Pan Vesmír ví, že jsem už pěkně dlouho nenapsala nějaký absurdní článek, proto mi servíruje příběhy psané samotným životem přímo pod nos, na čínském porcelánu, konkrétně v polívkové míse. A zas ta vietnamská restaurace. Nekonečný zdroj glutamátu a historek.

Jdeme si dneska takhle k Dukelským hrdinům objevovat taje holešovického gastroporna. Objevili jsme čirou náhodou naproti Veletržáku milou vietnamskou restauraci s ještě milejší a roztomilejší majitelkou. Úplný opak paní ze Sprosté nudle. Objednali jsme si pho ga, jak jinak, a netradičně jsem ochutnala i domácí banh cuon, rýžové rolované placičky s mletým masem, cibulkou a zálivkou, jak jinak. Paní majitelka byla opravdu miláček, přidala mi k nim vepřové karbanátky/závitky v betelovém listu.

Čvachtáme si, když v tom vstoupí tři slečny s umělými příčesky a velmi sytými rtěnkami. Když nežvejkaly drzou žvejkačku, mluvily směsicí saské němčiny a turečtiny a na první byly úplně vyjeté. To se potvrdilo, když se půl hodiny se stále laskavou majitelkou a stále trpělivou majitelkou dohadovaly, co si objednají. Bylo mi líto stále laskavé paní a jala se velikášsky zachraňovat situaci se svojí chabou němčinou vysvětlovat nabídku.

Gemüse. Ja, kein Schweinfleisch

Jedna zabořená v mobilu, druhá mlčky sledovala kulturní čtyřboj (vietnamský, německý, turecký a i český, protože nás pozorovali i ostatní čeští strávníci), třetí se rozhodovala mezi M14 a M48, přičemž se dožadovala jídla bez vepřového i tam, kde evidentně nebylo, třeba v zeleninové polévce. Pak si objednala Reis mit Rindfleisch a arogantně požádala o pořádně propečené maso, jak jinak. Prostě zákazníci a lidi, které chcete potkat tak maximálně ani jednou za život.

Můj tep už dosáhl zlatého jackpotu, tak jsem si šla sednout zpět k našemu stolu a periferně sledovala stále trpělivou a stále laskavou paní majitelku, jak vyřizuje asi nejhorší objednávku jejího pracovním života. Jen jsme se diplomaticky a zenově shodly, že jsou všechny “kho tinh” – v jejich případě překládám jako kombinace mrzutosti a napřesdržky.

Slečny si po uctyhodném boji se svými mozky objednaly a s vážným výrazem si chtěly potvrdit, že tu mohou platit eurem. Stále laskavá a trpělivá majitelka nakonec kývla, že teda mohou. Jako kdyby se jim v té chvíli rozpumpovalo srdce štěstím, že nemusí řešit horší situaci, než je výběr jídla ve vietnamské restauraci v Praze.

Slečna číslo tři dostala vysněné Reis mit Rindfleish a po několika soustech naštvaně vrátila plný talíř. Teď už nepříliš laskavá a už nepříliš trpělivá paní majitelka začala gestikulovat a nadávat, stále však velmi roztomile. Na slečny se přišli podívat i kuchaři.

Seděli jsme těm třem nejblíž, vydejchávali duševní prázdnotu nad touto alegorií života, když v tom slečna číslo tři naposled slušně naložila.

– Prej jak se dostanou do city? Tady nebo tam? A co je v city?
– Tramvají tímhlenctím směrem a je tam historické centrum.
– Že to dojdou.
– Vy chcete jít pešky do centra? To je tak 30 minut.
– Aha, ne a jak často jezdí tramvaje.
– No, záleží na tom, jaká.
– Ta do centra.
– (kašlu teď na pravdu a lásku, mám chuť říct, že jim tak jednou za uherskej rok, ale nevím, jak se řekne uherskej rok, tak odpovídám popravdě) Asi každejch deset minut.
– Aha. Danke.
– Gerne (polykám smíšené pocity výbuchu absurdního smíchu, závisti nad jejich jednoduchými životy a svého potlačeného nekontrolovatelného vzteku).

Slečny nakonec dojedí bez většího dramatu a naštěstí i bez sebedebilnějších dotazů. Zaplatí a jdou. Jakžtak poděkují. Nezavřou za sebou dveře. Koukám na ně přes vitrínu se smějící se soškou buddhy a přemýšlím, jak se vůbec dostaly do letadla. Na tuhle zeměkouli.

Co migrace, co uprchlíci. Ale prodloužený vlasy a euráče v České republice!
Host do domu. Bůh do domu.