Když jsem 15. 3. 2008 několik minut před druhou hodinou odpolední vypustila svůj první článek na blogovací platformě iDnesu, nikdy by mě nenapadlo, co všechno díky němu zažiju. Je to dost i tím, že jsem trošku mimoň a neumím přemýšlet daleko. Ale to je na jinou debatu.

Tahle debata je totiž o tom, že dnes, 15.3. 2018, slaví blog deset let. Prostě ty osudový osmičky, no. Nekonečno?

Začala jsem psát v březnu 2008, dva měsíce před maturitou, v době, kdy se v televizi a v novinách objevovaly kauzy vietnamských pěstitelů a dělníků bez střechy nad hlavou. V době, kdy my všichni, co jsme tehdy měli v České republice trvalý pobyt, jsme konečně mohli začít jezdit do Německa a užívat si cestování a nákupů v Schenghenském prostoru. V době, kdy se máme podle jednoho dvoučísla – 18 – začít chovat dospěle a přemýšlet nad vlastní budoucností a v mém případě i nad vlastní kulturní identitou.

Blogování pro mě byla věc neřízená, neplánovaná, spontánní a trošku i ilegální, zvlášť je to vidět v článcích o mých milovaných rodičích. Během deseti let vzniklo přes 260 článků a článečků a článenečků, což je slabota, ale na malý psaní tak akorát. .

Přátelé, díky, že to čtete. Díky, že mi každým svým klikem dáváte šanci vás zdržet na zábavné slovíčko. To je totiž celý smysl asijatky. Doufám, že dneska se mnou oslavíte desáté výročí tím, že pozvete svého vietnamského kamaráda na pívo, svou vietnamskou polovičku na knedlo vepřo anebo i na pho. A že si ti naši lidi budou takhle fajnově rozumět na phorever. Nekonečn8?

A mimochodem, kdybyste si chtěli přečíst úplně první psací výtvor, tak je tu. 
Nové začátky a jedeme dál.