?

Jejich zpěv se rozléhal nadražím, lidé se zvědavě, někdy zamračeně otáčeli za skupinou. Sbor fotbalových fanoušků ztichl, až když je zastavili dva policisté, aby jim domluvili.

Šla jsem dál a přemýšlela, před kým má takový typ lidí respekt.

Běžky či pěšky?

Vy jste velmi sportovní národ, poslyšte. A taky horský. Nedávno jsem byla na svých prvních běžkách a musím uznat, že ty hory všude kolem nepřijdou nazmar. Nejsem sportovní nezmar, na lyžích jsem stála naposledy v sedmičce, o běžkách jsem četla na Super.cz, když se Gabriela Koukalová vdávala, bílou stopu jsem mohla pozorovat ledatak na bujaré party markeťáků, Sportissimo mám spojený jen s vietnamskými majiteli a slova hory a kopec používám jen ve spojení “hora práce” a “srandy kopec”.

Člověk má ale vystupovat ze své komfortní zóny. Mě k tomu fyzicky donutili dva sportovní magoři a vzali mě do Jizerek. Nad výstrojí (výzbrojí) jsem přemýšlela snad týden. Povinná zastávka na benzínce na párek, čaj a buchty s sebou.

Běžky jsou lehký, ne?
Jenže my přijeli a ono pršelo. Všechny moje útroby měly radost (takový to, když si něco tajně přejete a zapomenete, že se tajná, škodolibá přání plní důmyslněji než ta “hodná” a vyřčená), že si sedneme na pořádný horský oběd, na který jsem se důkladně připravila již výše zmíněným párkem s obojím, a frnk zpátky.

Nakonec z toho bylo 13 promočených a klouzavých kilometrů. Během projížďky jsem pozorovala spoluběžkaře a dělala si v duchu minimalistickou statistiku. 3 větší sjezdy nepřátelské vůči pluhařům. Hodně hodně šikovných dětí. Spousta běžkařských rodin. Minimum pluhařů. Hodně hospod. Spousta milých lidí, co když vidí začátečníka, který pluží a plouží se od jedné stopy ke druhé, odstaví se až do pangejtu.

Celkový počet mých pádů byl zhruba 7 (náhoda? nemyslím si), takže příští zimu kupuju běžky, nepromokované rukavice a zkouknu Anděla na horách. Asi jsem si zamilovala ten pocit, když si po pár kilometrech se svými běžkařskými trenéry sednete do hospody, mimochodem další česká specialitka horské turistiky, která mě velmi ba, a dáte si ten guláš nebo řízek. A za řízek bych klidně těch pár dalších pádů přežila.

Vít větu, aby psi nevyli

Občas se stane, že mi do e-mailu napíšete ptákovinu.
Třeba jako větnam nebo vjetnam. Záměrně nezáměrně, budiž.
Tak či tak vám posílám básničku a k tomu pěknou písničku.

Několik Vět v češtině nám ni vám neuškodí
si číst.
Ať hrubce Vjet nám do vět se nepodaří
Ať Čech i Vietnamec v gramatice
je si jist.

A pokud si nebudete jisti, pomůže vám příručka ČJ.

25 let českého internetu

Seděli jsme s několika kamarády nad vínem a mňamózní domácí paštikou a řešili, co pro nás znamená internet a co bychom bez něj nezažili.

Pro mě třeba
– Byla bych permamentně ztracená nebo bych se konečně naučila číst v papírových mapách
– Měla bych klidný život, protože by žádná asijatka.cz neexistovala
– Nemohla bych poslat a zaplatit o půlnoci kytici k maminčiným narozkám a žehlit na poslední chvíli průšvihy s pozdními vánočními nákupy (nebo bych se konečně naučila je vyrábět s tříměsíčním předstihem)
– Nepoznala bych svou první lásku přes lide.cz
– Nepřiplácela bych si za to podělaný FUP a místo toho si kupovala CDčka nebo nebo jiný přenosný nosič hudby nebo jiný formát, ze kterého bych poslouchala hudbu, ale ne Justina Biebera, protože ten by bez Youtube nebyl objeven
– Neobjevila bych pomocí Shazamu Duran Duran: Come Undone
– Měla bych větší svaly, protože bych místo Instáče, 9Gagu a Twitteru sjížděla ledatak kopce

Nebo by chytré hlavy našly jiný způsob, jak bychom se mohli nefyzicky setkávat, komunikovat, sdílet, ovlivňovat se, seznamovat, nakupovat, vzdělávat se, volit, apod. Kdo ví. Tak či tak – v pondělí 13.2. se slaví 25 let českého internetu. Tak ať už to budete, nebo nebudete slavit, zkuste se pro sebe zamyslet, co by ve vašem životě nebylo, kdyby toho internetu nebylo. A případně dejte vědět.

Chuck v ČR (zkuste si to říci nahlas)

A nesmí chybět ani česká verze: 

Chuck Norris dostal v Máte slovo slovo.

Chuck Norris dostal od České pošty zásilku do ruky. Již druhý den od podání.

Chuck Norris zná přijmy Andreje.

Chuck Norris ví, jak skončí Ulice.

Chuck Norris přepil v hospě Čecha i Slováka. Během jednoho večera.

Chuck Norris v Praze z boku pozná, co jede za tramvaj.

Chuck Norris zakázal všechny ty internety. A pak je zas povolil.

Chuck Norris dostal pochvalu od Mirky Spáčilové.

Chuck Norris vyhrál Slavíka ve všech kategoriích a v příštím roce umístění obhájí.

Chuck Norris usne cestou do Brna na D1.

Kde je i Chuck krátkej I.

Chuck Norris byl jedinej, kdo se opakovaně pokusil vyhrát argumentační bitvu s vietnamskými rodiči. Nebo aspoň s těma mejma.

Chuck Norris si myslel, že sriracha je “něco jako kečup”.

Chuck Norris si usmyslel, že porozumí silničnímu provozu na Sapě.

Chuck Norris dal na Sapě přednost zleva.

Chuck Norris si myslel, že umí kung-fu.

Chuck Norris si myslel, že si dá pho jako polívku na začátek. A pak nějaký hlavní jídlo.
Chuck Norris se snažil porozumět Vietnamcům ze středního Vietnamu.

Chuck Norris se pokusil sníst 6 smažených jarních závitků během oběda. Bez omáčky.

Chuck Norris si dal vietnamskou kávu bez salka.

Chuck Norris se pokusil usnout po vietnamské kávě.

Rok kohouta

Co by to bylo za česko-vietnamskej blog
kdybych nepopřála vám krásnej novej rok

Odvážným a pilným přeje
těchle dvanáct měsíců kohouta
od vrtošivé opice se
zas na pěkně dlouho odpoutá.

Hezky makej, žij a miluj
Držení hůlek a výslovnost phở i nadále úpěnlivě piluj.

#SpatneBasneIvNovemRoce

A speciální Ahoj jednomu panu revizorovi, kterej čte tenhle blog.

“Riding a girl is better than riding an elephant.”

Na střední škole jsem byla téměř fanatickou eko-aktivistkou s úchylkou pro třídění odpadu, která házela nenávistné šikmopohledy na všechny, kteří nevyznávali moje eko-náboženství a házeli odpadky do jednoho koše. Moje obsese dnes lehce, opravdu lehce, polevila. Už lidi tolik nemorduju pohledem, můj stín jim už tolik nevisí na zádech, když jdou ke koši a občas se zavřenýma očima a těžkým kamenem na svém svědomí vyhodím tříděný odpad do smíšeného, protože v té chvíli třeba vopravdicky není zbytí.

K jádru pudla

Nejsem vegetarián, omezování masa mi zatím jde velmi těžko, ale (… oslí můstek…) prosim vás, nejezděte na těch slonech. Ani v Thajsku, Indii, na Srí Lance, v Indonésii nebo kdekoliv v Jihovýchodní Asii. Nebo kdekoliv, kde si tuhle útrpnou šarádu (mrk na video, ve zkratce týrání slonů pro turistické účely, to není jako chov koňů) můžete za pár babek užít. Jistě při plánování cest do těchto končin narazíte na nabídku jedinečného zážitku – projížďky na slonovi. Což o to, jedinečný to je. Také jsem kdysi pokušení podlehla, právě proto teď lidem doporučuju se na sbírání zážitků takového typu úplně vykašlat. Nečistím karmu. Ale vy si ji nezasírejte. I takovými “drobnostmi”.

A k tomu mě napadá hláška, kterou nám řekl tehdy náš průvodce.
“Riding a girl is better than riding an elephant.” Jakkoliv tahle hláška zní neurvale, týpek má pravdu – jděte raději sexovat a slonům přineste místo řádění na jejich chrbtě třeba banány.

Básnička o počasí

Venku děsnej mráz
taky sníh, cíga a smog
všecko naráz
tady nepomůže mi ani grog.

Ani po 20 letech
nemůžu si zvyknout
že musím chodit
ve třech gaťatech.

#ŠpatnéBásněProVásUrčitěNeDenně

Dobře utracené páďo

Včera jsem na Smíchovském nádraží čekala na vlak a slyšela odněkud líbivou hru na housle. Říkala jsem si, jak hudba z repráků hezky rozmělňuje ten shon kolem a vzpomněla si na Slunce seno a vážnou hudbu v kravínech.

Lehce před odjezdem jsem kráčela na nástupiště. Blížila jsem se k původci hudby – nebyl to žádný amplión, ale jakýsi menší pán, který fantasticky hrál na housle. To byl můj dětský sen, umět hrát na housle, ale nikdo mě na hodiny nevozil.

Protože jsem dobře naučená dávat pouličním hudebníkům nějaké drobné, poněvadž z toho mohou vznikat milá setkání, vytáhla jsem automaticky peněženku, aniž bych se pánovi podívala do obličeje. (Pamatujete si tvář paní u pokladny? Když ji v nestřeženém okamžiku vymění za někoho jiného, všimnete si?)

Měla jsem v poslední páďo. Hm. Tohle poslední páďo si tenhle cizí bláznivý týpek, co hraje v těžkých mínusových teplotách cizím lidem prostě zaslouží.
Až když jsem mu těch padesát korun hodina do pouzdra, všimla jsem si, že je to Asiat. Ta netradiční kombinace mě trošku překvapila a zaujala. (A opodál stojící paní, která rádoby nenápadně sleduje sbližování kultur zřejmě taky.) Neodtušila jsem ale, odkud je. Přestal hrát, poděkoval a zeptal se s lehkým přízvukem, odkud jsem – Čína nebo Vietnam. Tykal. Říkám, že se z Vietnamu. Poděkoval vietnamsky. Ani tak jsem nepoznala jeho původ, ale nechtěla jsem se zakecávat. A taky mi přišel podivnej, tak jsem se rozloučila a šla na nástupiště.

Ale nedalo mi to. Znáte ten pocit, kdy uděláte rozhodnutí a ve chvíli, kdy ho uděláte, vnitřně víte, že jste udělali chybu? Tak nějak jsem se cítila z toho, že jsem se ho chtěla zeptat na jeho příběh a že jsem předčasně dala na hlavu, která říkala, že ten pán je podivnej. Já si tenhle typ pocitu vysvětluju jako chování nebo rozhodnutí, které nekoresponduje s tím, co chci skutečně udělat, vod srdíčka. Možná v tom hraje roli i moje ukecané svědomí.

Měla jsem 6 minut do odjezdu vlaku, ale i přesto se vrátila k houslistovi. Poprosila jsem ho, aby mi něco zahrál, že si ho natočím. Zahrál krátkou veselou skladbu.

“Odkud jste?”
“Z Japonska. Vystudoval jsem tu konzervatoř.”
“A vy hrajete někde v orchestru?”
“Nééé, mě to nebaví. Hraju tady jednou týdně.”
“Jo a já jsem Trang.”
“Já Hiroki.”

Běžela jsem na vlak s úsměvem. Mimochodem zahrál tohle:

(Sorry děcka, nemám pořádnej video plugin, budete se muset na 11 vteřin zlomit v krku.)

Připomněl mi melodii, kterou všichni známe. A šťastnější ti, kteří znají i autora. Ano, taky jsem si to musela najít pomocí reklamy na Heru. Ano, Dvořákova Humoreska.
Díky Hiroki, jedna z mnoha dalších životních otázek vyřešena. Tyhle paradoxy. Trošku Humoreska.

 

 

 

 

East Meets West

Kdysi jsem se zařekla, že jednou budu mít velikánskou knihovnu a všechny knihy v ní přečtené. Což o to, cesta ještě daleká, ale pomalu se tam valím. I proto s oblibou dostávám knihy – malované i psané, s věnováním i bez. Nedávno jsem dostala od svého čtenáře Toma knížku East Meets West (trošku jazykolam, německý originál Ost trifft West), která vyšla v nakladatelství TASCHEN. Udělala mi obří radost, protože jsem z ní několikrát čerpala při přípravě školních i volnočasových povídání o tom, jak vidím rozdíly mezi Evropany a Asiaty.  A také mě potěšila ta shoda okolností, že dárce knihy se zná s autorkou.

East Meets West

Tahle minimalistická knížka je sbírkou jednoduchých obrázkových srovnání, díky nimž si může čtenář udělat přehled o základních kulturních rozdílech mezi Němci a Číňany, respektive mezi východní, asijskou a západní mentalitou ve všech směrech života – (ne)dochvilnost, role prarodičů, parťoška, sebevnímání, majetek, šéf apod.

Na téhle cenou ověšené piktografické brožurce čínské grafické designérky Yang Liu (to je můj rekord s adjektivy), která od svých 14 let žila v Německu, mě baví sebeironická a hravá jednoduchost, se kterou kouká na kulturní schizofrenii, kterou prožívá snad každý Asiat vyrůstající v západní Evropě. Tak třeba mé oblíbené:

  1. Frontičky na vízum
    lines
  2. Forever alone
    lifestyle
  3.  Furt pozdě
    time

Pokud lpíte na korektnosti a z generalizování vám naskočí bradavice, tohle rozhodně není nic pro vás. Díky téhle knížce velikosti “akorát do větší ruky” si ale můžeme zas o něco víc rozumět. I beze slov.

P.S. Dostala jsem také Today Meets Yesterday a taky je to bžunda.
Screenshoty via Brainpickings, kterej to převzal z Amazonu a můj instáč.

Rozhovor pro Forbes.cz

Děkuju Forbes.cz za rozhovor, moc si toho vážím.

Máme milion možností

do-thu-trang-foto-1-johana-rybar

Je jí 27 a v Česku žije přes dvacet let. Rodný jazyk svých rodičů moc neumí, za to ji zajímá, co se děje v anglicky a německy mluvících zemí. Vystudovala PR a marketing a také česko-německé vztahy. Cítí se být světoobčankou a už osm let bloguje. Za svůj blog Asi.jatka letos dostala Novinářskou křepelku, cenu pro mladé publicisty a nominovaná byla i na Magnesii literu. Na život si ale vydělává v korporátu, i když taky trochu netradičně – pracuje totiž jako happiness manažerka v IT společnosti.

Jaká je tvoje generace?
Řekla bych, že diverzifikovaná nebo mnohotvárná. Tahle slova dost reflektují to, že máme milion možností, kudy směřovat a kam patřit. Proto taky neumím odpovědět jednoznačně, což je super! Protože to odráží vývoj a širokou paletu zájmů a hodnot, které z téhle generace vnímám.

Co jsou podle tebe nejsilnější a nejslabší stránky mileniálů?
Někdy se mi zdá, že s tou volností, kterou máme, přichází taky pocit ztracení. Honíme se za sebezdokonalováním, ale pokud někdo nemá vůli vydržet, tak lehce získá pocit, že není dost dobrý. Tímhle jsme si určitě prošli všichni, i naši rodiče v mládí, ale dnes se z toho udělalo samostatné téma, o kterém se debatuje, dělají se výzkumy.

Máš nějaké vysvětlení, proč je z toho teď téma na výzkumy?
Těžko říct. Možná to souvisí s generací Y – why. Více se ptáme po smyslu věcí a hledáme motivaci k tomu, co děláme.

V čem se tvoje generace liší od té tvých rodičů?
Za sebe vidím hlavní rozdíl a to je přístup k penězům, svobodě a budoucnosti obecně. Dnes se všechno kupuje, věci a zážitky, které si můžeme užít teď. Mí rodiče vydělávali na zajištění budoucnosti. A s tím se pojí i motivace, se kterou dělali různá životní rozhodnutí. Byli a jsou mnohem rozvážnější.

Co tím myslíš, když říkás, že se cítíš být světoobčankou?
Pro mě to především znamená, že si uvědomuju, že žiju v globalizovaném a propojeném světě. A to znamená, že se můžu cítit doma kdekoliv, a taky to – když se na to dívám z geopolitického hlediska –, že se nemůžu divit složitosti dnešních mezinárodních vztahů. Prostě že vnímám, jak je všechno propojené, a žiju podle toho.

Řekla bys, že Češi tvé generace jsou podobní svým vrstevníkům jinde ve světě?
To bych si nedovolila generalizovat. Spíš bych řekla, že podobné si jsou komunity a zájmové skupiny, nehledě na to, odkud pocházejí. Když se potkáte v Africe s fanouškem Harryho Pottera, budete se bavit o tom samém, jak když ho potkáte tady. Když se potkají lidé kolem startupu, budou si povídat o těch samých knížkách a modlách. Asi to taky není nic nového, ale máme k tomu jednoznačně víc příležitostí než třeba naši rodiče.

Často se mluví o tom, že ve světovém měřítku mileniály formovalo 11. září 2001. Která událost podle tebe specificky ovlivnila ty české?
Pro mě osobně jsou dvě. Sametová revoluce ve svých důsledcích a odkazu, který je ale dnes spojený asi především Prahou – myslím tím odkaz Václava Havla a jeho hodnot, který v Praze žije a ozývá se v kritických momentech, protože tady se soustřeďují jeho příznivci. Ale když se rozjedete do ostatních krajů a posloucháte lidi, máte pocit, že z revoluce nezbylo nic než svoboda, kterou si ale každý vysvětluje po svém… A pak vstup do Evropské unie, respektive Schengenu, který pro mě ztvárňuje volnost, spoustu možností životního stylu, práce a studia… A vlastně ještě něco – Facebook.

Bez čeho si nedovedeš svůj život představit?
Bez osobní svobody a práva se bez výčitek a očekávání okolí rozhodnout pro to, co chci dělat a jakými lidmi se chci obklopovat. Ale to mluvím o ideálním stavu, kdy má člověk zdravé mezilidské vztahy.

A co ten Facebook? Píšeš úspěšný blog, publikum máš hlavně na sociálních sítích a sama jsi ho zmínila jako jednu z věcí, které tvou generaci utvářely. Co pro tebe sociální sítě znamenají?
Jsou samozřejmou součástí mého života. Sdílení věcí mě profesně i soukromě baví a taky věřím ve smysluplnost propojování lidí. Zároveň ale vidím, třeba u mých vietnamských známých v České republice, pro které jsou sociální sítě jediným spojením se světem, že se uzavírají do bubliny fám, které berou jako pravdu. Namísto „říkali to v televizi“ slyším „psali to na internetu“. Asi to nebude jen můj problém – vyznat se v tom, co je pravda. Jakákoliv blbost se sdílí jedna báseň, protože pobavit se chceme všichni. I když ty věci sdílíme v dobrém úmyslu – abychom ukázali jejich hloupost –, efekt je opačný. Vybavuje se mi mém, který říká: „Stop making stupid people famous.“ I to je další věc, kterou si musím připomínat – život se neodehrává na sociálních sítích.

Z čeho tenhle pocit, že se všechno děje na sítích, vzniká?
To je bublina sociálních médií. Když se naštveme, filtrujeme to na sociálních sítích, protože publikovat to světu je přece dostatečný protest. A každý se s tím může ztotožnit. Vytvoří se tak virtuální hnutí. Na druhou stranu je ale super vědět, že to může fungovat i naopak – že můžeme tímhle způsobem inspirovat ostatní k nějaké činnosti.

Jak dlouho bys zvládla vydržet bez internetu?
Upřímně jsem to vyzkoušela na dva dny a už mě začaly svrbět ruce. Zvlášť když internet dnes znamená malou krabičku v dlani. Je to takový grif, návyk prstů a mozku, že o něco přicházíte, když si dnes neotevřete Instagram nebo Facebook.

Dokážeš si představit, že bys internet k dispozici neměla vůbec?
Dnes už nedokázala. S internetem žiju od svých 13 let a jsem typ člověka, co potřebuje sdílet a vědět, co se děje v okolí. Být v dění a propojovat lidi.

Vystudovala jsi dvě vysoké školy – PR a marketing a česko-německá studia. To je netradiční kombinace, ale mezi tvými vrstevníky ne neobvyklá. Proč jsi se pro to rozhodla – ze zájmu, nebo jsi chtěla být po škole dobře „zaměstnatelná“?
Takhle pragmaticky jsem nad tím neuvažovala. Jinak bych se rozhodla jít studovat něco techničtějšího. Rodiče mi do výběru školy taky nemluvili, pokud ano, tak by ze mě byla právnička nebo doktorka. Byly to obory, které mě oslovily – jednak proto, že pocházím od hranic (Trang vyrostla v okolí Českého lesa, kam se s rodiči přistěhovala na začátku 90. let, pozn. red.) a plánovala jsem žít Německu. Marketing proto, že jsem šla na vysokou v době, kdy se tenhle obor hodně nafukoval a já v devatenácti chtěla být ten kreativec, co vymýšlí reklamu. Takže jednoznačně ze zájmu.

Bavilo tě chodit do školy, nebo jsi ráda, že už ji máš za sebou?
Jasně, moc mě to bavilo. Byla jsem ve svém živlu, nová parta, nové město, kulturní akce a studentské lásky…

Co pro tebe znamená práce? A co všechno jsi ochotná pro ni udělat?
Nejdůležitější je pro mě důvěra s lidmi a v lidi, se kterými pracuju. Naštěstí jsem obklopena kolegy, se kterými mluvíme o smyslu toho, co děláme. Je to důležité i proto, že jako happiness manažerka prodávám nějakou neviditelnou hodnotu.Ten, kdo nepracuje s „hardwarem“ nebo hmotným produktem, totiž na konci dne nemůže tak jednoduše říci: je to hotové, není to hotové. Tahle vnitřní motivace a důvěra, že to, co dělám, má nějaký přínos, je pro mě klíčová, takže nemám problém si odnést práci domů nebo to udělat na 110 %. Což věřím, že má spousta mých vrstevníků.

Jak důležité je pro tebe to, kolik si vyděláš?
Množství peněz je pro mě důležité z hlediska toho, na co je chci používat – momentálně na cestování a zažívání věcí. Samozřejmě se dá oponovat, že cestovat a zažívat věci lze i s pár kačkami v kapse. Jsem ale ve věku, kdy už taky přemýšlím nad tím, jestli šetřit na dům, založit si firmu nebo utratit peníze za cestování, a opakuju si: peníze budou, my nebudeme.

Máš představu, co budeš dělat za pět let? Nemáš z budoucnosti strach?
Mám tu jednu konstantu – chtěla bych do pěti let mít vlastní rodinu. Ale jinak se nebojím. Strach z budoucnosti stejně vychází z toho, že si neseme nějakou zátěž z minulosti. Navíc není potřeba se bát něčeho, co si tvořím já sama. A věci, které nezměním, nezohledňuji ve svém rozhodování, dokud se nestanou.

Jaká píseň ti zničila mládí?
Naštěstí žádná. Ale poslouchala jsem hip hop a neuměla jsem dobře anglicky. Kdybych bývala byla uměla, asi bych se divila.

Autor: Lucie Černohlávková

Odkaz na původní článek tady.

V kuchyňce

Dnes jsme se s kolegou potkali v kuchyňce.
Já měla k obědu bramborový knedlík se zelím. On rýži.

I když oba v poněkud lehčí verzi.
Já s kuřetem. On rýži z pytlíčku.

Stránka 1 z 11

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén