Asijatka.cz

Never miss a chance to dance

Štyrycetštyry

Vyfasovala jsem svou první SPZtku, která v sobě obsahuje čísla 2, 7, 9 a 44. Když to slyšel můj tatínek, zakroutil otcovsky (tj. nechápajícně) hlavou.

T: Proč sis nevybrala jinou SPZtku?
Já: Tati, je to moje první auto, já nevěděla, že si můžu vůbec vybrat. A navíc jsem přišla mimo úřední hodiny.
T: Kombinace 7 a 9 přináší smůlu. A 44? Ve vietnamštině se říká “…vietnamská věta…”, což znamená jistou smrt.
Já: ?!
T: Ale třeba to nemusí být pravda.

Zero fucks given. Abyste věděli, číslo 44 v kantonštině zní stejně jako mrtvý a umřít. A víte, jak jsme my, Asiaté, pověrčiví a posedlí čísly. A aby toho nebylo málo, vezeme si vepředu i vzadu nacistický odkaz na SS. Nebo nad tím moc přemýšlím? Nemám si zaplatit novou značku: “P050r: J3du”?

Počkat počkat, Pčko je pro Plzeňský kraj, nebo pro Pražáky? Nebo nad tím moc přemýšlím? Nebo si koupím úplně nový auto? Tati? A co na to MHD? Dopravní podniku? Dáváte imigrantům slevu na roční předplatné? Třeba 44 %?

Jak se dělí o útratu Vietnamci, Češi a cizinci?

Peníze jsou vždy citlivá společenská záležitost. Lidi lehce spojuje, stejně tak je lehce rozděluje, nehledě na to, v jakých končinách se nacházíte a odkud pocházíte. Jejich důležitost a to, jak ovlivňují vztahy, se ukazuje třeba na tom, když jste s přáteli, rodinou a známými někde venku, například na jídle, na výletě nebo kdekoliv, kdy se naskytne možnost skupinového placení. Na povrch zemský totiž vyplyne, jakou máte výchovu a jak (d)obří přátelé jste.

Malý disclaimer. Nejsem žádný kulturolog a většinu z toho, o čem dnes budu psát, jsem vypozorovala očima člověka, který se někdy do věcí dívá snad zbytečně daleko. Díky cestování do zahraničí a pobytu mezi cizinci se mi ale naskytl trošku širší pohled na rozdíly mezi českou a vietnamkou mentalitou, existuje-li takový pojem. Projevuje se právě dost při placení – například v restauraci. V té chvíli zažívám kolizi mezi mou rodnou, naučenou a přijatou kulturou.

Tak tedy, když se někam jde v menší nebo větší skupině, vypozorovala jsem tyto tři základní modelové situace placení.

Asijská skupina
O Vietnamcích je známo, že jsou štědří, i když toho mají sami málo. Od malička jsme vedeni ke kolektivnímu chování, askezi, sdílení a starání se o druhé. Vzít za druhé útratu je často důkazem, že máte vychování a nějaké postavení, čili také zodpovědnost. V asijské skupině tedy nikdy neplatí dívka, o placení se postará “nejseniornější” nebo nejmajetnější člen. Nebo se ony “hlavy skupiny” složí na útratu. Pokud jsem byla v dívčí skupince, většinou jsme se téměř popraly o to, abychom se navzájem mohly pozvat.

Mezinárodní skupina
V Evropě nebo s Američany jsem nejčastěji zažila nejčastější dělení se o útratu rovným dílem, i protože si lidé u stolu věci sdíleli, ochutnávali nebo se zkrátka neřešilo, že si dal někdo drink navíc. Pokud ale na to někdo není zvyklý, může být nepříjemně překvapen a dotčen. Člověka takový model ale možná nutí k tomu pro jednou nešetřit. Nebo si začít zvát lidi domů, aby každý něco přinesl. Nebo se přestat stýkat s takovým počtem lidí. Taky možnost.

Česká skupina
Mezi Čechy se obvykle setkávám s tím, že si většinou každý platí to svoje, nebo toho druhého zve. Ale čeká se, že se v dalším kole pozvání otočí. Také záleží na tom, jak velcí přátelé jste, samozřejmě. Ve větší skupině dojde někdy na konsenzus, že se útrata rozdělí mezi všechny. Je to pragmatický (jak české, dodávám na půl pusy) přístup a navíc nemusíte mít pocit, že někomu něco dlužíte.

Mí rodiče jsou velmi štědří lidé, zvláště maminka, která má doma vždy spoustu zásob ovoce, zeleniny a čokolád pro strýčka Příhodu nebo jiné strýčky a tetičky, kteří přijdou na návštěvu. Jak ale naložit s takovým odkazem a jak to aplikovat v takovém mezinárodním prostředí? Neexistuje univerzální rada. Jednu vychytávku tu mám. Pomáhá se předem zeptat a domluvit. Anebo pokud své přátele milujete a ceníte si společného času, pár stovek nebo meloun navíc nikoho nezabil.

Nedávno se mi ale rodiče vysmáli, taťka nechápavě vrtěl hlavou, že se skládáme s kamarády na benzín, když máme někam společnou cestu. Pronesli něco ve smyslu, že jsme už příliš evropští. Mezi Vietnamci se takové služby neproplácí. Je to forma nepsaného barteru, kdy vy svůj “dluh” splatíte protislužbou. Musíme si pomáhat, řeklo by se. Možná je to i důvod, proč je vietnamská komunita tak pospolitá a samostatná.

Ahoj Việt Nam

Jen si tu dnes odložím drobný deníkový zápis. V Praze se v minulých dnech konal Banán fest, kulinářský festival Ochutnej Vietnam, v Ostravě jsme měli malou debatu o tu- i tamzemských Vietnamcích a v sobotu se v Českých Budějovicích (po českovietnamsku “čEské”) konal první ročník gastro a kulturního festivalu Ahoj Việt Nam, na který jsem byla pozvaná a kam jsem nepřijela s očekáváním, ale odjela s radostným pocitem, že se zas něco v lidech pohnulo. Studenti za podpory několika firem a organizací uspořádali akci, na které se během dne prostřídalo prý víc než než 3000 lidí.

V publiku na naší debatě seděli banáni (i ti méně banánovití) v moderních teniskách, vietnamské maminky v našich národních krojích, českobudějovické důchodci a spousta Čechů krkolomně se brodících ve vietnamských názvech jídel, z nichž se mimochodem některých dovoláte jen v několika málo opravdových restauracích na Sapě.

Byla radost přihlížet tomu, jak se regiony provoňují koriandrem. A tomu, jak v Budějovicích dělají výborné bún cha. Možná lepší než na Praze 1. Just saying.

Bananananana

Mluvit divně vietnamsky?
Nemít samé jedničky?
Asi budeš banánen…
Co na to řeknou tetičky?

Nic se neboj, je nás víc,
hlavně uvnitř zdravej a zralej,
jde hlavně o to. A víc nic.

Špatná báseň věnovaná mladým Vietnamcům se vzkazem, že každej “banán” jednou dozraje a že v tom hledání identity nebyli a nebudou sami. Díky organizaci Viet Up za pozvání na Banán fest, festival Vietnamců 2. generace.

Asi.milace

Byla jsem dnes svědkem roztomilé situace. Vietnamská číšnice v české restauraci usazovala vietnamskou rodinku. Obě strany spolu mluvily česky.

Drobné příběhy ukazující plynutí času v kulturním a sociologickém kontextu.

Šedesát osm

Koncert ’68, který Český rozhlas uspořádal při příležitosti 50 let od okupace, byl pro mě, Češku z vlastní vůle, zážitek, který budu vyprávět svým dětem, nehledě na to, v jakém jazyce budou přemýšlet a snít. 

Přiznávám, že jsem půlku písniček neznala, Sluneční hrob, stejně jako Modlitbu pro Martu, umím zazpívat jen v některých pasážích. Ale slyšet naživo Modlitbu od Marty Kubišové pro mě patří jako povinnost k tomu celému balíčku, ke kterému jsem se přihlásila před čtyřmi roky.

Včera večer nás tam vedle sebe stálo několik tisíc – cizinci (i pár Asiatů mezi všemi těmi bonďatými, hnědovlasými, zrzavými a bělovlasými lidmi), místní, rodiny a přátelé. Každý s vlastními vítězstvími, prohrami, boji a myšlenkami. Ale byl to zvláštní večer, kdy se na jednom místě smísila historie, stát, politika.. s tím, jak přistupujeme k vlastním hodnotám, svobodě a lidem, které milujeme.

O vietnamských ženách, designu a založení soukromé školky

Le Ha (26 let) můžeme poznat z mnoha rolí – designérka, organizátorka akcí, první vicemiss Vietnam v České republice v roce 2014, ale také zakladatelka soukromé školky a učitelka. V 23 letech totiž založila česko-vietnamskou školku Talent. Momentálně pracuje jako grafička ve startupu OAK’s LAB. 

Jak začíná tvůj příběh?
Narodila jsem se ve Vietnamu, přijela jsem sem, když mi byly dva roky. Pocházím z Teplic. Studovala jsem gympl. Naši mě ale nenutili, a tak jsem si mohla vybrat. Vždycky mě lákalo umění.

A co nakonec vyhrálo?
Vystudovala jsem grafický design na Prague College. Během školy jsem pracovala na Sapě a tam se naučila pracovat s klienty. Minimalistický design, co jsem se naučila ve škole, mezi Vietnamci nefunguje. Klient například přišel, že to chce červené, zelený obrys, nejlépe na žlutém podkladu a aby to svítilo. Mladší klienti se nechali někdy přemluvit, ale většina to chtěla po svém.

Když jsem byla ve Vietnamu, všimla jsem si toho, že barevné cedule jsou součástí kultury. Začala jsem to vnímat jako součást nás. Když člověk jde po ulici tady v Praze, hned pozná, co jsou vietnamské potraviny.

V roce 2014 jsi vyhrála 1. vicemiss Vietnam v České republice. Ve Vietnamu se stále preferuje jemnost a dobrá výchova ženy. Jak k tomu přistupuješ?
Jsem prvorozená, takže mi taťka dával takovou lekci a vychovával spíš jak kluka. Vše si zařiď sama. Spoléhej se na sebe. Nevěř nikomu. Mamka naopak. Podle vietnamské společnosti ale nesmíš být moc dobrá. Nesmíš být lepší než muž, nebo si k sobě žádného nenajdeš. Máš se snažit být takovou ženu, kterou by si každý muž nestyděl vzít domů. Máš být vždy dịu dàng – jemnádívka. Můžeš mít vlastní názor, ale vždycky to musíš udělat tak, aby si muž myslel, že to vymyslel on.

Ty si jedeš ale dost svou cestou. Ve svých 23 letech jsi otevřela kousek za Sapou soukromou školku…?
Učitelé mi řekli, že bych měla dělat editoriální design, ale to mi nesedlo. Taky jsem byla znechucená tím, jak různé spolky působí v uvozovkách pro Vietnamce. Proto jsme se zamýšlely s kolegyní, kde je ta opravdová pomoc. Setkávaly jsme se s maminkami, které neměly kam dát dítě. Školky spíše nabíraly české děti a ty vietnamské končily u českých babiček.

Proto nás napadla myšlenka vietnamské školky. Nejdřív jsme našly investory, ale nakonec byla potřeba větší investice. Sehnaly jsme prostory, celou školku jsme zařídily podle českých norem. Daly jsme dohromady české učitelky. Hlavním cílem Talentu bylo připravit vietnamské děti do české školy, na český školský systém, a zároveň udržet vietnamské kořeny. Otevírací doba byla přizpůsobená vietnamským rodičům.

Ve školce jsme neměli prázdniny. Snažili jsme se držet vietnamské i české svátky. Rozvrh pro učitelky byl náročný, ale nemohli jsme se akreditovat kvůli specifickým osnovám. Vše jsme si nastudovali, ale v praxi to bylo složitější. Nic takového tu předtím nebylo. Učitelky do toho musely dát víc energie. Na začátku jsme v tom plavali, za několik měsíců jsme si ale vytvořili učební metodu.Když jsme například učili děti o dopravních prostředcích, druhý týden jsme je vzali do města, metrem, autobusem, tramvají a na loď, aby to poznali i v reálu.

Školka Talent

Vedli jsme školku a pak také zájmové centrum. Měli jsme lektory na yo-yo, diabolo nebo háčkování. Na tom jsme ale ztroskotali. Jediné, co rodiče chtěli, bylo piano, karate a balet. Měli jsme například šikovného fotbalistu, rodiče mu to ale zakázali. Báli se, i přestože domů nosil samé jedničky. Naštěstí to dobře dopadlo, klučina chodí na gympl a stále hraje.

Snažili jsme se do práce promítnout i to, co jsme sami zažili. Snažili jsme se, aby rodiče měli pochopení. Začali jsme proto “vyučovat” i je. Vedli jsme rodiče k tomu, aby si vzali aspoň jednou měsíčně volno v práci. Proto jsme začali pořádat společné výlety. Chtěli jsme, aby přišli i rodiče – například do zoo. Pak mi volali, že si vzali volno. Děti byly zhruba jedenáct hodin ve školce, měli jsme pro ně intenzivní program, aby se nenudily. Ty jo, úplně mi to chybí.

Děti se nám tam učily rychle, prostřídávaly se a my neměli vždy plno. Neměli jsme dotační podporu, finančně se to nedalo udržet. Takže jsem dělala design, abych školku živila. Vyčerpávalo mě to. Zároveň jsem to nebrala jako práci. Když jsem přišla, děti se na mě vrhaly. Chtěla jsem, aby to připomínalo domov.

Mrzelo mě, že jsme neměli podporu z vietnamské strany. Takže jsme na konci roku školku zavřeli. Rodiče mi pak volali, že si uvědomili, jak se děti těšily do školky. Doteď mi říkají, že mi s čímkoliv pomůžou. Stále doufali, že se Talent otevře. Na konci jsem na tom byla psychicky špatně. Snažím se teď dělat aspoň “reunion”.

Ve 24 letech jsem navíc mezi Vietnamci neměla moc respektu. Čekali starší paní nebo pána. Bojovala jsem s tím. Říkala jsem si, že bych se měla oblékat tak, abych vypadala starší. Chvíli trvalo, než jsem si vybudovala respekt.

Jaká je výchova generace, která přišla po nás?
Děti u nás ve školce nechtěly domů, protože se bavily. Rodiče je někdy dokonce lákali na telefony. Naše generace mluví částečně vietnamsky. Je to hlavně tím, že jsme vyrůstali u českých chův. Rodiče dnes si to uvědomí, proto chtějí, aby se jejich děti naučily nejdřív vietnamsky. V životě se někdy dostaneš jako banán do fáze, kdy zjistíš, že ti něco chybí a začneš tu část identity hledat. Já se cítím být stoprocentní Vietnamka, i kdybych žila na Marsu.

Dobrý den

V jednom pražském domě se potkají na schodišti Korejec a Vietnamka. Pozdraví se “Dobrý den.” Ale nemuselo to proběhnout.

Srpen 2018. Díky, že můžem.

 

Rybníček plný banánů

Uplynulých několik dní byla tuzemská sociální i zpravodajská média plná zpráv, které se dotýkaly Vietnamců a vyvolaly otázky ohledně naší integrace. Například tygři v Bašti, utonolí chlapci a únos vietnamského podnikatele slovenským vládním speciálem (dobrej středoevropskej bizár, kterej se, doufám, objeví jako krimi film v koprodukci Německo-Slovensko-ČR). Pokud jste nic z toho nezaznamenali, gratuluju a sorry jako, že se to dozvídáte ode mě.

Máte-li pocit, že jste měli letní okurku, my určitě ne. Nebo minimálně moje e-mailová schránka zaznamenala neobvyklou aktivitu – několik poptávek po rozhovorech v reakci na uplynulé události. Přiznávám, tyto nabídky ve mně vyvolávají schizofrenní pocity.
A) Jooo, je zájem o vietnamskou komunitu!
B) Neee, zas budu muset mluvit o tom, jestli jsou lidé v ČR rasisté (nejste, všichni totiž odjeli do Chorvatska nebo Hurghady)!

Většinu rozhovorů jsem s velkým díky odmítla a dovolila si novináře odkázat na vietnamské neziskovky a organizace sdružující šikovné Vietnamce, kteří mají co říci, ale zároveň se jim nedostává dostatečné pozornosti; nebo neměly příležitost se dostat do širšího povědomí.

Takhle. Tohle není navoněnej článek, abych za dobrej skutek dostala lajkity lajk. Chci tím říci, že JE FANTASTICKÝ, že se v České republice ke slovu dostávají aktivní Vietnamci, kteří se snaží propojovat obě kultury nebo pomáhají svým vrstevníkům najít místo pod evropským sluncem. Někdy se na ty organizace podíváme blíže.

Tak či tak. Pro mě je to taky úleva – na zodpovídání vašich otázek o vietnamské společnosti už nás bude konečně víc. Tak pěkné pondělí, milý národe.

Happiness forever aneb Jak udržovat duševní hygienu a jak podněcovat radost z práce?

Dnes z trošku jiného soudku, protože je většina z vás na dOFFče a některým z vás se možná svírá žaludek při pomyšlení na návrat do práce. Pokud je úzkost z návratu nesnesitelná,… asi byste měli změnit práci. Nebo by měli vyhodit vašeho šéfa.

Ale proč vám to říkám…?
Ráda bych se podělila s radou, na kterou se mě většina lidí zeptá, když jim řeknu, že jsem pracovala v české IBM jako happiness manažer (už nepracuju, ale je to úplně stejná životní nálepka, jakou má Elijah Wood nebo Daniel Radcliffe). Dovoluju si se s vámi podělit o několik zkušeností a o radu, která mi dodnes pomáhá každý den chodit s radostí do práce a dělat to, co mě baví.

Nejdůležitější krok je uvědomění si, jaká aktivita a činnost mě baví, a toho, jaký mám tým a jak můžeme s manažerem nastavit naše fungování tak, abychom já i mí kolegové mohli dělat naši práci snů. A s radostí. Takže:

Jak udržovat duševní hygienu (u sebe i u kolegů) a jak podněcovat radost z práce?

Vše začíná a končí dobrým lídrem. Proto nejlepší rada zní – začněte tím nejtěžším a naučte se nebrat si věci osobně a buďte manažerem/šéfem, který přesně tohle umí ze všech nejlépe.

Rozdělování a delegování práce, řešení problémů, dávání si zpětné vazby, debata nad fungováním týmu, ale třeba také nabízení i přijímání pomoci mezi kolegy je pak mnohem rozumnější a efektivnější.

Nejhorší přístup je, když si vinu nebo zodpovědnost přehazují lidé v týmu jeden na druhého. Potom je chyba v manažerovi, který buď nedokázal nastavit pravidla, nebo do týmu pustil toxického člověka. V tom případě si sepište, co vám vadí a jděte s tím nejdříve k toxickému kolegovi/podřízenému, a podle jeho reakce pak jednejte.

A co může naopak podnítit radost z práce? Vědomí, že máte ve firmě a v týmu zázemí. Radost z práce se dá udržovat třeba tak, že šéf nedovolí, aby se věci lámaly přes koleno. Že bude znát limity i potenciál svých lidí a bude jim dávat adekvátní prostor pro to, aby se mohli rozvíjet ve svém oboru. To je pak win-win situace.

Původní text je publikovaný na webu Forbes Česko (ForbesInsider), tak tam hoďte očko a nechte si poradit (nebo sami položit otázku) od skvělých odborníků.

Čínská medicína vs. moderní civilizace

V návaznosti na události v Bašti, zabásnutí Berouskovejch cirkusáků a vietnamských učitelů lektvarů dostávám jako Vietnamka otázky typu: a) co na to říkám, b) jestli jíme ve Vietnamu tygry, a za c) cože to konzumujete v těch vietnamských restauracích?

Říkám na to, že nevím, co to v těch vietnamských restauracích jíte, ale evidentně vám to chutná. A že vaše vtipy o kočičím a psím masu ve vietnamských restauracích (hihi i teď v 01:20) budou asi pravda, protože vietnamské rodiny chodí jen do KFC a Brasileira.

Ne, to bylo trapný, takže oslí můstek a teď z vážného soudku. Tohle byl jen další důkaz, že pro peníze, zdraví a úspěch člověk zajde hodně iracionálně daleko. Hodně budeš někde. A že zabíjení a konzumace vzácných zvířat pro jejich magický účinek, je bohužel i v 21. století stále jednou z cest. Jak proti tomu bojovat? Vzděláváním a nabízením alternativ moderní léčby, aby zmizela poptávka. Jednoduchá strategie? Ani za mák.

Tohle je mnohem komplexnější historicko-kulturně-ekonomická otázka postihující orientální Asii, na kterou vám neumím dát odpověď. Souvisí totiž s tisíciletou tradicí čínské medicíny, která se v Asii těší stále velké důvěře, tamějším nedostačujícím zdravotnickým systémem (stará zařízení, nedostatek know-how, vybavení, kvalifikovaného personálu,…), neinformovaností a silnou pověrčivostí orientálních Asiatů v magické účinky konzumování masa určitých zvířat, pitím likérů, vlastněním jejich částí apod. Bohužel zvrhlá poptávka se potkala se zvrhlou nabídkou.

Lidská mysl je složitá. Je potřeba si uvědomit, že změna paradigmatu myšlení lidí zasluhuje obměnu několika generací. I pro mě jako Vietnamku je těžko uchopitelné, že v (nejen civilizované – ale co je civilizace?) Asii bude ještě pěkně dlouho trvat, než lidé ustoupí od praktik, které se jako vzácné poznání dědily z generace na generaci. V každém případě se tak zdůrazňuje důležitost relevantního vzdělání a kritického myšlení i vůči tomu, čemu nás učili naši předci.

Diktáte z češtiny, má lásko!

Nedávno jsem si připomněla desáté výročí od své maturity po staru, proto jsem zapřemýšlela, co důležitého si ze školních lavic nesu s sebou do života vopravdickýho dospěláka, co si platí sociální a zdravotní. Vedle traumatu z lyžáku, kdy mi ujela lyže přes celou sjezdovku (před zraky mé platonické lásky Thomase, cool snowboardisty a blonďáka bavorského původu), nadšení z učení se jazyků, hlášek matikáře Minárika, který se pokaždé mazlil s Pythagorovou větou a v jehož podání byla matematika romantický vztah, a v neposlední řadě vedle vzpomínek na skvělou třídní, paní Kemrovou, jejíž zálibu v poznávání kytek a stromů jsme museli povinně sdílet, je to jistě moje láska k češtině.

Dávám do pléna několik málo osobních rad, jak si udržet harmonický vztah k vaší mateřštině.

  1. Uctívejte svou češtiňářku jako boha.
    Protože ona je bůh. Rozumí všem těm sedmi pádům ( i v latině), časování, mluvnickým kategoriím. Rovněž mějte pochopení pro její zanícení pro tento slovanský jazyk a peskování za češtinářské patvary, které dokážeme někdy vyloudit.
  2. Čte se to tak, jak se to napíše.
    A mějte z toho fakt radost. Je to takový patrný bonus. Spelling bee by se tu příliš neuchytila.
  3. Nastolte tvrdý diktát.
    Pište si diktáty jen tak, soutěžte sami se sebou a dávejte si jedničky. Vivat diktáty!
  4. Přečtěte si Saturnina od Zdeňka Jirotky.
    Pobavíte se laskavým humorem, procvičíte česká rčení a přísloví, a nadto vás potěší fakt, že čtete dílo člověka, který byl mistrem svého oboru.
  5. Vyberte si oblíbence.
    Prošmejděte svou pasivní i aktivní češtinu a vyberte si několik oblíbených slovíček, která používejte pro každodenní potěšení. Vaše i vašich spolupovídajících. Moje jsou například “ledabyle”, “zmrvit”, “natuty”, “nazdařbůh”, “prosím pěkně”, “poněvááádž”,”děvče” a “slečna” a ták dále.
  6. Sprechen Sie Deutsch?
    Naučte se úplně jiný jazyk, abyste zároveň porozuměli i češtině. Doporučuju třeba svou rodnou a zpěvnou vietnamštinu. To bychom seděli v lavici spolu a mohli bychom od sebe opisovat a soutěžit, kdo má těžší český přízvuk. Asi vím, kdo by vyhrál. Naštěstí stále vy.

Když ji miluješ, není co řešit.

S Tomem o houslích a práci pro dobro lidí

S Tomášem Nguyenem jsme se seznámili na skvělém TEDxYouth, kde jsme oba dobrovolničili. O několik měsíců později jsme se potkali na naší alma mater na Univerzitě Karlově a Tom mi v roli v moderátora akce Na Hollaru kladl chytré otázky o vietnamské komunitě a naší druhé generaci. Pro tentokrát jsme si vyměnili role.

Odkud pocházíš? 
Narodil jsem na severu Vietnamu v oblasti Phu Tho. Naši se seznámili ve Vietnamu. Mamky rodiče nesouhlasili, protože nechtěli, aby se odstěhovala. Mamka ale byla emancipovaná a chtěla pryč. Takže jsme nakonec deset let žili v Ostrově na Karlovarsku. Pak jsme se přestěhovali.

Měl jsem od mateřské školky tři české babičky, lomeno tetičky. Byly to sousedky, takže jsme spolu z okna vyhlíželi, jestli rodiče přijíždějí domů. Jinak vietnamsky umím, ale je to úroveň, kterou se bavím s rodiči. Když jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl mezi vietnamským a českým vzděláváním, nepodařilo se mi to.

A co je podle tebe teda ten nejzásadnější rozdíl?
Ve Vietnamu se za školu platí, takže rodiny podporují ty nejtalentovanější a nejchytřejší děti. Je důležité, aby je ten hlavní, nejšikovnější, zabezpečil. V rodinách funguje totiž nepsaná smlouva – nepotřebujeme od tebe pomoc, ale vlastně bys svou rodinu měl finančně podpořit. Když nepomůžeš, pomluví tě.

Vietnamští rodiče taky hodně srovnávají. Já jsem u nás, v uvozovkách, ten úspěšnější. Mladší brácha to pociťoval. Naši ho neposílali do české rodiny. Neměl tu disciplínu. Brácha je teď na učňáku na kuchařině a cítí se upozaděnej. Mamka to ví, dává mu proto pozornost a snaží se ho brát takového, jaký je.

Studuješ marketing a PR, ale také hru na housle. To se u Vietnamců tady tak často nevidí…?
Jsem na marketingu na Karlově univerzitě a zároveň na Pražské konzervatoři. Od šesti let jsem hrál na housle a chtěl je studovat. Rodiče mě chtěli dát na klavír, ale jedna paní učitelka mi řekla, že housle mají větší uplatnění.

Měl jsem chvíli temné období, kdy jsem moc nehrál. V Praze jsem se zase do toho dostal. V sextě jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, takže jsem se připravoval se skvělou učitelkou na soutěže a přijímačky. Mám teď nového profesora. Je mu 82 let a já ho zbožňuju, protože vede studenty k tomu, aby milovali housle. A má stejné datum narození jako já.

Nedávno jsem taky začal zpívat ve sboru. Je mi líto, že se hudbě nemůžu plně věnovat. Musím v tomhle být pragmatický. Mým snem bylo být sólista nebo hrát v orchestru. Ale zároveň když vidím, v jakém stavu je společnost, tak bych chtěl dělat něco prospěšnějšího.

Co by to bylo? 
Například některé skupiny jsou znevýhodněné, ale kouká se na ně, jako by si za to mohly samy. Chtěl bych pomáhat měnit toto paradigma a zlepšovat soužití. Teď jsem začal trochu pomáhat v neziskovce, která dělá prevenci a informační kampaně o AIDS. Taky mě zajímá problematika LGBT, protože sám jsem gay. Coming-outem jsem si prošel ve čtrnácti letech. Chtěl bych, abychom se jako zástupci vietnamské LGBT komunity mezi sebou víc bavili, propojovali, abychom se nebáli o tom se svými rodiči mluvit. Teď je to zvláštní stav. Ve společnosti se o tom ví, ale pro všechny je to tabu.

Taky se vzdělávám v oblasti sociálních firem, jejichž smyslem je maximalizovat sociální dopad. Chystám se teď na semestr do Singapuru, kde jsem si vybral hlavně ekonomické předměty. V létě budu na letní škole o sociálním podnikání a budu psát bakalářku o firemní kultuře sociálních podniků. Funguje tam takový filantropický kapitalismus – člověk chce vydělávat peníze a zároveň mít pozitivní dopad na společnost. Je to vlastně takový paradox.

Tomáš Ng, houslista a milovník pho

Jedna závitková

V jedné ruce závitek
V druhé kafíčko se salkem
Pochválena buď integrace
a vietnamské obžerství bez výčitek.

Kulturní několikatero

Narozeninové a svatební obálky penězmi vydělanými (nepokradeš!) naplníš. Mixérů a konvic se střez.

Plastového sáčku ve večerce si nevezmeš.

Cigarety po kartonech, nikoliv dennodenně po krabičkách, kupovati si budeš.

Božích darů na návštěvy vždy přinášej. Ovoce z k_rajské zahrady a červeného vína moravského, božího/božského nápoje vezdejšího. Květin se střez.

Oběma rukama vždy předměty podávej a ber, vzdáleným i bližním svým.

Neodmlouvej, byť pravdu opravdovou máš.

Nerozumíš-li, usmívej se a hlavou jen pokyvuj.

Matce mé ani otci mému tykati nebudeš.

Vykati budeš.

Asijskou ženu svou cti. Daruj jí nefritový kÁmen.

 

Stránka 1 z 15

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén