Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Debilní vietnamské kecy

Dneska pojedeme trošku jiný kalibr, nic pro slabé a úzkostlivé duše. Zásadně nezkoušejte doma a hlavně Not Save For Children. Dáme si vietnamské kecy o váze. A možná taky o… odvaze, když se někdo odváže, aby .. jaksi… konverzace nevázla.

Vietnamské návštěvy jsou pro mě utrpením. Vždycky se na mě totiž sesype kopa otázek, jejichž odpověď bych si ledatak napsala do deníčku, v sanskrtu nebo těsnopisu, a zahrabala do Mariánského příkopu. Na základě jedné takovéhle drobné, ale výživné situace, kdy se mě holčina, co vidím jednou za uherský rok, zeptala v druhé otázce, kolik vážím, jsem od několika svých vietnamských kamarádek sesbírala reakce, které slýchávají od svých příbuzných, známých a tetiček, co nejsou ani jejich vopravdický tety, o své postavě.

Evidentně počasí je v našem smalltalku velmi nudný kousek – “Póčo na klimošku v ložnici” vs. “Monzun.” vs “Už zase sníh.”; a politika je thema non grata. A evidentně to s námi všichni myslí dobře.
V Š I CH N I   T O   S   T E B O U  M Y S L Í   D O B Ř E.

Eva
Tenhle rok u mě taky začaly otázky na váhu, zásadně odpovídám s plnou pusou. Jedna tetka za mnou přišla, sáhla mi na stehno a řekla: “Z toho by byly pěkný řízky.”

Uyen
Na to, kolik se vážím, se mě často ptávají. Ale tenhle rok to předčila otázka: “A nebojíš se, že nebudeš mít vajíčka, když se nechceš ještě vdávat a mít děti?”

Thu
Mě pravidelně při každé návštěvě staví “teta” na váhu vedle své dcery… Samozřejmě mám pokaždé víc.

Ngoc Anh
Mě se vedle toho taky ptají, kdy se vdám. Letos ještě perlička – jaké cviky dělám na růst prsou…

Péťa
Ještě když jsem byla na magistru, tak mi říkali, ať se tolik neučím. Že muži nemají rádi chytré ženy. A mě se neptají, kolik vážím, rovnou se zeptají, proč jsem tak tlustá? Naopak když někde jím, tak se ptají, proč tak málo jím? Ještě je zajímá, jestli chci Vietnamce, nebo Čecha. Pak dodají, že nemám být sobecká a ať si vezmu Vietnamce, aby mu rodiče rozuměli.

Nejlepší je, když se naši začnou někde chlubit, kde pracuju a ostatní se přidají a poměřují platy svých dětí.

No, to byla taková ochutnávka, ve skutečnosti je to asi silnější odvar. Kdybyste měli nějakou perličku, směle sem: dttrang9@gmail.com.

A že je koncept debilních keců přežitek? Tvoje vietnamská teta, co není ani tvoje teta, je přežitek!

Rozhovor: Tuan z Přiznání Vietnamců

S Nguyen Manh Tuan (24 let) jsme si sedli na konci léta na rychlou kávu a probrali jeho podnikatelské záměry a festival Ochutnej Vietnam. Hlavně jsme ale hodili řeč o Přiznání Vietnamců, facebookové stránce, kterou před pěti lety založil a kde se to hemží kulturními stereotypy.

Říkal jsi, že jsi se s Vietnamci dříve tolik nebavil. Teď těch aktivit kolem komunity máš více než dost. Kde se to zlomilo?
Hodně jsem porovnával sebe s českými kamarády. Chodili na dovolené, bavili se, ale já nevěděl, jaký to je. Díky Přiznání jsem zjistil, že je to v pohodě a že to mnoho mladých Vietnamců má stejně.

Ovlivnily mě hlavně dvě události. Jednou za mnou přišel kámoš a zeptal se mě “Hele kámo, nechceš založit Přiznání Vietnamců?“ Já jsem byl línej a introvertní člověk, tak jsem řekl ne. Po měsíci přišel zas, tak jsem do toho šel. V osm večer jsem to založil, během čtyř hodin se objevilo pět set lajků, ráno, když jsem se vzbudil, už tam bylo přes tisíc lidí. Za den chodily stovky lajků, každé dvě hodiny jsem něco postoval. Navíc to mělo dobrý zásah.

Podruhé to bylo, když mi někdo napsal na Facebooku, jestli mu nechci tu stránku prodat. Říkal jsem si, že máme hezkou česko-vietnamskou komunitu, a že to ten týpek nacpe reklamou, tak jsem to odmítl. Byl to prvotní impuls pro vznik Ochutnej Vietnam.

Pamatuješ si, jaké byl úplně první příspěvek, který se na vašem Facebooku objevil?
To jsem si něco vymyslel. Byl to stereotyp, že Vietnamci pěstují trávu. Že jsem doma něco objevil a po několika letech zjistil, že je to tráva.

Jaké je tvoje nejoblíbenější přiznání a proč?
„Tak jsem si naivně myslela, že když přivedu domu 100% Vietnamce, s vejškou, ze slušné rodiny, takže s tím rodiče nebudou mít problém… ale hned po jeho odchodu mi řekli: Không yêu đc, không hợp tuổi. (Rozejdi se s ním. Nehodíte se k sobě podle horoskopu.)“

Tohle přiznání krásně ukazuje, jak mají Vietnamci blízko k ezoterii. Moje ségra se nedávno vdávala. Pečlivě se vybíralo „šťastné“ datum. Tchýně byla třikrát u věštce, aby postupně zjistila, že se k sobě vůbec nehodí. Naštěstí už znali opravdu dlouho, aby se to rušilo.

V současné době má stránka přes dvacet tři tisíc fanoušků. Vidíš jako administrátor nějaký vývoj – posun v typu přiznání a problémů, co Vietnamci, kteří je sdílí, řeší?
Posun tam, myslím, je. Na začátku to byly stěžovací příspěvky. Pak jsem je přestal postovat, říkal jsem si, že z toho lidi vyrostou. Taky se posunul i humor. Ale je to i počtem fanoušků. Stránka sloužila nejprve Vietnamcům, abychom mezi sebou cítili větší solidaritu, protože máme podobné osudy. Když přišlo české publikum, přizpůsobil jsem obsah. Chtěl jsem to stěžování převést do humoru a nadsázky. Máme teď víc komentářů od českých followerů.

Momentálně je na stránce málo příspěvků. Vnitřně řeším, jak to přenést dál. Teď se přiznání opakují. Chci vytvářet komunitu, ale jak dál? Uvidím, hodně teď jedou obrázky a videa.

To prezentování jsi ještě posunul na další úroveň a založil sis s kamarády festival vietnamského jídla a kultury…
K založení Ochutnej Vietnam nás přivedlo právě Přiznání Vietnamců. Potom, co jsem odmítl prodej stránky, jsme si v létě 2014 se ségrou řekli, že založíme festival. Uděláme hezký produkt, bude to trošku výdělečný. Lidé se na něm vedle ochutnávek jídla mohou naučit vietnamsky nebo si povídat o ezoterii. Lidi ale obecně chodí spíš za jídlem než za kulturou. Jídlo je prostě jídlo. Děláme to už pět let. Sedmdesát procent jídlo a třicet procent kultura. Rád vidím, že to prezentuje naši zemi a kulturu.

Jaké máte reakce na akci a kdy se chystá další?
Na začátku jsme měli hodně much. Každým rokem jsme se ale toho spoustu naučili a poslední ročníky máme velmi pozitivní ohlasy. Návštěvníci si hlavně vychvalují rozmanitost jídel. Snažíme se každý ročník přinést něco nového a z různých oblastí Vietnamu. Další ročník chystáme příští září.

Ty jsi se mi popsal jako student a podnikatel, který zatím není úspěšný, ale jednou bude. V jakém oboru toho chceš dosáhnout?
Zatím to nejvíc vypadá na event management či gastronomii. Mám k tomu blízko díky festivalu. Vymýšlíme nyní s týmem nové projekty, které by mohli festival doplnit. Pokud to nevyjde, tak mám v záloze ještě datovou analytiku. Ale ještě uvidím, kam mě vítr zavane.

S Tuanem v kavárně

Naše české babičky

Dnes, v 4. ledna, vychází v příloze Lidovek fotodokumentární projekt, na kterém jsem poslední půlrok spolupracovala. Tohle je úvod (původní), který jsem k němu napsala. Určitě si noviny dneska zkuste ještě někde pořídit. Je to pět milých příběhů o vietnamských dětech a jejich českých babičkách a tetičkách, díky kterým porozumíte vietnamské komunitě v České republice zas o něco více. Díky, že se zajímáte!

Mluvíme-li tu o vietnamské komunitě v České republice, musíme zmínit jedno ultimátní česko-vietnamské specifikum, sociologickou kuriozitku, o které spousta z vás nikdy neslyšela. Ale díky ní pochopíte kontext toho, co dělá z dnešní integrace Vietnamců v České republice takovou, jaká je. Respektive jen některých Vietnamců – zástupců dnešní tzv. banánových dětí. V 90. letech, kdy se rozmohly vietnamské tržnice v pohraničí, měli vietnamští rodiče napilno. Stáli ve stáncích a čekali na zákazníky mnohdy i 12 hodin denně, a to v létě i zimě. Proto většina z nich dávala své mladší děti na hlídání do českých rodiny – k babičkám a tetičkám. Někdy jsou mylně nazývány chůvami nebo pěstouny. My, co jsme hlídáním prošli, je nazýváme tetami a babičkami, protože částečně zastupovali roli rodinných příslušníků a my jsme byli součástí jejich rodiny.

Naši rodiče se s nimi domluvili na hlídání, doučování, vyzvedávání nebo řešení potřebných školních záležitostí. Tyto zpravidla pracující ženy, babičky v důchodu nebo maminky v domácnosti si přibraly k výchově svých vlastních dětí i nás, vietnamské. Někdy na kratší dobu, někdy i na několik let. Někdy za drobnou finanční úplatu, někdy jen tak pro radost.  Učily nás česky, vařily nám česká jídla a vysvětlovaly svět okolo.

Připravili jsme pro vás pět příběhů mladých Vietnamců a jejich českých babiček a tetiček – žen, které stály tiše za jejich výchovou, když ti praví rodiče prodávali na tržnicích. I to je důvod, proč část dětí z této generace umí lépe česky než vietnamsky. A ať už se dnes cítíme více jako Češi, Vietnamci nebo někde uprostřed, pro všechny z nás to bylo důležité období pro formování vlastní kulturní identity.

 

Vietnamské návštěvy – v bundách

Odložím si tu dnes takovou myšlenku ohledně domova a návštěv.

Vietnamské návštěvy bývají obvykle velmi neohlášené, zvlášť v případě, že podnikáte v místě bydliště – třeba jako mí rodiče a spousta vietnamských krajanů, kteří mají barák a někde poblíž krámek. To znamená – když vás návštěva nenajde v krámku, pravděpodobně jste doma. Což může být někdy totéž. Je to praktické a ekonomické z mnoha důvodů – nedojíždíte, odběhnete si uvařit, když nejsou zákazníci, můžete si doma pracovat, máte všechno pod dohledem. Na druhou stranu si ale taháte práci neustále domů a celý den se z baráku nehnete, tedy pokud nejedete o Makra. Ti z vás, kteří jste byli ve Vietnamu, jistě víte, proč jsou ve Vietnamu všechny obchůdky zároveň bydlištěm. Když vás přijede někdo navštívit, nemusíte zavírat obchůdek. Což mě přivádí na druhou myšlenku.

Velmi si na Vietnamcích vážím toho, jak udržují, byť někdy povrchně, dobré sousedské vztahy a vztahy s přáteli svých přátel. Naši mají krámek v baráčku, dveře se u nás trhnou každý den i proto, že tatínek pomáhal lidem v okolí zařizovat věci a překládat. Lidé si ho velmi váží, což mimochodem pro mě, dceru a jedináčka, není jednoduchý odkaz. Proto k nám známí často chodí na různé svátky, výročí nebo když potřebují radu a pomoc. Často s sebou přinesou dobrou flašku nebo igelitku s ovocem, abychom měli co dát na oltář. A taky s sebou přinášejí takový malý zvyk.

Čas od času k nám přijde návštěva, která si po usazení nechá na sobě bundu a zůstane v ní po celou dobu návštěvy. Není to tím, že je u nás doma zima byť bychom klidně mohli (tati?) přitopit. Ani tím, že přišli opravdu jen na kus řeči. Tuším, že to má co dočinění s vietnamskou zimou. Teploty se pohybují třeba od pěti stupňů výš – a domovy, hlavně na vesnicích, zpravidla nemají topení a udržují si stálou teplotu. Proto návštěvy sedávají u stolu a zeleného čaje v bundách. No, v případě, že se jedná o neohlášeného, nebo v tom momentu nevhodného hosta, asi se “to hodí do krámu”. I když, jak tak přemýšlím nad tou naší vietnamskou náturou, řeknu to po česky – host do domu, Bůh do domu.

Čím víc světel, tím víc Adidas

Jestli je tu nějaká vlastnost, která mě na mém asijském národu štve, je to bezpochyby bezmyšlenková okázalost. Kdysi jsem napsala pár řádků o tom, jak spousta mých krajanů vlastní drahé a svítící iPhony, aniž by z půlky věděli, jak se co používá. Důležitý je totiž to, jak působíte na ostatní, a to v každém ohledu.

Stále si za tím stojím a čekám, s čím se vietnamští veksláci vytasí. Každý národ totiž má své veksláky. Každý národ má své zbohatlíky, kteří nosí velké značky, řídí velká auta a mají velké sny na okázalý život. A v každém z nás je malý veksláček. Někteří z nás si ho akorát nepustili k životním value-tám.

Proč to vlastně píšu? Protože ti, kteří si ho do života pustili, u nás na Tachovsku zrovna soutěží o to, komu bude barák svítit víc. Asi čím víc světel, tím víc Adidas.

 

Ó, strava vietnamská

Ó, stravo vietnamská
žádná klobáska nebo šunka parmská,
zato slepici se skurou dám si kus,
k tomu rejži nebo trochu nudlí,
chceš taky? Jen zkus!
Ó, strava vietnamská se totiž neškudlí.

#pojezie #spatnebasne

Tato chvilka pojezie pro vás slouží také jako pozvánka na Pecha Kucha Night Ostrava, 15.12 v Českém rozhlase Ostrava. Mrk na více informací tu

Malý velký dar

Před nějakými šestnácti lety mi taťka k Vánocům přivezl z tehdejšího plzeňského Carrefouru čtyři knížky o Harry Potterovi. Přečetla jsem je během týdne. Tak jsem si vytvořila vztah ke knížkám.

Teď spolu s maminkou a tatínkem sedíme a díváme se na Kámen mudrců.

Malý, ale velký dar.

Interview with Helene: A Czech-Vietnamese in an Arab Country

Ngoc Anh – Helene (27) was on her way to a promising career in the Czech Republic, but her adventurous soul and goals in life led her to move to Dubai in the United Arab Emirates. She now works in a field that didn’t even exist only a few short years ago: influencer marketing. I’ve been watching the path she has blazed for some time, and we were finally able to meet at the beginning of November over a weekend in Dubai. We spoke about her life as a Vietnamese woman in an Arab country, marketing, and a hard-won career.

Tell us something about yourself; how you got started…
I was born in Hanoi, Vietnam. I moved to the northern part of the Czech Republic when I was about seven years old and then at the age of 13, I moved to Prague on my own. My parents were against it at first, but I had a cousin there, so in the end they allowed it.

I went to a Czech-English secondary school to learn to speak English. I always knew I wanted to leave. I was planning my “escape.” I knew I had to go to Prague first and then move on. I had artistic ambitions and started with photography at the age of 15. I taught myself how to edit images and I made collages.

I occasionally shot commercials when I was in high school. I used the money I made to buy my first SLR camera to push my ambition further. I started to shoot commercial stuff, editorial fashion. My hobby became a paying job. I started as an airbrusher during secondary school and made pretty good money.

Then I studied under Professor Baňka at the Department of Photography at the Faculty of Art and Design, Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem and continued to plan my departure. In my first year, I started working in product postproduction at Slevomat. It was a full-time job and I was also working at a casting agency as well. Professor Baňka wasn’t too pleased that I was constantly at my computer working, but I needed to save money and move on.

Wait, why did you want to escape from the Czech Republic? 
Because I didn’t feel right there. I’m grateful for the opportunity to grow up there, but my lifestyle always pulled me toward a metropolis.

I was afraid I wouldn’t find work. I worked hard, and it didn’t seem like the compensation was sufficient. I had three jobs to financially support my family. That was what I did for two years and at the same time I planned my departure. I took advantage of my school’s opportunities abroad, so I applied to Germany. It was supposed to be another stop along the way. I was accepted to Düsseldorf on a student scholarship and started studying product design and jewelry. I didn’t know anyone when I move to Germany, while I already had a god reputation in the Czech Republic, even working for the National Theatre at the age of 22.

I thought I could work in a studio, but I didn’t find anything because I was a student that didn’t speak German. So I started working in a restaurant owned by a friend, chopping vegetables. I just told myself that work ennobles a person, spending my weekends chopping vegetables to maintain my standard of living. Then I started to work as a server, while also studying. I also won a jewelry design award, and I would occasionally go teach the handicapped about design after school.

However, I knew I didn’t have a chance on the German labor market, so I started to look for an internship abroad. I planned my departure for six months, saving and applying to Singapore and Dubai. In the meantime, I met a Slovak Vietnamese woman that was moving to Dubai for an internship. She inspired me even though we only spoke together for five minutes.

In the end, I was accepted to a visual communication internship at a fashion company in Dubai. I moved there and took care of some luxury brands thanks to my previous experience at Slevomat. Since then, my life has been different.

After the internship, I returned to Germany to finish school, but I started to think I was losing it. Should I live in Europe and have a stable life, or take a risk and go to Dubai despite not having a job there?

But you decided for a more adventurous life…
Yes. I found my best friend in Dubai. It helped having support here. At first, I looked for work on LinkedIn and I flew in for interviews, but I didn’t know if it would work out. I lived with a friend for the first few days. After 10 days, I was lucky to start work as a content manager at a firm where I moved on to become a project manager dealing with influencers.

Before we talk about your work, you have both Czech and Vietnamese citizenship. Do you feel yourself more Czech or Vietnamese?
I don’t know. I’m geographically confused. Sometimes I think I’ve become Czechified and Europeanized, but then certain things aren’t right either. I like the Vietnamese style, even though it bothers me sometimes: that sort of “lam chuyen” (cheap talk, BS; translator’s note), we’re very conservative and we all know each other. The Vietnamese in Germany are different, and even more so in the U.S. We didn’t integrate as much in the Czech Republic; we halted ourselves. People are more modern even in Vietnam now.

OK, so what is life like for a young Czech-Vietnamese Woman in an Arab country?
I live well here. When I arrived, I thought I would have to cover up and that it would be more difficult for me as a woman, but in the end I had culture shock at just how open and crazy things are here. Dubai is an energetic city, very much for young people. Everyone here is around 30. It’s like a long holiday, but at the same time it changes you here because you have a comfortable life. We live in a bubble. I go elsewhere on holiday to realize what reality is really like and it puts my feet back on the ground. People come here to work and then leave. They make good money and there are so many options for how to enjoy life. But you have to be very good at your job; people work hard. Up to 2,000 people apply for better positions and the trial period is six months. You have to prove your worth every day. It’s a beautiful and luxurious life here, but it takes work.

The population of Dubai is 13% locals. There is a large population of Asians that usually do unqualified work. A great deal depends on what passport you have. For example, people from Norway make more money than those from India. That’s why everyone asks where you are from and where you live. It’s categorized, which I don’t like too much.

There is a wide range of nationalities and cultures that live here. Everyone grew up differently. You go out a lot and meet people. It’s a selection of the best that made it somewhere. Every day you meet new people, but you may not get along with every one of them.

Is it hard to find friends here? Do you talk to your co-workers about your personal life? 
That’s individual. It depends on the culture, and each company and individual approaches it differently. It’s hard to find people that become close. Everyone has their own life and lives in a different part of the city. The friends I met four years ago have already moved away. It’s hard to have a serious relationship here. Tinder is popular, but people don’t want to tie themselves down. We know we’re here temporarily. I also have friends here, but I don’t know if I’m going to stay. Everyone is out for themselves and you meet quite a few women in high-ranking positions. There are brave people here who went to an Arab country all on their own. They have to be brave and tenacious. It’s a mix of people from all around the world and they are tough. Occasionally I get stressed out, but the lifestyle is worth it.

Do you meet more Czechs or Vietnamese in Dubai?
There are almost no Vietnamese here. I only met a single Vietnamese, and she was a flight attendant on the plane. There are a few Czechs, but many come here on vacation. Overall, Dubai is very open to tourists and there are direct flights. I used to think it was a super-posh honeymoon city. When I saw picture of Dubai 10 years ago, I didn’t know if it was real. We are starting to work with influencers from around the world as part of the tourism industry.

Let me stop you there. How do you do influencer marketing in a country like the UAE?
It’s a newer field that is developing. I started about 18 months ago and now the field is completely somewhere else. Here in the Emirates and in the Arab world in general, foreign brands put significant emphasis on influencers. It’s a new, digital field and everyone wants to try it out. Technologies are very popular here. The market in Arab countries is very different than in the U.S. or in Europe. There is huge demand for cooperation.

My biggest clients include P&G, Samsung, Fujifilm, and Clarins. Brands here are willing to pay well for cooperation, which is why there are high demand. In Europe, influencers are on YouTube or have a strong Instagram feed. Content here is not as creative. Saudi Arabia, for example, is completely different. Comedic content does well, as do beauty products, and the brands themselves are also very important: It has to be beautiful and branded! Influencer marketing is growing and developing, but you also have to educate clients because they don’t know how it works. It’s not just about strategy, selecting the right girls, or budgeting.

And how are you doing?
I take care of maxi-influencers that have more than 1 million followers. It’s a lot of hard work. They’re a bit more professional in Europe. Here, you have to take them by the hand and it’s a bit more complicated. Influencer marketing is so advanced here that there are castings and shows to find influencers. Some 15 people compete, with judges giving one task per week after which they eliminate one contestant, something like America’s Next Top Model.

So this field and lifestyle is something for you?
Yes. I encounter new cultures every day, even though it can be confusing sometimes. But I love big cities with their own energy and young people. We motivate each other here and it fascinates me.

With your schedule, are you able to travel to the Czech Republic or Vietnam?
I try to go to Vietnam once a year with my family, mostly because of my grandparents. We go in November, but I won’t be able to this year because of work. But I would like to come for Tết (The new lunar year, the most important celebration in eastern Asia; author’s note). Thankfully, Dubai is in the middle. It’s a six-hour flight to Vietnam, and the same to the Czech Republic.

Finally, any insider tips you want to give out?
Mostly, don’t be afraid to come here. Girls can wear a tank top if they want, but more modest attire is welcomed. Always take a taxi from the airport, not Uber, which is the most expensive. Overall use taxis, because you can’t walk everywhere.

The interview was conducted in associates with Emirates. Thank you! You can see full-color images and videos from my trip to Dubai on Helen’s or my Instagram.

Rozhovor s Helene: Čechovietnamka v arabské zemi

Ngoc Anh – Helene (27) měla v Česku slibnou kariéru, ale protože je povahou dobrodruh s velkými životními cíli, rozhodla se přestěhovat do Spojených arabských emirátů – Dubaje, kde momentálně pracuje v oboru, který tu před několika lety neexistoval – influencer marketingu. Sleduju její self-made cestu už delší dobu, ale až na začátku listopadu jsme se konečně potkaly na víkend v Dubaji a povídaly si o jejím životě Vietnamky v arabské zemi, marketingu a vydřené kariéře.

Řekni nám něco o sobě. Jaké byly tvoje začátky?
Narodila jsem se ve Vietnamu v Hanoji. Když mi bylo asi sedm let, přestěhovali jsme se na sever Česka. Ve čtrnácti jsem se přestěhovala sama do Prahy. Naši nebyli nejdřív pro, ale měla jsem tu sestřenici, takže mi to rodiče nakonec dovolili.

Studovala jsem česko-anglické gymnázium, abych měla aktivní angličtinu. Vždycky jsem věděla, že se chci odstěhovat. Plánovala jsem si svůj “útěk”. Věděla jsem, že musím nejdřív do Prahy, pak někam dál. Měla jsem umělecké ambice a od patnácti fotila. Sama jsem se naučila fotky editovat a dělala i koláže.

Při střední škole jsem občas natáčela reklamy. Z peněz, co jsem si vydělala, jsem si koupila svou první zrcadlovku, abych mohla pushovat své ambice. Začala jsem fotit komerční věci, editoriální módu. Z hobby se stal placený job. Na střední škole jsem začala dělat retušéra a vydělala si docela dobré peníze.

Potom jsem nastoupila do Ateliéru Fotografie k panu profesorovi Baňkovi na UJEP (pozn. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Ústí a stále si plánovala odjezd. V prvním ročníku na škole jsem začala pracovat v postprodukci produktů ve Slevomatu. Měla jsem to jako fulltime práci, zároveň jsem nastoupila do práce v castingovce. Pan profesor Baňka nebyl moc nadšený, že jsem byla neustále na počítači a pracovala, ale já si potřebovala ušetřit peníze a jít dál.

Počkej, proč útěk z Česka? 
Protože jsem se tam necítila. Jsem vděčná za příležitost tam vyrůstat, ale můj lifestyle mě vždycky táhl do velkoměsta.

Bála jsem se, že tu nenajdu místo. Hodně jsem pracovala a nepřišlo mi, že by to ohodnocení bylo dostatečné. Měla jsem tři joby, abych i finančně podpořila rodinu. Takhle jsem jela dva roky a mezitím si plánovala odjezd do zahraničí. Využila jsem toho, že moje škola dělala zahraniční výjezdy. Tak jsem se přihlásila do Německa. Měla to být přestupní stanice. Dostala jsem do Düsseldorfu na studentské stipendium a začala studovat produktový design a šperkovnictví. Když jsem se odstěhovala do Německa, nikoho jsem neznala. V Česku jsem měla už nějaké jméno, ve dvaadvaceti letech dělala třeba billboard pro Národní divadlo.

Myslela jsem si, že nastoupím do nějakého studia, ale nic jsem nenašla, protože jsem byla studentka a k tomu neuměla německy. Začala jsem nakonec dělat v restauraci jedné známé a krájela tam zeleninu. Řekla jsem si ale, že práce šlechtí člověka. O víkendu jsem krájela zeleninu, abych si udržela svůj standard. Pak jsem začala dělat číšnici. Do toho jsem studovala a vyhrála jednu designovou cenu šperků a občas jsem po škole chodila učit handicapované dělat design.

Věděla jsem ale, že bych si v Německu neškrtla. Začala jsem si proto hledat stáž v zahraničí. Odjezd jsem si plánovala šest měsíců, šetřila si a přihlásila se do Singapuru a Dubaje. Mezitím jsem se seznámila s jednou slovenskou Vietnamkou, která se stěhovala do Dubaje na stáž. Inspirovala mě, i když jsme spolu mluvily jen pět minut.

Nakonec mě vzali do Dubaje na stáž vizuální komunikace a marketingu do jedné módní firmy. Přestěhovala jsem se tam a starala se o luxusní značky. Díky předchozím zkušenostem ve Slevomatu to bylo v pohodě. Od té doby se mi změnil život.

Po stáži jsem se vrátila do Německa, abych dodělala školu. Přemýšlela jsem ale, jestli mi nehrabe. Mám žít v Evropě a mít stabilní život, nebo to risknout a odjet do Dubaje, i když jsem neměla práci?

Z Instagramu @nhelene91

Rozhodla jsi se nakonec pro akčnější život…
Ano, našla jsem si v Dubaji nejlepší kamarádku. Pomohlo mi, že jsem tu měla podporu. Za začátku jsem si hledala práci na LinkedInu, létala jsem sem na pohovory, ale nevěděla jsem, jestli to vyjde. První dny jsem bydlela u kamarádky. Po deseti dnech jsem naštěstí nastoupila jako content manažer do jedné firmy, kde jsem se pak přesunula na pozici projekťáka a starala se o influencery.

Ještě, než přejdeme k tvé práci, máš české i vietnamské občanství. Cítíš se být víc Češkou, nebo Vietnamkou?
Nevím. Jsem taková geograficky zmatená. Občas si říkám, že jsem počeštělá a poevropštělá. Ale pak mi hodně věcí nesedí. A taky mám ráda vietnamský styl, i když mi někdy vadí. Takovýto “lam chuyen” (pozn. plno keců), jsme hodně konzervativní a všichni se známe. Vietnamci v Německu jsou jiní, v Americe ještě víc. My jsme se v Česku tolik neintegrovali, zastavili jsme se. I ve Vietnamu jsou teď modernější.

Dobře, takže jak se žije mladé Čechovietnamce v arabské zemi?
Mně se tu žije dobře. Když jsem sem přijela, myslela jsem, že budu muset chodit zahalená, že to budu mít jako holka těžší. Ale nakonec jsem měla kulturní šok z toho, jak moc je to tu otevřené a crazy. Dubaj je energické město, spíš pro mladé lidi. Všem je nám tu kolem třiceti. Je to jedna velká dovolená, ale zároveň tě to tu změní, protože tu vedeš pohodlný život. Žijeme tu v bublině. Já jezdím na dovolenou pryč, abych si uvědomila realitu a vrátila se zpátky na zem. Lidé sem přijedou pracovat a pak odjedou. Vydělávají tu velké peníze, všude je spousta možností, jak si užít život. Ale musíš být hodně dobrá, tvrdě se tu pracuje. Na lepší pozice se hlásí třeba i 2000 lidí, zkušební doba je šest měsíců. Musíš každý den dokazovat, že ti to místo patří. Je tu krásný a luxusní život, ale vydřeš si to.

V Dubaji žije 13 % lokálních obyvatel. Je tu velká populace Asiatů, kteří ale dělají podřadnou práci. Dost tu záleží na tom, jaký máš pas. Například lidé z Norska tu mají lepší plat než lidé z Indie. Každý se tě proto ptá, odkud jsi, kde bydlíš. Je to kategorizované. Což se mi příliš nelíbí.

Žije tu strašně národností a kultur, každý vyrůstal jinak, chodíš hodně ven, seznamuješ se. Je tu selekce těch nejlepších, kteří to někam dotáhli. Potkáváš každý den nové lidi, ale ne s každým si můžeš rozumět.

Je těžké si tu najít přátele? Bavíte se třeba s kolegy o osobním životě? 
Je to individuální. Záleží tu na kultuře, každá firma a každý člověk to má jinak. Je těžké tu potkat lidi, kteří by ti byli blízcí. Každý má svůj život, bydlíte v jiné čtvrti. Přátelé, se kterými jsem se seznámila před čtyřmi lety, se už odstěhovali. Je tu těžké mít vážný vztah. Hodně se tinderuje, ale lidé se nechtějí vázat. Víme, že tu jsme dočasně. Mám tady také přátele, ale nevím, jestli tu zůstanu. Každý jede sám na sebe, potkáváš dost holek na vysokých pozicích. Jsou tu odvážní lidé, kteří sami odjeli do arabské země. Musíš proto být nezlomná a odvážná. Je tu směs z celého světa, lidé jsou tvrdí. Občas tu mám stresy, ale za ten lifestyle to stojí.

Potkáváš se v Dubaji s Vietnamci nebo Čechy?
Vietnamci tu nejsou skoro vůbec, potkala jsem jen jednu Vietnamku, v letadle jako letušku. Žije tu málo Čechů, ale přijíždí jich sem hodně na dovolenou. Jinak Dubaj je celkově hodně otevřená turismu, už se sem lítá přímo. Kdysi mi přišlo, že mělo nálepku superposh a líbánkového města. Když jsem Dubaj viděla na obrázku před deseti lety, nevěděla jsem, jestli je opravdická. Hodně se tu v rámci turismu začíná spolupracovat s influencery z celého světa.

Na to bych navázala. Jak se dělá influencer marketing v tak obrovské zemi jako jsou Emiráty?
Je to celkově nový obor, který se vyvíjí. Začínala jsem před rokem a půl. Teď je ten obor úplně jinde. Tady v Emirátech, v arabských zemích obecně, se zahraniční značky hodně zaměřují na influencery. Je to nový, digitální obor a každý si to chce zkusit. Technologie tady hodně letí. Trh v arabských zemích je úplně jiný, než v Americe nebo v Evropě. Je tu velká poptávka po spolupráci.

Jedni z mých největších klientů jsou P&G, pak Samsung, Fujifilm nebo Clarins. Tady jsou značky ochotné za spolupráci s nimi zaplatit hodně, protože si tu říkají o vysoké částky. V Evropě jsou influenceři na Youtube anebo mají silný instagramový obsah. Tady je obsah kreativně slabší. Třeba Saudská Arábie je o něčem úplně o něčem jiném. Daří se vtipnému obsahu, vnější kráse a taky je to dost o značkách – musíš být krásná a označkovaná. Ale influencer marketing tu hodně jede a rozvíjí se. Musíš ale klienty i vzdělávat, protože oni sami neví, jak to funguje. Součástí práce proto není jen strategie, výběr holek nebo budgetování.

A jak ti to jde?
Starám se o maxiinfluencery, kteří mají od 1 milionu sledujících výš. Je to fuška. V Evropě jsou trošku profesionálnější. Tady je musíš vést za ručičku a je to komplikovanější. Influencer marketing tu jede natolik, že se dokonce konají castingy a shows na hledání influencerů. Vybere se jich třeba patnáct, porota jim každý týden zadá úkol, hodnotí jejich obsah a pak eliminuje. Něco jako v America’s Next Top Model.

Takže ti tenhle obor a lifestyle vyhovuje?
Jo. Potkávám denně nové kultury, byť je to někdy zmateční. Mám ale ráda velkoměsta, kde je super energie a mladí lidé. Vzájemně se tu motivujeme. Fascinuje mě to tady.

Stíháš vůbec při svém vytížení lítat do Česka nebo do Vietnamu?
Do Vietnamu se snažím lítat každý rok s rodinou, hlavně kvůli prarodičům. Lítáme v listopadu, ale letos to kvůli práci nedám. Ale chtěla bych zas přijet na Tết (pozn. Nový lunární rok, nejdůležitější oslavy v orientální Asii). Dubaj naštěstí leží tak v půlce. Do Vietnamu je to šest hodin letu, stejně jako do Česka.

Máš na konec nějakou „insider“ radu?
Hlavně se nebát sem jet. Holky si tu na sebe můžou klidně vzít tílko, i když decentní oblečení se tu uvítá. Z letiště si vezměte vždy taxíka, ne Uber, ten je nejdražší. Celkově jezděte taxíky, nedá se všude dojít pěšky, nejsou tu totiž všude chodníky.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s Emirates. Děkujeme! Barevné a hejbací obrázky z dubajského výletu můžete vidět na mém nebo Helene Instagramu .

[VN] Buổi phỏng vấn Helene: Từ Séc sang Dubai, với trạm dừng chân ở Việt Nam

Ngọc Anh – Helene (27), đã từng có một sự nghiệp đầy hứa hẹn, nhưng vì tính cách phiêu lưu với nhiều mục tiêu cuộc sống, nên cô ấy đã chuyển đến Các tiểu vương quốc Ả Rập Thống Nhất – thành phố Dubai để sống. Hiện tại cô ấy đang làm việc trong một lĩnh vực mà mấy năm trước còn không hề tồn tại – marketing influencer. Tôi đã dõi theo con đường mà cô ấy tự đặt ra từ lâu rồi, nhưng mãi đến đầu tháng 11, chúng tôi mới có cơ hội gặp nhau trong một chuyến đi cuối tuần đến Dubai. Chúng tôi đã nói chuyện về cuộc sống của một cô gái Việt Nam ở nước Ả Rập, về marketing và sự nghiệp thành công của cô ấy.

Bạn hãy chia sẻ về bản thân mình đi. Bạn đã khởi đầu như thế nào?
Tôi sinh ra ở Hà Nội – Việt Nam. Khi tôi khoảng bảy tuổi, chúng tôi chuyển đến miền Bắc của nước Séc. Lên tuổi mười bốn, tôi chuyển đến Praha ở một mình. Lúc đầu bố mẹ tôi không đồng ý, nhưng vì tôi có người thân ở đó nên cuối cùng họ cũng tán thành.

Tôi từng học trường trung học chuyên Séc-Anh, để tôi có thể sử dụng Tiếng Anh linh hoạt hữu ích hơn. Tôi luôn biết rằng, tôi muốn chuyển đến một nơi khác để sống, vậy nên tôi lên kế hoạch  “bỏ trốn” của bản thân. Tôi nhận thức được là trước hết tôi phải lên Praha đã, rồi mới đi tiếp được. Hồi đó, tôi có tham vọng nghệ thuật và từ năm mười lăm tuổi tôi đã đi chụp ảnh. Tôi tự học cách chỉnh sửa ảnh và làm những bức ảnh ghép.

Khi tôi đang học cấp ba, thỉnh thoảng tôi đi quay quảng cáo. Từ số tiền tôi kiếm được, tôi đã tự mua máy ảnh phản xạ, để có thể thúc đẩy tham vọng của bản thân. Tôi bắt đầu chụp ảnh quảng cáo, biên tập thời trang. Và cứ như thế sở thích trở thành công việc được trả lương. Cùng thời điểm đó, lúc còn học trường cấp ba tôi bắt đầu làm thợ chỉnh sửa ảnh và cũng kiếm được một số tiền khá khá.

Sau đó tôi bắt đầu làm việc ở Ateliér Fotografie (ghi chú Studio mang tên Ảnh) do thầy Baňek giảng dạy ở UJEP (ghi chú Trường đại học của Jan Evangelista Purkyně) ở Ústí và đồng thời tôi vẫn lập kế hoạch bỏ trốn. Khi đang học năm đầu tiên tôi bắt đầu làm việc trong hậu trường sản xuất phim về các sản phẩm bán trên trang Slevomat. Công việc đó trở thành công việc toàn thời gian, và cùng thời điểm đó tôi vào công ty ”casting” (tạm dịch công ty tuyển chọn) làm việc. Thầy cảm thấy Baňka không vui, vì lúc nào tôi cũng ngồi trên máy tính và làm việc, nhưng lúc đó tôi cần tiết kiệm tiền để đi tiếp.

Khoan đã, tại sao lại bạn lại muốn bỏ trốn từ nước Séc?
Vì ở đó tôi không cảm thấy thoải mái. Tôi rất biết ơn vì được lớn lên ở đấy, nhưng phong cách sống của tôi luôn thôi thúc tôi đến những thành phố lớn.

Tôi đã rất sợ rằng mình sẽ không tìm được công việc ở đây. Hồi ở Séc, tôi làm việc rất nhiều, nhưng tôi cảm thấy việc người ta đánh giá năng lực của tôi không đáng (đủ) so với những gì tôi bỏ ra. Tôi từng có ba công việc, một phần cũng là để có thể hỗ trợ gia đình về mặt tài chính. Tôi cứ như vậy hai năm và trong lúc đó tôi lập kế hoạch lên đường đi sang nước ngoài. Nhân cơ hội trường tôi tổ chức cho sinh viên sang nước ngoài học, tôi đã đăng ký đi sang Đức. Theo kế hoạch, đó là trạm trung chuyển trên con đường của tôi. Tôi nhận được học bổng ở Düsseldorf và theo học ngành thiết kế sản phẩm và đồ trang sức. Khi tôi sang Đức, tôi không quen biết ai. Mà ở bên Séc tôi cũng có một ít danh tiếng rồi, ví dụ như ở độ tuổi hai mươi tôi đã làm biển quảng cáo cho Nhà Hát Quốc Gia.

Tôi nghĩ rằng, tôi sẽ vào một studio nào đó làm việc, nhưng tôi không tìm được nơi nào nhận tôi vào làm, vì tôi là sinh viên và còn không biết tiếng Đức nữa. Cuối cùng tôi bắt đầu làm việc ở quán ăn của một người quen, tôi làm thợ thái rau. Tôi tự nhủ bản thân rằng công việc cải thiện con người. Vào những ngày cuối tuần tôi đi thái rau, để giữ được tiêu chuẩn của bản thân. Sau đó tôi bắt đầu đi làm bồi bàn. Kèm theo đó tôi đi học, và tôi từng thắng một giải thưởng về thiết kế đồ trang sức, thỉnh thoảng tôi dạy những người khuyết tật cách thiết kế.

Tôi biết rằng, ở nước Đức này, tôi sẽ không phát triển được. Tôi bắt đầu tìm công việc thực tập ở nước ngoài. Tôi lên kế hoạch về chuyến đi tiếp này trong vòng sáu tháng, cố gắng tiết kiệm tiền và rồi tôi đăng ký đi sang hai nước Singapore và Dubai.

Trong thời gian đó, tôi đã kết bạn được với một bạn Việt Nam lớn lên ở Slovakia và cô ấy cũng chuyển đến Dubai để thực tập. Cô ấy đã truyền cảm hứng cho tôi, dù chúng tôi chỉ nói chuyện với nhau có năm phút.

Cuối cùng tôi được nhận vào thực tập tại công ty thời trang ở Dubai về lĩnh vực Visual Communication and Marketing (tạm dịch Truyền thông thị giác và marketing). Tôi chuyển đến đó ở và tôi chăm sóc và quản lí các thương hiệu cao cấp. Nhờ có kinh nghiệm làm việc ở Slevomat nên công việc của tôi không gặp vấn đề gì. Từ lúc đó, cuộc sống của tôi thay đổi hoàn toàn.

Sau kì thực tập tôi quay lại Đức để học nốt. Tôi đã nghĩ, liệu tôi có điên không. Tôi nên sống một cuộc sống ổn định hay tôi nên mạo hiểm và chuyển đến Dubai, mặc dù tôi chưa có công việc gì?

Instagram @nhelene91

Cuối cùng tôi quyết định có một cuộc sống năng động hơn…
Vâng, tôi tìm được ở Dubai một cô bạn thân. Biết được có người ủng hộ đã giúp tôi rất nhiều. Thời gian đầu tôi tìm việc trên LinkedIn, tôi đi từ buổi phỏng vấn này sang buổi phỏng vấn khác ,mà không biết chắc là mình có được chọn hay không. Những ngày đầu tiên tôi ở nhà một cô bạn của tôi. Tôi rất may mắn khi sau mười ngày tôi được nhận vào làm quản lý nội dung cho một công ty, và một thời gian sau chuyển chức vụ sang làm quản lý dự án và influencers (tạm dịch là những người có sức ảnh hưởng).

Trước khi chúng ta chuyển sang nói về công việc, bạn có cả hai quốc tịch, Séc và Việt Nam. Bạn cảm thấy mình là người Séc hơn hay là người Việt Nam hơn?
Tôi không biết nữa. Về mặt địa lý tôi thấy hơi bối rối. Đôi khi tôi tự thấy bản thân mình bị séc hoá và tây hoá, nhưng rồi tôi thấy có một số thứ không phù hợp với tôi. Và tôi cũng thích phong cách Việt Nam, mặc dù thỉnh thoảng thấy khó chịu với cái kiểu “lắm chuyện”, người Việt Nam mình rất bảo thủ và đều quen biết lẫn nhau. Người Việt Nam ở bên Đức lại khác, ở bên Mỹ còn khác hơn nữa. Người Việt ở Séc không được hoà nhập với xã hội  cho lắm, và đã chững lại. Ngay cả ở Viêt Nam, họ cũng đang hiện đại hơn.

Được rồi, vậy cuộc sống của một cô gái Việt Nam lớn lên ở Cộng Hoà Séc và hiện đang sinh sống trên đất Ả Rập như thế nào?
Cuộc sống của tôi ở đây đang rất tốt. Khi tôi mới đến, tôi cứ nghĩ rằng tôi sẽ phải mặc quần áo che kín người và với thân phận là con gái thì sẽ gặp nhiều khó khăn hơn. Nhưng cuối cùng thì tôi đã bị sốc văn hoá về độ cởi mở và điên cuồng nơi đây. Dubai là thành phố tràn đầy năng lượng, đa phần là dành cho người trẻ tuổi. Chúng tôi ở đây, ai cũng khoảng ba mươi tuổi. Sang đây nó như là một kỳ nghỉ mát, nhưng đồng thời nó cũng sẽ làm bạn thay đổi, vì bạn sẽ có một cuộc sống rất sung túc. Ở đây, chúng tôi sống như ở trong một bong bóng. Tôi hay đi nghỉ mát ở ngoài nước, những nơi xa khác, để tôi nhận thức được thực tế và không bay bổng. Mọi người đến đây để làm việc và sau đó rời đi. Ở đây họ kiếm được một số tiền rất lớn, ở đâu cũng có nhiều cơ hội để tận hưởng cuộc sống. Nhưng bạn phải thật sự giỏi, vì môi trường làm việc ở đây rất khắc nghiệt. Có thể có đến 2000 người ứng tuyển vào các vị trí cao, thời gian thử việc là sáu tháng. Hàng ngày bạn phải chứng minh bạn xứng đáng với vị trí đó. Cuộc sống nơi đây rất đẹp và sang, nhưng bạn phải làm việc rất nhiều để có được cuộc sống ấy.

Có 13% cư dân địa phương sống ở Dubai. Phần trăm người Châu Á ở đây khá cao, nhưng họ lại làm những công việc thấp kém. Xã hội ở đây rất quan trọng việc bạn có hộ chiếu gì. Ví dụ như những người đến từ Na Uy nhận được lương cao hơn người Ấn Độ. Vì thế, đi đâu ai cũng hỏi bạn, bạn đến từ đâu và sinh sống ở đâu. Con người ở đây đều bị phân loại. Tôi không thích việc này lắm.

Con người ở nơi đây đa quốc gia và đa văn hoá, ai cũng lớn lên một cách khác nhau, bạn đi ra ngoài rất nhiều và gặp gỡ nhiều người. Ở đây có những người giỏi nhất, những người đã đạt được thành công nhất định trong cuộc sống. Mỗi ngày bạn gặp rất nhiều người mới, nhưng không phải với ai cũng sẽ hợp với bạn.

Tìm bạn ở đây có khó không? Bạn và các bạn đồng nghiệp có nói chuyện với nhau về cuộc sống riêng tư không?
Cũng tuỳ vào từng cá nhân. Dựa vào văn hoá của mỗi công ty và cá nhân lại khác nhau. Bạn sẽ gặp khó khăn để tìm được những người thân thiết và hiểu mình. Ai cũng có cuộc sống riêng, ở những nơi khác nhau. Những người bạn mà tôi làm quen từ bốn năm trước giờ đã chuyển đi rồi. Nó khá là khó để có được một quan hệ nghiêm túc. Mọi người ở đây dùng Tinder rất nhiều, nhưng lại không muốn ràng buộc mình. Chúng tôi biết được rằng, việc chúng tôi ở trên đất nước này cũng chỉ là tạm thời thôi. Tôi cũng có bạn ở đây, nhưng tôi chưa biết, tôi có nên ở lại hay không. Mọi người đều tập trung vào bản thân của mình, bạn có thể gặp rất nhiều bạn nữ làm việc ở những vị trí cao. Đó là những người có bản lĩnh tự sang nước Ả Rập này để sống. Vì vậy bạn phải thật mạnh mẽ và kiên cường. Nơi đây là một sự pha trộn văn hoá của cả thế giới, mọi người đều rất cứng rắn. Đôi lúc tôi thấy khá áp lực, nhưng để có được lối sống này thì nó cũng rất xứng đáng.

Ở Dubai bạn có hay gặp người Việt Nam hay người Séc không?
Ở đây gần như không có người Việt Nam nào, chỉ duy nhất có một lần tôi gặp được một chị tiếp viên người Việt Nam trên máy bay. Người Séc sống ở đây cũng ít, nhưng có rất nhiều người sang đây đi nghỉ mát. Mặt khác, Dubai là thành phố rất mở về du lịch, bây giờ có nhiều chuyến bay thẳng. Hồi xưa tôi thấy Dubai  được gắn mác là thành phố của sự bóng bảy và các chuyến đi tuần trăng mật. Khi tôi nhìn thấy Dubai trên ảnh mười năm về trước, tôi không nghĩ thành phố này là có thật. Với sự phát triển của du lịch nên mọi người bắt đầu hợp tác với những người có sức ảnh hưởng đến từ khắp nơi trên thế giới.

Tôi sẽ tiếp lời của bạn. Làm một người influencer marketing ở một đất nước rộng lớn như Tiểu Vương Quốc Ả Rập Thống Nhất thế nào?
Nói chung thì đây vẫn là một lĩnh vực mới đang phát triển. Tôi bắt đầu một năm rưỡi trước. Bây giờ ngành này đang ở một vị trí hoàn toàn khác biệt. Ở Tiểu Vương Quốc đây và các nước Ả Rập nói chung, các hãng nước ngoài tập trung vào các influencer khá nhiều. Vì đó là ngành mới nổi và là ngành công nghiệp kỹ thuật số nên ai cũng muốn thử. Ở đây công nghệ đang rất được ưa chuộng. Thị trường ở các nước Ả Rập khác hoàn toàn so với Châu Mỹ hay Châu Âu. Mọi người ở đây có nhu cầu hợp tác rất cao.

Một trong những khách hàng lớn nhất của tôi là P&G, sau đó là Samsung, Fujifilm và Clarins. Các hãng ở đây sẵn sàng bỏ ra một số tiền lớn để có người hợp tác với họ, vì ở đây người ta cũng ra giá cao. Ở Châu Âu có các influencer trên Youtube hoặc những người có nội dung Instagram chất lượng. Về mặt sáng tạo trong nội dung trên Instagram ở đây có phần kém hơn. Ví dụ như nước Ả Rập Xe Út lại là một câu chuyện khác. Mọi người ưa chuộng nội dung hài hước, hình thức và thương hiệu – bạn phải đẹp và được công nhận. Nhưng influencer marketing đang rất thịnh hành và trên đà phát triển. Bạn cũng  phải đào tạo khách hàng của bạn, vì họ cũng không biết ngành này hoạt động như thế nào. Vì vậy, đặc thù công việc không chỉ là chiến lược, sự chọn lựa các bạn gái hay quản lý ngân sách.

Bạn có làm tốt công việc của mình không?
Tôi quản lý các influencer lớn có trên 1 triệu người theo dõi trở lên nên khá là mệt. Ở Châu Âu người ta chuyên nghiệp hơn. Ở đây bạn phải dẫn dắt từng bước một và nhiều thứ phức tạp hơn. Influencer marketing ở đây được thịnh hành đến mức mọi người tổ chức cả casting và trương trình tìm các influencer. Sẽ có khoảng mười lăm người được chọn, mỗi tuần ban giám khảo sẽ giao cho họ một nhiệm vụ, sau đó sẽ chấm điểm nội dung và loại. Tương tự như ở America’s Next Top Model.

Thế có nghĩa là ngành này và phong cách sống này đáp ứng đủ nhu cầu của bạn?
Vâng. Hằng ngày tôi được tiếp xúc với nhiều văn hoá khác nhau, dù đôi khi tôi nó như là một sự hỗn độn. Nhưng tôi rất thích các thành phố lớn có nhiều năng lượng và nhiều người trẻ tuổi. Chúng tôi thúc đẩy động viên lẫn nhau. Nơi đây mê hoặc tôi.

Khi bạn bận như vậy, bạn có thời gian sang Séc hay về Việt Nam không?
Tôi cố gắng về Việt Nam một năm một lần để thăm gia đình, đặc biệt là ông bà của tôi. Thường chúng tôi sẽ về vào tháng mười một, nhưng vì quá nhiều việc, nên tôi không thu xếp về được. Nhưng tôi muốn về vào dịp Tết. May là Dubai nằm khoảng ở giữa hai nước. Về Việt Nam mất có sáu tiếng bay bằng máy bay và sang Séc cũng vậy.

Bạn có lời khuyên của “người trong cuộc” nào không?
Quan trọng nhất là không được sợ bay sang đây. Con gái có thể thoải mái mặc áo hai dây, mặc dù cách mặc quần áo lịch sự tao nhã được chào đón hơn. Khi nào bạn đi từ sân bay bạn cũng phải đi bằng xe taxi, đừng đi Uber, nó đắt hơn đấy. Nói chung đến đây các bạn nên đi bằng taxi, không phải chỗ nào bạn cũng có thể đi bộ tới, có những chỗ không có đường dành cho người đi bộ.

Cuộc phỏng vấn này được tạo ra với sự hợp tác với Emirates. Xin cảm ơn! Những bức ảnh màu và sống động từ chuyến đi Dubai này các bạn có thể tìm thấy trên Instagram của tôi hoặc chị Helene.

Drobky vietnamského strávníka

Odložím si tu dnes několik drobných gastrorychlomyšlenek, gastrotázek a gastropřání.

Zaprvé. Přála bych si, aby se vietnamské maminky nikdy nedozvěděly o existenci Mimibazaru a ani aby ho nikdo nepřekládal do vietnamštiny. Protože co může být horšího než UHO? Asijská UHO. Moment. Co když už existuje vietnamský Mimibazar?!

Zadruhé. V české rodině se jí polévka na začátku, ve vietnamské na konci, ke slehnutí a vyčištění misky. Proč ji jíte jako první? Vždyť pak nezbude místo na hlavní?

Zatřetí. Vietnamská rodina jí na zemi, protože je nás hodně.

Za čtvrté. Hm, jakou pizzu si Vietnamec objedná, když jde do pizzerky? Tu s koriandrem, jestli ji už někdo konečně vymyslel?

Za páté. Paštika se vietnamsky řekne pâté (z francouzštiny). “O půl páté, dala bych si banh mi pâté”. Haha, půlnoční pojezie o hladu je trošku o hlavu.

Moji milí Češi,…

Vážení spoluobčané, moji milí Češi,

když před sto lety na těchto místech Isidor Zahradník vyhlašoval samostatnost Československa, málokdo by tušil, že k českému a slovenskému národu bude o 100 let později promlouvat někdo, jenž nemá v rodném listě napsáno Ústí, Martin, ba dokonce ani Podolí.
Přestože pochází mí předci zdaleka, stojím tu dnes s vámi jako svobodný člověk, který přijal minulost, současnost a budoucnost českého národa za vlastní, a to včetně jeho demokratických hodnot a třeba i humoru.

Stojíme tu dnes ale vedle sebe, každý s vlastním příběhem, vlastními boji, strachy, sny a přáními, abychom si připomněli hodnoty, které tyto příběhy, boje a sny spojily. Oslavy těchto hodnot přicházejí v pravý čas a já mám tu čest popřát naší republice a zdejšímu lidu

*ostřejší zrak, abychom se mohli a chtěli dívat se i dál za hranice vlastních domů.
*silnější dech, abychom se neudusili vlastními strachy a pohodlím,
*bystřejší sluch, abychom se naučili naslouchat i názorům, se kterými nesouhlasíme,
*pevnější ruku a páteř, abychom si vždy vybrali to, co nám říká slušnost, respekt a vlastní svědomí
*a především o kus větší srdce, protože ne nadarmo ležíme v samotném srdci Evropy.

Toto je krátké povídání k 28. říjnu 2018. Děkuji spolku Milion chvilek pro demokracii za pozvání na Oslavu 100. let na Václavském náměstí. 


 

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká “…vietnamská věta…”, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: “P050r: J3du”?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Ahoj Việt Nam

Jen si tu dnes odložím drobný deníkový zápis. V Praze se v minulých dnech konal Banán fest, kulinářský festival Ochutnej Vietnam, v Ostravě jsme měli malou debatu o tu- i tamzemských Vietnamcích a v sobotu se v Českých Budějovicích (po českovietnamsku “čEské”) konal první ročník gastro a kulturního festivalu Ahoj Việt Nam, na který jsem byla pozvaná a kam jsem nepřijela s očekáváním, ale odjela s radostným pocitem, že se zas něco v lidech pohnulo. Studenti za podpory několika firem a organizací uspořádali akci, na které se během dne prostřídalo prý víc než než 3000 lidí.

V publiku na naší debatě seděli banáni (i ti méně banánovití) v moderních teniskách, vietnamské maminky v našich národních krojích, českobudějovické důchodci a spousta Čechů krkolomně se brodících ve vietnamských názvech jídel, z nichž se mimochodem některých dovoláte jen v několika málo opravdových restauracích na Sapě.

Byla radost přihlížet tomu, jak se regiony provoňují koriandrem. A tomu, jak v Budějovicích dělají výborné bún cha. Možná lepší než na Praze 1. Just saying.

Stránka 1 z 15

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén