Trangová

Never miss a chance to dance

Sprostá nudle

„Nó, takhle říkáme TÉ restauraci,“ řekla nám slečna Yen se stoickým klidem. Se stejným klidem nám vysvětlila, že do TÉ restaurace chodí málo lidí. Ne protože by se tam vařilo špatně, ne protože se maso griluje hnedka u záchodů. Ale protože majitelka nadává a je sprostá na hosty, ty české i vietnamské.

Všichni z vás, co se aspoň trošku zjevujete na zeměpisných šířkách na Sapě, víte, o jakou restauraci jde. Mluvíme o jedné malém, specializovaném bistru na bun cha v jídelním koutku. Tam u těch záchodů.

Byli jsme se tam najíst nedávno, chtěl tam jít náš český kolega, milovník vietnamského jídla a menšiny, který neopomněl poznamenat, že by to bistro zavřel i rumunský hygienik. Hned jak jsme se blížili, bylo mi jasné, kam nás to vede.

Paní majitelka je totiž ztěslesněním všech špatných vlastností obsluhy a servisu. Asijská úslužnost hadr. Permanentně nasraná tvář, nezdraví, při světlém momentu poděkuje, jídlo divže neháže a hostům esesácky přikazuje, kam si mají sednout. Během naší hostiny přišel český zákazník, jehož posadila po otázce „Jíst sám?“ k dalšímu osamělému českému strávníkovi. Pánové se na sebe submisivně a nechápavě usmáli a rozhlíželi se vcelku prázdné restauraci, kde mimo českého páru a nás, seděla malá skupinka Číňanů. Uhodli jste. Moc Vietnamců tam nechodí.

Inu, v různých středověkých krčmách to člověk tak nějak čeká, ale na takový vietnamský antiservis by nebyl připraven ani vietnamský Pohlreich. Tak či tak, jídlo bylo výborné a možná tam zajdeme za nějaký ten pátek zas. Teda pokud bistro nezavře i ten rumunský hygienik.

 

Méně rýže, více jablek

Apple Keynote vedle mnoha dalších šílenství znamená, že spousta Vietnamců přestává kupovat iPhone 6 a na podzim budou leštit sedmičku.
Pamatujete si na to, jak jsme se bavili o závislosti Vietnamců na jejich sociálním statusu? Tak Apple je totální love brand.

Jasně… Sama mám iPhone a můj taťka taky. Ale většího vietnamského geeka jsem nepoznala. Dával mě ve Flappy Bird a měl stažené Pokémony ještě dřív než já, streamuje hudbu a rádio, sjíždí žebříčky aplikací. Ale zkuste se někoho z těch jablíčkových majitelů zeptat, jestli mají cloudový účet a jestli mají víc aplikací než Facebook, Youtube, Pokémon, Candy Crush, karaoke a appky na hezká selfiečka. Hlavně ta selfiečka.

Navíc všichni vietnamští příbuzní, mladší i starší, najednou chtějí, abyste jim jako dárek z Evropy pořídili jakoukoliv verzi iPadu. 16 GB nebo 32 GB nezáleží, protože to mají stejně jen na čtení zpráv, volání a sem tam nějaké hry, ne? Tak proč?

Protože DRAHÝ.

Stejně jako meďák pro starší Vietnamce a bávo pro mladší Vietnamce.

Protože DRAHÝ.

Těším se, až uvidíme vietnamskou rodinu v Saabu nebo Volvu. Anebo krajany, co budou dělat selfiečka a vědět, že si je můžou posílat i přes AirDrop.

Parťoška!

Už z minulých příspěvků jste se mohli dozvědět, že milujeme hudbu a koncerty. A nic nebrání tuto lásku pěstovat, i když žijeme v zahraničí. Dnes bych vám chtěla doporučit v rámci VAŠÍ integrace do naší minority akci, která nebude po dlouhé době jen o banh mi a závitkách. Koná se 2.9. 2016 a jedná se o evropské turné.

VPOP (vietnamský pop) se snaží dostat na úroveň KPOPu, který se dostal už do povědomí i západní polokoule. Největší hvězdou je ten hezounek vepředu. Jmenuje se Noo Phuoc Thinh a má song, který dal jméno celé akci – Cause I Love You.

Jen pro info – nedostanu provizi, ale kdybyste chtěli přijít a nasát pravou vietnamskou popkulturu, cinkněte na nějaké z těch čísel, abyste si mohli koupit lístky. Teda nezaručuju, že budou umět česky. A pak napište, jaké to bylo.

igk

 

Meloun a Míša

Meloun a Míša jdou na dračku
Chlazený Gambáč jakbysmet
Všecko za kačku
Plnit kasu ve večerce není
zhola žádnej med

Proč se NEchcete kamarádit s Vietnamci

protože do všeho dáváme rybí omáčku, která vám evidentně smrdí

protože „jsme tak štíhlý“ a „máme tak pevný vlasy“ – to by mě upřímně taky sralo

protože „tý pevný vlasy“ taky často padaj, takže je na podlaze Mordor (věnováno T.)

protože vás neustále nutíme jíst ta naše jídla a vy to nesnášíte, protože je pak musíte jíst furt, jak vám chutnaj

protože skoupíme celej váš Kaufland

protože nedáváme slevy na Máčka

protože někdy prostě dáme přednost rodičům před vámi – kamarády/přítelkyněmi/příteli a neumíme vám to logicky vysvětlit

protože řídíme příšerně

protože si zvyknete na to, že se s námi občas perete o placení

protože se neustále hrabeme v nose nebo v uchu (ale vám to nevadí, protože to děláte taky)

protože hlasitě chrchláme, mlaskáme a jíme a mluvíme s plnou pusou, ale mám pocit, že neříháme

protože máme někdy příšernej servis, protože vás máme na háku

protože dělat s námi obchody je někdy fakt punk

protože jsme ztělesněný chaos

protože máme rodinnou hierarchii, které nikdy neporozumíte, pokud nemáte asijské rodiče

protože na vás naše tetičky furt čumí a šahaj na vaši růžovou kůži

protože když se rozzlobíme, budeme zlí

protože naše party končí (nebo vlastně začíná) po druhém panáku (mě zabije panák 30% kvalitního rumu, vyzkoušeno včera) #totaloziracka

Nechval dítě před večerem

Víte co, mezi Asiaty se chvála dětí moc nenosí. Vždycky je co zlepšovat, musíš se snažit víc, příště lépe, … na tenhle stereotyp se navěsila spousta vtipů. Miluju fenomén ASIAN LEVELu, který parádně reflektuje dril, který asijské děti dostávají. A výsledky, kterých dosahují. Dnes už mají ale mnohem liberálnějí výchovu, ne-li jsou rozmazlovány více než Paris Hilton. Nebudeme se pouštět do sociologických debat.

Moje mamka není klasickou asijskou mamkou v tom smyslu, že mě nesrovnává s ostatními vietnamskými dětmi (teda teď mi spíš předhazuje moje vietnamské kamarádky, které už mají děti), ale nebojí se mě pochválit, i když něco podělám.

Teda pokud se to netýká kuchyně nebo domácích prací. Nebo to, jak vypadám (cca jsi nějaká černá, máš ošklivý nehty, ty pihy ty zas naskákaly, nosíš věci jako hastroš – ve volném překladu,…). To dostávám sodu, za kterou by se nemusil stydět ani Jaro Slávik.

Nedávno překvapila – pochválila mě za to, že umím dobře odmlouvat. A abych odmlouvala ještě příkladnějc, opravila mi gramatiku a poradila, jaká slovesa správně používat v argumentacích.

Takže ahoj a díky za ty mamky, který nesrovnávají.

Co čekat, když vezmete Vietnamce (nebo minimálně mojí mamku a její kámošky) na výlet

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když „di choi“ (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Ženský čutání: Vietnam vs. FK Dukla Praha

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

Capture

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

 

Zpověď „tý blogerky“

Jsem vyfluslá. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled byla v divadle. Od té doby, co byla před čtyřmi měsíci vyhlášena nominace na Magnesii, se mi v životě strhl kolotoč. Můj ksicht byl všude, jak mi lidé kolem nezapomněli vždycky připomenout, i když to nemysleli zle. A to se přitom prezentuju „jen tužkou“. Do mejlu mi vedle báječných vzkazů (děkuju za ně!), že vás blog rozesmívá a že se třeba i víc zamýšlíte nejen nad tím, jak přistupujete k Vietnamcům, ale obecně lidem, chodily i pobídky k osobnímu seznámení, vycházející pouze z toho, že jsem Asiatka. Nebo nabídky na spolupráci v multilevelech prodávajících kosmetiku.

Tenhle blog není pro starý
Není to moc postavený na tvým ksichtu? Vždyť reálně nepomáháš Vietnamcům. Vypadá to, že jsi mluvčí komunity a jen profituješ z toho, že Češi ti ty tvý vtípky žerou. 

Takhle teď v poslední době přemýšlím. Někdy ve mně hlodá pocit zodpovědnosti vůči celku, protože jsem tím ptákem v hejnu, i když z něj ulítávám. A dole na zemi hejno určitě někdo sleduje a míří na něj puškou.

Vzhledem k častým rozhovorům v médiích to pro některé může vypadat, že mluvím za celou vietnamskou komunitu. Opravdu je k tomu něco dodávat? Jako kdybych sama nevěděla, že stojím dost mimo komunitu a zpovzdálí ji pozoruju a komentuju. Za sebe. Ne za tvojí mámu nebo bábu. Je tenhle přístup v pořádku? Nemám šajna.

To celé dost souvisí s tím, že se mě novináři ptají neustále na to samé. Generalizování se ve zpravování lidí v jakékoliv formě člověk nevyhne. I já na svém blogu generalizuju, ale očekávám, že čtenář není pitomec a nevztáhne to na všechny Vietnamce. Ale opravdu nevím, co říká vietnamská komunita na uprchlickou krizi. A opravdu nevím, za jak dlouho budeme mít vietnamského politika.

Ty si ta – blogerka, ne?
Kdysi si mě lidi pamatovali i jménem. Ohlasy dostávám primárně od českých čtenářů. Minimum zpětné vazby od svých vietnamských krajanů, i když vím, že blog čtou. A pak některé potkám někde na ulici s opovrhujícím a odsuzujícím pohledem. Možná je to paranoidní vidění sebe sama a já se tu chtěně pasuju do role oběti svých myšlenek, ale v těch momentech dostává moje motto Neberme se tak vážně (Případně Ruizovo Neber si nic osobně) pěkně zabrat. Hashtag #zenvole

Vietnamští čtenáři už z podstaty věci blog berou vážně. Proto je těžší vysvětlit právě jim než české společnosti, že mluvím za sebe.

Prosím pěkně, tohle není žádné veřejné martyrium nebo stěžovací dopis nějaké sebelítostivé blogerky. Kdybychom neustále řešili, jak na druhé působí to, co děláme, nevzniklo by nic autorského. Půlku článku, kde vysvětluju, že ty texty ani moje výroky se nemohou brát jako tiskové zprávy vietnamské komunity, jsem smazala. Sebereflexe je důležitá, ale něco je špatně, pokud musím obhajovat něco tak evidentního. V slabé chvilce občas kouknu na komentáře na Přiznání Vietnamců, a ve své ještě slabší chvilce na to chci reagovat a s otevřeností vysvětlovat, že opravdu nemluvím za ničí bábu ani mámu, ba ani za ně, mé krajany. A někdy si i říkám, jestli to poutání pozornosti je vůbec dobrý nápad.

Maruška Doležalová dostala po Magnesii blok a skorem přestala psát. Chápu ji. Přirozený vývoj? Jako kdybych to nečekala. U mě se autocenzura zvýšila o další stupeň a mám neustálý pocit toho, že už je na čase zas vydat zas nějaký pozitivní článek a že musím neustále hledat podněty. A hlavně, aby tam padlo slovo Vietnamci. Klikání na statistiky. Jsem někdy jak v křeči a nekoncentraci. Trošku fetka svýho ega, které se zhmotňuje v tomhle blogu.

Nepřestanu ale psát, i kdybych měla dostat vyhubováno od konzulátu nebo vyhrát Stardance (Maruško, gratulace!). Protože heslo Never miss a chance to dance je esencí tohohlenctoho blogu. A dokud budu tančit, budu i psát. A víte vy co? Tohle je vlastně pozitivní článek. Takže jsem si zas jsem splnila svoje zadání.

Proč se chcete kamarádit s Vietnamci

protože nejsme lakomí a dělíme se o vše (článek o laskavosti a karmě přijde, to je jasná)

protože díky nám víte, jak vopravdu chutná kokos a jak vopravdu chutná šťáva z cukrové třtiny

protože máme vždy čerstvou zeleninu, ovoce a vždy nějaké cukrovinky před expirací, které jsou úplně v cajku, ale nemohou se prodávat

protože naše maminky a jejich domácí závitky

protože dáváme slevy kamarádům (teda ne na cigarety, tam je marže malinkatá)

protože je lehké nás živit a opít (ale ne šatit)

protože se vejdeme do jakéhokoliv dopravního prostředku a můžeme vám uvolnit místo na nohy

protože všechno fotíme a i když nadáváte, tak jste pak rádi za ty fotky, přiznejte to!:)

protože vás bereme do Sapy na pho a všechno o Vietnamcích vám vysvětlujeme

protože máme čuch na slevy v krámech

protože všechno, všechno slavíme jídlem

protože se s námi naučíte jíst ryby (a rybí hlavy) a poznáte, že se krabi mohou jíst i jinak než v pomazánce z Alberta anebo jako surimi

protože s vámi poletíme do Vietnamu a vezmeme vás za naší roztomilou babičkou a zařídíme, abyste neplatili „bělošské ceny“

jsme vaši nej kámoši na karaoke – nenecháme vás nikdy zpívat samotné

 

Peníze na dva způsoby aneb Co mě žere

Jedna:
Že někteří naši starousedlí zákazníci přijdou pro nákup s menším obnosem peněz, než je hodnota nákupu, počítajíce, že nám zaplatí hrstí mincí a my s důvěrou nebudeme přepočítávat. A pak dělat překvapené, že to „nějak nevychází“, protože „si to špatně přepočítali“. Jasně, zvlášť když pokaždé kupují to samé.
Takže ano, Karle, příště (zas) těch pět korun, prosím.

Dva:
Sedí nám tu doma návštěva (takže real-time a instantní reakce garantována).
(Mně) Cizí vietnamský známý mých rodičů se po prvních společenských frází zeptá, kolik vydělávám. A doplňuje to otázkou, jestli tím uživím své rodiče.
Neumím reagovat jinak než jen vietnamským usměvem a odpovědí, že to nechci říkat.

Peníze na dva způsoby. 

Óda na generalizování

Vietnamec večerkář
Čech chalupář
Všichni v jednom pytli
Ale to je v cajku
Poněvadž se tam nezmydlí.

Tumpachový ten, kdo považuje
Moje psaní za tiskovky
Za sebe mluvím
Nastavuju krovky.

Vedle článků o Češích a Vietnamcích
Ráda píšu špatné básně
Mám na ně dobrej čich
A ty se zas usměj, ukaž dásně.

Asian Fever

Moje e-mailová schránka posledních týdnů shrnuta ve 3 minutách:

100 000!


100 000 kliků na Asijatku.
Juhů. Děkuju!

I když přemejšlím, že tohle je docela nepatřičný GIF. #brexit #love

Mustrová diverzita

Víte, kde narazit na nejdiverzifikovanější partu cizích lidí? Na hiphopovém koncertě. Yo.

Třeba v Roxy. Minulý týden jsem se vrátila do svých „černých“ základů a šla na koncert amerického hiphopového/R&B zpěváka Jeremihe, jehož nejslavnější song, v kolaboraci s Fiddy Centem, Down on Me, má něco přes 200 mil zhlédnutí.

Černoši s běloškami, Asiatky s bělochy, korejské turistky, Vietnamky v kroužku, černošky s Latinoameričankami. Všichni jsme se vlnili (nebo spíš kroutili boky) do nestydatých rytmů amerického R&B.

Barevnej ostrov. Praha byla aspoň na ty dvě hodinky mým malým New Yorkem.

 

Stránka 1 z 10

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén