Trangová

Never miss a chance to dance

Kde je i integrace krátká

Řidičák máme proto, abychom mohli jezdit pro zboží do Makra.

Víkendy a prázdniny jsou proto, abychom to zboží z Makra rodičům pomohli složit.

Noviny a letáky z Makra budou vždy sloužit jako ubrus.

Naše matky budou vždy mít vyšší podpatky, víc make-up a štíhlejší pas než my.

České státní svátky neznamená, že máme volno, ale že prodáváme v krámku, protože je víc zákazníků.

K-Pop bude vždy lepší než Britney a One Direction. Možná ho přebije jen Justin Bieber.

Vždy lépe poznáme, jaké ovoce nebo zelenina je zralejší.

Pokud večerkář kouká do monitoru na asijský film nebo skypuje krajanům, nečekejte, že ho budete zajímat.

V neděli máme otevřeno, protože ve vietnamštině neděle nemá nic společného s nicneděláním.

Na blonďatou hlavu spotřebujeme minimálně dva peroxidy.

Vietnamské holky budou stále kupovat Michaela Korse. A české holky jakbysmet (+ Guess).

Vždy nás bude bolet za krkem, protože asi všichni měříte 180 cm a výše nebo co.

Mikrovlnka bude vždy především úložným prostorem.

Rejže z pytlíčku? To ani hovno, nikdy.

#jasmínrejžeforever

——————————————

Kde si nejsem jistá:
Když se chceme rychle najíst, dáme si
A) pizzu?
B) instantní nudlovou polévku?
C) kebab?

 

12. 12. 2016 s Martičkou Issovou

Máte-li dva týdny před Štědrým večerem napečeno a dárků nakoupeno, přijďte se v pondělek 12.12. 2016 od 20:00 mrknout do Café V lese v Krymské, kde budeme s mojí oblíbenou herečkou Marthou Issovou sedět na horkém křesle a povídat  si o tom, co momentálně děláme. Moderovat to bude Ondra Cihlář, toho času souborník divadla VOSTO5. Vlezlé je 120 Kč. Pár lístků zbyto. Uzmi místa svého!

No, moc se těším, v takové společnosti bude srandy kopec. A kdybyste se chtěli se svou účastí pochlubit na sociálních sítích, hle ho, fejsbůček.

 

Poznatky a zápisky z létání

Airplane mode v 10 000 m je jediný způsob, jak utéci před internetem.

Když někdo na tomhle světě umí vycouvat a zaparkovat letadlo velký jak kráva, tak ten kousek na parkovišti před Lidlem taky dám.

Nechci usínat s chrápáním v dopravním prostředku, kde se mnou sedí dalších 200 lidí. To je jako usnout s chrápáním v kině nebo divadle. Ale tady na vás všichni vidí.

Nechci usínat chrápající a s otevřenou pusou.

Obdivuju maminky, co létají s dítětem, kterému rostou zoubky.

Je pošetilé létat a nemít s sebou sluchátka a plně nabitý telefon či mp3. Viz výše.

Uvidíte-li na obrazovce nad hlavou „klesání: 5 000 m n.m.“, připomeňte si znovu, že Česká republika nemá moře.

Nejezte na palubě věci, které vás nadýmají, nemá to kam utéci a rozplizne se to po celém letadle.

Rozmyslete si už u checki-inu, jestli chcete sedět u okna a jestli opravdu potřebujete vidět to město seshora, nebo budete chtít hodinu od odletu jít čůrat, přičemž ti dva velcí pánové vedle vás právě usnuli. Chrápající a s otevřenou pusou.

Když uvidíte asijské spolucestující, naloďte se na palubu dřív než oni. Protože vám pak zaberou prostor na kufr se všemi těmi věcmi z Duty Free Shopů.

Aha, tak už jsem si i odpověděla, kdo ty velké značky na letišti živí.

Když s vámi letí Olga Lounová, dělejte, že nevíte, kdo to je, a neculte se jako blbeček.

Của đi thay người

„Já Vám to ale hlídat určitě nebudu“, pronesla rázně starší paní s ondulovanými vlasy za pultem. Jako by tu těžkou nákupní tašku se dvěma čouhujícími ananasy chtěli lidé nakupující v zapadlém papírnictví v Bílé labuti jistojistě ukrást.

Byla jsem překvapená z této reakce, která přišla po dotazu, jestli bych si nemohla svou tašku nechat na chvíli u pultu. Chápu, člověk nikdy neví, ztrácí se i staré boty z rohožek. Spíš mě ale zarazil ten negativní výchozí bod mysli, který hlasitě křičel – mám strach.
Mám strach nést zodpovědnost (taška by se ale ztratila mně).
Mám strach pomoci.
Mám strach pomoci, kdyby se opravdu něco stalo.
Mám strach o sebe a své pohodlí. (Což ale primárně nemusí být špatně, je nám to přirozené. Důležité je, jak člověk reaguje, když má vystoupit ze své komfortní zóny.)

S tím občas narážím. Neochota vycházející ze strachu, že se můžete dostat do problémů ostatních lidí.  Ztráta vlastní jistoty a pohodlí. Nedůvěra, že když něco nebo někoho neznám, nemusím mu pomáhat. Nedůvěra v násobení dobra.

Nebudu se odkazovat na starý režim, který podporoval mezi lidmi hlídání si vlastního pohodlí, protože je to ohraná písnička. To bychom se dostali k dalšímu stereotypu, které od Čechů slyším na Čechy – výmluvy a neochota nést zodpovědnost za vlastní činy. Tak či tak… Chvíli jsem koukala a pak odvětila, že to nikdo neukradne a že věřím na dobro lidí. To trošku pookřála, pousmála se a dodala „Když myslíte.“
Myslím. Tahle konverzace ve mně ale zasela zrnko nejistoty a tu a tam jsem se na tu tašku podívala. Musela jsem si sama dát pohlavek a pak se sobě zasmát.

No. A i kdyby tu asi sedmikilovou růžovou nákupní tašku se dvěma čouhajícími ananasy chtěli ukrást, tak co. Lepší přijít o jmění než o člověka, jak by se ve Vietnamu řeklo. Của đi thay người.

Gastrostrop mit einem Gast

Pan Vesmír ví, že jsem už pěkně dlouho nenapsala nějaký absurdní článek, proto mi servíruje příběhy psané samotným životem přímo pod nos, na čínském porcelánu, konkrétně v polívkové míse. A zas ta vietnamská restaurace. Nekonečný zdroj glutamátu a historek.

Jdeme si dneska takhle k Dukelským hrdinům objevovat taje holešovického gastroporna. Objevili jsme čirou náhodou naproti Veletržáku milou vietnamskou restauraci s ještě milejší a roztomilejší majitelkou. Úplný opak paní ze Sprosté nudle. Objednali jsme si pho ga, jak jinak, a netradičně jsem ochutnala i domácí banh cuon, rýžové rolované placičky s mletým masem, cibulkou a zálivkou, jak jinak. Paní majitelka byla opravdu miláček, přidala mi k nim vepřové karbanátky/závitky v betelovém listu.

Čvachtáme si, když v tom vstoupí tři slečny s umělými příčesky a velmi sytými rtěnkami. Když nežvejkaly drzou žvejkačku, mluvily směsicí saské němčiny a turečtiny a na první byly úplně vyjeté. To se potvrdilo, když se půl hodiny se stále laskavou majitelkou a stále trpělivou majitelkou dohadovaly, co si objednají. Bylo mi líto stále laskavé paní a jala se velikášsky zachraňovat situaci se svojí chabou němčinou vysvětlovat nabídku.

Gemüse. Ja, kein Schweinfleisch

Jedna zabořená v mobilu, druhá mlčky sledovala kulturní čtyřboj (vietnamský, německý, turecký a i český, protože nás pozorovali i ostatní čeští strávníci), třetí se rozhodovala mezi M14 a M48, přičemž se dožadovala jídla bez vepřového i tam, kde evidentně nebylo, třeba v zeleninové polévce. Pak si objednala Reis mit Rindfleisch a arogantně požádala o pořádně propečené maso, jak jinak. Prostě zákazníci a lidi, které chcete potkat tak maximálně ani jednou za život.

Můj tep už dosáhl zlatého jackpotu, tak jsem si šla sednout zpět k našemu stolu a periferně sledovala stále trpělivou a stále laskavou paní majitelku, jak vyřizuje asi nejhorší objednávku jejího pracovním života. Jen jsme se diplomaticky a zenově shodly, že jsou všechny „kho tinh“ – v jejich případě překládám jako kombinace mrzutosti a napřesdržky.

Slečny si po uctyhodném boji se svými mozky objednaly a s vážným výrazem si chtěly potvrdit, že tu mohou platit eurem. Stále laskavá a trpělivá majitelka nakonec kývla, že teda mohou. Jako kdyby se jim v té chvíli rozpumpovalo srdce štěstím, že nemusí řešit horší situaci, než je výběr jídla ve vietnamské restauraci v Praze.

Slečna číslo tři dostala vysněné Reis mit Rindfleish a po několika soustech naštvaně vrátila plný talíř. Teď už nepříliš laskavá a už nepříliš trpělivá paní majitelka začala gestikulovat a nadávat, stále však velmi roztomile. Na slečny se přišli podívat i kuchaři.

Seděli jsme těm třem nejblíž, vydejchávali duševní prázdnotu nad touto alegorií života, když v tom slečna číslo tři naposled slušně naložila.

– Prej jak se dostanou do city? Tady nebo tam? A co je v city?
– Tramvají tímhlenctím směrem a je tam historické centrum.
– Že to dojdou.
– Vy chcete jít pešky do centra? To je tak 30 minut.
– Aha, ne a jak často jezdí tramvaje.
– No, záleží na tom, jaká.
– Ta do centra.
– (kašlu teď na pravdu a lásku, mám chuť říct, že jim tak jednou za uherskej rok, ale nevím, jak se řekne uherskej rok, tak odpovídám popravdě) Asi každejch deset minut.
– Aha. Danke.
– Gerne (polykám smíšené pocity výbuchu absurdního smíchu, závisti nad jejich jednoduchými životy a svého potlačeného nekontrolovatelného vzteku).

Slečny nakonec dojedí bez většího dramatu a naštěstí i bez sebedebilnějších dotazů. Zaplatí a jdou. Jakžtak poděkují. Nezavřou za sebou dveře. Koukám na ně přes vitrínu se smějící se soškou buddhy a přemýšlím, jak se vůbec dostaly do letadla. Na tuhle zeměkouli.

Co migrace, co uprchlíci. Ale prodloužený vlasy a euráče v České republice!
Host do domu. Bůh do domu.

A co ta mladá generace ve Vietnamu?

Často se mě v poslední době lidé ptají na to, jaké to je s mladou generací ve Vietnamu. Vzhledem k tomu, že jsem stejně jako oni turistou, posílám tohle video jako relevantní náhled, sic z roku 2010. Tehdy Vietnam hostil World Economic Forum East Asia.

Sprostá nudle

„Nó, takhle říkáme TÉ restauraci,“ řekla nám slečna Yen se stoickým klidem. Se stejným klidem nám vysvětlila, že do TÉ restaurace chodí málo lidí. Ne protože by se tam vařilo špatně, ne protože se maso griluje hnedka u záchodů. Ale protože majitelka nadává a je sprostá na hosty, ty české i vietnamské.

Všichni z vás, co se aspoň trošku zjevujete na zeměpisných šířkách na Sapě, víte, o jakou restauraci jde. Mluvíme o jedné malém, specializovaném bistru na bun cha v jídelním koutku. Tam u těch záchodů.

Byli jsme se tam najíst nedávno, chtěl tam jít náš český kolega, milovník vietnamského jídla a menšiny, který neopomněl poznamenat, že by to bistro zavřel i rumunský hygienik. Hned jak jsme se blížili, bylo mi jasné, kam nás to vede.

Paní majitelka je totiž ztěslesněním všech špatných vlastností obsluhy a servisu. Asijská úslužnost hadr. Permanentně nasraná tvář, nezdraví, při světlém momentu poděkuje, jídlo divže neháže a hostům esesácky přikazuje, kam si mají sednout. Během naší hostiny přišel český zákazník, jehož posadila po otázce „Jíst sám?“ k dalšímu osamělému českému strávníkovi. Pánové se na sebe submisivně a nechápavě usmáli a rozhlíželi se vcelku prázdné restauraci, kde mimo českého páru a nás, seděla malá skupinka Číňanů. Uhodli jste. Moc Vietnamců tam nechodí.

Inu, v různých středověkých krčmách to člověk tak nějak čeká, ale na takový vietnamský antiservis by nebyl připraven ani vietnamský Pohlreich. Tak či tak, jídlo bylo výborné a možná tam zajdeme za nějaký ten pátek zas. Teda pokud bistro nezavře i ten rumunský hygienik.

 

Méně rýže, více jablek

Apple Keynote vedle mnoha dalších šílenství znamená, že spousta Vietnamců přestává kupovat iPhone 6 a na podzim budou leštit sedmičku.
Pamatujete si na to, jak jsme se bavili o závislosti Vietnamců na jejich sociálním statusu? Tak Apple je totální love brand.

Jasně… Sama mám iPhone a můj taťka taky. Ale většího vietnamského geeka jsem nepoznala. Dával mě ve Flappy Bird a měl stažené Pokémony ještě dřív než já, streamuje hudbu a rádio, sjíždí žebříčky aplikací. Ale zkuste se někoho z těch jablíčkových majitelů zeptat, jestli mají cloudový účet a jestli mají víc aplikací než Facebook, Youtube, Pokémon, Candy Crush, karaoke a appky na hezká selfiečka. Hlavně ta selfiečka.

Navíc všichni vietnamští příbuzní, mladší i starší, najednou chtějí, abyste jim jako dárek z Evropy pořídili jakoukoliv verzi iPadu. 16 GB nebo 32 GB nezáleží, protože to mají stejně jen na čtení zpráv, volání a sem tam nějaké hry, ne? Tak proč?

Protože DRAHÝ.

Stejně jako meďák pro starší Vietnamce a bávo pro mladší Vietnamce.

Protože DRAHÝ.

Těším se, až uvidíme vietnamskou rodinu v Saabu nebo Volvu. Anebo krajany, co budou dělat selfiečka a vědět, že si je můžou posílat i přes AirDrop.

Parťoška!

Už z minulých příspěvků jste se mohli dozvědět, že milujeme hudbu a koncerty. A nic nebrání tuto lásku pěstovat, i když žijeme v zahraničí. Dnes bych vám chtěla doporučit v rámci VAŠÍ integrace do naší minority akci, která nebude po dlouhé době jen o banh mi a závitkách. Koná se 2.9. 2016 a jedná se o evropské turné.

VPOP (vietnamský pop) se snaží dostat na úroveň KPOPu, který se dostal už do povědomí i západní polokoule. Největší hvězdou je ten hezounek vepředu. Jmenuje se Noo Phuoc Thinh a má song, který dal jméno celé akci – Cause I Love You.

Jen pro info – nedostanu provizi, ale kdybyste chtěli přijít a nasát pravou vietnamskou popkulturu, cinkněte na nějaké z těch čísel, abyste si mohli koupit lístky. Teda nezaručuju, že budou umět česky. A pak napište, jaké to bylo.

igk

 

Meloun a Míša

Meloun a Míša jdou na dračku
Chlazený Gambáč jakbysmet
Všecko za kačku
Plnit kasu ve večerce není
zhola žádnej med

Proč se NEchcete kamarádit s Vietnamci

protože do všeho dáváme rybí omáčku, která vám evidentně smrdí

protože „jsme tak štíhlý“ a „máme tak pevný vlasy“ – to by mě upřímně taky sralo

protože „tý pevný vlasy“ taky často padaj, takže je na podlaze Mordor (věnováno T.)

protože vás neustále nutíme jíst ta naše jídla a vy to nesnášíte, protože je pak musíte jíst furt, jak vám chutnaj

protože skoupíme celej váš Kaufland

protože nedáváme slevy na Máčka

protože někdy prostě dáme přednost rodičům před vámi – kamarády/přítelkyněmi/příteli a neumíme vám to logicky vysvětlit

protože řídíme příšerně

protože si zvyknete na to, že se s námi občas perete o placení

protože se neustále hrabeme v nose nebo v uchu (ale vám to nevadí, protože to děláte taky)

protože hlasitě chrchláme, mlaskáme a jíme a mluvíme s plnou pusou, ale mám pocit, že neříháme

protože máme někdy příšernej servis, protože vás máme na háku

protože dělat s námi obchody je někdy fakt punk

protože jsme ztělesněný chaos

protože máme rodinnou hierarchii, které nikdy neporozumíte, pokud nemáte asijské rodiče

protože na vás naše tetičky furt čumí a šahaj na vaši růžovou kůži

protože když se rozzlobíme, budeme zlí

protože naše party končí (nebo vlastně začíná) po druhém panáku (mě zabije panák 30% kvalitního rumu, vyzkoušeno včera) #totaloziracka

Nechval dítě před večerem

Víte co, mezi Asiaty se chvála dětí moc nenosí. Vždycky je co zlepšovat, musíš se snažit víc, příště lépe, … na tenhle stereotyp se navěsila spousta vtipů. Miluju fenomén ASIAN LEVELu, který parádně reflektuje dril, který asijské děti dostávají. A výsledky, kterých dosahují. Dnes už mají ale mnohem liberálnějí výchovu, ne-li jsou rozmazlovány více než Paris Hilton. Nebudeme se pouštět do sociologických debat.

Moje mamka není klasickou asijskou mamkou v tom smyslu, že mě nesrovnává s ostatními vietnamskými dětmi (teda teď mi spíš předhazuje moje vietnamské kamarádky, které už mají děti), ale nebojí se mě pochválit, i když něco podělám.

Teda pokud se to netýká kuchyně nebo domácích prací. Nebo to, jak vypadám (cca jsi nějaká černá, máš ošklivý nehty, ty pihy ty zas naskákaly, nosíš věci jako hastroš – ve volném překladu,…). To dostávám sodu, za kterou by se nemusil stydět ani Jaro Slávik.

Nedávno překvapila – pochválila mě za to, že umím dobře odmlouvat. A abych odmlouvala ještě příkladnějc, opravila mi gramatiku a poradila, jaká slovesa správně používat v argumentacích.

Takže ahoj a díky za ty mamky, který nesrovnávají.

Co čekat, když vezmete Vietnamce (nebo minimálně mojí mamku a její kámošky) na výlet

Nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, protože takhle to funguje ve Vietnamu. A navíc je nebaví hledat v mapách.

Furt chtějí shoppingovat. Protože všechno, co pochází z Evropy, je přece kvalitní.
Made in China je až na druhém místě. Jakkoliv jsou Vietnamci asketičtí, když „di choi“ (jet si užívat), tak pořádně.

Nechtějí se opálit. Pak je hledáte po všech čertech, protože se jdou schovat někam do stínu.

Rychle se ztrácejí v davu. Nebo když se jdou schovat do stínu a ve stínu je dav.

Protože se snadno unaví, protože nejsou zvyklí chodit pěšky a chtějí se vozit tágem, už jsem vám to říkala?

Neberte je na lodičky – neumějí plavat a nechtějí se opálit, už jsem vám to říkala?

Nevysvětlujte jim, že 100 Kč za láhev vody je zbytečnost a že skutečně nemusí platit za všechny přítomné tu šílenou útratu.

Chvíli chtějí tohle a za chvíli chtějí něco jiného.

Vezmou si na sebe štekle a kabelčičku.

Vše si fotí.

Všude se fotí.

Ženský čutání: Vietnam vs. FK Dukla Praha

Jen si tu odložím pozvánku ma zajímavou událost – mezinárodní utkání v ženském fotbale – zítra v úterý 19. 9. v českém Brodě.

No není to príma, že se to něco děje? Jeden z mála sportů, kde se mohou Češi a Vietnamci potkat. To je naprosto bájo!

Capture

V pátek 15. 7. se konal zápas se Spartou, která nad vietnamským týmem 3 : 1.

V neděli 17. 7. zas proběhlo utkání mezi Plzní a vietnamským nároďákem a jestli se moje maminka nemýlí, Vietnamky vyhrály 4 : 0.

 

Zpověď „tý blogerky“

Jsem vyfluslá. Už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled byla v divadle. Od té doby, co byla před čtyřmi měsíci vyhlášena nominace na Magnesii, se mi v životě strhl kolotoč. Můj ksicht byl všude, jak mi lidé kolem nezapomněli vždycky připomenout, i když to nemysleli zle. A to se přitom prezentuju „jen tužkou“. Do mejlu mi vedle báječných vzkazů (děkuju za ně!), že vás blog rozesmívá a že se třeba i víc zamýšlíte nejen nad tím, jak přistupujete k Vietnamcům, ale obecně lidem, chodily i pobídky k osobnímu seznámení, vycházející pouze z toho, že jsem Asiatka. Nebo nabídky na spolupráci v multilevelech prodávajících kosmetiku.

Tenhle blog není pro starý
Není to moc postavený na tvým ksichtu? Vždyť reálně nepomáháš Vietnamcům. Vypadá to, že jsi mluvčí komunity a jen profituješ z toho, že Češi ti ty tvý vtípky žerou. 

Takhle teď v poslední době přemýšlím. Někdy ve mně hlodá pocit zodpovědnosti vůči celku, protože jsem tím ptákem v hejnu, i když z něj ulítávám. A dole na zemi hejno určitě někdo sleduje a míří na něj puškou.

Vzhledem k častým rozhovorům v médiích to pro některé může vypadat, že mluvím za celou vietnamskou komunitu. Opravdu je k tomu něco dodávat? Jako kdybych sama nevěděla, že stojím dost mimo komunitu a zpovzdálí ji pozoruju a komentuju. Za sebe. Ne za tvojí mámu nebo bábu. Je tenhle přístup v pořádku? Nemám šajna.

To celé dost souvisí s tím, že se mě novináři ptají neustále na to samé. Generalizování se ve zpravování lidí v jakékoliv formě člověk nevyhne. I já na svém blogu generalizuju, ale očekávám, že čtenář není pitomec a nevztáhne to na všechny Vietnamce. Ale opravdu nevím, co říká vietnamská komunita na uprchlickou krizi. A opravdu nevím, za jak dlouho budeme mít vietnamského politika.

Ty si ta – blogerka, ne?
Kdysi si mě lidi pamatovali i jménem. Ohlasy dostávám primárně od českých čtenářů. Minimum zpětné vazby od svých vietnamských krajanů, i když vím, že blog čtou. A pak některé potkám někde na ulici s opovrhujícím a odsuzujícím pohledem. Možná je to paranoidní vidění sebe sama a já se tu chtěně pasuju do role oběti svých myšlenek, ale v těch momentech dostává moje motto Neberme se tak vážně (Případně Ruizovo Neber si nic osobně) pěkně zabrat. Hashtag #zenvole

Vietnamští čtenáři už z podstaty věci blog berou vážně. Proto je těžší vysvětlit právě jim než české společnosti, že mluvím za sebe.

Prosím pěkně, tohle není žádné veřejné martyrium nebo stěžovací dopis nějaké sebelítostivé blogerky. Kdybychom neustále řešili, jak na druhé působí to, co děláme, nevzniklo by nic autorského. Půlku článku, kde vysvětluju, že ty texty ani moje výroky se nemohou brát jako tiskové zprávy vietnamské komunity, jsem smazala. Sebereflexe je důležitá, ale něco je špatně, pokud musím obhajovat něco tak evidentního. V slabé chvilce občas kouknu na komentáře na Přiznání Vietnamců, a ve své ještě slabší chvilce na to chci reagovat a s otevřeností vysvětlovat, že opravdu nemluvím za ničí bábu ani mámu, ba ani za ně, mé krajany. A někdy si i říkám, jestli to poutání pozornosti je vůbec dobrý nápad.

Maruška Doležalová dostala po Magnesii blok a skorem přestala psát. Chápu ji. Přirozený vývoj? Jako kdybych to nečekala. U mě se autocenzura zvýšila o další stupeň a mám neustálý pocit toho, že už je na čase zas vydat zas nějaký pozitivní článek a že musím neustále hledat podněty. A hlavně, aby tam padlo slovo Vietnamci. Klikání na statistiky. Jsem někdy jak v křeči a nekoncentraci. Trošku fetka svýho ega, které se zhmotňuje v tomhle blogu.

Nepřestanu ale psát, i kdybych měla dostat vyhubováno od konzulátu nebo vyhrát Stardance (Maruško, gratulace!). Protože heslo Never miss a chance to dance je esencí tohohlenctoho blogu. A dokud budu tančit, budu i psát. A víte vy co? Tohle je vlastně pozitivní článek. Takže jsem si zas jsem splnila svoje zadání.

Stránka 1 z 10

Powered by WordPress & Theme by Anders Norén